© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

Fetišismus ve smyslu sexuologickém

         Samotný fakt, že u sošek nahých venuší nejde vždy jen o prosté zobrazení úplně holého ženského těla, vypovídá o možnosti identického sexuálního chování jaké známe ze současnosti, kdy hodně mužů dává přednost zdobenému nějak ,,přioděnému“ ženskému tělu před úplně nahým ženským tělem. Jedná se o fakt, že nějak vhodně zdobené nahé ženské tělo je prostě považováno za atraktivnější.

Plně vystihující charakteristiku takového fetiše shrnul Radar v dnes již klasickém televizním americkém seriálu M.E.S.H: ,,…zrovna, když jí objednal prádlo do kterého ani nepotřebujete ženskou…“  Myslím, že nošení tělních ozdob a jejich podoba má jak podvědomé prameny, tak svoje dodatečné verbální individuální vysvětlení v oblasti sebeprezentace a mytologie, ale i individuální estetiky, kam patří do velkého výčtu i pohled na zkrášlenou ženu ozdobami a označený alespoň nálepkou lehký fetiš plně tolerovaný i naší společností (která jej také ani v nejmenším nepovažuje za úchylku). 

Zdobené rukojeti kostěnkovských lopatek. Druhá a čtvrtá rukojeť na sobě mají příčné proužky silně upomínající ozdobné řemínky ze sošek venuší. 

        Ozdobné řemínky, které se objevují na tělech východoevropských venuší někdy najdeme jako ozdobné pásky na rukojetích lopatek (Kostěnky na Donu). Z daného kontextu je možné, že se nemusí jednat jen o stejné výtvarné řešení, ale že i zdobení jiných předmětů může mít složitý důvod, který může obsahovat jak stejnou mytologii k nošení řemínkových omotávek, tak může být také zároveň přenesením těchto symbolů do denního života a přidělení nové role a rozšíření symbolického pozadí i pro funkční předmět (nebo přesně opačně). 

         Pro mluví především územní a časový rozptyl těchto zdobících řemínků, a také jejich precizní provedení a hlavně jejich pečlivé a precizní provedení na skulpturách. Zde se jim věnuje tolik pozornosti jako málo čemu, struktura je pojatá velmi dekorativně a někdy jí mohou konkurovat už jen vlasy. Právě ono pouhé nenaznačení, neodbytí ukazuje, že stejně tak jako ženskému tělu byla naprosto stejná pozornost věnovaná jeho ozdobám. Proto, když někdo tvrdí, že vidí jen sošky žen tak je špatný pozorovatel, stejně tak jsou totiž důležité i tělní ozdoby.

          Ještě jednou raději zdůrazním, že určitě souhlasím s představou, že tyto ozdoby mohly mít i význam (nesexuologického) fetiše, tedy prostoru obývaném nějakým dobrým strážním duchem, nebo mohly být pastí na zlé duchy v podobě obávaných nemocí. Vzpomenu-li si na Alberto Vojtěcha Friče, který pozoroval jak se při bolestech hrudníku u jihoamerických indiánů dané místo sešměruje kolem obvodu řemínky. Tyto ozdoby mohly mít i určitý umravňující symbol, podobně jako pánský pás cudnosti na Nové Quinei, to všechno je možné, ale dekorativní, pečlivé a někdy i nápadité provedení ukazuje, že člověk si tyto pásy přivlastnil, vzal je jako svoji součást, jako svoji prezentační součást a vlastně ji přičlenil k vlastnímu tělu. Ozdobné pásy se tak staly věcí osobní prezentace, kdy už měly nevyhnutelně sexuální význam, protože výtvarně člení tělo, rozdělují je na jednotlivé partie, které lze pro určitou chvíli samostatně a proto i intenzivněji vnímat. Řemínky a pásky tak mají zdobící a zkrášlující funkci tak, jak kolem podobných předmětů rozjímal ve svých filozofických úvahách o kráse a umění Platón. Proto si myslím, že jim výtvarníci věnovali tolik pozornosti a byly pro ně tolik důležité.

