Další díl telenovely Války sukna

Dobu, náladu i stav, prostě takové zrcadlo postavené výzkumu a obecné znalosti o paleolitu dokladují právě články o textilu, které jako telenovela proběhy v seriálu článků v Archeologických rozhledech a periodiku REA 4/2003 ,,Nejstarší doklady textilní výroby a jejich experimentální ověření“ tentokrát už jen od Heleny Březinové. Protože někdejší kritika jejich kritiky od Fridricha a Sýkorové se zaměřila jen na doložení vyspělosti kultur v mladém paleolitu a opomněla se zcela věnovat kritice konkrétních potíží kolem prezentace a interpretace pavlovienských otisků, je docela přirozené, že se k němu Březinová nebo Bravermanová vrátí. Tohoto úkolu se zhostila Helena Březinová sama, znovu upozorňuje na různé nesrovnalosti a nepřesvědčivou kvalitu prezentace vstupního materiálu, navíc kritiku rozšiřuje na články na články Sosny a Bunatiové.

Ačkoli sama napíše, že je třeba... cituji …,,hlavně je potřeba o nich bez emocí diskutovat“ (REA, 2003). Pokud však nenastudovala kontext paleolitického materiálu a troufla si v Rozhledech vstoupit do diskuse nepřipravená, prostě musí zcela zákonitě počítat, že emoce vyvolá a dokonce se domnívám, že by i mohla tušit jaké emoce vyvolává.

Nebál bych se a skutečně tvrdě bych napsal pln oprávněných emocí povzdech, že jsem čekal u Dana Sosny i Marie Bunatiové porovnání fotografií otisků jejich prací s originály i možná fotografii jejich výsledného textilu s jiným textilem, který má patřičné fyzikální parametry, a možná i pořízení i jeho otisku. Klidně ať to vyvolá emoce, a proč ne? Pokud nás to někam posune tím správným směrem.

(Glosa: Zcela evidentně unikl Heleně Březinové článek v Archaeologia iuvenis od Zdeňky Nerudové (Ročník VI-2000-číslo1), který celou věc přeci jenom posouvá pozitivnějším směrem a je více ochoten poslouchat druhou stranu.)

V poznámce pod čarou připsala Helena Březinová odstaveček, který je bezesporu jasnou účelovou manipulací: ,,Odpovědí na (naši) kritiku byl příspěvek dvou odborníků na paleolit, kteří však neakceptovali, že cílem naší kritiky nebylo odmítnutí možnosti existence textilní výroby v mladém paleolotu, ale zpochybnění, že ony otisky v hliněných hrudkách jsou jejím dokladem (Fridrich – Sýkorová).“ (Březinová,REA 2003)

Proč?

V reále si stačí jen připomenout jednu z mnoha vět onoho ,,inkriminovaného článku“...

,,Na tomto místě je tedy nutné si položit otázku, zda byla společnost v tomto období schopna zhotovovat předměty textilního charakteru.“(Bravermanová – Březinová 1999)

A tuto a další podobné věty psaly ve svém článku Březinová a Bravermanová tedy proč? Zcela evidentně Březinová opouští pole objektivnosti, což je snadno zjistitelné a odhalitelné, a dá se snadno dohledat a ověřit.

Snažil jsem se mírnit některé aspekty kritiky Bravermanové a Březinové, ale byl jsem upozorněn (lidmi, kterými jsem poslal práci o Personě k posouzení), že jsem příliš shovívavý a obhajuji je zcela neprávem jako laické oběti konvence a že mám uvést tyto údaje na pravou míru. Obě specialistky na textil nejsou opravdu tak úplní laikové, ve své společné kritice tímto směrem poznamenávají. ,, Abychom nejenom my (obě jsme studovaly prehistorii na FF UK /Filozofická fakulta Univerzity Karlovi/ a nyní se věnujeme historickým textiliím) ale i celá odborná veřejnost získala stoprocentní přesvědčení…“ (Bravermanová – Březinová1999,116)

Snažil jsem se v této práci zjistit mechanismy zkreslující hodnocení lidí v paleolitu a došel jsem k závěru, že musíme diferencovat a porovnávat míru zkreslení nejen samotnými mechanismy, ale i celkovým společenským zařazením různých hodnotitelů. Podle mne existuje i velmi specifická vysokoškolská konvence a zkreslující mechanismy kolem paleolitických etnik jsou tak početné (viz závěr publikace) a tak houževnaté, že i mnohý dobrý student takových es jako docentů Jiřího Svobody i Martina Olivy, který přímo a systematicky nestuduje paleolit má velmi podivně formované představy o paleolitu. Právě vzdělání umocňuje rozdíl mezi ,,nevzdělanými“ domnělými primitivy a vzdělanými hodnotiteli, přes efekt modrookého, kdy modrooký (žák v experimentu) věří, že je lepší než hnědooký (viz výčet mechanismů zkreslení výkladu paleolitu závěrem publikace-efekt modrookého-svévolná diskriminace). Vysokoškolák může podvědomě vyžadovat hraniční a zjevný rozdíl mezi ním a ostatními lidmi (posuzování na základě vzdělání) a takové posuzování může být přivedeno až do obludného iracionálního absurdna právě při hodnocení paleolitických populací. Uvěříte-li alespoň na chvíli, že jste skutečně lepší než ti ostatní, stává se pak pro vás tato informace nástřelem, už vás navždy bude nějakým způsobem provázet, byť budete vědět, že je nesmyslná nikdy se úplně nezbavíte jejího vlivu.

Proto předávání informací určitým lidem vyžaduje specifický přístup, jinak totiž informace o paleolitu, vymykající se konvenci, zůstanou pro někoho nepřijatelné a jejich vzdělání zůstává na úrovni laiků a někdy dokonce navíc na úrovni laiků horlivě zastávající zastaralé a přežité konvence.

Tedy se jedná o přijetí určité filozofie a určitého životního stylu a hodnot, a jiný názor je pro takové laiky nepřijatelný, protože z něj mají navíc i pocit ohrožení své vlastní podstaty sama sebe (svoji role ve společnosti) a pak snadno považují účelovou manipulaci i různé podvody za přijatelné a naprosto nutné. Specialisté na klam a sebeklam dokládají, že právě různé podvody a manipulace bývají podpořeny sebeklamem, který předkládaným tvrzením dodávají punc věrohodnosti a zvyšují možnost vlivu účelové manipulace a to vše na podvědomé úrovni. (více kapitola ,,Klam a sebeklam")

Role redakcí odborných periodik

...,,Dobrý den pozdravil malý princ. ,,Vyhasla vám cigareta." ,,Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet šest a pět třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna." ,,Pět set miliónů čeho?" ,,Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů... už nevím čeho... Mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm..." .... Antoine de Saint-Exupéry

Hledání mechanismů zkreslujících hodnocení paleolitu nás pochopitelně zavede i do redakcí odborných časopisů. Předně je důležité, aby jsme si uvědomili, že psychologie může sledovat tuto oblast z různých úhlů, například z pozice psychologie organizace, což bývá v tomto případě organizace - redakce, dále můžeme sledovat vlastní práci redakce, která má mimo faktografické oblasti zajišťovat i kritickou hodnotu každého příspěvku. To je právě v oblasti hodnocení paleolitu prakticky nemožné bez specializovaného psychologa. Ve skutečnosti jsme totiž všichni (v celé populaci) pod trvalým vlivem nástřelů směrem k hodnocení paleolitických lidí. Pro příklad jsem si vybral redakci REA.

Ani redakce REA nehledá vysvětlení pro skutečně podnětné připomínky ohledně otisků textilií, a to je v redakční radě i Jiří Svoboda. Vlastně je možné uvažovat i o samotném smyslu a funkci odborné periodické publikace, jestli je to určitým způsobem i prostředek, který sám může také projevovat určitou iniciativu a přezkoumávat sporné či podnětné impulsy? A můžeme si položit otázku, jestli může redakce hlídat zda jsou uváděné údaje informované, nebo a to především jestli je dodrženo kritérium kritického hodnocení?

Jak má vlastně vypadat hlídání kritického hodnocení? Sledujeme, že některé příspěvky jsou řazeny mezi studie když jsou jejich data matematizována a geometrizována. Samo kritické myšlení zde ( u těchto ,,studií") není vždy dotaženo do všech reálných alternativ v představení celkového výčtu možností řešení. Opačně do polemik se někdy zařazují příspěvky držících se sice kritického hodnocení, které však nemají tabulky a hromadu číselných dat.

Tento jev je však obecnější. Tato tendence může být výsledkem zbožštění matematiky na školách, kdy je matematika a geometrie přítomna horem a spodem od první třídy a a je přítomna i na některých uměleckých školách jako nějaká pohádková všudypřítomná mystická říše. Je však možné, že je tato inklinace ke kouzlu matematizace jen absurdně umocněna přítomností generace, která měla ve výuce zvláštně významný důraz na matematiku. Kritika známá z dobových i o oficiálních pramenů z doby socialismu, kdy se někteří zoufalí psychologové marně dovolávali našeho vzoru - Sovětském svazu, který ve školství rozvíjel osobnost člověka rovnoměrně, a bez přestřeleného zvýraznění matematiky.

Na redakce je nutné nahlížet také z hlediska sociální psychologie, jak na místo, kde může docházet k skupinovému myšlení. Narazili jsme tady několikrát na mechanismus skupinového myšlení, např. u mezinárodního výzkumného kolektivu - stejná situace platí pro redakce. Tohoto jednání si tedy všimneme blíže. V USA se tímto jednáním zabývali psychologové, když zkoumali proč v určitém případě tak výrazně selhali jinak skvělí, zkušení a vzdělaní lidé v Kenedyho vládě na začátku 60. let. Irving Janis z University of California, Berkeley v roce 1989 ve svém interviu začleněném v pořadu ,,Poznáváme Psychologii“ Zimbardo 2000, Judgment and Decision Making), uvádí:

,,Hlavní úlohou při tomto rozhodování hrál přístup nazývaný ZACHOVEJTE JEDNOTU SKUPINY, nedělejte vlny, neptejte se na žádné nepříjemné otázky, nemluvte nahlas o svých pochybnostech. Tím se dostaneme k jednomu z hlavních příznaků skupinového myšlení a tím je SAMOHODNOCENÍ POCHYBNOSTÍ.

Jiným takovým dalším příznakem je jednomyslné přijímání závěrů založené na špatném předpokladu, že ticho znamená souhlas. Jestliže tedy nikdo nevyjádřil žádné pochybnosti předpokládá se, že všichni souhlasí.

Existuje celá řada dalších důležitých příznaků například iluze nezranitelnosti, neporazitelnosti. Znamená to, že členové takové skupiny si říkají ,,máme před sebou těžký úkol, ale máme dostatek síly a prostředků ho vyřešit, budeme úspěšní tam, kde jiní nemusí uspět.“

A konečně ve skupinách se vyskytuje ještě jeden důležitý příznak, kterému říkáme ,,OCHRANA MYŠLENEK“ ,kdy různí členové skupiny na sebe berou roli ochránce presidenta (v obecné rovině hierarchicky nejvyššího člena skupiny) a ostatních členů skupiny před informacemi, které by mohli vést ke změně jejich názorů nebo alespoň vyvolat otázky k tomu co se chystají udělat.“

Taková zkreslení nejsou nutností, můžeme se jim vyhnou souborem protiopatření, kdy odborně navrhnuté protiopatření vedou k racionálnějším závěrům. Irvin Janis pokračuje…

,,Jedním z možných postupů jak se vyhnout skupinovému myšlení je navrhnout jako vedoucího diskuse odpůrce projednávané myšlenky.

Další z možností, která jasně vyplývá z nebezpečí izolované skupiny, je záměrné pozvání člena z jiné organizace. Ten přispěje informacemi z jiných setkání a je důležité požádat ho aby při jednání vystoupil s jakýmikoli námitkami či nápady.“

Důležitým aspektem je průběh vzájemného jednání, který vlastně probíhá i na stránkách odborného tisku a na seminářích. Kupodivu zjišťujeme, že poslední dobou si psychologie všímá i této oblasti, zpracovává ji a zjišťuje o ní fantastické věci. Max Bazerman z Northwesternské university zjistil 5 nejzávažnějších vědomých chyb, kterých se dopouštějí účastníci jednání.

1. Nevezmou v úvahu mínění druhé strany.

2. Mají sklony k neracionálnímu stupňování vazeb na předchozí jednání a tím vyostřují spor.

3. Mají velmi omezený úhel pohledu na problém

4. Ukazují přehnanou sebedůvěru v tom, že ve sporu zvítězí.

5. Často se stavějí k jednáním ,,buď vše nebo nic“, ,,co vyhraji já, ty ztratíš a naopak“ a to i v případech, kdy to objektivně není pravda.

(Zimbardo, 2000, Judgenent and Decision Making)

Vlastně nám těchto pět bodů může pomoci velmi snadno rozlišit, zda strany nebo určitá strana uvádí protiargumenty proti jiné straně v takové podobě, že v dané vědecké oblasti přináší nový pohled či nové informace a jejich argumentace bude rychle přijata a obor se obohatí, nebo zda nejde o případ, kdy způsob argumentace povede naopak k vyvolávání konfrontací a napětí a stane se pro oblast naopak brzdou. Toto rozpoznávání je velice důležité například pro vedoucí diskusí na konferencích a seminářích, nebo pro redakce odborných časopisů.

(Na chybných úsudcích se zřejmě podílel mechanismus klamu a sebeklamu - více kapitola ,,Klam a sebeklam" a také další mechanismy jako stín persony a nástřel)

Jiné další šetření otisku textilu

V podčarníkovém příspěvku v REA Březinová také upozorňuje:

,,Zajímavým však byl příspěvek textilních technologů (Kováč – Moravec – Svoboda 2000), kteří podrobili zkoumání 10 hliněných hrudek a provedli fotografickou i kresebnou dokumentaci otisků. Jednalo se jen o předběžnou zprávu, její závěry však naznačují rozpor mezi výsledky původního a nového pozorování.“

Což je jen naznačení zcela zákonité reakce na absenci školícího materiálu metodik rozpoznávání otisků textilu v hlíně i ze strany dalších doposud ,,nestranných“ zájemců o oblast. Bohužel jsem daný článek doposud nikde nezískal.

Způsoby řešení krize ve válce sukna

Představa Březinové a Bravermanové o nápravě je však poněkud nešťastná i když jí nelze upřít konvenčního ducha, doporučují totiž ustanovení jakési velké poroty… ,,…bude nezbytné, aby se do celého problému zapojil široký okruh mnoha odborníků – paleolitiků, textilních historiků, paleobotaniků, antropologů a dalších.“ (stále tentýž společný původní článek obou autorek).

Domnívám se, že největším skutečným problémem je zde jen nedostupnost materiálu k prostudování ,,Úvod do základů interpretace otisků textilií v hliněných artefaktech“ a to je celé. A na sepsání takové příručky stačí jediný člověk, ideální by byl Dan Sosna, který tímto školením v USA u Adovasia už prošel. Zbytek jsou jen maličkosti, které jdou už snadno dohledat a prošetřit. Původní koncepce Sosnova doktorátu v USA dokonce měla být snad právě v tomto duchu zpracována.

Kolosální šetření by znamenalo především řadu negativních projevů v rámci sociální psychologie, kde by znovu zapracoval hierarchický a skupinový tlak (čili by zase došlo k mnohým ,,přehlédnutím“ a ,,zmatečnostem“). A předně se musí počítat, že by bylo nutné nejprve všechny nepaleolitiky vzdělat v oblasti paleolitu, aby jejich závěry a přístupy nebyly předpojaté, a to by bylo časově velmi velmi náročné. A i tak by bylo nutné zřídit další komisy specialistů například psychologů, kteří by kvalifikovaně sledovali danou velkou komisy, zda se i nyní u ní neprojevuje předpojatost. Myslím si, že taková realizace tohoto návrhu Březinové a Bravermanové by byla nejenom velice finančně a časově drahá, ale i efektně neúčinná a přinejlepším by doporučila, aby se sepsala příručka ,,Úvod do základů interpretace otisků textilií v hlíně“, a otázka by byla, zda by na nějakou takovou realizaci vůbec zbyly peníze a pokud ano tak, jestli by pak jednotliví členové neprosazovali svoje favority na její sepsání, spojené možná i s vyhlídkou na lákavý pobyt v USA. Mně se pořád zdá naprosto nejlevnější a nejjednodušší, kdyby tuto příručku napsal rovnou sám Daniel Sosna.

Představa velké poroty, komise nebo velké skupiny specialistů z mnoha oborů odpovídá právě podvědomé snaze obrátit se na společnost, v níž je hledána záruka konvence, jistoty a pomoci. Navíc takové dohledávání se pravdy, tímto způsobem, spíš připomíná dovolávání se mechanismu inkvizice a úplně se tak dostává mimo vlastní funkční mechanismy vědy, které stojí vlastně jen na prostinkém dodržování kritického hodnocení, mnohdy zastávané a dodržované skromnými a pilnými a někdy i osamělými lidmi (Mendel, daVinci, Mendělejev, Paster atd).

Do sociální psychologie spadá i podobně vypadající poznámka, která dopředu připisuje emoce a postoje paleolitikům a jiné emoce a postoje textilním odborníkům. ,,Ke schopnostem a možnostem mladopaleolitické společnosti patří ještě dvě poznámky, které patrně vyvolávají úsměv na tvářích odborníků na paleolit, ale zcela jistě budou s pochopením přijaty textilními historiky a experimentátory. K textilní výrobě je kromě řady již výše uvedených okruhů potřeba i dostatku času, tepla, světla a rovněž zručných prstů…“ (Bravermanová, Březinová 1999)

Autorky se snaží s rozporem mezi nimi a paleolitiky vyrovnat přimknutím se k nějaké skupině, je to velmi podobné chování, které je vyvoláno pocitem ohrožení, vzniklé již předchozí kritikou v roce 1998 na semináři v Brně. Proto rozdělují společnost na paleolitiky (oni) a na na odborníky na textil (my). Mechanismu takového dělení si všímá a docela dobře jej popisuje Wilson (Wilson 1978). A těmto skupinám připisují autorky ukázky i role, které je mají charakterizovat (v jejich očích). Usmívající se se paleolitikové ( patrně vyvolají úsměv na tvářích odborníků na paleolit ) (v řeči těla ,,úsměv“ může zakrývat strach, nejistotu nebo může být ,,úsměv“ vyložen jako výsměch, který je projev útoku, nebo hrozby) a chápající textilní historikové (ale zcela jistě budou s pochopením přijaty textilními historiky) (slova jako ,,jistě a pochopení“ signalizují hledání opory v nějaké oblasti v tomto případě mezi textilními odborníky).

Rozdělení na my a oni patří k nejzákladnějším dělením, kdy my jsme ti dobří s dobrými vlastnostmi a ti druzí mají především negativní vlastnosti a vůbec nepatří do kategorie my. Wilson chápe toto dělení jako spíš projev některých přírodních národů, ale ve skutečnosti je zcela vlastní celému druhu Homo sapiens. Philip Zimbardo pro nás nachystal stejný experiment, kdy uměle rozdělil do té doby jedinou skupinu dobrovolných účastníků psychologického experimentu na dva týmy (Lidská zoo). Rozdělení, ať už na jakémkoli základě a byť by bylo jen dočasné, ovlivňuje totiž dál jednání jedinců i mimo vlastní samotné soutěživé střety. Vnímání reality je totiž najednou změněno pozměněným informačním filtrem, který se naučil rozlišovat na my a oni v době soutěže, ale zůstává v činnosti i dlouho po ní (mechanismy vznik přímé sociální vazby pro my, ,,odhalení" protivníka).

Určitým vnitřním projevem znalosti člověka v oblasti paleolitu je pro mne taková jednoduchá pomůcka, která je vlastně takovým ekvivalentem psychotestu, jedná se o prosté vyjádření datace. Paleolitik, kterému jsou jím zpracovávané materiály blízké a stejně tak je mu blízké paleoetnikum s nímž si takto ,,prostředkovaně" vybudoval vztah na základě určité formy přímé sociální vazby (alespoň s archeologickým materiálem), udává dataci rovnou v absolutních číslech. Nerozlišuje totiž mezi my a oni, ale všechno jsme my, jen jsou ti jiní blízcí my o něco starší. Naopak nepaleolitik se stále snaží do datace nějak vložit ono ,,my a oni“ uvedením dovětku ,,před naším letopočtem“. Deklaruje tak svou vlažnost k paleolitickému materiálu i dávným etnikům, které nepřijal za svoje. Pokud vás to zaujalo doporučuji najít odborné texty opravdových paleolitiků a srovnat je například s texty novinářů, kteří prostě musí ono ,,př.n.l.“ všude přilepit ať to vypadá sebekomičtěji, protože to jsou někdy ochotni klidně přilepit i k hrubým odhadům staří 300 000 let.

Ve vědě se takové dělítko spíš vede a musí vést mezi pseudovědou a vědou, mezi racionálním a iracionálním, mezi kritickým a nekritickým a také mezi mravním a nemravným, to je realita. Tento tlak myslím používám i určitě já, když upozorňuji, že ,,ti“ nebo ,,ti“ specialisté by se nám vysmály, ale proto, že se zdráháme něco pro prehistorii z jiného oboru akceptovat. Například jak rád upozorňuji… ,,schopnosti, které připisuje etologie a psychologie některým současným živočichům jsou někdy daleko před schopnostmi, které připisují někteří prehistorikové neandrtálcům a erektům.“ Je to rozhodně podobný nátlak a hrozba jinou skupinou a zesměšněním, ale mající za úkol rozmetat konvenci a strnulost a otevírat se poznání a především má donutit a nadchnout čitatele k otevření se kritického vnímání světa pobídkou k osvobozením od negativní strany konvence. A to má proběhnout nikoli ze strany kritického negujícího brblání, ale nadšením pestrostí a velikostí a fantastičností světa a otevření se mu v celé jeho šíři.

U autorek ukázky je to přesně opačné, dovolávají se konvence a dovolávají se pomoci specialistů na textil, protože od konvence zcela zjevně utekli právě paleolitikové a je třeba změnit jejich postoj, nebo se od jejich postoje distancovat (prostě udělat to, co cítíme a emotivně asociujeme u vyšinuté skupiny v rámci sociálního chování a pociťujeme pod slovy - přesvědčit, usměrnit, umravnit, navrátit, napravit, přehlasovat, převálcovat, převychovat, přeprat, pokárat, potrestat, vystrašit, vyobcovat, vyloučit, utišit, uspat, upálit, utratit a zatratit). Pokusy v rámci sebeklamu vyvolané hierarchickým a sociálním tlakem jak uvádí Wright mění úsudky v iracionální a sebeklamná tvrzení, přesto, že pokusy dokazují, že na určité vnitřní úrovni si je jedinec velmi dobře vědom skutečného stavu věcí. Dokonce Wright popisuje takové jednání právě u některých žen, které se samy degradují, vlastně tak takovým jednáním utvrzují muže v tom, že ony sami nejsou tak skvělé, ale že právě muži jsou nejlepší a nejskvělejší a že si svoji práci zvládnou. To, že do role odpůrců a kritiků vstoupily ženy nemusí být žádná náhoda, stačí jen aby určitý vzorec, který už uplatňují jinde aplikovaly do dalšího jednání. To však rozhodně neznamená, že stejně tak nemohou jednat i muži, spíš mě zaujala určitá shoda jednání u Bramverové a Březinové. Je možné, že vyhodnocení materiálů proběhlo na dvou úrovních, na jedné racionálně a podvědomě a na druhé úrovni se přidaly bloky znemožňující prostudování patřičného materiálu, a tlak zastávat co nejkonvenčnější a nejnajivnější či přímo smyšlená závěrečná tvrzení a to nikoli z důvodu manipulace druhých a ve snaze perfektního klamání druhých, ale také za účelem udělat ze sebe obětního beránka (udělat ze sebe toho, kdo nechá někomu jinému vyniknout.). Tedy vystupovat tak, aby jejich závěry byly ihned označitelné za zjevně chybné. Jestliže má zastánce evoluční psychologie Wright skutečně pravdu, mrazí mě po zádech a nemám s toho vůbec příjemný pocit. A napadá mě, jestli takové jednání není spíš určitým modelem možného obecného chování pro určité jedince v rámci sociální struktury v hierarchizované komunitě i společnosti. Hned mě napadá, jestli by právě v redakcích periodik neměli být opravdu lidé, jejímž úkolem je takové situace řešit. Vím, že společnost nás učí, že věřit, že určití lidé nejsou lidé ale především vědci a odborníci a že vědecká práce je vědecká práce, ale nějak stále si nemohu pomoct vidět na prvním místě člověka, který má personu vědce, ale ve skutečnosti je to stále jen člověk a nic jiného, stejně jako, že vědecká či odborná práce je především produktem tvořivosti a myšlení člověka.

(Na chybných úsudcích se zřejmě podílel mechanismus klamu a sebeklamu - více kapitola ,,Klam a sebeklam" a také další mechanismy jako především stín persony a nástřel)

^ >