© Antropark 2005, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku
...,,Jen jednou ji (planetku B 612) uviděl v roce 1909 nějaký turecký hvězdář. Podal tehdy o svém objevu obsáhlý výklad s ukázkami na Mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu nevěřil, protože měl na sobě zvláštní kroj. Dospělí jsou takový. Naštěstí pro dobrou reputaci planetky B 612 přinutil jeden turecký diktátor svůj lid pod trestem smrti, aby se oblékali po evropsku. Hvězdář předvedl svůj výklad znovu v roce 1920 ve velmi elegantním fraku. A tentokrát mu dali všichni za pravdu"... Antoine de Saint-Exupéry
Pro představu persony, především její vizuální podoby tak, jak byla uplatněna u celého těla nám dopomohou především unikátní gravettienské sungrské hroby z východní Evropy a sošky z maltskobureťské kultury ze Sibiře. Obé, jak sošky, tak hroby zaznamenávají pečlivé neodbyté především příčné-horizontální zdobení těla. U sošek to jsou příčné čáry kolem těla, nebo jen kratší vodorovné vrypy. Jejich hodnocení je možné především po předchozí zkušenosti srovnáním jiných matskobureťských sošek a to totiž opravdu nahých ženských figurek. Ony pokryté vrypy mají neatraktivní odsmyslnělá válcovitá (tyčinkovitá) nebo soudkovitá těla. Tyčinkovitá těla sošek jsou limitována materiálem, některá jsou totiž vyřezána z parohoviny.
Některé struktury pokrytí těla u maltsko-bureťského materiálu dokonce najdeme použité i u nahých sošek pro vyjádření vlasů. Uvážíme-li jak byl výtvarně vyjádřen účes je jasné, že rytmický dekor oděných sošek může vyjadřovat jak prostou srst, tak horizontální různobarevné pruhy kožešin, ale také množství vodorovných nášivek. Důležité je, že pro prezentaci miniatury byly takto pravidelně rytmicky a dekorativně vyzdobeny. Jednoznačně zde není žádné nějaké chaotické porýpání povrchu mající vyjadřovat jen prostě srst. Pravidelný rytmus a dekor byl velmi podstatný pro vyjádření povrchu oděvu, doslova se jedná o struktury posouvající povrch k nové kvalitě. (Rozboru těchto sošek se věnuje i předcházející kapitolka - účesy, maltskobureťský kulturní okruh a kapitolka –detaily místní ozdoby).
Podle stejného pravidla byly vyzdobeny i pohřbení lidé v unikátních hrobech nalezených v Rusku nedaleko Moskvy u potoka Sungir – pravidelný rytmus, dekor a horizontální pruhy. Je zde však nutné připomenout, Sungir a Malta a Bureť jsou si vzdáleny a to jak v čase, tak v prostoru. Časově patří Sungir do typicky gravetienského kulturního okruhu a spadá časově do střední fáze mladého paleolitu, kdežto maltsko-bureťský materiál je velmi specifickou kulturní oblastí s prvky gravettienu či spíše postgravetienu a patří do poloviny nejmladší fáze mladého paleolitu. Prostorově je Malta a Bureť až v oblasti centrální Sibiře přesně uprostřed asijského kontinentu tedy vzdálena 5 tisíc kilometrů od někdejších východoevropských gravettienských lokalit. Kánon proporcí sošek například vztah spodku zadečku se spodní částí klínu je například typický pro gravetien, ale jsou zde určité specifikace jako je vyjádření krku. Proto porovnání Sungiru a sibiřských lokalit je na hranici možného a je jen orientační. Důvodem proč vůbec porovnáváme tyto kultury a jejich některé artefakty je fakt, že nedošlo v časové spojnici mezi nimi nedošlo k takovému výraznému oteplení, kdyby bylo přizpůsobení maltsko-bureťské kultury severskému podnebí sekundární. Počítáme tak s jakousi určitou kulturní severskou kontinuitou. V literatuře se mnohdy vyskytují artefakty seřazeny právě tak, že dávají takový pocit a ten působí jako nástřel a skutečně tomu tak mohlo být i v reále. Dovedu si ale představit, že dané spojení bude v budoucnu podrobeno přesnější a pečlivější revizi. U spojitosti čelenek s pavlovienským materiálem bych byl rozhodně velice opatrný, v případě podobností kánonu u sošek jsem daleko optimističtější. Spíš bych se jako výtvarník zabýval obecněji možnostmi standartizace chyb v kánonu proporcí abych si byl jist, že spojitost není náhodná a nedošlo jen k paralelnímu jevu. Podobná situace je i s postgravetienskými kulturami kostěnkienu a materiály s Itálie, tam však počítáme zcela automaticky z vlivem gravettienu už jen proto, že to jsou teritoria, kde měl gravettien tradičně svůj vliv. Gravettien je určitý fenomén, který není možné namnoze přesně ukončit a nahradit. Jako kultura panevropského rozměru byl gravettien určitou superkulturou a toto slovo nám teprve předává pocit, že taková kultura zcela přirozeně nemohla naráz zmizet, naráz se přetransformovat. Proto je přirozené, když paleolitikové počítají i ze silnými dozvuky gravetienu jak v čase tak i v prostoru. Proto je tak důležité , že časově i prostorově sledujeme existenci kostěnkienu v nejmladší fázi mladého paleolitu a to právě na východě Evropy tedy v místech, odkud vliv gravettieské kulturní tradice mohl skutečně expandovat v nějaké podobě dál na východ. Potíže bychom měli, kdyby tomu bylo naopak, kdyby taková přežívající kulturní oblast gravettienu byla například jen v západní Evropě. Proto nám připadá taková konstrukce přirozená ovšem revizním pohledům se nesmí uzavírat.