       Naopak, protože u některých sošek prostě řemínky chybí a dané venuše jsou úplně, ale úplně nahé je možné alespoň s archeologické perspektivy tvrdit, že nebyly ozdobné pásy nutnou součástí funkce venuší. Je to krásné tvrzení, ale z hlediska rekonstrukční paleoetnologie musíme uvažovat i o nedochovatelné stránce námi zkoumaného materiálu a my nikde mimo reliéfy nemáme jistotu, že dnes úplně nahé venuše neměly svého času dané ozdobné pásky z upletených opravdových řemínků.

      Nakonec kdybychom chtěli být až fanatičtí mohli by jsme si například představit, že i horizontální hluboká rýha pod boky naší klasické dolnověstonické venuše není ničím jiným, než žlábkem do kterého měl být přilepen právě jeden takový pletený ozdobný kožený řemínek a navíc bychom se mohli dovolávat podivných důlků na temeni hlavy této venuše, o nichž si také někteří prehistorikové myslí, že také mohly sloužit pro upevnění dalšího ozdobného prvku. Ale to považuji spíš už za oblast spekulací, kdy najednou všude a to už nekriticky promítáme právě zpracovávanou tématiku.   

                           Proč?

      Právě u reliéfů typicky gravettienského provedení (Laussel ve Francii) je vidět docela nahé ženské těla, dokonce nemůžeme uvažovat ani o dodatečném přilepení částí takového řemínku, protože přes pas má jedna taková velmi čitelná soška položenou ruku. Tato ruka je provedena jen v mělkém reliéfu a kdyby se zde nalepil propletený řemínek ruka by byla velmi rušená. Jednoduše řečeno, kdyby reliéf byl vytvářen s tímto záměrem, ruka dámy by vystupovala výš nad okolní úroveň. Navíc mužská postava (v tříčtvrtečním pohledu mající zřejmě rozepjaté ruce v nějaké akci, jak naznačují torza paží)  z téhož pramene, která nerespektuje statiku někdejších gravettienských dam má normálně dobře patrný jednolitý pás přes pas.      

Falza za milión

Nalevo je kresba falza venuše ,,nalezené" v roce 1927 v Dolních Věstonicích. Nálezce ji chtěl prodat za více jak milion tehdejších korun do zahraničí. Celá transakce byla však odhalena. Padělek byl odhalen na základě technologické chyby falzifikátora stejně jako venuše na obrázku napravo. Ta byla ,,nalezena" v Čechách v pískovně v Modřanech u Prahy. Trasologicky bylo zjištěno, že byla opracována zubotechnickou vrtačkou. Po umělecké stránce by se dala první venuše zahrnout do kubických venuší, druhá venuše by měla mít výše zadeček pokud by chtěla být gravettienská, pokud by chtěla být madlénská měla by mít zadeček větší (na obrázku je zadeček ulomený) nebo by měla být prohnutá s vystrčeným zadečkem. 

Tato hlavička pochází ze ,,sběrů" venuší v Dolních Věstonicích konce dvacátých let dvacátého století. ,,Nálezce" mohl být šťastný, nebyl totiž při své zahraniční transakci dopaden. Teprve po promlčecí době se znovuobjevila tato hlavička v Austrálii. Gravettolog okamžitě pozná, že se styl vymyká gravettienskému pojetí, není ji totiž možné zařadit určitě do kubických venuší natož do geometrických a určitě se nejedná o dekorativní přístup s příměsí stylizovaného realismu. Určitě nelze mluvit o tom, že bychom zde měli tušit nějaké geometrické útvary pod povrchem reálného zobrazení. Jako výtvarník zde vidím pro gravettien nezvyklé linie, které se uplatňují v současnopsti především u zpracování jiného materiálu-především dřeva. Venuše je zpracována jakoby ji opracovával někdo, kdo je zkušený řezbář ve dřevě, který však rozhodně nemá nic společného z gravettienskou kulturou. Červenou barvou jsem karikoval a zvýraznil místa na profilu sošky, která tvůrce modeloval tak, aby bylo jasné, že jde o ,,pračlověka". Malý mozek, nízké čelo, hluboko posazené oči za mohutnými nadočnicovými oblouky, velmi široké chřípí nosu, dopředu vyčuhující ústa se silnými rty a tomuto ,,pračlověku" nesmí samozřejmě chybět ani dozadu ubíhající brada a nechybí ani struktura rozcuchaných neupravených vlasů. Tedy vše je opakem gravettienu a vše má charakter stínu persony. Vše je nachystáno tak, že by gravetolog spráskl ruce, ale laik zajásal. Získal by přece svého očekávaného ,,pračlověka"kterého si takto vždy představoval

   Některé sošky z celkového výčtu nebyly zahrnuty do zpracovávaného materiálu, protože nějakým způsobem působily nevěrohodně. Je třeba totiž nutně počítat i s falzy, které nemají nálezovou dokumentaci, chybí nálezový protokol, jsou provedeny v příliš tvrdém materiálu, nebo znázorňují tendenční jednoduchou evolucionalistickou představu primitivního pračlověka vyrobené primitivním a ještě nešikovným nedokonalým ,,pračlověkem“. Takže, když půjdete hledat i do mnou uváděných pramenů a najdete tam i sošky, které jsem v práci vyloženě ignoroval je to právě jejich případ. Především se jedná o českou venuši z křemene, dolnověstonickou bábu a zase dolnověstonickou australskou primitivní evoluční rozcuchanou pravenuši. Jak vidět čeští a moravští falzifikátoři byli velmi pilní, jejich falza to dotáhla i do zahraničních puplikací. Australská gradualisticko-evolucionalistická hlavička ,,typického pračlověka dle konvenčních představ 19. a 20. století“ to dotáhla asi nejdál a to až na titulní stranu magazínu National Geographic (ale nebyla tam jediným skřípajícím vědeckým elementem, podobně to bylo i s Tasadaji).

      Avšak na rozdíl od Tasadajů, byly silné pochybnosti o pravosti australské venuše ihned po zveřejnění zprávy, že někdo kdysi tajně koupil za velké peníze jakousi hlavičku v Dolních Věstonicích. Hlavička absolutně nezapadala do žádného gravettienského stylu. Musela by to být unikátní výjimka, jak mi situaci komentoval tehdy Jiří Svoboda. Dnes můžeme na celou věc nahlížet daleko přísněji, pavlovienci by určitě nedělali něco tak odtrženého od reálu, kubizmu, dekorativismu, či geometrismu jen proto, aby vytvořili ideální školometskou ilustraci představy evolučního pračlověka, když sami byli moderními lidmi a žádné pračlověky sami ani neznali, stejně jako gradualistickou evoluční teorii. Hlavička jen prostě odpovídá lidové představě o veselém pračlověku a tak měla v lidovém byznysu a zábavě zelenou a s gravettienem neměla určitě nic společného. Spekulace, že nejde vytvářet ze starých mamutích klů soška, které se kdysi objevily jsou mimi reál. Z některých kousků mamutoviny, lze skutečně udělat co potřebujete, možná se vám nějaký kus rozsype, ale nikdo netvrdí, že to musíte udělat hned napoprvé. Když jeden pracovník kdysi spadl na veřejných schodech v areálu Moravského zemského muzea rozbil jeden dolnověstonický mamutí kel a pak ještě dlouho tam po něm ležely střepy. Tak jsem získal materiál k experimentálnímu zpracovávání. Byl velmi solidní a daleko měkčí oproti čerstvé slonovině a navíc daleko kompaktnější než křídovitá mamutovina z Milovic. I laik by byl schopen v něm snadno řezat. Vlastně vše závisí na tom, zda výrobek zpracujete závěrem kamenem nebo dále pokračujete kovem. Kov totiž lze odhalit ve světle křemíkové lampy. Proto svoje repliky jsem vždy řezal jen nožem, pokud by však někdo zpracoval povrch pazourkovým úštěpem a pak by vše zahladil a zpětně zamazal hlínou z nálezu, myslím, že by takový předmět byl velmi těžko odhalitelný, tedy pokud by jej dělal někdo, kdo se v umění gravettienu skutečně vyzná.

   Co se k falzům ani nedostalo

Svého času jsem přemýšlel zda nezdvihnout hladinu adrenalinu jednomu z pracovníků milovického výzkumu, onen pracovník byl nejen hodný a mírný člověk milující svojí práci, ale také jedním z upřímných členů tehdelší velké strany a lákala mne šílená představa zakoupit malou bustu Vladimíra Iljiče nabarvit jí na bílo, přidat pukliny letokruhů slonoviny a šoupnout ji do vrstvy, kterou onen pracovník zpracovával. Zcela upřímně bych byl zvědavý na moment, kdy by jeho špachtle narazila na bílý jemně popraskaný ,,slonovinový“ předmět, který by začal začisťovat a najednou by si uvědomil, že našel malý portrét lidské tváře, zažíval by ohromné nadšení životního objevu, roztočil by se s ním celičký svět a najednou by v něm něco zatrnulo…,,Počkat tu tvář odněkud znám, je mi tak povědomá, tak známá… ale vždyť to je sám - všudypřítomný velký učitel lidu….“ 

      Rozpor by provázel proud překotných myšlenek snažících se najít orientaci spolu s horečnou snahou lapat po vzduchu.

   ,,Tak už i tehdy?" Záblesk v zasněných očích zahleděných někam do dálav nesmírné minulosti… A nebo…,,Ti parchanti! Kdo mně to udělal?!“

      Od nebezpečně bláznivě báječného plánu najednou rychle sešlo. Ve skutečnosti radost a veselí nad sluncem prozářenými vykopávkami bylo značně pošramoceno řáděním vandalů na lokalitě. Najednou jsem si uvědomil, že vykopávky jsou nejenom stavební prací, ale i otevřenou galerií i muzeem zároveň a v rozpočtu by měla být vždycky vymezená navíc taková částka, aby bylo možné některé lokality, kde se očekávají vzácné exponáty ji zajistit stejně jako v expozici velkého muzea. A na druhé straně jsem si uvědomil, jak je snadné někomu podstrčit nějakou tu drobnost do výkopu. Určitě ne velkou věc, ale drobnost velikosti lidské lebky určitě ano. 

Neuvěřitelné 

Tato venuše zcela evidentně upomíná gravettienské venuše. Zmiňuji se o ní pro úplnost materiálů. Do zpracování persony nebyla tato venuše také zahrnuta, protože rozhodně nepatří do gravettienského kulturního okruhu. Jedná se o 6 centimetrů vysokou sošku nalezenou v roce 1999 v Tantanu v Africe. Udává se, že na jejím přírodou opracovaném těle jsou evidentní zásahy lidskou rukou. Venuše byla nalezena spolu s nástroji. Její datace je kolem 400 000 let. Nejedná se tedy o výtvor moderního člověka Homo sapiens sapiens, ale o příbuzné starší formy patřící do široké rodiny Homo erektus či archaických sapientů. Osobně nejsem schopen objektivně posuzovat takové upravované přírodní výtvary. To proto, že jsem negativně emočně poznamenán někdejším naprosto nekritickým přisuzováním podob zvířat a lidí u přírodních útvarů, které byly připsány jako předumění dávným lidem téže doby jedním českým výtvarníkem. Osobně jsem velmi rezervován. Pozitivně na mě působí jména nálezců i podstatně příznivější hodnocení Martina Olivy, který jako velké plus vidí spojitost s kamennými nástroji, které venuši doprovázely. Osobně je pro mne přijatelná spíše rytina (,,vtlačenina") ze Stránské skály u Brna i když v reále oba artefakty jsou ,,dotvořením" přírodního symbolu.   

            Pramenem k dalším informacím by hohl být odstaveček u Jana Fridricha v jeho publikaci Ecce Homo. Dovolává se pramene (Bednarik2001, 2003a, b) -  Bednarik, R. G. 2001: An Acheulian fugurine from Marocco, Rock Art Research 18, 115-116) a Bednarik, R. G.  2003 A figurine from the African Acheulian, Current Antropology 44

            Fridrich sám uvádí ve své publikaci i nález pravidelně geometrizovaného a zřejmě opracovaného artrefaktu, který mohl být čímkoli. Byť jen hmatkou, brouskem, odpadem nebo nějakým závažím či částí nebo samotným předmětem sloužícímu k věcem dení potřeby ze středního paleolitu lokality Bečov I. Fridrich předmět komentuje takto...    (lokalita Bečov I),,....ze kterého pochází plastické vyobrazení interpretované jako lidská hlava."  Více najdeme pod kódem (Fridrich 1976b) (Fridrich 2005) 

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona -odhalená tvář pravěku 

^ >