© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku
Jednotlivé aplikace pro rekonstrukční metamorfózy
Velmi jednoznačné se zdají být účesy, které nemají žádné složitější struktury, vyjadřují jen zakončení vlasů nebo nanejvýš podélné vrypy určují směr proudění rovných vlasů. Sem patří například sošky žen z Kostěnek.
Transformace účesu - Kostěnki, soška nese naprosto jasnou informaci o kratším sestřihu vlasů. Podnět k vzniku jedné z prvních rekonstrukčních transformací dala poznámka Jana Jelínka ,,Všimni si účesu" v publikaci Umění v zrcadle věků (Jelínek 1990).
Transformace účesu - Avdějevo, soška nese pro specialisty velmi dobře čitelnou informaci o složitější úpravě vlasů. Podnět k vzniku jedné z prvních rekonstrukčních transformací dala poznámka Jana Jelínka ,,Všimni si účesu" v publikaci Umění v zrcadle věků (Jelínek 1990). Ve skutečnosti původní perovka v Jelínkově publikaci vůbec neumožňovala orientaci, protože pukliny po letech ve slonovině laik nedovedl rozlišit od umělých čar. Soška je tedy upravena tak, aby matoucí pukliny byly jen naznačeny, pozdější malby sošek jsou už spíše rekonstrukcemi než hromadou poslepovaných střepů. Copy jsou evidentní také u maltsko-bureťskéko materiálu.
Mírně komplikovanější se jeví soška ženy z Avdějeva, zadní partie nesou příčné rýhy budící dojem pletených copánků, nebo nějaké síťky. V naší interpretaci jsou copánky, ačkoli vypadá, že přes spánek jde obloukem také jeden samostatný copánek, který se pak vrací zpátky na hlavu, jde o přirozenou puklinu ve struktuře mamutího klu. V publikaci z které jsem čerpal nebyl pohled na členění vlasů zezadu součástí obrazové dokumentace, přesto, že Jan Jelínek upozorňuje na účes (Jelínek, Umění v zrcadle věků, Brno).
Dolnověstonická hlavička s portrétem - rekonstrukční transformace účesu sleduje jednoduché upnutí vlasů na temeni hlavy a odkrytí čela, které je na portrétu naznačeno linií, jako změna materiálu. Velmi podobně postupoval i M.M.Gerasimov, kdy pro portrét ženy z DV podle lebky si vypůjčil i tento typ účesu. Jak sestřih z Kostěnek, tak upnutí vlasů na temeni jsou dnes jedněmi z velmi často se objevujících úprav vlasů v Evropě je zajímavé po psychologické stránce sledovat reakce lidí, kteří sledují tyto rekonstrukce a mají sami identické účesy.
Už ne zcela jednoznačné rekonstrukční metamorfózy lze vytvářet kolem hlaviček sošek z Brasemboy a Wilendorfu. Obě sošky byly původně (1989) autorem interpretovány jako výtvarné pojetí pro kudrnaté nebo vlnité vlasy a toto zvýtvarnění bylo interpretováno jako dekorativní symboly u miniatur, kde skutečné reálné zobrazení ani není možné pro svoji značně omezenou velikost (Za lidmi do pravěku, 1989).
Olga Sofferová se naproti tomu vydala cestou doslovnější interpretace, i její přístup byl zahrnut jako možný v celkovém koridoru možných interpretací. Přes zjevný rozpor konkrétních interpretací je však celková image podobná a pro různé interpretace jsou vždy jinde v gravettienském materiálu další jednoznačnější a spolehlivější podklady. Nikdy není nějaká interpretace naprosto mimo gravettienský kulturní materiál. Tato vizuální část persóny jednoznačně ukazuje, jak byla pro gravettrience hlava důležitá a kolik pozornosti jí věnovali. Proto u těchto prací je zahrnuto celé spektrum možných interpretací a vše v koridoru možného a hlavně a to bych zvlášť ještě jednou a důrazně podtrhnul známého odjinud z gravettienu, kde jsou materiály jednoznačnější. Tudíž v zásadě neodbočíme ani do oblasti vlastní fantazie ani do říše spekulací.