Od maltsko-bureťského materiálu se přenesmě o nějakých deset tisíc let dál proti toku času a podívejme se na světově zcela unikátní gravettienský paleolitický památník Sungir. Sungirské hroby poskytující informace o oděvu jsou dva, jeden číslo I. obsahuje jednoho asi 55 až 65 letého muže bez další výbavy. A druhý číslo 2. je unikátní přebohatou výbavou. V tomto hrobě byly pohřbeny dvě děti, chlapec ve věku kolem 13 let, holčička kolem 9 roků.
Takto probíhaly výzkumné práce na nalezišti mladopaleolitických lidí u Potoka Sungir nedaleko Moskvy. Výzkumníci začišťují unikátní hrob muže, M.M.Gerasimov (bělovlasý muž naproti) se chystá uložit lebku muže do krabice a převést ji k antropologickým měřením.
Dostatečně podrobné informace o některých archeologických datech a především antropologické informace o sungirských nálezech získáme z publikace Akademie nauk SSSR, Sungir antropologičeskoe isledovanie, izgatelstvo,,Nauka“,Moskva 1984 . V kolektivu specialistů jsou tato jména O. N. Bader, M. M. Gerasimov, E. N. Chrisankov, A. A. Zubov, B. A. Nikitov, B. M. Charitomov a A. I. Buchman. Archeologický výzkum sungirského sídliště (nedaleko Vladimíru na Ruské rovině) probíhal od roku 1956 do roku 1977. Byly získány dvě data z fyzikálních metod zajištěných v Holandsku, první datace ukazuje na stáří 24 230 let +-400let, a druhá datace byla o něco starší 25 500 let +-200 let.
Faunu určenou z kostí nalezených na sídlišti tvořili především soby, dále mamuti, už méně početnější zbytky patřily divokým koňům, zubrům, sajgám, hnědému medvědu, rosomákovi, vlkům, jeskyním lvům, zajícům bělákům, lišce polární, lumíkům, tetřevu a čajce severní. Vegetaci tvořily jedle, břízy, sosny a olše. To naznačuje charakter krajiny podobný tajze, kde jsou velké teplotní rozdíly mezi létem a zimou. Stanice byla zcela evidentně dlouhodobě osídlována, pravděpodobně sezóně a potom opuštěna. Kamenná industrie s obojstrannou retuší u plochých artefaktů má jasné črty kostěnkovské kulturní skupiny středního Donu. Sungir tak může být označen za specifickou kostěnkovsko-streleckou, nebo strelecko-sungirskou kulturu. Další podobné typy nástrojů se objevují směrem na severovýchod až k řece Pečoře.
Pro úplnost zde raději přidám i Svobodův výklad, který si všímá stratigrafických souvislostí. ...,,Sungir odpovídá spodním vrstvám v poloze Streleckaja v Kostěnkách, spadá tedy na počátek východoevropského mladého paleolitu. Sovětští autoři mluví i strelecké kultuře, která je charakterizována pečlivě opracovanými hroty trojúhelníkového tvaru." (Svoboda 1986)
Naleziště samo bylo zasaženo v některých místech soliflukcí a projevily se na něm různé mrazové jevy. Obě mohyly se nalézají v jihozápadní části stanice tři metry od sebe a jsou orientovány spolu v jedné podélné ose. Z toho se dětský hrob nachází přímo uprostřed někdejšího obdélníkového zřejmě sídelního objektu. A pohřbem v objektu byla také ukončena první fáze osídlení sungirského sídliště (tady bych připomenul, že etnografka dr.Holazsová upozorňovala ve své práci o obydlí severských národů, že po smrti více lidí např.epidemii opustí lidé své trvalé příbytky /Holazsová tam a tam/). Bader uvádí jako možnost, že při dalším pozdějším osídlení byl objekt posunut o třicet metrů níže. A asi i v této druhé fázi osídlení byl pohřben v hrobě č.1 muž. Jeho hrob totiž svoji jednou částí protíná okraj dalšího půdorysu velkého obdélníkového obydlí. Přičemž půdorysy nových obydlí jsou také obdélníkové. (Celkově je zde zaznamenáno 9 půdorysů (oválná místa s kostmi a obdélníkové struktury obydlí) z nichž se dva překrývají a nejméně celkem tři jsou obdélníkové).
