Persona gravettienu I. část

Důvod z pohledu výtvarníka

…,,včera jsem si doma zkoušel vyrábět modely ptakoještěrů spolu s mým taťkem, který je strojní konstruktér a dříve se zabýval i vlastními konstrukcemi létajících modelů letadel. Proto tady toto řeším tak, a tohle tady zase takto“…

...Na to drobný starý muž se slzami v očích poukázal na své dřívější obrazy ptakoještěrů a procedil mezi zuby: ,,Oni sami vědci přesně nevědí... Několikrát velmi zásadně kolem ptakoještěrů změnili své názory!“

Uvědomil jsem si, kam tím Zdeňek Burian mířil. Ukazoval mi rozpor přístupů k tématu, kdy on, výtvarník, dává do provedení malby úplně všechno až za mez výjimečně výtečného, jen aby provedl uměleckou, dokonale sugestivní malbu. Na druhé straně těch, co zpracovávali dávné materiály, byla cítit nepodložená sebejistota.

Nešlo mi jen o to, že kdysi byli ptakoještěři považováni za vodní zvířata stejně jako deinotheria, ale o to, že se psalo v odborných publikacích o otiscích srsti a zároveň, ale vždy odděleně také o tom, že nově byly nalezeny drobné, výstužné tyčinky v křídlech ptakoještěrů a nikdo se vůbec nevzrušoval možností, že se popisuje stejný jev a že ona srst může být právě tak dobře jen oněmi drobnými, mikroskopickými výstužnými tyčinkami.

Proč se tím daný poradce nezabývá? Proč nezpracovává daný materiál nad rámec výtečného? Proč se více jak vynikající výtvarná práce nemůže opřít o více jak vynikající podklady? Jako by ti, co zpracovávají podklady, si nevážili práce tohoto malíře. Přestože říkají něco jiného, dali mu k ilustraci jen nějaké teorie a názory z určitých neprověřených pohledů.

Pozoroval jsem tohoto muže najednou už z úplně jiného pohledu. Výtvarník, který svým podáním přesahuje své okolí, se podíval jakoby směrem k hromadě svých obrazů s paleolitickou tématikou a mávl rukou: ,,Kdo ví, kolik je toho kvůli tomu dnes naprosto špatně a bůh ví, jak to bylo doopravdy.“

To mě úplně bodlo. Dlouho jsem vzhlížel k výsledkům jeho práce jako k podložené, seriózní a ověřené a ačkoli jsem už pár let věděl svoje, tohle jsem nečekal.

Pochopil jsem, že je potřeba mít úctu k dobře vykonané práci a je potřeba mít úctu i k nevšedně výjimečné a geniálně vykonané práci a takovou práci je nutné ošetřit zase jen výjimečně dobře zpracovaným podkladovým materiálem. Jakékoliv diletantství, nepořizování záznamů, obhajob a postupů, nepodložených spekulací a amatérismu jsem najednou jasně chápal jako urážku práce a celoživotního snažení tohoto muže. Byla to minuta, která naprosto změnila můj postoj k rekonstrukci, vztahům, podmínkách a pracovních postupech při ní.

Jako výtvarník jsem si vzal ke studiu odborné publikace o archeologickém materiálu gravettienu, které jsem se snažil plně respektovat. To mě vedlo ke složitým, napínavým a dramatickým výjevům ze života lovců mamutů a za to jsem stále a stále bombardován otázkami nebo spíš výčitkami, proč jsou moje práce tak ,,moderní“ (uspořádané) a ne takové ,,starodávné“ (nahodilé a hrubé). Proto jsem začal výstavy prokládat vysvětlujícími obrázky typu názorných rekonstrukčních metamorfóz sošek a hrobů, ale spíš jsem přiléval olej do ohně. Rozséval jsem svojí přesvědčivostí spíš zmatek. Vždyť těm lidem do této chvíle bylo přeci vše jasné a dávný svět byl tak jednoduchý a přehledný.

Jako výtvarník si dnes prostě a jednoduše nemůžete dělat takové rekonstrukce, ke kterým vám archeologové, antropologové a paleoetnologové (dále často jen prehistorikové) jen dodají hotové materiály. Například archeologie paleolitu přes všechnu současnou otevřenost k dalším vyhodnocujícím vědám (procesuální a postprocesuální archeologie) se specifikovala především jako výkopová archeologie, která v oblasti paleolitu s několika málo lidmi obdivuhodně dělá, co může a to většinou hodně daleko nad rámec svých možností. I když, jak mi sdělili někteří archeologové, je to role připsaná společností. Archeologové zaměření na paleolit prostě dostanou finanční prostředky spíš na kopání, než na vyhodnocování. Konkrétní vyhodnocení archeologického materiálu se však především týká aktuálně zpracovávaných (vykopávaných nebo revizně zpracovávaných) lokalit. Nepostupuje se podle posloupnosti náročnosti vyhodnocení pro pochopení charakteru té které někdejší kultury a etnika.

Tedy jinak řečeno, některé určité, i ty nejzákladnější materiály (jednoduše pochopitelné) z určitých lokalit nemusí být dodnes uspokojivě podrobněji zpracovány, protože mohou prostě patřit jen ke starším sběrům nebo sběrům, na jejichž pozdější výzkum se prostě jen nepodařilo zajistit dostatek financí. A to se v rámci gravettienu udělal obrovský kus práce a proběhlo několik velkých multidisciplinárních zpracování některých lokalit. V rámci archeologie i paleoetnologie je to úžasné, ale pro rekonstrukce nedostatečné. Rekonstrukce potřebují i takové racionálně zhodnocené materiály, které nepatří do oblasti tradiční archeologie a absentují i v oblasti znovuvytvořené paleoetnologie. Proto si mnohé materiály musím najít, zhodnotit a zpracovat zcela sám. Je to normální? Nestala se tak náhodou někde chyba?

Jako výtvarník dovedu zhodnotit výtvarnou a řemeslnou stránku díla dávné sošky a za pomoci psychologie moje postřehy pojmenovat. Jako původně propagační grafik (na umělecké průmyslovce jsme měli i výukový předmět - propagace) vím, že tyto výsledky se nejprve musí dostat k veřejnosti, protože to je abeceda poznávání našich předků. Bez této abecedy nikdy nebude nikdo moct číst a seřazovat si další informace o podobě a charakteru dávných etnik a poznávat tak skutečnou tvář pravěku.

