© Antropark 2006,Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku 

Persona ve světle řemesla

Šití šídlem

      Šídlo lze definovat jako hrotitý nástroj, který zpracovávanou matérii neprořezává, ale propichuje. Přitom je jedno z jakého je šídlo materiálu. Známe kovová šídla, kostěná šídla a dřevěná šídla. Pro paleolitická šídla platí dva materiály, tvrdé vysušené dřevo a tvrdá kost. Dřevěné šídlo nebylo nikdy nalezeno, tak jako většina dřevěných předmětů, ale zájem o tkaní typický pro moderního sapienta (Wilson) v severských podmínkách je dovoditelný i na šídlo, které by zde nikdy chybět nemělo. Navíc tvor, který topí dřevem a opracovává dřevo by měl mít malý ostrý nástroj na odstraňování zabodnutých třísek. Archeologicky dokladovatelná jsou až kostěná šídla, první malý šídlovitý nástroj pochází z období přechodných kultur a patří do kultury Schatelperronien nesené neandrtálci. Předchozí archeologické prázdno v oblasti šídel jak u sapientů tak neandrtálců může souviset s dobrými znalostmi zdrojů tvrdého dřeva a kulturní tradicí a orientací na nekostěné zdroje surovin, vše podloženo mytologií. Využití jak dřeva nebo i kosti k výrobě šídla mohlo mít tak i mytologický podtext. Ve středním a starém paleolitu se právě znalost rostlin a dřevin stala klíčovou pro řešení řady technických úkolů (Shöningen) a jeho váhová výhoda mohla být u mobilnělšího života evidentní výhodou, navíc jak jsem experimentálně zjistil, dobře vyschlé tisové dřevo je pro šídlo naprosto ideálním materiálem.

    Takové činnosti jako šití patří do kategorie tvořivosti, která je člověku vlastní a naplňuje ho (oblast libosti), právě této oblasti se věnuje připravovaná práce ,,Hypertorofická tvořivost“, která bude také publikovaná v Antroparku.

   Právě pobyt v táboře, kde pomalu rostou děti, se nesmí naplňovat nudou, proto je hypertorofická tvořivost jako by darem seslaným ze samotného nebe (hypertrofii v obecné rovině popisuje Wilson (Wilson, 1978). Jak máme bezpečně doloženo, jak erekti tak neandrtálci si dokázali vyhrát i s miniaturními nástroji, což svědčí o rozvinuté jemné motorice a nápadité tvořivosti. Naši neandrtálci si s technologiemi skutečně pohrávali a již zmíněná lokalita právě z Königsaue se stala proslulou, když v ní Ditrich Mania popsal velkým teplem zpracovanou pryskyřici použitou na dva artefakty, jednou jako hmotu k spojení kamene a držadla podruhé jako naprosto unikátní drobné tvarově a dizainérsky pěkné držadélko k velmi drobnému kamennému nástroji. I samotný výčet typů kamenných nástrojů na této lokalitě je značný a obsahuje i krásné kamenné projektily, které se sami nabízejí pro upevnění do tenkých ratišť (upozorňuji, že o nějakém okoukávání od pokročilých sapientů nemůže být ani řeči, datace spadá k číslu 58 000let, tedy nějakých 18 000 let před prvním příchodem sapientů do Evropy). Stejně tak dávní předkové neandrtálců evropští erekti někdy označovaní za Homo haidelbergensis dokládají na lokalitě Bilzingsleben (350 000 let) miniaturní jako nehet drobné kamenné nástroje opatřené navíc retuší (Bilzingsleben-mikrolity s retuší)(Mania,1980). (Zase raději upozorňuji, že ani zde nemůže jít o nějaké napodobování moderních sapientů, protože ti v této době ještě ani neexistovali.)

        Zpracování povrchu a konstrukční úroveň můžeme zase dobře sledovat u dřevěných loveckých vrhacích rotačních tyčí a u celodřevěných kompaktních těžkých zastavovacích balistických oštěpů. Zpracování hrotů jedné takové vrhací tyče je dobře patrno v publikaci (tam a tam), nejsou to žádné jednotlivé odřezky hrubou rukou a primitivní myslí, ale povrch zpracovávaného hrotu je evidentně zpracován do úplné povrchové kompaktnosti.

     Ale ani sapienti nebyly technologicky pozadu a nečekali až do evropského mladého paleolitu. Tak v oblasti odlehlé jižní Afriky zřejmě padla alespoň na nějaký čas mytologie zakazující užití kostí jako suroviny a shledáváme se zde s prvními archeology známými kostěnými broušenými hroty a to z doby před 60 000 roky.