Dna hrobů byly zahloubeny 65cm (mohyla 1) a 74cm (mohyla 2). Před uložením těl byly dna hrobů vysypány úhlem a červenooranžovou hlinkou. Po ukončení obřadů byly obě mohyly zasypány zemí s vrstvičkami barevné hlinky. Nad dětmi v mohyle 2 na jejím povrchu byly uloženy ostatky dalšího člověka (bez hlavy), tyto kosti se však nepodařilo zachránit. Kosti byly ve vrstvě slabě vápenných poloh. A je možné, že osoba jejíž ostatky zde byly nalezeny měla k dětem nějaký vztah. Bader uvažuje o tom jestli to mohl být někdo blízký jako matka nebo bratr.
Mohyla I měla rozměry 2,05 x 0,70 m a ležel v ní muž na zádech s hlavou orientovanou na severoseverovýchod. Co se týká dochovatelnosti kostí, stav kostry muže byl dobrý. Na dně hrobu byl kamenů nůž, úštěp a zlomek kosti na které byl ornament s motivem spirály (motiv spirály známe i z maltskobutěškého materiálu). V hrobě muže tvořilo kolem 3 500 belemitových perel obrysy arktického oděvu. Anatomický stav muže popsal antropolog Debec už v roce 1967 jak je připomněno v ruské publikaci z roku 1984. Muž byl asi 180 cm vysoký měl soudě podle tvaru a délky klíčních kostí velmi široká ramena jak je dobře vidět i na Gerasimově sochařském portrétu muže.
Rekonstrukční transformace hrobu muže ze Sungiru. Na levé části obrazu můžeme sledovat velmi dobře dochované rozmístění jednotlivých perliček, které mají uprostřed otvor, byly navlečeny do dlouhých řetízků a ty byly našity k oděvu. K výzdobě vizáže patřily i slonovinové náramky, snad přímo začleněné do výzdoby oděvu nad loktem lokti a zápěstí. Perličky kolem článků prstů mohly patřit do výzdoby rukavic ale také prostě mohly být začleněny do zdobení haleny. Zdobení hlavy nás už v gravettienu nepřekvapí stejně jako zdobení horizontálnímu pruhy, které sledujeme na někdejší haleně v oblasti hrudníku. Prvky horizontálních segmentovaných ozdob známe od nahých venuší, ale také je v různé délce zaznamenáváme u oděných sošek ze Sibiře. Velmi dobře je rozlišitelné členění perliček na nohou, které se velmi dobře dochová i u dětí z dvojhrobu. Dno hrobu nenese jak vidíme žádnou další výbavu, co se alespoň archeologicky dochovatelných materiálů týče.
Jestliže se kolegové archeologové divý proč někdy ponechávám původní ruské označení hrobů – mohyly, je to proto, že tak jak Bader logicky popsal časovou následnost hrobů, je jasné, že násyp dětského hrobu musel být nějakou dobu ve své době dobře zřetelný, když umístění hrobu muže na něj reaguje svým umístěním (téměř v jedné přímce).
Ruská publikace hodnotí také vysokou hlavu muže vzhledem k rasovému zařazení. Upomíná se zde, že ačkoli je lebka širší v některých partiích obličeje a jsou plošší některé partie nosu, nemůžeme rozhodně lebku označit za lebku mongolského typu. ,,Takové lebky můžeme najít v kterékoli libovolné evropské populaci." uvádí Gerasimov.
Portrét muže ze Sungiru podle lebky. Jedná se o barevnou precizaci původní Gerasimovy jednobarevné sochařské práce. Pro potřeby Antroparku byly před pěti roky vytvářeny modely lebek paleolitických lidí. Tudíž Gerasimova práce zde byla revidována. Původně měla být předvedena i rekonstrukce portrétu tohoto muže v oděvu, pro časovou náročnost úkolu a nedostatku prostředku byl však tento projekt zrušen.