Když vidím v televizi pořady věnující se složitým a diskutabilním interpretacím ze života gravettienců a přitom gravettienci sami neodpovídají základnímu, velmi jasnému a dobře dostupnému materiálu a jsou jen pralidmi v kožešinovém, prázdném oděvu bez nápadu, vzpomenu si, že v prvním ročníku umělecké průmyslovky nám paní profesorka Filipová kladla na srdce, že na koncertě není ostuda zahrát jednoduchou skladbičku, když ji opravdu bravurně nacvičíme a bezchybně předneseme, ale sebesložitější náročná a dlouhá skladba, když je zahrána falešně a s chybami, je neodpustitelnou ostudou.

Proto se ve své práci obracím k těmto nejopomíjenějším, nejjednodušším a ,,zanedbatelným“ maličkostem, protože to jsou pro mě věci základní. A jestli jsou nevědecké podle konvenčních měřítek některých současných archeologů a antropologů, pak jsou jistě vědecké podle měřítek poznávání zjevných, racionálních zákonitostí a jejich užití ve smyslu vědy, jak ji chápal a popisoval geniální renesanční vynálezce, anatom, vědec, malíř, grafik a sochař Leonardo da Vinci, což je pro mě kritérium plně dostačujícím.

Obrazová příloha. Před otevřením podrobného výzkumu persony gravettienu zůstávala míra autenticity rekonstrukcí otázkou. Pro laiky byli zobrazovaní lidé na nových rekonstrukcích v Antroparku příliš vyspělí, ale mohlo tomu být i naopak.

Brněnský šaman léčí pomocí kotoučků zraněného muže. Pokrývky hlavy muže i šamana jsou v duchu gravettienu. Je dobře, že nejsou vidět vlasy, je zde pak méně spekulací. Na druhé straně oděv muže i šamana působí stroze. Interiér příbytku jakožto konstrukce obydlí sama tehdy v roce 1998, kdy tento obraz vznikal, nebyla nijak samostatně podrobně zpracována. (Jedná se o jeden z prvních samostatných obrazů s tématikou gravettienu pro Antropark).

Tento starší obraz (kolem roku 2000) byl upraven tak, aby lovci vyhovovali gravettienské vizuální personě. V reále již řadu let existují k tomuto obrazu materiály k jeho další úpravě. Na takovou práci však doposud nebyly prostředky. Navíc doposud neexistuje podrobná kritická studie věnovaná zbraním paleolitu.

Tvůrce brněnské sošky. Tento obraz dlouhovlasého muže, realizovaný v roce 1999, vznikl jako přitakání odpůrcům modernosti gravettienců. Krátké vlasy byly pro odpůrce modernosti nemyslitelné. Dnes tyto vlasy neodpovídají personě, i když jsou v koridoru možného, zvláště jednalo-li se o šamana, který se konvencemi určených pro normální lidi nemusel řídit. Dnes je možné spekulovat o velikosti mužské sošky, která by snad mohla být ještě o něco větší.

Tento obraz dolnověstonických gravettienských šijících žen z roku 1999 vyvolal ve své době mnoho nevole. Vše připadalo řadě lidí příliš vyumělkované. To způsobuje pravidelná geometrizace jurtového obydlí nahoře na obraze a obličeje typické pro Evropanky. Dnes můžeme naopak říct, že vlasy dívky napravo mohly být klidně také sepnuté, jako u prostřední postavy a nebo být nakrátko zastřiženy. Absence prvků a symbolů primitivnosti působila také negativní hodnocení. Obraz byl ze současného pohledu velice správný, ale provokativní. Teprve v Personě se věnuji vysvětlení, proč je nutné opustit evolucionalistický přístup představy řešení gravettienských předmětů a proč evropské tváře zasazené do kožešinových oděvů tak rozčilují současné nekvalifikované pozorovatele.

Znovu jeden z prvních obrazů. Lidé uvnitř obydlí, stejně jako Eskymáci, nemusí nosit oděv. Dnes můžeme zase kritizovat nesestřižené vlasy zobrazených. Nejedná se o rekonstrukční transformaci účesu, přesto jsou vlasy upravené, což zase personě gravettienu odpovídá. Dnes je možné říci, že vybavení interiéru i konstrukce samotného obydlí stále nejsou zpracovány. Kladně je však třeba hodnotit ukázku tváří muže a ženy, každý z nich má typicky odlišné rysy, tvar hlav je odlišný. Muž má daleko nižší čelo než žena, což je v osteologickém materiálu pavlovienu skutečně dokladováno, přesto má muž výraznější bradu. Takovou mužskou bradu máme dochovanou z Pavlova. Osobně si cením umělecké autenticity dosažené lidskostí prostředí, které charakterizují přátelské obličeje a úsměvy.

Síla konvence

Máme několik barevných papírových obdélníčků různých velikostí, z nichž dva jsou absolutně identické obrazce. Snadno to zjistíme a hned to oznámíme vedoucímu pokusu. Ale pokud je pokusných osob například 8 nebo 12 a všichni jasně tvrdí, že je každý obrazec trochu jiný, pak i naše odpověď bude ve většině případů automaticky a nekriticky sledovat mylné tvrzení skupiny.

Proč?

Tato kapitolka si všímá zvláštního mechanismu, který má obrovskou sílu, kdy nutí dívat se aktéry na věci kolem přesně vymezeným způsobem a podvolovat se očekávaným postojům. A to tak silně, že lidé, kteří pak vypadnou z vlivu této síly nechápou, jak to, že věci naprosto zjevné dříve vůbec neviděli. Jedná se o skupinový tlak. Obrovskou sílu, která jako psychický mechanismus nutí jedince přizpůsobit se skupině, být s ní zajedno ve všech vymezených směrech. Takové to ,,Co by tomu řekli lidé?“ Jiné myšlení, jiné jednání, jiné chování i filozofie se odmítá. Skupina nebo jedince ve skupině vyhledávají (odhalují) individualisty (jinak smýšlející) a chovají se k nim podle mechanismu odborně zvaného ,,vyšinutí“. Toto je agresivní psychický mechanismus, který likviduje protivníky a je oním pověstným bičem pro poslušnost členů skupiny. Lidé tak neprotestují ani u zjevných a názorných věcí, protože si vědomě nebo podvědomě řeknou: ,,Asi to vidím špatně... asi jsem něco přehlédl... udělal jsem někde chybu, přece jinak by na to reagovali všichni hned tak, jak jsem chtěl reagovat já. Kolem jsou všichni moudří a bystří, copak já?“

Kouzlo skupinového tlaku tkví v tom, že z chytrých lidí dovede udělat nesamostatné hlupáky. Skupinový tlak lze charakterizovat jako podvědomé podřizování se většině. Na skupinový tlak lze také nahlížet jako na tlak nutící jedince najít si nějakou dovolenou roli a vzít si na sebe nějakou dovolenou personu. Uvědomění si tohoto mechanismu, jeho pochopení a udržení kontroly nad ním, je vlastně základním předpokladem složitých samostatných myšlenkových poznávacích a vyhodnocovacích operací. Jedinec, který se dovede vzepřít skupinovému tlaku, se stává svobodným, jeho myšlenky a zájem o okolí mu otevírá oči pro bohatý svět plný záhad a tajemství, který může volně zkoumat a objevovat a volně popisovat. Uteče svému zabetonovanému a slepému okolí do naprosto jiné dimenze myšlení, zatímco ostatní tančí v těžkých a velkých holinkách medvědí, toporný tanec on se věnuje virtuóznímu baletu myšlení a objevování. Teprve pak pochopíme, proč Leonardo da Vinci nebo Giotto tolik předběhli svoji dobu nebo naopak proč lidé v dobách těchto géniů spali a spokojili se s bludy.

Skupinový tlak je mechanismus velice užitečný pro tvory žijící společensky, nalézají ve skupině bezpečí a ochranu. Nemusí zde být tak ostražití, všechno z nich padá, mohou si odpočinout a pohodlně se vézt, ale za všechno se musí platit a cena může být vysoká.

Skupinový tlak je rozhodně jedním z nejzákladnějších a nejznámějších mechanismů moderní sociální psychologie stejně důležitým, jako hierarchický tlak. Proto není divu, že je velmi často studován a objevuje se v dílčích podobách pod specifickými označeními jako například síla vlivu okolí, sociálně obecně přijímané očekávání, nekritické připsání vyhraněných rolí pod vlivem okolí, skupinové myšlení a další. A samozřejmě, že tento jev deformující myšlení a chování většiny neunikl pozornosti Carla Gustava Junga, který použil vlastní trefné termíny a popisy skupinového tlaku. Jednoduše a hanlivě je označil jako stádnost.

,,Všichni velmi dobře víme, jak vypadal pračlověk, no takhle určitě ne, tak už toho nech a zařaď se!“ Odtud se bere ta sebejistota tvrzení o vizáži a chování pračlověka, jako by v onom pravěku mnozí dnešní lidé opravdu byli a na vlastní oči sledovali všechny ty chlupy na zarostlých pažích pralidí, jakoby potěžkávali pádné kyje, spouštěli se na dno lapacích jam, seděli u ohňů v tisícovkách jeskyní a okusovali polosyrové maso s vůní borovicového popela. Skupinový tlak je jevem, který vede ke konvenční představě o ,,pračlověkovi“, kdy všichni dozajista ví, jak vypadal a choval se ,,pračlověk“.

Obecná představa ,,pračlověka“ je, co by názor stáda nebo skupiny, silným podnětem nutícím nás přijmout tento vzor, coby společensky očekávaný a výhodný. Ale skupinový tlak může stejně významně ovlivňovat i malé skupinky specialistů, kteří si mohou utvářet vlastní mikrosvět představ ať na pracovištích, fakultách, v týmech nebo na kongresech. Je to všudypřítomná síla, před kterou nejsme nikdy uchráněni a jedinou naší obranou před ní je neustálé prověřování podnětů a informací z okolí a určitá vnitřní síla se vzepřít okolí, pramenící z kritického ověřování vlastních poznatků a závěrů.

V detektivkách si svědkové vzpomínají na detaily, které v poslední chvíli osvobodí z pod gilotiny nebo elektrického křesla nevinného a naprosto přesně usvědčí skutečného pachatele. Je skutečně naše mysl takovým archivem přesných nahrávek toho, co jsme kdy zažili?

Na tuto otázku se snaží odpovědět už dlouhá léta samotní psychologové. Jedna věc je, že někdo má o takové koncepci své pochybnosti a něco jiného je, co psychologové o paměti obecně soudí. Ledaže by prošli tito psychologové v plošném měřítku katarzí.

…Běží vědecká konference psychologů, jeden vážený pan doktor vedle druhého. Vážné pochybnosti o významu paměti má zatím jen malá skupinka vědců…

Jeden nudnější referát stíhá druhý, zatleskat a další. Už aby byla přestávka, už by každou chvíli měla být.

Na velké chodbě kongresové místnosti je plno, všichni se tlačí ven. Vtom se cosi stane a někteří lidé se do sebe pustí a vše rychle přeroste do rozměrů nechutného incidentu. A to jsme pánové vysokoškoláci a né nějaké malé děti, stydím se za vás.

A už zde máme policii a vyšetřování a výslechy. Velevážení páni psychologové, docenti, profesoři a asistenti, či obyčejní seržanti nebo vojíni jsou vyslýcháni a výslechy popisující průběh incidentu jsou pečlivě zaznamenávány znovu a znovu.

Pak přichází rozuzlení. Celá ta věc byla jen šaráda. Vše proběhlo jen v rámci pokusu, pokusu o paměť a vnímání událostí. Hodnotitelé pokusu předstoupí před své kolegy a začnou číst jednotlivé popisy události. Popisy se liší, každý ze svědků viděl událost jinak a kamera, která vše zachytila vypovídá, že lidské smysly nedokáží pozpátku zmapovat události tak, aby odpovídaly realitě. Naše mysl zachycuje jen střípky událostí kolem sebe a dokonce registruje jen některé objekty, většinou ty, které očekáváme, že je tam uvidíme a z toho všeho vlastně smontováváme nový příběh a nový sled informací a dat, náš subjektivní obraz událostí. Od té doby psychologové přistupují k lidské mysli velmi shovívavě, nepřeceňují ji a dokonce se začali zabývat novou oblastí takzvaných ,,falešných vzpomínek,“ tj. oblastí bludných paměťových procesů, které mysl vytváří při určité konstelaci vnějšího a vnitřního světa. To vše mělo pochopitelně i svůj dopad v právním světě, v soudnictví a pochopitelně se musíme tímto tématem zabývat i my.