    Tyto materiály uvádím, aby byl patrný celkový technologický a mytologicko-kulturní kontext směrem ke gravettienu, kdy gravettien není rozhodně výjimečný, ale je jen archeologicky velmi dobře transparentní pro užití archeologicky dochovatelných materiálů v takových lokalitách, které charakterem své půdy a celkové geologické situace dovolují jeho zachování. V tomto kontextu pak nepřekvapí, že při obecném užívání kostěné suroviny v mladém paleolitu se objevují kostěná šídla někdy v takovém počtu, že jsou na některých lokalitách nejběžnějšími kostěnými nástroji (např. Klíma, Dolní Věstonice). Kostěná šídla byla nalezena jak u nás, tak například i v Itálii, kde bylo daleko příznivější klíma a mamut a sob byly takřka neznámými zvířaty.

      Paleolitická šídla lze však přesněji nazvat šídlovitými nástroji, protože není zcela jasné, zda jde vždy jen o nástroj k šití. Dan Sosna upozorňuje, že se šídlo může hodit i u košíkování. V Sungiru jsme viděli, že velké dlouhé šídlovité artefakty byly sponami či jehlicemi k sepnutí pláště u krku. A dlouhý kostěný hrotitý artefakt z lví kosti je v konvenční nekritické interpretaci posuzován jako dýka (bez udání důvodu). Různé uplatnění hrotitých kostěných nástrojů patří do oblasti přirozené následné inovace, která šídlovité nástroje uvedla do celé řady oblastí života od výrobních procesů, přes reprezentaci až pro drobnou chirurgii.    

         Kostěná šídla jsou tím, co mimo jiné má podle archeologů být charakteristické pro mladý paleolit. Při pokusech s jemným řemínkováním a s dřevěnými tisovými šídly se ukazuje, že šití pomocí kostěného šídla možná jen určitým kulturním řešením tam, kde je možný i větší výčet technických cest. Je však důležité stále připomínat, že kostěné šídlo je jediným dochovatelným artefaktem mezi ostatními alternativami –se vším všudy ať pozitivním či negativním, co taková skutečnost pro nás znamená.

Šití jemným řemínkováním

    Řemínkovací jehla vypadá jako dřevěné nebo kostěné drobné tenké šídlo, které otevírá a pročišťuje nařezané otvory od jiného nástroje například od drobného úštěpku silicitu. A z druhé strany je ne nástroji malinký zářez ve tvaru písmene V, ten pomáhá vtlačit řemínek do otvoru v kůži. Taková řemínkovací jehla může být klidně dřevěná, ale i kostěná, vypadá pak jako jehla se zlomeným ouškem.

      Řemínkovací kostěná jehla z našeho pavlovienu je však příliš velká, než aby šlo mluvit o jemném řemínkování. Dan Sosna uvažoval u tohoto artefaktu spíš o nástroji ke košíkování.

Samotné jemné řemínkování je postačující i pro velmi solidní zcelování kůží. Samozřejmě použití šídla místo úštěpu znamená těsný a lepší průvlek pro spojovací materiál. To je výhoda tam, kde se bude výrobek namáčet a vystavovat extrémní zátěži. Samozřejmě by to chtělo prověřit experimentálně.

      Pokud jemným řemínkováním sešitý spoj prostě namočíme do vody a necháme ho srazit můžeme ho tak zpevnit. To znamená zpracovávat daleko větší výrobky a pak je zmenšovat ve vodní lázni. Je to rychlé a praktické. U vepřové kůže můžete za pár hodin udělat z mokasínů dospělého muže dětské botičky.

      Jemné řemínkování lze obecně považovat za rychlejší než šití šlachou, přesto, že některé vlastnosti scelení a sešití nese také. Nevýhodou může být snížená odolnost švu v tahu, tam kde se takové namáhání vyskytuje (ale to jen u prořezávaných otvorů). Jemné řemínkování vzniklo jako součást komplexů umělých modelových experimentů technických možností pro kultury středního a starého paleolitu. Ve vizuálních zobrazeních s kterými se setkáváme můžeme nezřídka najít tak hrubé sešití kůží, že ačkoli by mohlo kulturně jít o sešití šlachou s použitím šídla přesahuje hrubost a nepravidelnost daleko i vlastnosti jemného řemínkonání. Jemné řemínkování zapadá do kategorie oblastí zájmů středo a staropaleolitických lidí o miniatury a drobnůstky v rámci velmi jemné motoriky i dovednosti pravidelné a rytmickou opakující se tvořivost. To jsou materiály známé u evropských pradávných lidí, jak neandrtálců tak erektů (viz výše v předchozí kapitole ,,Šití šídlem“). 

Poznámka:

    Tyto dvě výše uváděné technologie scelování kůží určitě není možné považovat za jediné možné, vždyť můžeme například registrovat v etnografii proříznutí otvorů v kůži s následným sešměrováním silnějším řemínkem, registrujeme například u bot vnější řemínkování, které se jen šměruje. Snad existuje možnost kůže i slepovat, nevím, určitě by bylo dobré najít všechna dostupná etnografická srovnání a možnosti. Skutečná pracnost při sešívání nebo při jemném řemínkováním v paleolitu určitě nezapadá do evolucionalistické představy, kdy se nepředpokládá trpělivost a akceptování složitého a titěrného technického a řemeslného řešení. Je to proto, že evolucionalistická představa úplně vypouští aspekt persony, tedy přesněji řečeno reálnou a tvůrčí výstavbu vizuální persony. V reále se pak setkáme jen s údivem, že dotyční nechápou k čemu by někomu v pravěku byly textilie, či složité sungirské ozdoby oblečení, nedává jim to žádný smysl.

Materiál kůže a kožešina

Při zpracování vizuální podoby zpracované kůže a kožešiny se zabývám technologickou otázkou úpravy kůží minimálně. Předpokládám, že nemohu soutěžit s profesionálními lovci, kteří měly velké zkušenosti, znalosti a vzhledem k jejich zdrojům kůže na experiment bych vypadal velmi amatérsky a neuměle. Proto spíš hledám jak se k této oblasti postavili jiní, kteří mají nějakou finanční odbornou a časovou základnu pro takové pokusy. I tak musí takový experimentátoři čelit řadě potíží od našeho kulturního zastínění a předsudků po konečný časový a finanční limit, který garavetienci prostě neměly. Do Persony jsem si vybral pro ukázku článek o experimentálním oveřováním zpracování kůží v pravěku od studentského kolektivu z Katedry archeologi FF UKF v Nitře. Například už při rekonstrukční metamorfóze sungirských oděvů je jasné, že osrstěná kožešina vlasem ven by zneviditelnila drobné řady korálků, proto experiment, který prováděli studenti z ukládáním kožešiny v bahně nebo v popelu jistě měl smysl (zbavení kůže srsti). Vlastně, protože jsem měl svého času jako ilustrátor májovek blízko k našim brněnským euroindiánům rychle jsem pochopil, že činění kůží je proces, který severoameričntí indiáni zvládali profesionálně a tak si naši indiáni pořizovali kůže již průmyslově vyčiněné. Experiment činění původními technologiemi provedl svého času někdy na začátku devadesátých let Mudr. Jan Křístek z Brna (Nesperse), který činil jelení kůži mozkem. Rozdíl byl oproti průmyslové kůži v její lepší zpracovatelnosti při šití. Po vpichu šídlem totiž zůstávali otvory otevřené u průmyslově zpracované kůže se měly tendenci uzavírat. Na rozdíl od průmyslového zpracování mozkem činěná kůže je čistě bílá. Mimo zmíněného kupování vyčiněných kůží brněnští indiáni si sami zpracovávali především hovězí kůže pro výrobky ze syrové kůže. Potíže ze zpracování, které popisují studenti odpadly, protože brněnští indiáni takto zpracovávají kůže už dlouho a jejich výrobky jsou k nalezení i ve vitrínách zahraničních muzeí vydávané omylem za originální autentické práce severoamerických indiánů. Také na Pau Hau se soutěží o nejlepší výrobky a dobré základní řemeslné zpracování je nutným předpokladem. Proto jsem se sám nevěnoval nějakému experimentování, protože bych to považoval jako nošení dříví do lesa a ztrátu drahocenného času.

      U studentského článku jsou dvě nejasnosti, zaprvé chybí porovnání zkoušených technologií s etnografickými paralelami (Sibiroidi, Eskymáci, Indiáni atd. ale článek se zamýšlí a hodnotí schopnosti a možnosti činění kůží v paleolitu obecně a tak je nutno konfrontovat pokusy i s etnografickým materiálem lidí z aridních, tropických a subtropických i mírných pásem). Chybí i archeologický rozměr daný tradicí, že prášek z červeného okru mohl sloužit v procesu činění kůží (od gravettienu (Petřkovice) po barevné prášky drceného porcelanitu na písečném vrchu 150 000 let starého sídliště v Čechách. Tomuto aspektu se práce nevěnuje přesto, že se jedná o práci studentů archeologické katedry u niž by právě zájem o konfrontaci s archeologickým materiálem mohl být logicky očekáván. Osobně jsem na takový pokus zvědavý a skutečně bych byl rád zda má tato představa nějaké racionální jádro či dokonce etnografickou paralelu.

      Druhá nejasnost vyplývá z poznámky … ,,V otázke, či sa v praveku při spracovávání surových kůží používalo chemické činenie se stotožňujeme s názorom S. A. Semenova (1968,172), ktorý predpokladá používanie činidel živočišného původu už v neskorom paleolite a činidel rastliného původu od neolitu. Argumentuje progresom špeciálizovaných koželužnych nástrojov v týchto obdobiach.“ (Čurný, 2003,107)

     Jestliže se šest lidí tak snadno na něčem shodne a popisuje věci jako jeden muž, jsme rychle hotovi ze závěrem, že si zde zahrálo prim především skupinové myšlení. Logicky vzato lze předpokládat, že právě studenti archeologie budou znát pylovou situaci v jeskyni z Předního východu, kdy při pohřbu byly dány do hrobu neandrtálce především některé druhy léčivých rostlin, a tedy není možné z tohoto důvodu vyloučit využití znalostí rostlin i k činění. A v mladém paleolitu by zase studenti měli znát chemické užití přípravků na narovnávání mamutoviny v gravettienu (přesně řečeno - ve stření fázi mladého paleolitu bylo naprosto bezpečně prokázáno využití látek s určitými chemickými vlastnostmi). Proto zase ani zde není možno vyloučit, že to co zrovna nevidíme neexistovalo.

      Absence popisu toho jak by mělo červené barvivo činit kůži evidentně chybí a nebylo také zahrnuto do úvah ,,komu, kdy a co dovolit“. Bez porovnání s etnografickými paralelami a praktickou orientací, k čemu speciálně je které činění výhodné a proč - vypadává závěr studentského týmu z kritického hodnocení a je spíš určitým mementem jak bez kritického myšlení se rychle a neúprosně změní sebereflexe badatelů. Studenti dělají svůj první pokus, který jak sami popíší ještě ani nedopadne nejlépe, ale mají o sobě tak vysoké mínění, že se cítí plně oprávnění rozhodovat kdo mohl co v minulosti používat za technologie a rozhodují o charakterech kultur, jejich nesčíslných variant a i celých civilizacích. Kdyby měl článek psát každý sám za sebe rozhodně by se do takových zbrklých závěrů úplně všichni nepustili a byli by podstatně opatrnější.   

      Samozřejmě, že S. A. Semenov porovnával nástroje a předměty lovců a sběračů se zemědělci a pochopitelně musel dospět ke konstatování rozdílu. Potíž však je v tom, že kde má zemědělec keramický hrnec tam má stále se stěhující lovec košík, a kde má zemědělec dřevěnou mísu tam má lovec kožený vak nebo síťku. Nároky na provedení téhož jsou mezi zemědělci a lovci odlišné a velmi často hraje u lovců prim lehký a skladný nástroj, který je většinou nedochovatelný. Proto by bylo nutné skutečně vyčíslit a popsat takové nástroje a z nějakého zcela průkazného důvodu je případně pro paleolit zamítnout. Závěr práce studentů připomíná nikoli pluralistickou koncepci specializovaných kultur, nýbrž starou konvenční evolucionalistickou teorii drženou souhrou omylů a pochybení při životě.

      Především se studentům z Nitry povedl psychologický pokus se skupinovým myšlením, a možná si o dané problematice něco v budoucnu některý z nich něco i načte a následné pokusy budou mít i archeologický rozměr i široké etnografické porovnání a pak jejich článek bude opravdu hodnotným a vyčerpávajícím materiálem, který bude skutečně přínosem umožňujícím pomocí kritického hodnocení se orientovat šířeji a přesněji v tématu.

      Rozhodně není nutné, aby studenti brali moji kritiku jako paralizující ránu jejich práci, jsou to jen studenti a jejich úlet a ukvapený závěr ušel i redakci REA, a skupinové chování páchá své dílo zkázy i u daleko ostřílenějších kolegů, protože týmové práce je v archeologii paleolitu stále málo a o zkušenosti je nouze. Byl bych rád, kdyby moje poznámky probudili jejich zvídavost.

© Antropark 2006,Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku 

^