Brasempoy
Transformace hlavičky s portrétem z Brasempoy z Francie. První představuje strukturu hlavy jako pokrývku z kelnatek, kterou skutečně známe (alespoň jako materiál) z Brna z Moravy. Druhá transformace vysvětluje strukturu hlavičky jako výtvarnou zkratku pro vlnité vlasy. Hlavička je totiž příliš drobná než, aby bylo možné dost dobře jinak vyjádřit vlny, navíc se do gravettienského projevu promítá geometrizace, které se využívá k dosažení dekorativnosti, a brasempoyská hlavička opravdu dekorativní je a nese také řadu zjednodušení i v obličeji (například úplně chybí ústa). Výčet možných interpretací se však ukázal neúplný a tak k těmto transformacím přibyla později další - samostatná - a to varianta se síťkou.
První výtvarné interpretace ukazuje síťku nebo jinou pokrývku hlavy na nichž jsou přišity ulity kelnatek. Členění kelnatek na metamorfóze odpovídá sošce obzvláště ,co se týká středního širokého kompaktního pruhu materiálu. Tento materiál (mořské třetihorní kelnatky) je v rámci gravettienu znám jako materiál na vyzdobení hlavy (Brno II., kde se kolem hlavy mužského jedince nacházelo asi 600 schránek). (přesná poloha nálezu z roku 1891 nebyla Prof. Makowským zakreslena jen bylo poznamenáno, že kelatky jsou z okolí hlavy a byly sebrány do krabice /Martin Olivy Nejstarší šamanský hrob, tam a tam/). Důležité je, že by boční řady kelnatek vlastní vahou směřovaly vertikálně k zemi, což je dobře patrné právě na sošce (samotné vlasy by pod vlastní vahou však udělaly totéž). Na brasempoyské sklulptuře není patrná nadýchanost vlasů, kterou by zakrývala nějaká lehká pletená síťka a nechávala volnější –odstávající střední část materiálu vlasů, ale vzhledem k drobnosti plastiky a dostatečně zaoblené horní části účesu není taková argumentace nijak drtivá, protože se prostě může jednat o výtvarný záměr schválně tak zeštíhlující objekt hlavy. Tedy se jen využívá toho výtvarného prvku, který dovoluje daný rozměr materiálu. Nakonec vertikální protažení evidentně vidíme i u samotného přeštíhlého krku, který se tak úspěšně snaží o goticky ušlechtilou vznešenost celkového dojmu.
Druhá interpretace naproti tomu představuje prosté vlnité vlasy, které jsou jen zvláštním pro nás obyčejné středoevropany, 20 a 21 století, netradičním způsobem uchyceny v oblasti středového proudu vlasů. Pro fotostudie se vlastně vytvářely narychlo experimenty na skutečných modelech a tím se vlastně ověřovala možnost reálnosti dané interpretace. Vlasy se narychlo chytaly vlásenkou a například místo kelnatek se použily silné pěkné umělohmotové bílé provazy. Podobné vlnité vlasy, avšak v daleko evidentnější podobě, má na sobě zakreslena jedna soška z maltskobureťského kulturního okruhu. Na horní skulptuře hlavičky je zachycen vlnitý motiv, tolik podobný hadům z maltské destičky, zvláště jeden pramen na středu pravé strany hlavy jako by měl dole hadí hlavičku (Medůza). Je to zřejmě náhodná shoda vypracování vlnění dekorem pomocí rytí. U této hlavičky bohudíky vidíme celkový směr vlasů jež vychází z čela a směřují dozadu. Spodní skulptura zachycuje vlnění ve střední části vlasů. Vlasy jsou u ní vyjádřeny relativně delší v obou případech přes uši a směr vlasů tomu dává logiku. Protože však maltsko-bureťská zobrazení mají v anatomii své zvláštnosti-jako například určité iracionální zkrácení a deformování určitých partií těla především odmítají akceptovat krk a jak to vypadá, tak i snad uši. Vlasy končí vždy na zádech, ale to jen z pohledu zezadu ve předu končí zadní prameny vlasů zpravidla už na úrovni brady (specifický kánon).
Zvláštní pozornost byla věnována síťce, je to jednak jedna z nejstarších slovních interpretací hlavičky z Brasempoy a pak není mimo úplný rámec možného. Zvláště poté co archeologicky bylo doloženo síťařství (Adovaiso, Sofferová). Směry orientace a charakter jednotlivých částí z kterých se síťka skládá by pak byly dobře patrny. Vše vypadá přehledně a docela možně, jen vlastně negativně, síťka by měla být na povrchu jen jemně zaříznutá v měkké hmotě vlasů. Hluboké řezání v účesu proto osobně a zcela soukromě přičítám identičnosti obdobné situaci, kdy máme na hlavě vlny vlasů, které materiál hned posunou na povrch obrysové linie a najednou je stáčením ukryjí uvnitř. Ale jak stále uvádím jedná se o výtvarnou dekoratizující nadsázku. Hlava a její anatomie je nadsázkou a výtvarník jde po krásnu linie, to je vlastně opak malstkobureťských sošek a hlaviček. Ty mají často také obličej a to někdy právě i ty nejmenší, ale absencí krku o gotizující ušlechtilosti a vznešenosti nejde mluvit, zato si výtvarně všímají dekoru povrchu. Tento smysl pro dekor byl jistě přítomen i u samotné péče o vlasy a proto zde vidíme celou neuvěřitelnou pleádu nejrůznějších účesů. Malta a Bureť jsou bezpochyby nejbohatší lokalitou paleolitu, co se týká dokumentace materiálu účesů. Pro Brasempoy v publikaci (tam a tam) zápasíme s největším nepřítelem rekonstrukční paleoetnologie a to s mizerným dokumentačně publikačním zpracováním archeologického materiálu, který je prezentován jen velmi orientačně a není ničím jiným než pouhou evidencí faktické existence artefaktu. Jestli si představíte, že přijdete do knihovny a tam vám někdo donese knihu, kde je vyfocená a nakreslená venuše z Brasempoy zepředu, z boku z tříčtvrtečního pohledu, zezadu ze tříčtvrtečního, zezadu a to všechno jak zprava tak z leva, shora, ze spodu a s měřítkem a to vše i několikrát v různém nasvětlení-na to zapomeňte.
Že by jste si chtěli opravdu na základě publikace dělat vlastní úsudek s tím nikdo doopravdy ani nepočítá. Proto mluvím i o tom, že se knihy velmi často dostávají, co se týká kompletnosti výpovědi o nálezech na úroveň muzejní evidence materiálu, a oznámení, že vůbec nějaký artefakt existuje. Takže nezbývá než prohledávat hromady knih a hledat náhodné další vyobrazení Venuší (bohužel podobná situace se týká i kosterního materiálu, nejlépe se naučili archeologové zpracovávat kamennou industrii, kdy se někdy udává i měřítko a občas se dokonce objevuje i průřez tělesem).
Ale Brasempoyskou venuši jsem neviděl ani shora ani ze spodu a ani se moc často nespekuluje je-li to dílo samostatné nebo jedná-li se o fragment celé sošky většinou se o ní mluví jako o portrétu. Asi by jste touto specifikací zaskočili nejednoho vysokoškolského přednášejícího. K hlavičce z Brasempoy je možné říci, že je součástí větší kolekce dalších sošek, ale především dalších zlomků sošek. Svého času existovala rekonstrukce celé Venuše, kdy k hlavičce se připojila část pravého stehna a pravého boku z polovinou přilehlého břicha. Asi zespodu vypadá hlavička odlomeně, ale to nemůžeme sami nezávisle posoudit, protože takové materiály jsem nikde zatím nenalezl. Celkově však stařičká rekonstrukce vypadala jako by si hlavička půjčila tělo od daleko daleko větší mohutné sestry. Na původní rekonstrukci měla soška ruce přes prsa podobně jako soška z Wilendorfu. To bylo docela chytré, protože na boku těla opravdu žádná ruka nebyla a další jiný fragment ukazoval právě pravou ruku pokrčenou v lokti s dlaněmi nahoře na prsou.
Tento posledně jmenovaný fragment jakoby byl olemován nad ramenem nějakým velkým shůry přicházejícím válcem. Onen válec jsou možná vlasy staroegyptského huňatého typu dole rovně zastřižené, nebo jde o nějakou specifickou a výraznou pokrývku hlavy? (Antropolog Roman Bortel mně ukazoval v této souvislosti starojaponský předmět posazovaný na celou hlavu náramně připomínající paleolitický nález.) V publikaci (Francouzská práce) uvidíte pravou spodní část venuše jen z boku a ze předu, nikoli ze zadu a další zmíněný zlomek s rukou jen z pravého boku, kdy zcela chybí jiný pohled. Není zde pohled ani zepředu, ani ze zadu, na jiné pohledy zapomeňte úplně, prostě se s daným materiálem nedá pracovat, ačkoli nese určitě další cenné informace.
Torza podivuhodných sošek z Brasempoy jsou vždy napravo, nalevo jsou jejich rekonstruovanější protějšky. Bohužel více by prozradilo přesné a úplné mapování zlomků venuší, které současně není často k dispozici, což je i tento případ. Především soška nalevo je velice zajímavá co se týče neobvyklého válcovitě pojatého prostoru hlavy. Antropologu Romanovi Bortelovi připomíná klobouk tegá z trávy, kterým mnichům nicoty KOMUSÓ ze zen-budhistické sekty dodával anonimitu při hře na bambusovou flétnu shakuch-achi.
Zajímavé je také torzo těla, kterému chybí horní část odlomená někde v horní polovině hrudníku. V oblasti pod prsními svaly je horizontální pruh hmoty upomínající malinký záchranný kruh. Nebo to jsou to ruce? Jestli však pás pokračuje i vzadu je otázkou, protože jsem zatím našel jediný obrázek této sošky a ten je jen zepředu. Každopádně se musíme v současnosti spokojit s konstatováním, že existuje stařičký materiál kolem kulturního okruhu v Brasempoy, který je nesmírně zajímavý, ale rozhodně není tak kvalitně zpracovaný jako ukrajinské, ruské a sibiřské lokality u Abramové (Abramova).
Některé materiály v Brasempoy jsou velmi dekorativně realistické a sledují krásu dlouhých křivek, proto bychom je mohli přičíst i jednomu autorovi a naopak jiné sošky jsou už nikoli dekorativní, ale ,,piktogramoidní“ a zgeometrizované tak, že uniká anatomie. Jedná se tedy o dva typy materiálu v jediném kulturním okruhu podobně jako v našem Pavlovienu, kdy máme realistické sošky, zvířat ale i geometrizující lidské postavičky.
Když se chceme zabývat jednotlivými lokalitami brzo narazíme na velký problém, kdy nevíme zda společné soubory znaků na lokalitě nejsou věcí rukopisu jednoho autora, než aby šlo s rozhodností hovořit o určitém kulturním stylu, proto je nejlepší, když je materiálu víc i z dalších různých blízkých lokalit. To je například případ Malty a Buretě. Maltskobureťské sošky jsou také někdy perforované v prostoru nohou, aby šly zavěsit, což možná svědčí o masovějším uplatnění těchto artefaktů. To není zatím (jednoznačně) doloženo nikde z ostatních částí někdejšího gravettienského území. To odpovídá určité samostatnosti Malty a Buretě, kdy na jedné straně vidíme jak podobnosti (,,čelenky"-pavlovien, korálky-Sungir), ale i specifické vlastní originální artefakty.
Realisticko dekorativní prvky uplatněné u jedné skupiny uměleckých artefaktů na lokalitě Brasempoy jsou protipólem druhé silně geometrizující skupině výtvarných artefaktů. Je sporné zda se jedná o dva nezávislé umělecko-kulturní proudy, nebo se jedná o projev jednoho proudu, který má různé způsoby vyjádření. Protože oba nebo i jen jeden z těchto charakteristických prvků mohl být výjimečně osamocenou uměleckou invencí nevšedního umělce. (Bližší informace by mohl přinést rozbor porovnání s naším pavlovienem, kde byly také vedle sebe jak realistický, tak silně geometrizující projev.)
Při kresbě řada lidí posazuje oči na hlavě podstatně výše než jsou (ve skutečnosti jsou asi v polovině hlavy), pak vypadá čelo neskutečně nízké. To je i případ brasempoyské hlavičky. Přesto je ve tváři zachycen půvab a krása stejně mistrně jako na daleko detailnější hlavičce z DV. Když už tedy zobrazili gravettienci tvář, tak tedy půvabnou a krásnou a rekonstrukce tento gravettienský přístup plně respektují. Proto najdete půvabné a příjemné tváře na dalších a dalších rekonstrukčních transformací. Je to výběr, ale podle gravettienských měřítek a tím spíše pak pochopíme skutečného ducha a personu gravettienu.
Nikdy jsem nenarazil na skutečnou interpretaci (rekonstrukci) síťky z Brasempoy jinak než ve verbální rovině. Myslím, že taková rekonstrukce přece ani nemohla vzniknout a být šířena v prostředí, kde se věřilo postupné evoluci a sama pravidelnost obsažená už jen v samotné hlavičce je výsměchem rozcuchaným vlasům pseudorekonstrukcím někdejších vykladačů pravěku. Představa, že by hyperevolucionalisté zhotovili a pak především hojně publikovali takovou rekonstrukci je nejspíš naivní, protože by si bourali do vlastní hyperevolucionalistické branky. Leda, že by s materiálem manipulovali a tak raděj tento významný archeologický nález ukazovali jen jako fotografii. Zajímavé, že tato fotografie je několikrát v knihách, kde se o společný prostor dělí s rozchloupanci na obrazových rekonstrukcích a nikomu to nevadilo (ABC člověka, Cesta za Adamem, Kleibel atd.). Evidentně jde o mechanismus nalhávání si, kdy posuzujeme dva stejné jevy na základě různých principů aniž bychom si je zkonfrontovali vzájemně a to jak předměty tak i principy.
Konfrontaci si prostě zakážeme jako absolutně nemyslitelnou, abychom se nedostali sami do konfrontace se společenskou mytologií stáda (označení stáda je termín C.G.Junga-Jung, Duše moderního člověka), řečeno jinou psychologickou terminologií, abychom se nemuseli utkat se skupinovým nebo hierarchickým tlakem.
Je to vždy zajímavé, když narazíme na oblast s jednoduchoučkým úkolem a zjistíme, že ho před námi nikdo ještě pořádně nezvládnul jen proto, že si to sám zakázal zvládnout. A je přímo neuvěřitelné, že George Murdock dal do základního výčtu typicky lidského chování vedle hygieny i česání vlasů už v roce 1945(Wilson 1978). Proč dodnes ani ,,modernímu zázračnému a osvícenému sapientovi“ tak často někdo rozchloupává vlasy a špiní obličej jako u prasete je opravdu s podivem. Svědčí to o dosavadní malé vzájemné propojenosti oborů zabývajících se člověkem, která potřebuje určitou míru odvahy postavit se konvencím, ale především je to výsledek absurdní situace, kdy rekonstrukce neexistují jako věda a tak pseudovědecké představy a nápady nemají seriózní protiváhu. Na straně druhé právě hlavička z Brasempoy na té nekonvenčně druhé straně stála velmi pevně a transparentně od samého počátku od jejího objevu.
© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku