Textil

Šest základních oblastí

1/vzory-nepřímá spojitost se vzory na archeologických materiálech

2/otisky na kostech

3/otisky na keramice

4/skutečné fyzické artefakty

5/textil, parazité a genetika

6/textil a sociobiologie (textil jako nutný produkt lidské přirozenosti)

7/textil a turetův syndrom

1/Vzory. Vzory pro textilie, ale i pro jakékoliv zdobení se dají relativně snadno získat z dochovatelných materiálů procesem ,,dekódováním fantazie“. Vzory známé právě v gravettienu a po něm následných kulturách jsou často opakující se plošné dekorativní struktury a vzory. V praxi nebývají tyto primárním projevem, ale v rámci zákonitosti fantazie jsou diktovány pouhou aplikací dobře známých vzorů, jež člověka jako jedince obklopovali už od mala a dobře je zná a něčím je obdivuje a jsou běžné v nedochovatelném daleko lépe zpracovatelném a častěji zpracovávaném materiálu (ústní sdělení Jana Jelínka, na krásném a názorném příkladě kraslic, jejichž vzory vycházejí z paličkovaných vzorů). Navíc jak primární vzory, tak vzory na dochovatelných materiálech nejpravděpodobněji budou mít svoji určitou konkrétní mytologickou podstatu (takže jejich zopakování v jiném materiálu bude mít navíc tentýž kulturně-náboženský, léčitelský, informační i mravní význam).

Naše rekonstrukční napodobenina-ukázka výčtu možností

S Danielem Sosnou jsme se zcela shodli na takové představě koženého oděvu, který je zdoben jen pruhy vzorovaného textilu. A stejně tak jsme se na této představě shodli i s Jiřím Svobodou (vždy se snažím pracovat s lidmi individuálně, abych mohl nerušeně sledovat jejich způsob myšlení a navíc tak nejsou příliš ovlivněni skupinovým chováním a zůstávají sami sebou a sám jim musím dát nerušený prostor se volně vyjádřit a pak musím hodnotit míru jejich souhlasu s vlastním slovem sledováním doprovodných projevů jako řeč těla, mimika, známky projevů emocí, freudovská přeřeknutí a podobně). Proto byla realizována rekonstrukční napodobenina oděvu u muže z Mezinu, kde je na textilu vzor, který je pro lokalitu Mezin na Ukrajině velmi charakteristický a to meandrovitý vzor.

Aplikaci jsem použil podle materiálu Viktora Barnouwa v publikaci Etnology z roku 1975, kdy na straně 316 porovnává Barnouw meandrovitý vzor indiánů Rio Branco ze severozápadní Brazílie s 15 000 let starým vzorem z Mezinu na Ukrajině a také se stromečkovitým vzorem z textilie indiánů Bakairi z Amazonie, který zase porovnává s vzorem jiného mezinského artefaktu (stromečkovitý vzor je také velmi typický pro náš pavlovien). I když americký etnolog Viktor Barnouw porovnával tyto artefakty v kontextu kulturní antropologie a difuzionismu v kapitolce spojené s jménem Franze Boase.

Ale další meandrovitý vzor mezinských typů najdete také na textilii z lemu pláště z hrobu kultury Nazka, 300-600 n.l., z jižního Peru (Kandertová, 1983, str 52).

Protože Sosnova práce se však týká především pavlovienu, přemýšlel jsem jak řešit co nejlépe tento úkol. Po mnoha variantách jsem upřednostnil a jako finální ponechal jediný obraz a to předložení variant našití textilií – tedy větší výčet různých možností v koridoru možného, než jedinou fikci. Tyto varianty sledují kožešinové a kožené haleny severského typu často z možností regulace teploty pro praktický pohyb a práci venku.

Zdobící vzorované pruhy textilií jsou našité tak, jak vše bývá často zvykem v místech švů a zakončení a okrajů. Vzory jsou identické s tím co známe z pavlovienu v dochovatelné podobě. Rozdíl mezi horizontálními zdobnými pruhy tak typickými pro gravettien (Sungir, Malta a Bureť) a mezi napodobeninou spočívá ve faktu, že u slavnostního oděvu se nemusí nutně počítat s jeho větráním a otevíráním při regulaci teploty. Pasivní oděvy, které nejsou určeny k velmi namáhavé činnosti si mohou dovolit mít problémy s regulací tělesné teploty. Sem mohou patřit reprezentační oděvy mezi ně rozhodně sungirské i maltskobureťské oděvy patří, ale i oděvy které mají zaizolovat člověka tak, aby se mohl potopit pod vodu (eskymáci na kajaku) nebo, aby nenastydnul, když se veze na tažených saních nebo zvířeti. Naproti tomu oděvy těch etnik, které musí chodit po svých, běhat, lyžovat, dřít se do kopce, potřebují účinné větrání, severoameričtí indiáni mají takové větrání dvě po stranách oděvu, jinde severněji například na Sibiři je takové větrání uprostřed. Pak i výtvarné ozdobné prvky budou respektovat vertikální prvek.

Ve skutečnosti je značný rozdíl mezi oběma koncepcemi tohoto vrchního oděvu, ale v rekonstrukcích bývá na dané téma guláš nepřehledných představ, kdy jeden člověk vidí vzor v sibiroidovi s uprostřed rozepnutým kabátem nebo parkou a jiný vidí jediné řešení v uzavřené haleně po vzoru eskymáků. Všiml jsem si, že toto přisouzení většinou kopíruje autorovu předchozí zkušenost vyplývající z jeho cest po světě a záleží, kterou zem navštívil. Takové počínání jeví jako chaoticky náhodné a předchozí zkušenost se musí nahradit umělou zkušeností. Tj. prověřením daného tématu, jak po stránce technické a praktické, co se týká výhodnosti toho, kterého typu oděvu v různých podmínkách a strategiích pohybu. Ale také je naprosto nutné sledovat i fyziologii daných kultur, protože i ta může hrát svoji roly, která nám možná uniká. Stačí, aby se eskymáci daleko méně potili než lidé ze Sibiře a hlavní důvod by byl na světě. Ale určitě není možné bezhlavě strkat eskymácké a sibiřské oděvy bez ladu a skladu na jednu hromadu. Zde je evidentně práce šitá na míru přesně pro kulturní antropologii a etnologii, které se tak rýsuje zcela evidentní a zajímavý úkol.

Rozdíl mezi takovou koncepcí a archeologickým materiálem pavlovienu je však také odhalitelný, užití textilu a jeho výroba stejně jako vzory jsou reálným výsledkem modelu opírajícího se o psychologii fantazie při vytváření vzorů a sociobiologie jsou v určitém rozporu s archeolgickými materiály, jako jsou otisky textilu v pálené a nepálené hlíně. Ty uvádí jen registraci monotónní plné textilie bez náznaků aplikace nápaditých dalších barevných nití vytvářejících nějaký složitější vzor. Dobrou poznámkou je, že textil nebyl určitě otisknut ve všech svých tehdejších celistvých podobách a přece jenom je v dané archeologické podobě velmi zlomkovitý, zato však rozmanitý a to dokonce i na jediném samotném kousku hlíny, což otevírá otázku zda právě toto prostřídání typů nemůže být oním vzorováním.

Samotný význam vzorů v mytologické podobě může do jisté míry odpovídat základním obecným výtvarným výrazovým prostředkům, které jsou určitou přirozenou obdobou řeči těla a konkretizují či specifikují významné symbolické vlastnosti různých živlů, subjektů a objektů, ale mohou také zachycovat padání, stoupání, vznášení se setrvávání, plynutí času vítr, proud a podobně. V této souvislosti je zajímavé srovnávání gravettienských vzorů s vzory ,,současných“ národů, kde původní mytologie je silně propojená s uměním. Pro inspiraci uvádím příklad vzoru na keramické míse ,,glazované“ kopálovou pryskyřicí z kmene Baníva (19. stol) z Venezuely (Kandertová, 1983, str 66) a který najdeme i v pavlovienském materiálu.

2/Otisky textilu na kostech.

Právě někdy z období mladého paleolitu byla v břehu řeky Schodňja poblíž Moskvy v roce 1936 nalezena izolovaná lidská lebka s otiskem látky.

To mi sdělil jak Dan Sosna tak potvrdila Olga Sofferová. Hodně jsem od popisu a fotografií Schodněnské lebky očekával, protože obdobný materiál znám z trezoru brněnského Anthroposu, kde jsou asi zaleptané otisky omotávky šlachy nebo nitě jsou na madlénském kostěném hrotitém nosiči (Nová drátenická). A jsou nádherně zřetelné.

Zaujala mne reálná událost, kdy jsem nezávisle já a Mirek Králík našli zmíněné otisky na kostěném hrotu a vesele jsme se bavili, o tom, že rovnoběžné rýhy vypadají tak pravidelně jako rýhy pilníkem, ale ten jsme objektivně vyloučili, poněvadž se domníváme, že madlénci současné kovové pilníky nepoužívali (pokud pochopitelně nejde o falzum, ale to by šlo u takového použití kovového pilníku snadno odhalit na křemíkové lampě) a tak jsme dál uvažovali jen o zaleptání omotávky podobném zaleptání jaké bylo popisováno na Schodněnské lebce. Zajímavé bylo i to, že Martina Ganyšeová a Martin Oliva, když šli hledat tyto otisky sami a věděli už, že tam jsou vůbec je na materiálu nenašli. To je jen příklad toho, když se někdo divý, jak to, že k rozlišení otisků textilu v keramice musí mít člověk perfektní zrak a také určité zkušenosti.

Napřed jsem byl nadšen myšlenkou, že textil, který se otisknul na Schodněnské lebce může pocházet jak z čepice, ale také z šátku držících dolní čelist mrtvého, aby se neotevřela a nebo prostě může jít o sekundární pohřeb, kdy do plátna (v různé podobě) byly uloženy kosti nebo jen i samotná lebka mrtvého. Ale samozřejmě jsem se divil proč, když je údajně chemický vznik otisku na kosti tak ,,jednoduchý“ nevím, že by byl běžně popisován z hrobů holocénu. Přemýšlel jsem zda to nebylo mělkostí paleolotického uložení jak předmětů a hrobů, ale možná to může mít souvislost s chladným arktickým prostředím.

Ale přehlédnutí takových otisků, jak ukázala reálná událost následnou pátrací dvojicí jen ukazuje, že k předmětům se musí přistupovat s určitou mírou pozornosti a nastavovat předmět takovému nasvětlení, kdy nasvětlená plocha přechází do vlastního stínu a případná struktura je nejevidentnější (to je rada Leonarda da Vinciho). No u toho je předmět nutné otáčet o 360 stupňů a to stále dokola v nejrůznějších osách, protože otisky mohou být orientovány různě.

Tak shodou okolnosti došlo k pokusu konfrontace, kdy dva lidé mající zkušenosti s fyzikální optikou a zcela automaticky si pomocí světla prohlíží reliéf povrchu kosti a dvou jiných byť jinak bystrých osob. Výsledek je jednoznačný, cvičené oko vidí strukturu okamžitě a bez předchozího upozornění a necvičené dvojici nepomůže ani nápověda. Stejně jako já nebo Miroslav Králík jistě dobře registroval otisky i ten člověk, který kdysi uložil hroty z Drátenické do trezoru, do krabice s otisky.

Já se ze zmíněného pokusu nevýslovně raduji, pak je totiž určitá reálná konkrétní naděje, že podobně bylo přehlédnuto určité množství dalších podobných otisků a možná to povede k detailní a dalekosáhlé revizi povrchu osteologického paleolitického materiálu, které by mohli nést podobné struktury.

Další otisk textilie na kosti – schodněnská lebka. O otiscích textilie v kosti z Ruska přišli nakonec nečekaně nové informace přeci jen z Anthroposu. Docent Martin Oliva mně udělal nesmírnou radost, když jsem v stanovený termín přijel do kanceláře Anthroposu a materiál už na mě čekal. Fotografie lebky bůhví kolikrát překopírovaná byla naopak technikou nikoli zkreslená, ale zvýrazněná a celý její povrch tvoří až podezřele velmi nápadná evidentní struktura hrubšího plátna. Za prvé se jedná o článek V.V.Sacharova asi z roku 1952 a pak o článek O.N.Badera (materiály jsou přexeroxovány a seskládavájí se asi ze tří článků a jsou nedostatečně označené a vypadají pomíchaně a neúplně, sice se zde cituje a rozhodně články určitě někde vyšly, ale není jasno z čeho, a spíš si vše žádá detektivní práci, aby bylo možné najít skutečný zdroj pramene. Vodítkem k dohledání pramene je rozhodně jméno O.N.Badera, kterého známe ze zpracovávání sungirského materiálu). Lokalita nálezu spadá do oblasti Schodněnska, kde byla nalezena část svrchlíku lebečního během stavebních prací na levém břehu řeky Schodňja v roce 1936. Proto se mluví o schodněnské lebce nebo přesněji schodněnském svrchlíku lebečním, na jediné celkové fotografii je vidět evidentně úplně dochovanou kost čelní s nadočnicovými oblouky a přilehlé kosti kryjící mozkovnu shůry. Tylní kost však už asi nebude kompletní. V ruštině pak doslova užívají autoři označení ,,schodněnskaja čerepnaja kriška“. Datace je opravdu velmi hrubá, mluví se o konci doby ledové, což je v geologickém měřítku velmi velmi široká hranice. Jak je široká, dokládá i morfologie lebky, kterou sice řadí autoři k modernímu člověku avšak s neandrtáloidními znaky. Ačkoli chybí dokumentace z pohledu frontálního, z profilu, ze i zadu a zespodu je možné porovnat daný materiál především tvar a velikost nadočnicových oblouků s jinými paleolitickými lebkami. Přesto, že počítám, že pro neúplnost zadní části lebky je schodněnská lebka nafocena jaksi nakřivo s více ležícím čelem a nadočnicovými oblouky v celé své předozadní délce. Tedy jeví se o něco větší, než by byly, kdy bychom lebku fotili ideálně shora v celku. Přesto zůstávají nadočnicové oblouky velmi výrazné a sám bych je řadil někde mezi naše gravettienské moravské nálezy s největšími nadočnicovými oblouky a krapinské neandrtálce. Myslím, že porovnáním fotografie s mým velkým archívem paleolitických lebek jsem se nedostal dál než, že jsem konstatoval stejnou diagnózu jako Sacharov a Bader. Přesto lapidárně a velice přesněji můžeme takové znaky hledat u mladopaleolitické populace především ze starší a střední fáze mladého paleolitu, což je pro náš účel postačující. Popravdě takové znaky bych však očekával nejvíc v době přechodných kultur, kdy by mohlo docházet nejvíc k míšení znaků sapientů a neandrtálců tak, jak je známe z podstatně mladších materiálů ze Španělska z materiálů dlouhých kostí dětského hrobu. Ale morfologie je nevyzpytatelná.

Osobně jsem očekával nejasnou fotografii s nějakou nezřetelnou spornou strukturou někde jen na nějaké malé části některé z lebečních kostí. Avšak téměř kompletní pokrytí maloobdelníkovou velice zřetelnou strukturou nití vedených směrem podélně a příčně především téměř ve směru orientace lebky je přímo šokující. Otisk struktury na paleolitickém materiálu proto nemohl zůstat přehlédnut a věnují se mu hned dva autoři. O.N.Bader dokonce udělal pokus z lněným plátnem a srovnává pokusný materiál se schodňanským artefaktem. Bader identifikoval na některých místech i otisky uzlíků v textilii, udělal mikroskopickou fotografii a pozoroval charakter otisku jednotlivých vláken. Navíc upozornil na značnou kompaktní plochu plátna.

Osobně musím ocenit práci ruských autorů, kteří ačkoli se ve své době schodňanská lebka nehodila do evolucionalistické teorie kulturní postupné evoluce vzali tento materiál zpracovali ho a vypublikovali. Právě v kontextu evolucionalistické teorie kultury teoretiků gradualistické evoluce kultur 19.století Teilora, Morgana, Marxe a Englse nedával tento materiál žádný smysl a neměl vlastně vůbec existovat. Přestože by v paleolitu takový materiál neměl vůbec být autoři ho přesto nepřehlédli, věnovali mu čas a respektovali jej. Bader přemítá zda nevznikl otisk tak, že čerstvě nalezená lebka by byla měkká a byla by uložena v nějakém pytli, kde by došlo k přenesení otisků a následnému vyschnutí a jen by se jednalo o recentní záležitost vzniklou až během sběru a následné depozice materiálu. Můžeme stejně jako ruští autoři spekulovat jak k naprosto atypickému otisku mohlo dojít v době jeho nálezu. Ale asi po 15 letech a druhé světové válce už bylo obtížné nálezové a postnálezové okolnosti zpětně vystopovat. Bader píše závěrem své práce: ,,Potvrdit nebo odmítnout tento materiál mohou až budoucí výzkumy.“

Nikdy jsem o jiném takovém otisku na kostech neslyšel a asi bych byl velmi skeptický, kdybych sám nedržel v rukách ono rostrum magdalenienského vrhače z Nové Drátenické číslo 8447 z trezoru Anthroposu. Tady nikdo nemůže předpokládat, že by materiál někdo po nálezu tak pěkně a pečlivě ručně omotal, proto bližší výzkum tohoto nálezu možná osvětlí ledacos kolem samotné schodňanské lebky.

Můj zájem kolem Schodněnské lebky se jednoho dne stočil úplně jiným směrem. Když jsem maloval tento nález v barvě, měl jsem při práci dost času nechat hlavu samotnou pracovat (odstínění verbálního zastínění), a stále se mi vybavovala scéna s nějakého televizního pořadu a neandrtálcích, kdy jakési příšery v kožešinových hadrech nesou s posvátnou úctou svrchlík lebeční jako relíkvii na památku svého váženého předka (nález z Eichelu v Německu v Ardenách). Napadlo mne, že někdejší spor mezi Olivem a Svobodem o charakter našich pavlovienských lebečních svrchlíků může mít se schodňanskou lebkou významnou spojitost a to dokonce takovou, že by to mohlo vést ke konečnému řešení. V kolektivní práci z Archeologického ústavu uvádějí autoři případ nálezu (DV 11-12) tzv. ,,číše“ kterou v roce 1986 nalezl B. Klíma je upozorněno na možnost umělého opracování z lidské lebky (Svoboda, Klíma, 1999). Naopak Martin Oliva si všímá, že pavlovienci byli příliš dobří řemeslníci a že by jen tak nahrubo lebku neopracovali a uvažuje spíš o možnosti náhodného poškození v rámci procesu prvotního pozemního nebo nadzemního pohřbu ještě před druhotným pohřbem do země. ,,Kdyby mělo jít o skutečnou rituální číši , tedy o předmět s vysokým statusem, očekávali bychom pečlivější opracování než jen případné drobné olamovaní okrajů.“(Oliva 2001).

Já jsem se na tento rozpor vždy díval asi tak, že pokud by byl takový předmět jen spotřební, jen pro malou chvíli, pavlovienci by se sním určitě zbytečně nemordovali. Kdyby měl mít trvalý charakter pak je možné teprve čekat typické opracování včetně zabroušení a vyhlazení. Jaksi jsem ale úplně zapomněl, že tady nemáme běžný kostěný materiál, ale lidské ostatky a na ty se stejný přístup jako k ostatním kostem nemusel použít. A tak mohl být pohár nebo rituální mísa zhotoveny i jako dlouhodobější předměty a to pro předměty dlouhodobého užití vyrobené atypickým způsobem. To je s tabuizovaným broušením a ořezáním kostí, čily jen hrubé vylámání obitím přebytečného materiálu.

A když se vrátíme na zpět k schodněnské lebce vidíme, že by se mělo jednat o podobný kus lebky, lebky která byla nálezově izolovaná, tedy možná samostatně nošená, neubráníme se paralelám (Eichel) ani představě, že tak velmi nápadná struktura vznikla nikoli náhodně, ale zcela záměrně jako výzdoba a zdrsnění pro manipulaci s vzácným reliktem. Právě gravettienské kultury dovedly zpracovávat chemickou cestou osteologický materiál (Sungir) a nebyl by to pro ně žádný technický problém. Pokud skutečně jsou otisky textilu výjimečné a velmi zřetelné, vysvětloval bych dnes skutečně schoněnskou lebku nejspíš jako artefakt se záměrně utvořenou strukturou a otisk na madlénském artefaktu zase jako atypickou situaci vzniklou probodnutím se hrotu do žaludku zvířete, kde došlo ke kontaktu s žaludeční kyselinou a k následnému poleptání kolem jemné omotávky, protože právě odsud by se kyselina špatně setřela.

Antropolog Sládek si pod mikroskopem všimnul střídajících se stop po úderech z jedné a pak druhé strany u našeho pavlovienského reliktu (před ním v roce 1991 i Emanuel Vlček), což právě napovídá o záměrnosti takového počínání, je možné si jen přát, že někdo v Rusku dohledá schodňanskou lebku a pod mikroskopem bude hledat stejné známky odbití, samozřejmě pokud Schodněnskou lebku kdy vůbec někdo ještě dohledá.

Jestliže byla schodněnská lebka ve své době velmi zajímavým, ale i rozporuplným nálezem, je dnes možné se na ni dívat jako na předmět, který dovedeme zařadit a pochopit a i dále zkoumat.

Poznámka k schodněnské lebce na okraj

Mne velice oslovila odvaha ruských archeologů, kteří se zřejmně už v padesátých letech věnovali danému tématu schodněnské lebky a tak vlastně ohrožovali jednoduchounkou a primitivní spekulaci tehdejší oficiální teorii o schématické postupné kulturní evoluci (kterou bychom očekávali vzhledem k politické oficiální situaci i ve zohlednění zpracování takového materiálu). Jejich práce by totiž tehdy klidně šla hodnotit také jako nebezpečná společenská podvratná činnost, mající oslabit materialistický světonázor a státní ideologii.

Když vidím tuto odvahu, kdy láska k archeologii a archeologickému materiálu odsune všechno do pozadí musím říct, že tady stejně jako v případě sungirských nálezů ruští archeologové se chlapsky postavili k realitě a záviděníhodným způsobem zpracovali svůj materiál. Ale stejně tak tomu bylo evidentně v mnohých případech i u nás, kdy například doktor Jan Jelínek se stavěl proti pohledu na kulturu jako nadstavbu, ale považoval ji za součást lidské přirozenosti.

Samozřejmě jen v perspektivě plošně černobílých pohledů byl ve střední a východní Evropě všude socialismus, ve skutečnosti byla ideologie na ulici, ale končila před domovními vrátky a do domů a bytů nesměla. A bylo přímo skvělé, když absentovala i na pracovištích, kde měla mnohdy tak formální charakter, že byla přehlížena. To je případ, kdy někteří prehistorikové považovali svoji práci za životní náplň a klidně a poctivě si jen odváděli svoji odbornou práci.

Když ale srovnám naši tehdejší propagačně uměleckou produkci, která šla do celého světa v poslušných ilustracích evolucionalistické gradualistické teorie kultury vydávané za rekonstrukce a vidím, jak jsou si zde údajně mladopaleolitičtí lidé vzdáleni se svými protějšky z Ruska, vidím dva odlišné světy. Burian stál právě na té oficiální a formální straně barikády a předváděl svévolně samoindikovanou uniformu sestávající se z hrubé vesty a několika pečlivých mamutovinových spon a jakýchsi cárů kolem boků a zašpagátovaných koží na nohách. Ano v pavlovienském materiálu je skutečně znám jeden takový artefakt, který určitě sloužil jako předloha pro spony, ale ten byl původně proděravěn jen na jedné straně, druhý otvor vznikl sekundárně a není vůbec jasné k čemu předmět sloužil, navíc nikdy se takový předmět nenašel v hrobě a hlavně se už nikde jinde nenašel další. Teple vypadající krajina i klima, kterou Burian gravettienu propůjčil už vůbec neodpovídaly reáliím, ale umožňovaly předvádět ještě evolučně nehotového řádně neoblečeného člověka.

Moc bych si přál, aby i Zdeněk Burian a jeho zadavatelé a poradci tehdy akceptovali výsledky tehdejší ruské prehistorie a kdyby Burian maloval například sungirské lidi, vždyť Rusko mělo být tehdy pro nás vzorem. Když Vratislav Mazák znal knihu Velký obrazový atlas pravěkého člověka a čerpal z ní pro svoji Ságu rodu Homo mohl se zastavit na straně 418, kde přes celou stranu je hrudník a lebka sungirského muže ozdobená množstvím perliček v naprosto evidentních řádcích. Vratislav Mazák se na tuto stranu mohl fascinován zadívat, zajít k telefonu a mohl zatelefonovat do Brna do Anthroposu Janu Jelínkovi.. ,,To je ohromné nemáte pane doktore nějaké další materiály k tomuto sungirskému nález? Zděněk Burian bude malovat člověka z gravettienu a byl bych rád, kdyby byl oblečen a vyzdoben tak, jak to jen lze co nejlépe archeologicky podložit.“

To se však nikdy nestalo, o opravdový archeologický materiál nebyl ve skutečnosti zájem. Osobně mě velmi mrzí přehlížení skvělé práce, kterou odváděli a odvádí archeologové. Dodnes lze najít v antikvariátech a v knihovnách malou knížečku od Vratislava Mazáka, kde je od Zdeňka Buriana namalovaný portrét pavlovience, který je venku v přírodě evidentně bez jakéhokoli svrchního oblečení.

V tomto případě tady platilo ,,Turčín horší Turka“. A tak nezbývá než po právu a plně smeknout před ruskými vědci a sochaři a obdivovat jejich důslednost, um, nadšení a privilegium být první.

A cítím povinnost nápravy a také hanbu směrem k nám, kdy jsme produkovali do světa množství publikací a reprodukcí s falešnou vizáží paleoetnik a opravdová věda stála úplně jinde, v skromné a neatraktivní, sdělovacími médii i veřejností přehlížené podobě.

^ >