Persona gravettienu II. část

Základní krok

Prvním krokem je profesionální přístup z pozice rekonstrukční paleoetnologie při rozlišení archeologických materiálů na materiály a artefakty spotřební, vyrobené ke krátkodobé potřebě jen pro dočasný záměr, které nenesou image trvalé reprezentace a na ty, které měly své výrobce či majitele dlouhodobě prezentovat před vlastním zrakem, komunitou či duchovním světem. Tímto nejzákladnějším krokem odstraníme onen šum, který by nám pronikl do další práce, která by tak byla dál jen směsicí ,,narychlo vařených“, surových a primitivních prvků, disharmonicky stmelených s naprosto dokonalými a řemeslnými částmi.

Postup práce: Diferenciace archeologického materiálu a archeologií stanovených kultur

Jakýkoli reprezentační předmět nám už vypovídá o personě (nepřímá persona) daného etnika, ale pochopitelně nejraději bychom chtěli mít nějaký přímý záznam o vizáži samotných lidí daného etnika. To je však v archeologii paleolitu povětšinou značný problém, protože sošky, kresby a hroby, které mají výpovědní hodnotu, chybí až na jedinou výjimku a to epochu gravettienu. Proto chceme-li začít tam, kde se nám stanovení přímé persony samo jako jediné možné nabízí, je vhodná právě paleolitická civilizace gravettienu. Proto se zaměřujeme na gravettien, na sošky, hroby a další materiály, které nám poskytují představu o výtvarné, konstruktérské a řemeslné úrovni. Výtvarné rekonstrukční metamorfózy sošek a hrobů nám tak poskytují snadno pochopitelný a názorný vzor a konkrétní měřítko pro stanovení představy o charakteru a úrovni ostatních reprezentačních, dlouhodobých, nedochovaných, kulturních prvků. Postupujeme podle metodiky rekonstrukční paleoetnologie od nejjednodušších úkolů ke složitějším. Řešením nejevidentnějších a nejzjevnějších interpretací se dostáváme k nám zjevným výsledkům v rekonstrukční metamorfóze artefaktu. A tím vzniká zkušenost, která jako tzv. ,,umělá zkušenost“ nám nabízí schopnost řešit a postupně interpretovat další složitější úkoly. Důležitý je fakt, že rekonstrukční metamorfózy jsou jak písemné, tak obrazové. Verbální záznam vysvětluje postup práce a je obhajobou obrazové rekonstrukce, bez něj je obraz zcela bezcenný. Obrazový materiál je pro tvory s vizuálním vnímáním světa (jako jsou lidé) tím nejlepším, sdělitelným materiálem. Proto přijetí a zapamatování velkého množství informací je touto cestou nejefektivnější, aniž by se musely ,,našprtat“. Ale ani to není samozřejmost. Důležitou stránkou je pro zoologického člověka (diváka) iluze reality, plasticita a stínování, ale také líbivost, pestrost a především fyzikální optika a citlivý výtvarný přístup. To znamená vytvoření atraktivní a zajímavé reality, která stimuluje senzitizaci, tj. zájem, zálibu či dokonce sběratelství. Takové obrazy jsou nejideálnější, protože zapojují všechna centra jako při sledování skutečného výjevu a obraz je pokládán za reálný, tj. je sugestivní. Takovým výtvarným směrem je náročný iluzivní realismus, vycházející z dokonalé znalosti fyzikální optiky (hlavními představiteli jsou Ch. Knight, Z. Burian, Maternes). V reále je to však složitější, protože i tak je v populaci řada lidí, kteří nedovedou všechny takové informace zpracovat ani při pasivním pozorování a zajímavé je, že je naprostá většina populace nedokáže vůbec aplikovat. I mezi výtvarníky je jen hrstka takových, kteří tyto úkoly zvládají. Při vytváření obrazu se využívá řada mozkových center, snad více než 40 a to se jedná o trénované osoby. Naopak divák má při letmém pohledu na takto propracovaný obraz šanci zachytit informace zase jen podle určitého klíče, kdy vnímá jen to, co očekává. Teprve když dá výtvarník do obrazu něco, co upoutá pozornost diváka, ten mu věnuje zvýšenou pozornost a pak je schopen přijímat další a další nové informace. Také je problémem, že vnitřní mapy některých lidí mohou mít tendenci ke zjednodušení - ke schématům. Realistické obrazy na ně mohou působit nesrozumitelně, komplikovaně. Jsou pro ně neuhlídatelné a odmítají je (optická negramotnost). S rozvojem televize a počítačů však takových jedinců ubývá.

Pokud by se některý muzejník nyní radoval, že iluzivní realismus tedy není tím nejideálnějším prostředkem, který vždy naprosto spolehlivě působí, odmítal jej a prosazoval raději nějaká zjednodušená schémata či nesrozumitelné, umělecké styly, velmi by se zmýlil. Jestliže iluzivní realismu má tedy svá určitá úskalí při předávání informace divákům, ostatní výtvarné styly jsou s ním naprosto nesrovnatelné a oslovují populaci jen okrajově, navíc se statisticky průkaznou řadou nepřesností.

Na straně druhé máme schématické obrázky, kdy si každý, kdo se na ně podívá, automaticky doplňuje ,,rekonstruuje“ vlastní představu, která má rysy skutečného vizuálního vjemu a tato představa může být také střípkovitě sugestivní, přestože si každý utvoří svoji originální, od ostatních lidí odlišnou a hlavně nekvalifikovanou představu. Schématickými obrázky tak můžeme vnášet do oblasti chaos a zmatek, i když náš záměr byl původně přesně opačný.

Při zpracování realistického vjemu ze strany iluzivního realizmu musíme myslet na to, že někteří lidé mohou mít nějakou dysfunkci jednoho z mnohých center vyhodnocujících optické vjemy a může je mást, co je reálné a co ne a absenci vlastního pochopení prostorových souvislostí mohou vnímat jako velmi nepříjemný pocit. Proto mohou mít silný odpor vůči fotografiím i reálně vypadajícím obrázkům (to je jen taková spekulace, hledající nějaké racionální vysvětlení z ,,křížového“ tažení proti otevření se sugestivním materiálům).

Takových lidí je ovšem minimum a jedná se o spekulaci, vše se ve skutečnosti může odehrávat na rovině prosté líbivosti a libosti či nalháváni si, kdy mají určité osoby pocit, že z pozice jejich úřadu či postu cokoli, co připomíná skutečný život, je nutné striktně odmítnout a nahradit prázdnými, laikovi nesrozumitelnými symboly, tedy jakousi latinou, před kterou laik v úctě smekne a něco z té úcty zůstane i na onom schvalujícím úředníčkovi či ,,onom veledůležitém“ človíčkovi.

Proto rozhodně není možné odvrhnout iluzivní realismus jen proto, že se několika málo lidem nemusí líbit. Bylo by to zcela neprofesionální. Našel jsem v archeologickém tisku o obrazové prezentaci jeden vhodný článek:

,,Domnívám se, že na lidi má velký vliv aktuální informace podaná médiem (nejlépe obrazovým) a ještě u formování dětí a mladých lidí názorná ukázka v terénu…. Dalším faktorem je oživení výstav. Může mít mnoho forem, od statických dioramat, až po výhledy do krajiny…. Taková rekonstrukce paleolitického stanu se vší výbavou či výhled dalekohledem do pravé mezolitické krajiny…“ (Kuchařík, 2000,24)

Všímám si také toho, že hierarchizovaná neosobní struktura muzeí spíš aplikuje neosobní panáky bez obličeje, než sugestivní výjevy a také registruji, že archeologům už zcela otevřeně často ani nejde o nějaké někdejší etnikum, ale středobodem expozic je jejich samotná archeologická práce a archeologie jako věda a podle toho také expozice orientují. ,,Film o filmu je mnohonásobně větší a důležitější než samotný film, který možná ani nebude“. Je to pravděpodobně věcí vidění škol a pracovišť, která jsou stále nějak přítomna, zatímco dávné etnikum je nesmírně vzdálené. Jdeme na expozici o nějaké dávné kultuře, ale informace nejsou toliko o ní, ale o něčem jiném, o jejím objevování, ale možná odráží transformovaný a zakódovaný složitý pohled na samu instituci, která výstavu vytváří. To jsou oblasti, které také ze strany psychologie nejsou ještě zpracované a mohly by také ledacos, co se týká potíží s propagací poznatku kolem paleolitu, vysvětlit.

Zpět na hlavní stranu

Zpět do Antroparku