Autoři zde našli i některé morfologické znaky připomínající Australce, proto tehdy napsali, že lebka muže ze Sungiru spadá pod typ ,,kromagnonce v širokém smyslu toho slova“ Samozřejmě tehdejší publikace předváděla přesně podle tehdejšího duchu morfologický koncert srovnávání s nejrůznějšími archeologií nalezenými paleolitickými ostatky a hledala evolučně-morfologické souvislosti. Dnes, kdy díky genetice víme, že moderní člověk neměl přímou souvislost s některými určitými typy lidí je možné nahlížet na některá srovnání s úsměvem, ale dokládá nám ducha doby. Ale samotné hodnocení rasového zařazení je stejné jako v mojí kapitole věnované modelům pro předvádění persony. Cítíme tedy ve vizáži těchto lidí, jak danou předchozí historii, tak i stav genetického driftu tehdejšího lidského morfologicko-genetického materiálu, jehož jsme i my sami součástí.
V tomto typově-rasovém kontextu stojí za zmínku i práce A. A. Zubova, který se zabýval srovnáváním rozměrů zubů a i charakteristickou kresbou na korunkách stoliček, která je určitou obdobou papilárních linií a také určitou analogií ke kombinaci konkrétní specifické DNA. Na základě tohoto šetření Zubov porovnává vztahy sungirského osteologického materiálu zubů se současným materiálem.
Dvojhrob dětí je koncipován v jedné linii, kdy jsou děti uloženy proti sobě temeny hlav. Tento dvojitý hrob je unikátní i doprovodnou výbavou, která umocňuje samotnou přímou personu patrnou už jen ze samotného zdobení někdejších oděvů. Jsou to totiž často předměty dlouhodobého užívání, často jsou věcí prezentace a už jejich samotné zpracování je věcí vysoké prestiže a patří do oblasti evidentní nepřímé persóny. Nabízí se nám zde tak bohatý materiál k pochopení vztahu mezi přímou a nepřímou personou. Což se nám bude hodit, když budeme zpracovávat materiál jen na základě nepřímé persony, což je bohužel pro paleolit vlastně až na výjimku gravettienu jediný možný způsob studia persony. Proto práce o personě gravettienu je tím naprosto nejzákladnějším materiálem rekonstrukční paleoetnologie, bez něj by byly nějaké představy o charakteru ostatních paleokultur jen jakýmsi hádáním a hrubým odhadováním podložených tu a tam vzácným, ale nepřenosným citem pro respektování nepřímé persony.
Rekonstrukční transformace-napodobenina dětského dvojhrobu ze Sungiru. Zcela jasně můžeme registrovat ticíce belemitových perliček, které zdobyly oděvy dětí a také je dobře patrná výbava slonovinových předmětů doprovázející obě děti. Asi třináctiletý chlapec je nalevo, menší asi osmi či devítiletá holčička je na pravé straně obrazu. K výbavě archeologicky dochovaného materiálu je přidán i materiál nedochovatelný, aby se zvýšila autenticita rekonstrukční napodobeniny skutečné pohřební situace. Dobře jsou vidět transformace řetízků perliček zdobících hlavy a paže a nohy. Perličky halen jsou zmatečně rozsypané, proto se bez nápovědy, kterou skrývá hrob muže neobejdeme. Pro děti však byly charakteristické pláště jejichž spony-jehlice byly pod bradami dětí a ty zakrývají většinu hrudních perliček. Většina předmětů kolem dětí je pro nás záhadou, a když už něco interpretujeme jako kopí můžeme jen žasnout, že kopí někdejší gravettienci nejen vyřezaly z tvrdé mamutoviny, ale tu změkčily a původně zakřivenou surovinu z mamutího klu narovnaly a znovu vytvrdily. Vyžadovalo to dobrou znalost surovinových zdrojů, které příroda nabízela. K dětem jsem přidal vaky na předměty a zásoby, naběračky, hračky. Dochovatelné figurky zvířat i tak dvojhrob obsahoval (koník, zubr).
V hrobě číslo 2. bylo nalezené dlouhé kopí z mamutoviny, které je už samo o sobě technologický zázrak, tento výrobek je zhotoven z materiálu, který byl původně zatočen podle růstu mamutího klu. Vlastně jsou zde i další menší kopí, jak u chlapce, tak u holčičky, přesně tak v její velikosti, jak poznamenává O.N.Bader (Bader 1984,str 11). (Délka nejdelšího kopí u chlapce je 2,42 metry a u holčičky 1,66 metry). Vedle mechanického řemesla a tepelného zpracování se tak pro paleolit objevuje zcela průkazně i znalost praktické chemie. Řemeslné zpracování tvrdého materiálu sledujeme i na oděvech, které jsou pošity tisíci perliček. Perličky nebo korálky jsou malé do centimetru drobné provrtané tenké disky a obdélníčky. Předně bylo nutné nalézt v krajině výchoz paleontologického materiálu s vápenitými fosilními rostry jurských belemnitů, tyto bylo nutné vydolovat v značném počtu a tyto tyčinkovitě-vřetenovité útvary nařezat na jemné kroužky a pak je jednotlivě opatřit otvory. Technologií samotného vrtání belemnitových kroužků se zabýval R.White a popsal ji spíše jako proděravění než rotační vrtání, což odpovídá technologické normě v gravettienu (Škrdla, Zhodnocení technologií výroby kamenných nástrojů). Výroba těchto perel či korálků znamenala v nejlepším případě stovky a stovky hodin. A dokonce dětské oděvy daleko převyšují počtem korálků oděv dospělého muže. Takto odvedená práce deklaruje ohromující význam a prestiž těchto lidí a i způsob myšlení, který právě do zevnějšku a vizuální prezentaci investuje neuvěřitelné úsilí (srovnej kapitolu o textilu).
Portréty sungirských dětí podle lebek. Jedná se o barevné precizování starých dvoubarevných plastik protrétů Gerasimovy školy. Už i žáci Gerasimova akceptovali zdobný reprezentační oděv dětí. Chlapec (nalevo) má trochu jinou úpravu ozdob na čepici než děvčátko (napravo). Portréty byly pro personu taktéž revidovány. Lebky dětí skutečně nesou velmi charakteristické rysy, které vidíme na obličejích dětí. Pro zajímavost uvádím, že na čele chlapce se už začínaly vytvářet výraznější nadočnicové partie spodního okraje čelních kostí, tak jak se to bylo charakteristické pro některé muže v tehdejších populacích gravettienu.
Všichni tři mrtví mají velmi dobře rozeznatelné diferencování jednotlivých skupin pruhů korálků v prostoru štíhlých a vysokých bot skládajících se ze horizontálních a jednoho svislého předního pruhu. Vzor se přesně opakuje u všech tří jedinců a ukazuje na značně jednotně typizované obutí. Přes nohavice běží jen tenké svislé nečetné řady korálků a to jen po jediném svazku na každé nohavici.
Paralely, kterých si už všimnuli ruští specialisté (Bader). Kalhoty - vlastně botokalhoty severozápadních indiánů svým korálkováním velmi nápadně upomínají korálkování kalhot u sungirského muže.
Muž a chlapec mají velmi zřetelné zdobení čepice koncentrované na spodním okraji čepice. U chlapce je zbývající prostor pošit provrtanými zuby již však volněji rozmístěnými. Bader uvádí, že na temeni hlavy chlapce byla snad nějaká zděř na uchycení chlapcových vlasů nebo žíní k vytvoření ohonu na čapce. U děvčete se pokrývka hlavy dochovala fragmentálně, část sjela po lebce dolů na zem (ale tři řady na okraji čepice jsou evidentní). V práci Badera mladšího je proto také ukázáno několik možných variant rozmístění korálků (v zásadě vždy však sledují horizontální perličky nad čelem a malý kotouček na temeni), jinou odlišnou variantu ukazuje rekonstrukce G.V.Lebedinské (Paleolit SSSR). Z materiálů vyplývá, že řazení pruhů korálků mohlo být ve skutečnosti i daleko složitější.
Výroba sungirských dlouhých narovnaných kopí z mamutoviny. Nalevo vidíme původní surovinu zahnuté mamutí kly (a její skutečné variace zakřivení). Kopí se získalo z celku jako při běžném těžení dlouhých štěpin. Měkčení se provádělo dlouhodobým uložením suroviny v močálech s určitou chemickou reakcí. I menší hroty se narovnávaly podobně a to i v moravském gravettienu.
Kolekce koleček ze Sungiru. Slonovinová kolečka ze Sungiru sama o sobě jen těžko interpetujeme. Jedno kolečko (největší) bylo původně uloženo na hraně vedle chlapce, nejmenší kolečko měla dívenka na temeni. Kolečka upomínají mandaly tak i skutečná kolečka od vozu, alespoň konstrukčně je vše řešeno stejně - vnitřní kruh, vnější kruh a vše je spojeno dostřednými paprsky. Evidentně se jedná o maximální váhové odlehčení s tím, aby zůstala zachována velikost a pevnost oředmětu.
Sošky zvířátek v dětském hrobě - koník, dole bizon a napravo zase koník. Zvířátka v dětském hrobě mohou mít i nějakou návaznost na hračky. Perforace na zadní noze nemusela nutně znamenat amulet. Řada věcí se v obydlí dá poklízet tak, že se někam pověsí. V reále bychom však očekávali pro hračky dětí houževnatější a měkčí materiál než je mamutovina. Takže tento materiál nám spíš představuje určitou stylizaci, která se velmi pravděpodobně promítla dále i do nedochovatelných hraček.
Na horním obrázku vidíme pravěkého v době sungirců už dávno vymřelého hlavonožc, belemnita. Černě je vyznačené jeho vápenaté rostrum. Dole vidíme tvar rostra a červeně jsou značeny silicitové nástroje, které rostrum narýhují, to se pak zlomí a z každé strany se odstrouhá část materiálu z jednotlivých koleček. Pak se prostor prorazí a zabrousí kroužením. A máme korálky, které můžeme jeden po druhém navlékat na nit nebo šlachy a přišívat je k oděvům, čepicím a botám.
Samotný oděv – tedy jeho pošití je nejlépe zachováno u dospělého muže (L.Balák P.Chronc oděvy z mladšího paleolitu). Vzájemným porovnáním, či alespoň aplikací rozmístění perliček z hrobu muže si lze udělat představu přesnějšího rozmístění perliček na oděvech dětí. Hlavní skrumáže perliček u dětí sledujeme na hrudníku kolem loktů a kotníků rukou, něco v krajině břicha a pánve. Jednotlivé řady se prostě rozpadly a korálky se rozptýlily kolem. Proto je rozmístění jednotlivých řad korálků na hrudi a břichu na rekonstrukci rámcové, avšak protože je akceptován význam jehlicovitých spon, kterého si všimla ruská škola M.M.Gerasimova a to totiž jako spon pláště je značná část právě ne zcela jasných partií těla (ve smyslu zcela přesného pošití korálky) zahalena do plášťů. (Bader však sám také uvažuje o šikmých jehlicích jako o sponách svrchního pláště.) Nejasnost rozmístění se však týká jen malé možné nepřesnosti odhadu počtu jednotlivých pruhů korálků a jen některých jejich umístění o několik centimetrů. To znamená, že barevná obrazová rekonstrukce je vlastně neuvěřitelně přesná, co se týče efektu a dojmu přesto že, některé korálky v oblasti hrudníku, loktů, břicha a pánve pravděpodobně neodpovídají s milimetrovou přesností původní situaci.
Neznámý předmět ze Sungiru. Jeho identifikaci nám zřejmě neulehčí ani fakt, že podobné předměty známe z hrobu chlapce z Arene Candide z Itálie. Tady můžeme sledovat způsob zdobení a celkové výtvarné zpracování. Tečkování vnitřní linie je obdobou vnitřní tečkované linie sungirského koníka, ale odpovídá i charakteristice vnitřní segmentace korálkování, které jsou tvarovány v liniích a křivkách korálkových řetízků na větších celcích. Vyhodnocení vzájemného srovnání těchto výtvarných prvků zatím chybí, ale je jasné, že tak vznikne alespoň částečný klíč, který nám prozradí jak mohly být zdobeny další předměty. A to jak ty kožené, které se mohly pošívat korálky, tak zároveň získáme informace jak mohly vypadat vzory na dalších pevných předmětech.
Jednou v nějaké populárnější literatuře jsem se setkal se snahou evolucionalisticky popsat oděvy ze Sungiru, kdy byly popsány oděvy jen jako zdobené vestičky, kdy ruky měly zůstat holé, ale vyzdobené korálky a náramky. Určitě šlo o velmi rámcové a velmi nepřesné překlady z původních ruských materiálů, které si někdo domýšlel podle své fantazie. V článku, který jsem psal s Pavlem Chroncem (Balák, Chronc, REA, 2000) a zcela samostatně a nezávisle v něm bylo na základě fotografického materiálu velmi podrobně popsáno a rozebráno rozložení perliček a byla tak vytvořena rekonstrukce arktického oděvu i s rukávy a kalhotami. Pro evolucionalisty, co se týká možností kultur jsou problémem kalhoty a rukávy, protože kalhoty patří podle nich až teprve do arzenálu Keltů. Proto, když nyní čtu, že i v této publikaci z roku 1984 O. N. Bader na straně 11 doslova píše, při popisu oděvu chlapce ,,..řady perel, našity na rukávy…“ . Myslím, že se nedá nijak zvlášť odlišně vyložit smysl umístění korálků a když si nyní pročítám Baderův popis, kdy srovnává jednotlivé oděvy všech třech pohřbených je vše nápadně podobné mému nezávislému popisu.
Uvážíme-li však jaké stáří nás dělí od někdejších nositelů těchto oděvů musíme naopak chápat, že rozmístění horizontálních pruhů korálků na tělech je pro nás zcela unikátní a neobyčejně přesnou informací. V oblasti stanovení míry image či vizuální složky persony je jistě daný materiál zcela dostačující a naprosto jednoznačný.
Důležité je, že zde registrujeme pozornost, kterou dávní gravettienci věnovali dětem a to i holčičce. Děti nejsou chápány jako někdo, kdo se možná ani nedožije dospělosti a koho ani nemá cenu velmi pracně a neobyčejně nákladně vyzdobovat jako nějakou celebritu. Ba právě naopak, perliček je víc než u dospělého muže a také na rozdíl od dospělého muže děti vyprovází neobyčejná pozornost v podobě množství předmětů, z nichž ty v slonovině se dochovaly dodnes. Je to doklad persony společnosti do niž patřily i děti i ženy, jež vlastně zastupuje právě malá holčička. Její boty jsou identické s mužskými, pošití oděvu i kalhot je principiálně shodné. Podobné jsou i spony na hrudi pod krkem. Zajímavé je, že pošití čepic je individuální i když má některé společné znaky. Materiál tak jasně podává výpověď o vnějším podobném postavení žen a mužů, alespoň v tomto společenském postavení, které mohlo být však ojedinělé. Možností nějaké specifické šlechty se zabývá příspěvek Martina Oliva (Oliva, Okresní nálezy Brno –venkov), který hledá takové paralely v etnografickém materiálu severských přírodních národů.
Vytvoření jednoho konce společenského spektra logicky znamená druhou stranu společenského spektra, těžce pracující lidi - nízko postavené domácí, nebo otroky. Není potřeba hledat něco nového, třetí století starý nález předmostských koster rozebíral profesor Matiegka. Registroval u jedince IV (20-23let) silné opotřebení chrupu (zřejmě při činění kůží, stejně jako u eskymáků). Napsal jsem si kdysi z Matiegkovi publikace výpisky - normální krk (většina ostatních krk kratší), levák (ostatní praváci), podle klíčních kostí nekonali předmostští pavlovienci žádnou těžkou práci - jen znovu žena - dívka - jedinec Předmostí IV - pracovala těžce. Další konkrétní informace, další konkrétní osud.
K rekonstrukci hrobu dětí bylo přistoupeno z důvodu vpravdě zoufalého a to zvrátit způsob nahlížení na paleoetnika mladého paleolitu plošně v celé veřejnosti. Pokud nepřijímá veřejnost dostatečně rychle a zcela rekonstrukce dospělých, jako muže ze Sungiru a žen z maltskobureťského kulturního okruhu, musí se předložit těsně před oči široké veřejnosti otevřený hrob chlapce a malé holčičky s jejich neobyčejně vyzdobenými arktickými oděvy a horou i dnes velmi drahých a extrémně finančně cenných slonovinových předmětů. Takový význam a vážnost ty děti měly pro jejich rodiče a jejich komunitu a společnost. Jestli se bude někdo dívat na tyto mrtvé děti a na jejich nádherné šaty a výbavu i dnes cennou jako luxusní automobil a mluvit o nich jako o primitivech v cárech kožešin, měli by takový lidé zkusit pořídit svým vlastním dětem takové oděvy jako měly děti v Sungiru a stejně tak nákladnou výbavu. Nejspíš by jim došel dech už u prvního utraceného statisíce o času na zpracování slonoviny a belemitů ani nemluvě.
Potřeba této vpravdě emotivní a vlastně velmi smutné rekonstrukce vznikla ze zoufalé potřeby alarmovat v lidech emoce, aby na základě emočního prožitku vzali personu a image i duši gravettienu za svoji, přijali ji jako součást své vlastní kultury a bránili sungirské děti jako vlastní, proti školometskému bezcitnému a zmanipulovanému a prostě ignorantsky přihlouplému způsobu nahlížení na naši vlastní minulost. Dětský hrob ze Sungiru má tu moc, a už neexistuje nic emotivnějšího a nic přesvědčivějšího pro pochopení duše minulosti a nitra naší mysli, do které jsme si ze strachu před prázdnotou nasadili pohádkové strašáky hadrářského pračlověka a uzavřeli se před evidentní realitou.
Rekonstrukční transformace provedená ve výtvarné nadsázce asociační regrese nás nutí stát se dítětem vnímat jako dítě, vrátit se zpět do našeho dětství a otevírá v nás všechno co je v nás dobré a citlivé abychom snáze přijaly tyto děti a jejich poselství za své. Gert Albrecht když viděl danou tématiku Sungirských hrobů v kontextu našich rekonstrukcí chtěl, aby se takové rekonstrukce skládaly ze tří částí, na první by byl archeologický nález (kostry), na druhé ležící mrtví a na třetí stojící živí lidé. Na tak velkoryse pojaté rekonstrukce jsme však nikdy neměli prostředky. Samostatné rekonstrukci oděných stojících živých sungirských dětí se však v blízkém budoucnu budeme opravdu zabývat. Zřejmě v kontextu prací na rekonstrukcích mladopaleolitických obydlích.
Zpracování tohoto materiálu sungirských dětí v provedení sugestivního realistického výtvarného provedení, stejně tak jako roztomilé a kouzelné zobrazení vyvolávající velmi silnou asociační regresy v provedení ilustrátorky Zuzany Balákové, jsou snad dost emotivními materiály, které tím už vyčerpaly všechny možnosti upozornit na naše do nebe volající ignorantství k nezjevnějším materiálům. Tento rekonstrukčně paleoetnologicky zpracovaný dětský hrob je oním platonovským magnetem jenž nás upoutá k sobě svojí božskou silou, aniž bychom byly odborníky a znaly hromady materiálu kolem, ale je také myšlen i jako odborný podklad k možné a reálné ochraně mladopaleolitických etnik, jakož především gravettienských kultur proti neutuchajícímu a skandálnímu zesměšňování a hanobení a pomlouvání dávných přírodních národů a ras. Hanobení ras a národů stejně jako šíření pomluv je protizákonné a je možné postupovat proti němu velmi razantně právní cestou. Týká se to zesměšňování šíření zcela nepodložených spekulací a výmyslů o podobě a chování šířených o paleolitických lidech v televizních reklamách, televizních pořadech, encyklopediích, učebnicích nevyjímaje dokonce ani ministerstvo školství takové učebnice schvalující.
Hrob dětí ze Sungiru je určitou logickou paralelou k hrobu staroegyptského vládce faraóna Tutanchamona, jeden chlapec leží ve zlatě druhý v slonovině. V obou případech je pozornost věnovaná jejich zevnějškům přímo neuvěřitelná. Víme, že za bohatstvím mladičkého faraóna musíme vidět bídu a ,,holé zadky“ otroků. Když vidíme děti ze Sungiru rádi bychom věřili, že takto bohatá byla celá společnost, že alespoň jednou za celou svoji historii mělo někdy lidstvo svůj zlatý věk. Ale právě díky tomuto hrobu a jeho výbavě se dá přemýšlet o evidentní diferenciaci tehdejších společností.
To by také korespondovalo s teorií hierarchizované společnosti vnějším invazním způsobem, kdy se počítá, že takové ovládání jedněch lidí druhými je možné jen díky možné dlouhodobé úschově potravin jaké poskytuje například zemědělství. V oblasti severu by to bylo klima, které konzervuje potraviny a dělá z nich dlouhodoběji cennou surovinu.
Avšak způsob získávání potravin lovem znamená, že případná výbojná komunita nebo národ narazí na rozdíl od zemědělců na ozbrojené a nebezpečné protivníky. Ale jak etnografové ví, to od agrese nemůže útočníky od takové války odradit. Známe to především u dnešních Jakutů, postupně vyhlazujících ostatní sibiřská sousední etnika. Možná proto, že z nich nemohou udělat ustrašené a bezbranné zemědělce, tak koho nemohou zotročit, tak ho prostě zabijí. Samozřejmě tady má hlavní slovo až závěr z experimentů, jak nejrychleji a nejsnadněji vyrobit co největší množství belemitových perliček srovnatelné kvality ze Sungirem.
Výroba perliček je možná také jen věcí týdnů k všednímu pobavení za zimních dnů, kdy by ven člověk nevylezl a mohla plnit úlohu proti nudě a být záminkou pro vyprávění si skutečných i mytologických příběhů. Pokud však nebyl takový experiment proveden je toto pole věcí zatím značně spekulativní.
A když budeme přemýšlet, který ze dvou hrobů je pro archeologii důležitější nálezem z Údolí králů nedošlo k naprosté revoluci ohledně našich představ o staroegyptském oděvu a vizáži, kdežto pohřby od potoka Sungir naprosto změnily naše chápání oděvu v mladém paleolitu. Kdyby zde nebyl oděv takto doložen a navíc v takové bohatosti, nikdy bychom tak bohaté zdobení oděvu ani v největší fantazii pro paleolitické lidi nikdy nepřipustili. Proto jsou pohřby ze Sungiru rozhodně největším archeologickým nálezem 20. století.
© Antropark 2005, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku