© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

Pokrývky hlavy

Brno, Brasempoy a Dolní Věstonice

Rekonstrukční napodobenina jedné z mnohých možných variant uplatnění více jak 600 kelnatek na pokrývce hlavy muže kdysi pohřbeného na jihu centrální Moravy. 

Asi nejstarším dokladem pokrývky hlavy byl bohatý doprovod osteologického materiálu muže  Brno II. Nález pochází již z prvního století archeologie paleolitu, konkrétně z roku 1891. Kolem hlavy asi 23 000 let starého šamana se nalezlo asi na 600 dentálií-schránek kelnatek. Na Moravě jsou místa , která podle ústního sdělení paleontologa a geologa Pavla Hudce specialisty na miocení moře Parathetis (které bylo zdrojem schránek kelnatek), kde lze velmi rychle dodnes najít i takový velký soubor fosilních schránek těchto měkkýšů. To je poněkud protichůdná informace oproti informacím, které od jiných paleontologů obdržel Martin Oliva (Oliva Martin, Šamanský hrob). Jak přesně byly dentálie rozmístěny můžeme jen spekulovat. V době svého objevu byly ihned bez náčrtů, zakreslení nebo fotografie dávány do krabice. Pokud můžeme spekulovat a zkoušet jak asi bylo oněch 600 dentálií umístěno díky Bohu alespoň za tyto spekulace. Snad těch možností ani nebude tolik. (Jedna z takových volných interpretací jak rozmístit dentálie na hlavě je promítnuta na metamorfóze hlavičky z Brasempoy.) Vlastní interpretací brněnské situace je volná napodobenina šamana z Brna (Balák 1999). Původní představy vycházely z informací od Olivy, že získání materiálu na pošití pokrývky hlavy trvalo dlouho i počítáno na roky. Proto se objevuje někdy šaman ještě ne ze zcela pošitou čepicí (Balák 1998). Rozmístění dentálií na čepici je vždy odvozováno od pravidelných řad ostatních podobných gravettienských nálezů –Grimaldi, Barma Grande, Sungir, DV a podle faktu, že se nacházely dentálie u hlavy kouzelníka někdy po třech za sebou, což svědčí o evidentní pravidelnosti. Způsobu našití na čepici se věnovala Olga Soferová, která si se svolením Martina Olivy vedoucího ústavu Anthropos při Moravském zemském muzeu v Brně odvezla jednu dentálii, doposud uloženou v původním sedimentu a nechala ji ve spojených státech podrobit speciálnímu šetření, aby vypátrala stopy po nějakém materiálu šití. Což se jí také podařilo. Na jedné z fotogragií je vidět malá podélná dutika probíhající částí středu těla dentálie jinak vyplněné sedimentem. První evolučně gradualistická pseudorekonstrukce hrobu vytvořená Burianem a jeho poradci se zmanipulovaným počtem dentálií na pouhý zlomek celkového počtu je neumístila ani  kolem hlavy, ale kolem krku jako náhrdelník. Nakonec podobně zacházela s ostatními artefakty z nichž ty příliš ,,vyspělé a málo primitivní“ raději úplně vypouštěla, tak zde chybí lebka mláděte nosorožce a především mužská figurka (jejímu popisu se velmi podrobně věnuje Martin Oliva v práci Nejstarší šamanský hrob).

     Romantická Burianova volná pseudorekonstrukce hrobu byla především jen inspirována některými nemnohými fakty, ne příliš dobře nastudovanými, které se týkaly onoho brněnského hrobu a na základě nich vznikla vlastně jen velmi volná spíš fantazijní ilustrace. Vidět gravettience příliš vyspělé prostě nebylo v módě a jistě by to bylo hodnoceno jako neevoluční a tedy odporující vědeckému světonázoru z oblasti oficiální politiky a mohlo to přinést problémy. Ačkoli se nám to může zdát dnes přinejmenším podivné vzpomeňme si, že svého času v jiném oboru v paleontologii Louis Dollo lámal ocas na zkamenělinách iguanodontů, aby jejich kostry splnily požadavky očekávané od jeho představy. A nebo zalistujte v starších publikacích, kde vidíte montované kostry sauropodních dinosaurů, jak mají rozčaplé přední nohy a nelícující klouby vytvářejí nepřehlédnutelné fuky. Ty však nevadily naprosté většině horem spodem studovaných pánů paleontologů, doktorů, docentů, profesorů i akademiků a nevadil jim ani fakt, že již od 30 let dvacátého století byly známi i zkamenělé stopy takových dinosaurů a po chůzi s roztaženýma nohama na nich nebylo ani stopy. Prostě takové orientace patří do konvenčního myšlení a konvenčního vzdělání, a pro paleontologii budiž čest, že se dnes takových nápadů zbavila a pokročila v mnohých ohledech neuvěřitelně dopředu.

        Pokud by se chtěl někdo více dovědět konkrétně o těchto mechanismech zkreslení zhodnocení archeologických materiálů doporučuji sledovat vymezení evoluční role podle mechanismu vězeň – věznitel (vězeňský experiment v oblasti sociální psychologie), kdy je vězniteli jasné, že vězeň  patří do vězení a každá jeho snaha projevit svoji nevinu je považovaná jako čin utvrzující jeho proradnost. Tady jde o přesvědčení, že ,,…gravettienec patří jednou mezi primitivy do doby kamenné a na nějaké ty chytračinky, které na nás zkouší nebudeme brát vůbec zřetel, protože my dobře víme jak to sním doopravdy je.“

      Dále bych doporučil blíže se seznámit s mechanismem – svévolné diskriminace - efektem modrookého (spojeného s následným jevem Pigmalion), který domněle opravňuje modrooké, aby se cítili důležitější, lepší inteligentnější a povolanější než hnědoocí. Tento tragikomický pokus prováděný kdysi v jedné škole s malými dětmi bude nejspíše odpovídat přesvědčení vysokoškolsky vzdělaných lidí a nebo jen ,,civilizovaných“ lidí, že mohou jenom oni kvalifikovaně rozhodovat o vizáži gravettienců, kdežto výpověď samých gravettienců ve formě hrobů a sošek coby informace od jakýchsi méněcenných hnědookých nevzdělaných divochů nehraje žádnou roli.

      Dentálie na lebkách trojhrobu DV se opakují, provrtané zvířecí zuby nízko na čele a v oblasti skalní kosti slonovinový drobný přívěšek. Nejlépe je situace se zuby patrná na krajním levém jedinci, kdy pod barevnou červenou hliněnou krustou měli být uchovány a snad k lebce fixovány drobné liščí provrtané zuby ve dvou nad sebou jdoucích řadách. K danému mám dvě poznámky, první je určitá zmatečnost kolem původní orientace této krusty. A dál mám pochybnost o kompletnosti zdobících materiálů.

      Především neznám fotografie ani náčrty z odkryvu trojhrobu v DV jako v Sungiru, kdy například slonovinová ,,mandala“ je nafocena v pozici, v které se našla, protože dalším prokopáváním musela zákonitě spadnout. Neznám opravdu takovou práci, kde je červená krusta ještě na čele jedince a vidíme její původní umístění a orientaci. Když mě docent Klíma krustu ukazoval popisoval mne její orientaci a a její výklad jako zlomkový zbytek celkové hutné červené masky, která kryla celou tvář zesnulého neřkneme-li rovnou hlavu. Zdobení hlavové pokrývky jejíž součástí byly dochované liščí zuby se tak zafixovalo mezi čelní kost a hliněnou krustu. Proto byl tvar dochován a vše mělo logiku. Je však například psychologům jasné, že vedle ukázání krusty mně ze strany docenta Klímy podaný výklad na podkladě jeho autority mohl nejprve zabránit porovnat hned oba materiály a později vytvořit tzv. falešnou vzpomínku na tvar krusty.

       Na druhé straně vidíme i jinou interpretaci a to výklad Jiřího Svobody, kdy pod jeho vedením vzniká ilustrace jeho představy orientace zubů a to až na vnějším povrchu krusty (Svoboda, Archeologové na loveckých stezkách,1994, str 74-75 velká dvoustranná reprodukce od výtvarníka Pavla Dvorského) a Jiří Svoboda také mluví (ústní sdělení) o možnosti zdobení právě až této masky a nabízí možné etnografické paralely.

     Realitou je, že vznikly dva konfrontační pohledy, i když jeden z nich mohl být jen dočasnou pracovní verzí. Přesto mám neodbytný pocit, že zcela evidentní zobrazení v knize Archeologové na loveckých cestách je Jiří Svoboda a Pavel Dvorský velmi konkrétní a skutečně představují částečně obarvenou hlavu s později posazenými zuby (na šňůrce) na čele. Měl jsem však takový pocit, že je krusta prohnutá právě ve tvaru čela, které bylo naštěstí značně tvarované a že bude možnost si ověřit, která strana je vnitřní a která lícová. Protože považuji krustu i zdobení za důležité unikum, absence přesné obrazové dokumentace prostorové situace u takového nálezu v archeologické literatuře bych koeficientem společenským zkreslení oznámkoval za plných deset. To znamená, že je pro rekonstrukci v této fázi ztraceno. Můžeme sice vést dodatečné šetření, ale neubráníme se pochybovačných poznámek typu ,,…že se tvar krusty mohl změnit dodatečně, že byla možná ještě tvárná a hnulo se s ní a nebo změnila tvar při nerovnoměrném vysychání…“ a podobně.

Všichni pohřbení z trojhrobu ve Věstonicích mají v různé míře v oblasti čela nebo alespoň hlavy provrtané liščí zuby. Rekonstrukční napodobenina ukazuje jedno z několika málo vysvětlení. Pokrývka hlavy bude posazena buď před nanesením hliněné červené posmrtné masky nebo až po jejím nanesení. Důležitým okamžikem je registrování stejného prvku u všech třech lidí a prozrazuje určitou uniformitu. Dokonce se shodují i malé slonovinové košíčkovité ozdoby z oblasti skalní kosti. 

      Další neznámou je rekonstrukce někdejšího zdobení, co se týká početnosti artefaktů. Kompletnost zdobení musíme navzájem porovnat u jednotlivých pohřbených a zjistíme, že se při výskytu provrtaných zubů a slonovinových košíčků, jedná o tytéž anatomické partie u lidí a tytéž typy zdobících artefaktů, ale jejich početnost je různá. Budeme-li za logickou nápovědu kompletnosti brát celé kostry musíme registrovat absenci řady drobných především prtstních kůstek. Ve slovníku pojmů rekonstrukční paleoetnologie v Antroparku jsem vyslovil své podezření, že některé mladopaleolitické hroby vlastně nebyly hroby, ale hrobkami, které šlo příležitostně i otevírat, protože nesmíme zapomínat, že těla pohřbená na permafrostu a zasypaná shůry trvale zmrzla a dehydrovala. Staly se z nich prostě můmie. Právě při následných exhumacích mohlo dojít ke ztrátě drobných kostí končetin i zdobných artefaktů, zvláště po desetiletích a staletích mohly být připisovány těmto drobnostem určité mytologické vlastnosti tak jak je známe i z holoceního prostředí (kousky tkáně a kostí u svatých). Známe také přímo z pavlovienu a právě z DV provrtaný lidský zub (Klíma, DV).

          Je pak možné, že takovému rozkrádání byly uchráněny zuby schované pod krustou (pokud pod krustou skutečně byly) a že původní stav byl podobný jako u ostatních gravettienských materiálů, a že byly pokrývky hlav bohatě a početně zdobeny. Ale to je jen možnost, také by ztráty malých kostí mohly mít na svědomí malý hlodavci, běžný rozklad drobných kostí atd. 

            V této souvislosti, abych byl úplný, mě ještě kdysi napadlo, že právě jsou červenou krustou překryty ty partie, které nezakrýval oděv. Docela bych si dovedl v rámci výčtu možností představit, že časem zdeformované a vyschlé obličeje a důležitou ruku pohřbených mumií, které byly překryty tvárnou hlínou, která vytvořila sekundární podoby a sekundární nové obličeje a symbolickou tkáň.

Barma Grande a Sungir

Rekonstrukční transformace chlapce z Barma Grande v severní Itálii ukazuje nejen velmi zdobnou čepici, ale i zdobení horní části oděvu (které je nejasné a může jít i o pozůstatky nákrčníku, ale i v gravettienu vzácného náhrdelníku). Rukávy jelenicového oděvu jsou spojené uzlíky, nejsou sešité (podobně jako u prérijních indiánů). Šídla se vyskytují i zde, ale celkové klíma bylo teplejší na rozdíl od severnějšího zbytku Evropy a výroba oděvů se nemusela vždy spoléhat jen na kvalitní a velmi pracné sešívání. V pravé ruce je velmi nápadná dlouhá silicitová čepel, u ramenou jsou neznámé předměty, které jsou pro gravettien charakteristické. Například je známe i ze Sungiru, Kostěnek i z Moravy.

         Dalším takovým významným hrobem, který má naštěstí téměř všechny skořápky měkkýšů na svých původních místech je hrob chlapce z Barma Grande Itálie (archeologicky starý hrob, starší nálezové okolnosti, koeficient civilizačního zkreslení může být na stupnici od 0 do 10 na stupních 1-3, není pochyb, že hlava byla pokryta osteologickým dekorem, ale naprosto dokonalý stav, který známe mohl být vytvořen ,,rekonstrukcí“ původního umístění ve snaze mít dokonalý exemplář pro expozici, protože ve své době se takto v archeologii nejednou postupovalo. Nálezové okolnosti však u nás neznáme a tudíž jen uvažujeme o této možnosti zkreslení. Nicméně v zásadě tuto rekonstrukci (korekci) bychom museli provést sami, abychom mohli provést následnou - rekonstrukční metamorfózu.

    Vidíme zase pravidelnost a dekorativnost připomínající sošku z Wilendorfu. Podobně je tomu i u hrobů ze Sungiru, zde však na rozdíl od italského nálezu se pošití diferencuje. Není celoplošné a všelijak se mění, nejčastěji korálky lemují okraj a samostatné řady perliček nebo jednotlivé dentálie (další materiál) vyplňují část zbývajícího prostoru. V prostoru temene hlavy u holčičky je našit malý slonovinový kotouček. Podobný, ale velký kotouček byl vedle chlapce a to původně ve vertikální poloze, je možné si představit, že to je vše, co zbylo z jiné čepice, která byla přidána do výbavy pohřbu a její ostatní ozdoby byly organického nedochovatelného materiálu.

Savignana, Pariba, Grimaldi, Pavlov a Brasempoy

    A konečně se vymaňujeme ze smutku hrobů a dostáváme se k vesele vypadajícím kyprým tvarům dodnes živě vyhlížející dámě z italského Savignana, její protáhlá špičatá hlava ze všeho nejspíše připomíná středověký gotický dámský čepec. Hned nás napadne zda se nejedná o nějakou výtvarnou zkratku, fantazii či kombinaci, ale tělo je se svými tvary velmi individuální a jeho zadeček je přesným a hrdým opakem plochozadnictví z provenience velkotovárny venuší kostěnkienu. Je možné přemýšlet, zda zde není znázorněn účes, ale to jsem zavrhnul z důvodu, že soška vlastně nemá patrný krk (na rozdíl od jiných italských sošek), zde jsem musel změnit mou původní metamorfózu, protože další jiné fotografie z jiných stran s jiným nasvícením jakoby ukazovaly spíš jakýsi háf – špičatou dlouhou čepici, která je však dole dost jemná a směřuje po stranách evidentně k ramenům v ušitých hranách oblého průřezu a stejné hraně nebo nařasení, které běží přes obličej a nos uprostřed těla Venuše až k hrudi. Pokud by jsme zobrazené měli racionálně vysvětlit asi by jsme je popsali jako jakousi kutnu upomínající členy kukluxklanu nebo kutnu kata, či kutnu katolických věřících z určitých procesích historického Španělska, to vše však bez otvorů pro oči.

Tato soška je zcela evidentně nejvíce blízká tomu abychom její horní část hlavy označily za specifický účes nebo za čepici. Naše rekonstrukční transformace ukazuje tuto partii jako čepici. Pokrývky hlavy se i v Itálii tehdy často nosili, jak dokládají hroby, takže tato rekonstrukce má svoji logiku. Je však možné interpretovat situaci i jako účes. 

   Podobně podivně vypadá venuše z Paribita, která má také jakousi špičatou čepici, ale její horizontální členění obličeje je pro nás nepochopitelné (ale je zde určitá analogie s africkými řetízkovitými zdoby vedenými přes obličej, nebo sněhovými brýlemi proti sněhové slepotě, ty však u nahé sošky nedávají příliš smysl). Do třetice máme z Itálie další špičatou čepičku a to z lokality Grimaldi. Zase má tato Venuše roztomile velký zadeček – protiváhu proti středo a východně evropské tradici a obličej na fotografiích, které mám nevypadá podezřele podivně. Dokonce registruji bradu a krk. Čepec na hlavě je malý, ale evidentní, asi bych měl uvažovat i o účesu. Ale po předchozích hyperpokrývkách , které snad utíkají do nějakého mytologického světa podivuhodných symbolů, zde máme čepičku jako jakousi symbolickou redukci toho, co má zástupně představovat (něco na způsob jak zaznamenává C.G.Jung ztotožnění se s mytologickým vzorem pro účely například léčby, ale tady to může být pro jiný účel). Proto tato interpretace v podobě rekonstrukční metamorfózy je pro nás nejsrozumitelnější.

Tento obrázek spíš dnes už jenom dokument zachycuje interpretaci výrazného vrcholu hlavy dané sošky. Později jsem získal daleko lepší fotografie a to i zepředu při různých nasvětleních, kdy nic nenaznačovalo tomu, že by nějak šlo zachytit a rozlišit samotný krk, či dokonce obličej. Vše vypadá spíš jako jednolitá čepice posazená hned na klíční kosti. Najednou vše spíše připomíná onu záhadnou sošku z Brasempoy s válcovitým tvarováním hlavy. Možná kdyby jsme si představili, že z čepce vychází množství řemínků po celém obvodě, které jsou dlouhé a splývají jak na ramena, tak přes celý obličej jako nějaká obřadní maska pak by jsme mohly mluvit o určité konkrétní variaci rekonstrukční transformace. Bez dalších podrobnějších informací brasempoyského torza nám zde zřejmě něco uniká. Nicméně jestli je vše spojeno s nějakou mytologií, či rituálem menší čepice, nebo nápadné účesy ji mohou naznačovat i u věcí denního charakteru a pak je představovaná čepička jistě v pořádku jako napodobenina.

         V Grimaldi byla také nalezena hlavička, která byla vykládána ve starší literatuře jako negroidní, v novější literatuře se ani neuvádí. Je to pitoreskně vypadající objekt, připomínající spíš hlavu želvičky i s krunýřem, né nepodobnou pozdějším magdalenským karikaturám a fantazijním strašidlům. Na druhé straně příčně znetvořený obličej Venuše z Paribita je možná z jednoho rance. Za zmínku také stojí, že hlavička z Grimaldi nese podobnou rytou mřížku na vlasech jako Venuše v Brasempoy. Ale ta je zde zlomkovitá a jinak rozmístěná.     

          Podobně je tomu u interpretace pavlovienských kloboukovitých hlaviček. Tady je na předním místě otázka zda zde nepracuje nějaká mytologie, fantazie či extáze po nebo při požití halucinogeních hub. Takové podezření je na místě, nejedná se totiž o velmi popisnou subkulturu gravettienu jako například Wilendorf-kostěnkien nebo avdějevskou-kostěnkovský kulturní okruh, ale o značně hyperfantazijní pavlovien. Vše jsem založil na jednoduché myšlence, pokud by opravdu chtěli pavlovienci udělat onu fantazijní spletici ženského těla a mykózní hlavy soustředili by se především na tyto dva prvky v jejich symbolech. Naše pavlovienská hlavička však má v místě krku to co můžeme považovat za nákrčník, a jako všechny ozdoby (popsáno níže) je i nákrčník podle všech pravidel zdoben (a ,,nákrčník“ je znám v gravettienu z Itálie). Pokud zde máme tak popisný zdobný prvek můžeme přepokládat, že stejně tak tomu tak bude i u ostatních částech zobrazených na artefaktu. Proto interpretuji klobouk tak, jako by se také jednalo o popisné ztvárnění, které paradoxně bylo tolerováno i v samotném pavlovienu pro zvířecí hliněné figurky zvířat a vlastně i skulpturu dolnověstonické hlavičky ,,Venuše da Vinci“ jako o dovolené paralelní vidění světa. Tato cesta se mně jeví jako nejednodušší a nejméně komplikovaná a zároveň výtvarně nejharmoničtější.

Rekonstrukční transformace jedné z nejunikátnějších hlaviček moravského gravettienu. Jedná se o keramický zlomek sošky z Pavlova. Důležitou nápovědou charakteru popisnosti uměleckého díla je segmentovaný nákrčník. Jedná se však zase o variaci, výraznost nákrčníku jsem vyjádřil jeho zdvojením, které na originále není. A nakonec nevím zda je celková orientace správná obličej mohl být i na druhé straně sošky. Vlastně celá rekonstrukce se opírala o velmi nedostatečně zdokumentovaný materiál. Zřejmě je možné uvést více interpretací, ale základní schéma se už nezmění nákrčník a nápadný klobouk.  

        Představa širokého nápadného klobouku to není krok od výtvarné fantazijní bizardnosti pavlovienu, ale naopak je to přijetí představy, že hypertvarová různorodost pavlovinu se neomezovala jen na archeologicky dochovatelné umění, ale že žilo i v užitém umění běžné kultury kam patřila forma různých reálných řemesel, kam patří i šití oblečení, bot a třebas i nápadných pokrývek hlavy. Ale v podstatě a v dalších souvislostech gravettienského materiálu nejde o nic bombastického. Evidentně průkazné je, že čepice gravettienců mohou být zdobeny horizontálním pruhem (pruhy) ozdob obzvláště na úrovni čela. Proč by taková ozdoba nemohla být vytvořena jednoduchým našitím horizontálně posazeným liščím ocasem (ocasy)?

Tato rekonstrukční transformace je alespoň shovívavá na orientaci. Na kožené čepici je kožešinový pás, možná dosažený prostým otočením rubové strany, nebo naopak přišitím jiné kožešiny (ocasu polární lišky). Krátký sestřih jsem si vypůjčil od časově mladší wilendorfské venuše. 

         K možným pokrývkám hlavy můžeme přičíst znovu hlavičku (zlomek sošky) z Brasepoy, technicky podloženou archeologickými nálezy otisků uzlíků sítí jako interpretaci síťky na hlasech.

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

 ^ >