Po dohodě s psychologem Jiřím Šupou jsem zde zařadil tuto novou kapitolku, protože individuální myšlení, představy a naše chování výraznou měrou stojí za rozdílným vnímáním reality od různosti jejího výkladu k směřování dalších souvislostí až dokonce po odmítnutí určité reality jako takové. To je velmi významná síla, kterou se musíme hned od začátku zabývat a musíme ji mít na zřeteli, protože rozdílnost subjektivního vidění světa je u lidí mnohdy tak značná, že stejný materiál, stejná metodika a stejné postupy nás mohou dovést k naprosto rozdílným výsledkům. Kritické hodnocení a specifické postupy nám pomáhají hledat příčiny těchto rozdílů.

Předně je třeba říci, že za různými představami podoby života lidí v dávné minulosti je vždy myšlenková konstrukce, jak již vyjadřuje slovní základ slova rekonstrukce. A myšlenková konstrukce je i za takovou představou, která bude mít potíže se zobecňováním, některými obecnými pravidly a zákonitostmi, na jejichž základě vznikají její práce. Taková myšlenková konstrukce je totiž přítomná i ve světě pseudovědy a pavědy, například u ufologů, kteří obhajují mnohá ,,setkání“ a u různých nekritických záhadologů. Ale je možné, že konstrukce vzniku víry v trpaslíky, víly a ohnivé mužíky skrývá hodně podobnou konstrukci jako nekritická víra v pračlověka nebo opočlověka.

Tak jak historie výzkumu chování zvířat procházela v devatenáctém století ,,anekdotickým“ obdobím, není nijak uchráněn výzkum představ o chování dávných lidí a musí si také on prožívat svoje ,,anekdotické“ období. Představa pračlověka s cárem kožešiny a kyjem je prototypem a symbolem ,,anekdotického“ období a nás velmi zajímá, proč na rozdíl od zoologie přežívá u některých jedinců tento model dodnes, tedy už ve třetím století výzkumu.

Od druhé poloviny 19. století registrujeme nárůst archeologického materiálu na jedné straně a na druhé straně hypotetické evoluční modely, především evoluční stupně. Je zajímavé sledovat život a sílu ovlivňovat společnost od obou oblastí. A je nesmírně lákavé pozorovat lidi jako jedince, kteří se s touto disproporcionalitou vyrovnávají tak různě právě díky vlastnímu subjektivnímu obrazu světa, kdy oba póly pochopí a zpracují po svém.

Subjektivním obrazem světa se vysvětlují jak individuální rozdíly v našem chápání světa, důvody k neslučitelnosti názorů a dialogu několika nebo i jen dvou lidí, ale stejně se tak vysvětlují příčiny plošných, obecně rozšířených omylů. Že názory lidí na nejrůznější situace mohou být různé a že se lidé, kteří některé určité názory zastávají mohou mýlit, je kupodivu jasné už docela malým dětem, jak registruje vývojová psychologie. Dokonce můžeme mluvit o tom, že je nám přirozená snaha pochopit, co se děje v mysli druhého člověka, tedy přirozená lidová psychologie. A když si otevřeme základy téměř jakékoli psychologie, rychle zjistíme, že takové rozmanité jednání vyplývá z určitých individuálních rozdílů v poznávacím procesu jedince a pak z dalšího individuálního následného specifického zpracování.

Pohled na subjektivní obraz světa je možné si velice dobře představit jako prostor s řadou jedinečných vnitřních map (vlastního vědomí, vlastního těla, ostatních blízkých jedinců, objektů a subjektů kolem, prostoru a krajiny /tzv. kognitivní mapy (Fraňková, Bičík, 1999), kognitivní (mentální) mapy (Šípek, 2001), dále by to byly mapy času, vzdušných nebo vodních proudů, pachů, zvuků, gravitačních hodnot ale i společnosti a hierarchie atd./. A je možné, že k nim připadne i jazyková - lingvistická mapa, ale je také možné, že je tato mapa jen sítí vzniklou propojením jednotlivých jiných map podle určitého programu - modulu (termín z evoluční psychologie). Představa řeči jako mapy nám představuje řeč jako síť slovních symbolů pokrývající veškeré dění kolem nás slovy akustickým označením. Nebo taktéž je takovou mapou svět umělých vizuálních symbolů, pravidel (právních či úředních či jinak formálních) a schémat postupů v oblasti složité sociální komunikace po zablokování přímé sociální vazby nepřímou sociální vazbou a nástupu ,,umělé sítě pravidel"“. To zajišťuje jedincům vykonávajícím ,,úřad“ vyrovnání se s rozporem toho, co není slučitelné s citlivým přístupem přímé sociální vazby.

Tyto mapy navazují na vnímání světa kolem a navazují na obrazy, které se při procesu vnímání (určitým programem - modulem) utváří v mozku. Tyto mapy jsou utvářeny sítí tvořenou různým způsobem a mají různou kvalitu. Organismus s nimi zachází podle toho, jaké má svoje senzory a podle priority a kvality svých jednotlivých senzorů. K senzorickým mapám můžeme přidat nejen prostorové mapy ale i mapy sociální, mapy pocitové nebo naopak vjemy pocitové mohou ovlivnit mapy prostorové či jiné.

Tyto mapy jsou pak podle potřeby vyvolávány a konfrontovány s reálným světem podle určitých vzorců (schémat, modulů) chování a slouží k zorientování jedince v různých situacích. Bez takových map by byl jedinec zcela ztracený, nemohl by se orientovat. Proto se v poslední době v etologii doslova roztrhl pytel s pozorováním chování živočichů a jejich vnitřních map (ať už přímo nebo nepřímo pod označením ,,mapa“). Především to jsou výzkumy u hmyzu, pavouků a havranovitých, ale registrujeme jej i u plazů. /V naší literatuře najdeme některé dílčí informace v knize (Fraňková, Bičík, 1999, s 170) v kapitole ,,Prostorové učení a koncepce kognitivní mapy“/.

Velmi zajímavá je pro poznání zkreslování našich představ ta oblast psychologie, která se zabývá cestováním v prostoru. My sice cestujeme u rekonstrukcí hlavně v čase, ale pro časoprostorovou oblast psychologie platí velmi podobné a často tytéž parametry pro vznik takových vnitřních map. Touto oblastí psychologie je geopsychologie a právě díky geopsychologii si snadno můžeme vysvětlit mnohá základní zkreslení našich představ o paleolitických kulturách.

Geopsycholog Jiří Šípek ve své publikaci ,,Úvod do geopsychologie“ pěkně názorně vysvětluje tyto mapy: ,,Kognitivní mapou se rozumí reprezentace vnější danosti. Člověk má nějakou svoji představu například o Evropě, o své zemi, regionu, ve kterém žije a nebo o bezprostředním okolí svého domu apod. Má tedy příslušné kognitivní mapy. Kognitivní mapy podléhají určitým chybám zpracování, musíme počítat ze ,,zakřivením“.“ Do zkreslení Šípek řadí vlivy jako emoce, únavu, přeceňování vinou blízkosti a podceňování vinou velké vzdálenosti a upozorňuje na Reissovu práci, která se věnuje zkreslujícím sociálně kulturním faktorům. Reiss (1993) uvádí jako příklad jev, kdy ,,...Němci umísťují Prahu, Varšavu atp. mnohem dále na východ, než reálně jsou.“

Šípek podtrhuje individuálnost vnitřních map. Černoušek (1992) upozorňuje, že: ,,Na kognitivních mapách se podílejí všechny naše smysly. Lidé se liší co do schopnosti orientace. Každé takové kognitivní schéma mívá své dominanty, uzly trasy, hranice oblastí. Předpokládáme také, že různé oblasti jsou zmapované s různou podrobností, a jsou také emočně obsazené.“ Thrift (1996) zkoumá ,,...současný svět v jeho hyperaktivní, hypermobilní podobě a časoprostorovém zakřivování.“ Šípek znovu cituje Černouška u charakteristik prostředí. Důležitým středobodem je jasně patrná deformace časoprostoru kognitivní mapy vlivem egocentrismu. ,,Člověk prostor kolem sebe, své životní prostředí chápe egocentricky, podobně jako v sociálních a kulturních dimenzích se geograficky chápe a prožívá egocentricky a strukturuje se podle protikladu domov - cizina.“ (Černoušek, 1992, s 46). Je to rozčlenění, kterého si všímá v jiné souvislosti Wilson, když mluví o ,,oni a my“. Je pak naprosto jasné, že vzdálená paleolitická etnika se stávají nejvzdálenějšími ,,cizinci“ stejně jako nejvzdálenějšími ,,oni“ a zakřivení naší kognitivní mapy je tak snadno předvídatelné, jako naše mylné vyhodnocování ,,jejich“ kultur a schopností.

Poznámka: označení ,,vnitřní mapa“ používané někdy v etologii, má někdy ve srovnávací psychologii zcela odlišný význam, kdy se pod označením mapa (mapování, kognitivní mapy) myslí určité ,,schéma chování“ nebo řešení. Kdežto schéma v evoluční psychologii je zase schéma chování někdy označováno jako ,,modul“ nebo ,,program“. Vnitřní mapa bývá ve srovnávací psychologii, ale i v etologii někdy označována jako ,,orientace“. A v této publikaci autorem používané označení schéma znamená jen v hrubých obrysech a principech naskicovaný plán (slovník výtvarníka). Schéma je tedy označení pro základ určitého konkrétního jednání, jako základ určitého programu, který je ve skutečnosti, v momentu realizace, rozšířen o individuální projev daného jedince, do podoby vhodné pro danou konkrétní situaci. Kdežto zase v etologii používané označení pro ,,spouštěcí schéma“ nahrazuje autor této publikace někdy označením ,,spouštěcí symbol“, protože lépe vystihuje úlohu daného spouštěcího prvku mechanismu určitého daného schématu (programu) chování. Ve své době se označení symbol nepoužívalo, protože se toto označení většinou chápalo jako prvek vlastní jen člověku (a donedávna se na symboly tak skutečně v některých proudech v prehistorii nahlíželo). V současnosti, právě ve srovnávací psychologii a etologii se s pojmem symbol, konkrétněji ,,umělý symbol“, můžeme setkat běžněji právě i v souvislosti s chováním zvířat a užitím symbolů. Není tedy ve srovnávací psychologii a etologii pojmem směřujícím jen k člověku, ale v současnosti k celé řadě živočichů a to nejen primátů a kytovců, ale i bezobratlých. Doporučuji znovu ke studiu alespoň publikaci Fraňkové a Bičíka. Proto reaguji na změnu situace a přikláním se k označení, které je nejbližší popisovanému významu.

Jiří Šípek se časoprostoru a jeho významu a proměnám věnuje v kapitole ,,Svět ve své prostorovosti a temporalitě“, sleduje mechanismy ,,filtrů“. ,,Časoprostor je jevem nejen fyzikálním, ale je také psychologickým fenoménem. To, jak vnímáme prostor (s jeho členěním, velikostí, podnětnou bohatostí, zajímavostí), záleží z výrazné části na našem vlastním postoji, očekávání, aktuálním stavu, preferencích, zkušenostech apod. Rozdělíme si pracovně náš prostor na ten, který je dán reálnými, fyzikálně doložitelnými vlastnostmi, tedy na vnější, a na prostor imaginovaný, vnitřní. Co se potom děje, procházíme-li, putujeme-li nějakým prostorem? Dochází v různé podobě ke kombinacím. Přesněji řečeno se mění stupeň ,,kombinace“ vnějšího prostoru s prostorem vnitřním. Nemůžeme vnímat vnější prostor takový, jakým ,,reálně“ je. Vždy přidáváme své projekce, ,,filtry“ a vlastně jde o apercepci, nikoliv o čistou percepci. (Filosofickou otázku, je-li ,,reálný“ svět pro nás vůbec poznatelný, zde necháváme stranou).“ Šípek se v kapitole o prostorovosti a temporalitě dopracovává k vlivu emocí otevřených asociacemi, vyvolanými podněty z reálního prostoru. Emocemi změněný prostor pak označuje za emočně ,,zabarvený“. Šípek dál zpracovává změny chápání krajiny a světa vlivem dalších osob, dostává se na řadu sociální oblast spolupůsobení. Je naprosto jasné že utváření představ o dávných lidech a jejich světě musí podléhat subjektivním filtrům v mnohosti vlastních světů a musí také reagovat na emoční a sociálně - společenskou reálii. Ale stejně tak například v modelové rekonstrukční paleoetnologii si takto můžeme představovat i psychologický proces chápání světa kolem u dávných lidí. Můžeme si dosazovat do rovnice krajinu, klima, vegetaci, faunu, ekologické vztahy, vnitřní členění společnosti, mytologie, hmotnou kulturu a podobně. Výsledkem každé kultury je určitým způsobem nějak chápaný časoprostor. Každou kulturou je nějak charakteristicky deformován či tvarován a formován.

Systém vnitřních map nám také vysvětluje základní materiálně-informační potenciál pro jev známý jako ,,vhled“, kdy daný živočich jde rovnou vyřešit daný úkol, aniž by jej před tím někdy řešil a nejde jej řešit cestou omylů a pokusů, ale s nadhledem a hned a správně. Jestliže hodnotíme paleolitický materiál a uplatňujeme některé naše představy z našich školních let staršího data, ani si neuvědomíme, že například ono známé bludiště, kterým se pohybuje laboratorní myš za potravou, je dnes zpracováno i jinak, než jej známe. My takovému jednání zvířete, které se ve stejném labyrintu rychleji a rychleji dostává k potravě, automaticky připisujeme chování typu jednoduchého řetězce pavlovových reflexů. Dopouštíme se tak nepřesnosti, protože dnes se už ví, že tato jinak jistě zajímavá koncepce nevysvětluje hledání zkratek a změny strategií. Kdysi byli badatelé programově příliš úzkostní (vzhledem ke společenské situaci), než aby zvířatům připsali paměť, učení nebo vědomí a zároveň se tak vyhnuli antropomorfismu, ovšem za cenu dalších mnohých nepřesností a zapovězení bádat v dalších širších oblastech. Naopak jasné lidské projevy, které se považovaly za projevy volného myšlení, se ukázaly něčím jiným, než jak se původně zdálo. Například učením v pravém slova smyslu není ,,učení se“ mluvení u dítěte, protože se přesným pozorováním dokázalo, že bez ohledu na řadu nevhodných příkladů ze strany okolí, postup osvojení si řeči se odvíjí podle vlastního plánu přijímání určitých slov podle předem daného harmonogramu (časového programu) vlastního vývoje jedince (tzv. předpřipravené učení). Dále se ukázalo, že řada lidského jednání se ve skutečnosti opakuje a postupuje podle identického scénáře - programu, který evoluční psychologie někdy označuje jako modul. Některé aspekty vhledu, reflexu a učení zpracovává taktéž publikace (Fraňková, Bičík, 1999).

Rozhodující slovo má u jednotlivých živočišných skupin a druhů, ale nakonec i u jednotlivých jedinců upřednostnění těch kterých map, jejichž kvalitativní úroveň je pro daný druh nejspolehlivější. Tj. je spojena s nejlepšími senzory a je vyhovující i pro dané prostředí. Naopak při změně prostředí tyto zaběhané či dokonce pevně dané mechanismy vytváření map vedou k omylům. Z etologie jsou známy jako bezdůvodné útoky žraloků na lodní šroub nebo sebezničující lety nočních můr kolem lamp. Takové negativní chování není důsledkem nedostatku inteligence ale ,,senzorické slepoty“, kdy daný živočich nedokáže vyhodnotit správně situaci, protože mu správné informace nedodá jeho hlavní senzor.

Každý jedinec je přes určitou druhově danou rovnost v určitém koridoru jiný a je pro něj samozřejmé, že ve své fantazii řeší dané úkoly právě díky vnitřním mapám, které navzájem propojuje a tak mu vzniká příběh či situace, nad kterou může snít a rozvíjet si tuto oblast myšlení nebo může řešit situace, které ho záhy čekají. Což je například u stromových zvířat pohybujících se v trojrozměrném prostoru, jako jsou opice, ptáci, ryby, delfíni nebo leguáni,velice důležité. Navíc probíhá řešení některých takových situací dvojmo. V první chvíli je řeší jeden rychloprogram a druhý, pomalejší program vše pečlivěji přehodnocuje a hledá nejlepší nové řešení a v případě potřeby vysílá signály k opravě prvního rozhodnutí.

Bez odhadu prostorově-časové situace by v mořích nepřežili kytovci, kteří budou mít mapy především zvukové, optické a chuťové. Psi budou mít mapy především pachové, sluchové a optické, kočky především optické, hadi tepelné, seismické a čichové. Bez složitě a přesně koordinovaných map by nemohli sokoli provádět své výpady z výšky. Ptáci mají především perfektní optické a sluchové mapy, stejně jako lidé, kdežto většina savců bude sázet na čich. Toto vnímání světa vysvětluje odlišnou orientaci dovednosti jednotlivých druhů zvířat bez prázdného klišé zaklínadel pudů, instinktů a inteligence. Inteligence se tak osvobozuje od námi daných úkolů a můžeme ji nalézat, pozorovat a popisovat v určitém, pro ni vyhrazeném, reálném koridoru. Tak se na inteligenci můžeme konečně dívat jako na schopnost využívat určité dané přítomné mapy a co a nejpřesněji je synchronizovat, propojovat a co možná nejobjektivněji je porovnávat s realitou. Můžeme v inteligenci spatřovat jak míru nakládání s jednotlivými mapami, tak rychlost, s jakou se daný tvor v nich orientuje. Je pak snadné si představit, že individuální rozdíly ve využívání informací ze senzorů u jednoho druhu povedou k širší škále důrazů na různé typy chování. S tím může souviset vlastně také i individuální způsob využívání senzorů (v rámci variability jednoho druhu), který povede k různé míře kvality informací a tím zase k individuálnímu upřednostnění určitého typu chování spojeného s nějakou individuálně nabytou senzorickou výhodou. A nebo naopak s redukcí některého typu chování, kde senzor z nějakého důvodu nepodává správný a spolehlivý výkon. Tento model by nám pak vysvětlil, proč se v psychologii v posledních letech plošné IQ kritizuje a nahrazuje se přesnějším modelem specifikovaných IQ, které jsou vyhraněné pro určité oblasti. Celá oblast inteligence je pak už spíše uchopitelná, když předběhneme dobu, ve které byla tato původní kapitola napsána a využijeme evoluční biologie, kdy inteligenci spojíme s chováním. Tedy s kategorií individuálního řešení situace, které není geneticky přímo dané a umožňuje pružnější adaptaci organismu na změny. Doporučuji knihu Evoluční biologie (Jaroslav Flégr, Academia, Praha 2009).

Psychologie sama přidává každému z nás navíc individuální projev, který se formoval a specifikoval od našeho zrodu a genetika a sociobiologie zase část naší individuality hledá dokonce ještě v genetickém programu jedince. Proto se nemůžeme divit, když psychologie se na člověka jako určitého jedince dívá jako na nový, ohromný vesmír s vlastními zákonitostmi a pravidly, pro kterého by musela přes všechny společné mechanismy fungování mysli vždy vytvořit novou, vlastní, specifickou psychologii. Individuálnost a ojedinělost reakcí i subjektivita jedince nestojí však jen na specifické, předem dané genetice jedince a na výchově, prožitcích, učení a rozvoji daného jedince, ale také na momentálním stavu vnitřních a vnějších faktorů, ať to je momentální stav hormonů, stav kondice organismu nebo stupeň únavy. Někdy se na daném výkonu podílí i kofein nebo alkohol (psychotropní látky), jindy prosté přepracování, různé tlaky, obavy, úzkosti, stresy či nemoci a poruchy. Schopnosti jedince se mnohdy velmi mění i během samotného dne. A stejně se na výsledku mohou podílet pozitiva, motivace, odměny, pochvaly.

Poznámka: jako výtvarník - iluzivní realista jsem si musel samozřejmě všimnout, že mezi lidmi jsou obrovské rozdíly v mapování prostoru a objektů kolem nás a ve schopnostech si zákonitosti a informace uložit a převést později do dvojrozměrného záznamu. Především někteří nemnozí jedinci mají schopnost citem zpracovávat perspektivu a to i bez znalosti deskriptivy (Giotto) a jsou schopni si zapamatovat a znovu vizuálně i tvůrčím způsobem opětovně vybavit jak prostor, tak objekty kolem, barevnost, struktury, obrysové a objemové charakteristiky, ale také tvary a chování předmětů v prostoru, ve vodě, v proudu, ve vzduchu, v beztížném stavu apod. Jsou schopni dávat tvářím výrazy.

Jiní lidé tohoto schopni nejsou vůbec. Tyto vnitřní mapy lze posilovat vědomostmi a cvičením a lze výrazně měnit individuální výkonnost. Ve skutečnosti je prostorová mapa pro běžného člověka překvapivě chudá a neosvětlená, těžko si uvědomuje rozložení stínů a světla a jejich zákonitosti a vzájemné vztahy. Ve figuře na umělecké průmyslovce dokonce profesor Odehnal nabízel tykání tomu žákovi, který správně vrhne na schodiště stín zábradlí. Nikomu se to nikdy nepodařilo a on odhadoval, že to jednou provede někdo s jedničkou z deskriptivy. Když zjistil, že má onoho výjimečného žáka před sebou, zeptal se mě, co mám za známku z deskriptivy. ,,Čtverku, pane profesore!“ Podobné vysvědčení měl i můj taťka, který je úspěšný konstruktér, stejně jako jeden z bratrů, který je také strojní konstruktér.

V praxi jsem narazil na lidi, kteří jsou různě schopní rozlišit iluzivní obraz od čistě výtvarného. Musím říci, že by mě samotného zajímalo, zda skutečně celkově registruje většina lidí iluzivní obraz jako sugestivnější a opravdovější. To by stálo za výzkum, nicméně jsem se setkal mnohokrát s tím, že některé mé obrazy pokládali někteří lidé za fotografie. Tato oblast se musí podrobněji zpracovat už proto, že je možné a reálné, že někteří lidé, kteří nejsou schopni zpracovávat prostorové a jiné mapy, nerozliší rozdíly mezi obrazy a mají-li tu moc, vyplývající ze své funkce, pak nebudou schopni vůbec rozlišit, co je obecněji vhodné pro sugestivní prezentaci muzejních expozic.

A stejně tak mám podezření, že někdy proklamovaná představa, že myšlení spojené s verbální řečí je skutečně nadřazeno všemu ostatnímu uvažování, je poněkud nepřesná a odtažená od reality. Spíš mi to připadá jako představa toho, kdo se živí mluvením a kdo se chce zásadně odlišit od mechanismů, které užívají ostatní tvorové. Nevím však, jak je tato představa dalece skutečně podložená, nevím ani, jak je do této oblasti zapracováno myšlení hluchých či hluchoněmých, lidí s poruchami center řeči a myšlení výtvarníků a konstruktérů, tedy těch, kteří nejsou bezprostředně závislí na slovech, ale na prostorové orientaci - mapě a promítají si do ní další mapy jako časové, materiálové atd. Zatím jsem takové ucelené materiály nikde neviděl zpracované.

Důležitým momentem pro rekonstrukce je fakt, že rekonstrukční paleoetnologie se zabývá materiály, které mnohdy klasické prehistorické vědy sotva registrují nebo na ně rychle zapomínají. Běžně zpracovávám staré a starší lokality, protože sice na nich byly učiněny významné objevy, ale materiály nebyly dostatečně zpracovány, popsány, zakresleny, nafotografovány. Chybí souvislosti a v mnohých ohledech vše vypadá, jakoby se snad daný archeolog bál materiál popsat takový, jaký jej objevil. To, že pak takové materiály chybí v samotném výčtu základního materiálu, který nám má postavit základní podobu dávných lidí, vede naprosto jasně a předvídatelně k mylným závěrům. Jak to, že mnohé důležité materiály najednou ze zpracovávání dané oblasti prostě zmizí nebo se do nívůbec nedostanou?

,,Co nechceme vídat často, odsunujeme mimo, na okraje. Ovšem ony ,,okraje“ nemusí být nutně také na fyzických okrajích, na reálné fyzické periferii.“ Šípek cituje Černouška a přidává: ,,Černoušek připomíná v literatuře uváděný údaj, že 90 procent známého architektonického a urbanistického prostředí vnímají obyvatelé měst subliminálně, pod prahem vědomí. To jen napomáhá tolik kritizované lhostejnosti obyvatel měst k nepořádku, zanedbanosti, odpadkům apod. Člověk přestává vnímat to, co je příliš časté a běžné a také to, co prostě vidět nechce, co by mu mohlo navozovat nelibost.“ To by mohlo vysvětlovat, proč klasičtí prehistorikové některé materiály jakoby nevnímali a dokonce tak můžeme vysvětlit, že si i zvykli na to, že prostě nebudou vzdělávat a adekvátně informovat veřejnost. A dokonce můžeme takto vysvětlit i ochotu některých klasických prehistoriků a archeologů předstírat, že zpracovávají vizáž dávných etnik a zajímají se o způsob jejich života a že jejich obor je tímto směrem skutečně orientován. Černoušek v knize Jiřího Šípka dál vysvětluje: ,,Jde také o fenomén vytěsňování, pokud nám nějaké jevy navozují napětí, konflikt - tedy nemusí jít pouze o zvyk.“ Tady raději přidám, že Černoušek není fatalista a uvádí způsoby, které nás probouzejí a učí nás vnímat s otevřenýma očima dosavadní šedou realitu.

Myslím, že jsem již dost evokoval důvody, proč se na různé věci můžeme dívat velmi odlišně a v tomto směru se mi líbí příměr, že za jedincem je nutné vidět jeho osobní příběh.

Tento příběh ovlivňuje vlastní jednání jedince a jeho okolí. My sami máme tendenci vidět vše v pouhých symbolech, právě bez příběhu. Pro kluky se stává dívka symbolem vytrženým z kontextu vlastního příběhu, rodiny, vztahů, vazeb. Chceme ji spíš vnímat jen jako jeden vyhraněný subjekt a často tímto směrem přemýšlíme a jednáme. Dívka tedy už není člověk, sluha není člověk, úředník není člověk, zaměstnanec není člověk. S nástupem profesních specializací ztrácíme schopnost vidět člověka a vidíme jeho profesní a společenské zařazení.

Pak nutně a zcela evidentně máme problémy, když v archeologii chybí takové artefakty, za kterými my sami vidíme nám známé příběhy. Pak nepřiznáváme příběhy z našeho břehu lidem z takových kultur (,,my“) a přiřazujeme tam spíš naše představy o lidech z druhé strany, kteří jsou ,,oni“.

Naše konstrukce představy o pravěku člověka má dva takové základní individuální modely. Prvním je konstrukce hledající podle materiálů různých vědních oborů, která potlačuje srovnání se společenskou představou. A naopak druhá konstrukce se bude prvně ptát: ,,Co společnost, co instituce, co muzea, co školství, co média?“ a bude potlačovat zájem o reálné archeologické a další odborné podklady.

Psychologie je jiná pro každého člověka a určitě bude jiná i pro dávné lidi. Nebude jednotná pro dávné lidi v rámci jejich jedné skupiny i skupin vzdálených. Zcela odlišná bude pro severské lovce, jimiž byly i gravettienci a určitě bude jiná pro sběrače a lovce.

Onen osobní příběh je nutno vidět za každým člověkem i dávným člověkem, i když ho neznáme a nikdy ho nepoznáme. Stejně tak je nám dnes jasné, že i zvířata jsou individualitami s vlastním viděním světa, s vlastní individuální povahou a osobností a za každým z nich jsou určité, mnohdy zcela nenahraditelné vazby, ale také vlastní životní příběh. Pohled na tvory jako unikátní jedince s vlastní psychologií je pro nás důležitým protipólem obecných mechanismů, které plošně sledujeme jak u jednotlivých druhů, tak u řady skupin organismů, které nám posledních patnáct let předkládá evoluční psychologie. Ale zároveň musíme akceptovat fakt, že jak jednotliví badatelé, tak i jejich obory, mají za sebou právě takové individuální a jedinečné osobní příběhy. Zjišťujeme tak, že existuje rivalita mezi jednotlivými vědci i obory, kdy jeden potírá druhý, ačkoli ve skutečnosti se jeden rozvíjí právě díky výsledkům z druhé strany a opačně. Jindy existují některé vědecké obory jakoby v tiché izolaci, bez propojení k ostatním oborům a zde zase najdeme prvky izolacionalismu a zaostávání.

Proto vlastně můžeme dnes sledovat nejrůznější množství názorů na paleolitické kultury a lidi. Ptáme-li se, co si o těch a těch aspektech lidského chování v paleolitu myslí vědci, nedostaneme tedy zcela rozhodně jednotnou odpověď. Například posledních patnáct let se velmi prudce rozvíjí evoluční psychologie. Některé etologické pozorování prováděné také v několika posledních letech posouvá mnohé i velmi závažné oblasti chování značně dopředu, ale nezřídka i jiným směrem, takže předchozí teorie, na kterých se někdy staví, se rychle rozpadají. Znamená to tedy, že už jenom prostá informovanost by mohla změnit dosavadní náhledy jednotlivých paleolitiků, ale musíme k tomu přičíst i notorický nedostatek psychologů a etologů spolupracujících s paleolitiky a můžeme správně hádat, že dané nové výsledky nebudou umět buď sami paleolitikové vůbec zapracovat nebo se dopustí některých osobních specifických chyb, vyplývajících z nekompetence a neznalosti daných oborů. Za dobrodružství rozhodně stojí porovnat si například knihy Čas lovců, Evoluční psychologie a Srovnávací psychologie a základy etologie. Skutečně někdy máme pocit, že se všechny tři jinak vynikající publikace jaksi vzájemně míjejí. Osobně mi to připadá, jako by se na jevišti absurdního divadla střídaly obrazy zbídačených, hladových postav s kasičkami plnými peněz se scénami postav se správnými klíči, aniž by se tyto postavy kdy vzájemně setkaly.

Zpět na hlavní stranu

Zpět do Antroparku