První konflikt ve válce sukna

V roce 1998 na konferenci pořádané katedrou antropologie Masarykovy university v Brně jsme se po oficiálních příspěvcích přesunuli do dalších intimnější prostory dořešit reakce vzniklé po přednášce o otiscích textilu (Olga Sofferová). Tam padla na stranu paleolitiků ze strany jedné specialistky na textil silná a velmi emotivní kritika formovaná do ,,naléhavých“ výčitek znějících nějak takto ,,jak by mohli tak dávní primitivní lidé tkát textil!“

Na to docela explodoval Jiří Svoboda, který nadával na tyto představy a na Buriana a Štorcha, kteří mají tyto představy na svědomí.

Ačkoli se vina Štorcha a Buriana jeví jako očividná a tento úsudek jako oprávněný, není logicky správný.

Je v tom navíc i určitý alibismus, Burian a Štorch byly prostě ti nejlepší propagátoři a dovedli ve své době najít dobové účinné prostředky, kterým tehdy lidé rozuměli. Štorcha ani tak nezajímala vizáž pavlovience z roku 1925 od Absolna, ale vlastní evoluční a evolucionalistická fikce. Buriana také nezajímala Absolonova rekonstrukce a skutečné archeologické materiály a jen umělecky tu vytvářel onu představu, kterou divák očekával při vyslovení romantického slova ,,PRAVĚK“. Kdokoli mohl Burianův iluzivní sugestivní a okouzlující realizmus použít k propagaci skutečné tváře pavlovienců a to už od dob Absolona. Pro propagaci paleolitických kultur to neudělal nikdy žádný archeolog!

Nikdo nenapsal žádný alternativní a skvělý a vyhovující román ani nenatočil skvělý a vyhovující film!

A za to může proboha Zdeněk Burian?

On si svoji práci odvedl fantasticky skvěle a špičkově, někdo jiný se plahočí celé dvacáté století – slovy celých sto let v konvenčních expozicích v konvenčních průměrných rekonstrukcích a hromadami suchých, nudných a beznápaditých popisech. Kdo proboha z lidí prahne doopravdy, aby hltal nudné informace, koho opravdu zajímají suchopárné odborné texty?

Ale stačí jen něco magnetického, co přitáhne a osloví veřejnost, tak jak o odbornosti a magnetismu přemítal už řecký filozof Platón.

Generace paleolitiků u nás jsou především jen archeologové či jen antropologové a skvělý propagátor je talent a výjimka mezi nimi statisticky nepravděpodobná a objevením se Karla Absolona je možná statistika vyčerpaná na stovky let dopředu. A je to možná stejně drtivá statistika, jako v případě geniálního propagátora pravěku profesora Josefa Augusty, který pochopil význam iluzivního realismu i významu sugestivního podání rekonstrukce. Augusta byl pro Buriana navíc skvělý manažér, který byl schopen i finančně zajistit tvorbu Burianových rekonstrukcí. Takoví osvícení a fantastičtí lidé se zase statisticky vyskytují maximálně jednou za sto let, ale spíš počítejme, že za 200 nebo 400 let. Proč jsem tak nepřejícný? Je to logické. Protože využití sugestivního iluzivního realismu je velmi výjimečné nejen u nás, ale i v mezinárodním měřítku.

Navíc období komerční rekonstrukce, jak je popisoval Gould skončilo, publikace už nikoho neuživí a definitivně přeruší se výtvarná tradice našeho iluzivního realismu. V rámci povrchního symbolického myšlení je jen třeba namalovat od pana malíře nějaké pěkné obrázky, ale to přání a představa naivní a nesmyslná. Nic není samozřejmost... ani to, že existuje nebo dožívá nebo nedávno dožila poslední tradice iluzivního realismu. Dnes už neexistuje u nás nikdo, kdy by se věnoval iluzivnímu realismu a uživil se jako profesionální výtvarník. Ne, že by nebyla práce, ale je tak placená, že aby jste si něco vydělali můžete malovat 16 hodin denně soboty neděle, bez dovolených a jste finančně stále v katastrofickém stavu a takové pracovní tempo nevydrží ani páteř ani oči ani ruka a útěk od ilustrace u Jiřího Grbavčice už před léty a můj útěk nazpět do školství, to je realita postprůmyslové ilustrace. V reále je nutné se zabývat skutečně fundovaně propagací a rekonstrukcí, musím vědět, že obrázky například Zuzany Balákové nejsou jen nějaké nevinné roztomilé obrázky, ale umění se silným vlivem na publikum, protože fungují díky asociační regresy, kdy nás přenesou do světa našeho dětství, do vzpomínek a připomenou nám pocity a city k někdejším naším blízkým a z tohoto pohledu mění naše základní postoje z toho nejniternějšího místa, kam sugestivní rekonstrukce nepronikne. Sugestivní rekonstrukce zase nám představuje dokonalou vizi, ale abychom ji neodmítli je nutné ji posunout tak, aby vyvolávala stejné pocity libosti, jako když sami pozorujeme něco krásného, hezkého a poutavého. Je to stejné okouzlení jako sledovat venku přírodu, hory, moře a sledovat detaily, které zvláště silně takové pocity libosti vyvolávají. Je to vše na bázi neurotransmiterů, a dokonce psychologie a psychiatrie sleduje poruchy takového vnímání u lidí závislých na (umělých) neurotransmiterech způsobujících libost - povolených či nepovolených drogách. Právě Zdeněk Burian byl mistr v hledání takových prvků, které se pak v jeho obrazech objevovaly a vedly i u řady lidí, kteří se předtím o výtvarné umění nezajímali k sběratelství reprodukcí a originálů. Tyto prvky způsobující pocity libosti tak nezbytné pro zájem veřejnosti jsou někdy dodnes absolutními nevzdělanci zaměňovány zcela neprávem za kýč. Situace kolem samotného výtvarného provedení rekonstrukcí je kapitolou samou pro sebe, nicméně ji nelze přejít zavřením očí a spoléhat se, že to nějak samo dopadne, protože samo to může dopadnout jen a jen špatně. Je třeba každou takovou situaci posuzovat reálně, protože nic není zadarmo a nic není samozřejmost. Je naivní, když si myslí nějaký muzejník, že vždy najde nějakého skvělého výtvarníka a je stejně tak naivní si myslet, že výtvarník, který je nenahraditelný udělá zase nějakou drahou práci jen za pár korun, protože přece Burian ani tolik nedostal před víc jak třiceti léty. Navíc realitou je, že je dnes ,,nákupnost" dobře sledovatelná díky statistice i snaha platit a získávat materiály pro sbírky ze strany muzeí. Stačí si projít historii nákupu sbírek kolem paleolitu ale i způsob využití těchto sbírek a délku jejich životnosti. Pak možná bude jasné, že bude lepší hledat daleko přesvědčivější alternativy v rámci jiného specializovaného a fundovaného prostředí.

Spoléhání se na to, že změním pohled na paleolit jenom pouhým textem a přesvědčením, že mám pravdu, mě přece musí po letech konfrontovat s nulovým výsledkem. Stejně naivní a kolosálně hloupé je spoléhání se na to, že přijde sám od sebe nějaký skvělý vědec či muzejník rozený talentovaný propagátor, je to zase statisticky strašně naivní. Pokud za takovým nápadem není podvědomí tlak, tedy zase nějaký mechanismus, který je reakcí, dokonce obranou reakcí. Je možné, že daný člověk odmítající obrazové rekonstrukce či rekonstrukce vůbec bude pro nás konkrétním objektem studia, kdy vedle strachu z reálií, zobrazování, zobrazování reality bude vedle toho všeho další velmi mocný mechanismus, který nás vysvětlí selhávání těch lidí, kteří by měli propagaci a práci s veřejností rozumět.

Klasická expoziční muzeologie měla svůj vrchol v 19. a začátkem 20. století a v mnohém se zakonzervovala a speciálně u nás, ona nedokázala tento úkol zvládnout za minulé století (jak vidíme také z rozhledu o paleolitu u absolventů prehistorie na Karlově universitě) a zase bude pochopitelně nejpravděpodobnější, že prostě půjde dál ve starých tradicích.

Já bych rozhodně nechtěl vinit, archeology, že se nerodí jako prozíravý manažéři a propagátoři, mně stačí, že jsou skvělí archeologové, ani mně nevadil Burian, Štorch nebo Augusta naopak jejich tvorbu jsem vždy miloval, ale jejich výjimečně kvalitní a profesionální sugesce je oproti průměrné a spíše sporadické a nevyvážené propagační práci archeologů (v oblasti paleolitu) naprosto nesrovnatelná. Archeologové jsou jen archeologové nic víc. Koncepce z 19. století, kterou ještě využíval Karel Absolon toužící po nějakém výjimečném prostředku sdělení významu kultury moravských lovců mamutů veřejnosti snil svůj sen o svém Anthroposu jako trvalé výstavě ještě v první polovině 20. století už tehdy nedokázala vzdorovat svými občasnými výstavami knize Eduarda Štorcha a obecným představám. A v době, kdy se konečně začal skutečně stavět vysněný Anthropos se dostávala k moci už televize jako nejdůležitější nástroj propagace a osvěty.

Dnes je viníkem dlení v konvenci absence výkonné materiálně zajištěné rekonstrukční paleoetnologie, která produkuje takové rekonstrukce, které veřejnost skutečně oslovuje a je plně propojená s nejúčinějšími aktuálními médii.

Podstata války o sukno a dalších podobných válek – vzájemné jednání, klam a sebeklam.

Působení a vliv vzájemného jednání v oblasti vědy je velice důležitý, na jedné straně může vést k nadšení a zájem o práci a přinášet radost z objevování a na druhé straně může být vzájemné jednání důvodem k rozčilovaní, silným negativním emočním prožitkům, ale také i důvodem k vlažnosti, nezájmu, znechucení, strachu se vyjadřovat či mohou vést k úplné neprůchodnosti pro vzájemné jednání a to může vést i k úplnému nezájmu o zkoumanou oblast nebo dokonce i o nezájem o celý obor.

Tato oblast mě velmi zaujala, protože jsem se s ní setkal pochopitelně i na vlastní kůži, a mohu říci, že je je fascinující fenomén. Stačí taktní poznámka ze strany archeologa Martina Hložka, že některé názory na úkoly a stav v současné archeologii je v mojí publikaci nepřesný a najednou ležím v hromadách separátů a knih a svoji práci s nadšením předělávám. Tento úkol, prostě beru za svůj i když jak zjišťuji při čtení o různých tahanicích a ,,vyznačování teritorií“ přestřelených výrocích – nevědomost byla daleko sladší. Jindy mně psycholog Pavel Chronc řekne, že moje znalosti psychologie se zastavily v době Konráda Lorenze a já zase ležím v hromadách materiálů a chodím po antikvariátech a knihkupectví a provádím špionáž co, kdy a kde mně uniklo, jak a kdy se kdo věnoval které oblasti a jak se na to díváme dnes a baví mě to. Stejně tak pro mě byla inspirativní poznámka o nutnosti mé orientace na americké autory ze strany Daniela Sosny a dalších přátel.

Vzájemné jednání se totiž může vést tak, že na stranu, která má nedostatečné a neinformované materiály se díváte jako na někoho, koho je třeba povzbudit, zaúkolovat ho - pověřit nějakým úkolem, motivovat jej - to však předpokládá jak určitý takt, tak i skutečné nadšení z objevování, které cítíte jako nakažlivé a přenosné.

Jinak bez nadšení, bez živé snahy spravedlivě hledat pravdu naopak lidi odrazujete, ničíte jejich entuziasmus a vzácnou snahu pomoci.

Na straně druhé jsem sám osobně zažil takovou emotivní ránu těžkou lopatou právě v periodiku REA, kdy se ozval jeden kritik, ale skutečně negativní kritik a začal vysvětlovat, že má představa oděného neandrtálce je špatná, protože se neandrtálec nepřízpůsoboval chladu kulturně, ale fyziologií. V původním kritizovaném jím článku jsem se věnoval především kulturnímu aspektu reakce na chlad, kdy jsem popisoval jedno naleziště, kde se tedy někdo jó schovával před zimuškou (Lazaret). Na jihu Evropy, kde měl onen člověk jeskyni a v té jeskyni chatičku a v té chatičce postýlku, ,,matrace“ z travin a plno kožešin (jak dokládali průvodní šnečci a kůstky prstních článků savců) a to se ještě onen človíček hřál u ohýnku (myslím, že takhle otužování opravdu nevypadá).

A najednou tohle to neznamená vůbec nic? A dokonce onen kritik byl ještě vlastně tehdy čerstvým otcem své skvělé publikace, kde na takové antropology, co neandrtálce honí na mráz, vyplazuje statečně jazyk a dává se do popisování situace z pohledu archeologa…

... ,,Archeolog se ovšem znovu vrací k mapě neandrtálských sídlišť a k tabulkám jejich chronologického rozšíření. A začne pochybovat, zda neandrtálci opravdu žili v extrémně studených podmínkách…“ (Svoboda, Čas lovců, 1999) Navíc samotné tvrzení o kratičkých nožičkách neandrtálců jako důsledku přizpůsobení chladu má evidentní potíže se zobecňováním, protože za kratičkými nožičkami mohou být i jiné vlivy a důvody (pohyb v určitém typu prostředí). A i kdyby zde bylo takové přizpůsobení, je věc hodně podobná poměrům nohou Eskymáků a Laponců (některé indexy jsou zcela identické) (Andrews a Stringer, 1998, 218-251) a neznamená to automaticky, že Eskymáci či Laponci chodí nazí.

V reále nikdo z fyziologů neprotestuje, když dostane informace o formě delfína skákavého, která je větší a má malé ploutve a žije v chladnějších vodách než všichni ostatní delfíni skákavý. To se bere jako adaptace na chlad, ale s tím, že dochází nejenom ke zkracování končetin, ale současně k zvětšování těla. Ale jiní specialisté mluví o relativním zkracováním končetin, protože ve skutečnosti končetiny mohou zůstávat stejné, ale zvětšuje se možná jen samotný trup. Hospodaření s teplotou se tak děje poměrem končetiny vzhledem k trupu, kdy se vlastně zvětšuje jen výhřevný kotel těla. Neandrtálci však měli trup malý a celkově byli malé postavy. O nějakém výrazném zvětšování samotného těla nemůže být ani řeči (zvětšování těla směrem do chladných podmínek má však i u mořských tvorů výrazné potíže se zobecňováním např. u tuleňů). Skutečně spravedlivě se dá říci z délky nohou vůči trupu a poměru holeně oproti stehenní kosti, že neandrtálec nebyl superrychlý běžec.

Kritik si také všímal kruhového otvoru nosu neandrtálce a hledal vysvětlení jeho tvaru jako adaptace na chlad (u Australců se zase vysvětluje velký nos jako adaptace na teplo), ale stejně nápadná je i kruhová velká očnice, ta je také adaptace na chlad? Proč se nezabývat i tímto znakem? Co když je prioritní a adaptační jen kruhová velká očnice a genetickou změnou celého souboru se mění zcela náhodně i tvar nosu? Ano mířím k pandinu palci zadní nohy a ke Gouldovi. Celá řada znaků nemusí být nutně přímo adaptací a my se pohybujeme ve velmi složitém prostředí a jednoduchá vysvětlení jsou vždy nanejvýš podezřelá.

Dokonce dotyčný kritik ve svém původním spise si dělal tak trochu legraci s antropologů i v této oblasti… ,,Antropologové se proto pokoušejí prokázat vliv teplotního stresu na tělesný systém, ale zatím se jim podařilo doložit jen celkovou robusticitu těla a tendenci ke zkracování distálních částí končetin ve prospěch femuru“ (Svoboda, Čas lovců,1999) …jak brilantně otáčejí někteří antropologové své názory o 180 stupňů dokládal autor v následujícím textu…,,Diskusi vyvolal svým tvarem neandrtálský nos, zřetelně větší a výrazněji vystupující. První vysvětlení bylo jednoduché – velký prostor nosu je adaptace na chladný vzduch, který je v blízkosti citlivého mozku nutno co nejvíce ohřát. Pak se objevily námitky – dnešní arktické populace mají nosy nízké a široké, aby dobře udržely teplo a vlhkost, a neandrtálský nos by teplo spíše vypouštěl do okolí. I tady se však našlo vysvětlení. Podle E. Trinkause představuje paradoxně větší nebezpečí přehřátí při práci než podchlazení: ,,Když se přehřejete, potíte se. Když pot zmrzne pak je opravdu zle.“ “ (Svoboda, Čas lovců, 1999)

Samozřejmě by jste si hned měli vybavit Australce s velkými nosy, které antropologové stěhují do Grónska a Eskymáky s malými nosíky do Austrálie. Proč zmrznutí potu nehrozí eskymákům, eskymačkám s malými nosánky v nikoli chladném, ale dokonce mrazivém prostředí to nebude asi poznámka stojící za zamyšlení a zpracování? Jestli by tedy někteří antropologové chtěli podle nosu tahat různá etnika, do těch kterých klimatických pásem, nabízí se otázka zda nebude slibnější vysvětlení, že především tahají za nos nás?

Uvolněný a nadhled mající autor, který ve své již citované knize na straně 79, hned v úvodu kapitolky - Stavby - dokonce doslova píše... ,,Ochrana lidského organismu proti chladu, ať už jde o oheň, o oděv nebo o obydlí, zřejmě tvořila významnou a nutnou součást prvotní adaptace člověka v Euroasii." ...se však najednou sám otočí o sto osmdesát stupňů zapomene na všechno, co sám napsal a pustí se do kritiky někoho, kdo pokračuje a navazuje na jeho vlastní práci a něčeho, co bylo ještě nedávno jeho vlastní prací a vlastním stanoviskem. A to bez velmi dobrého a podloženého vysvětlení proč on sám tak diametrálně změnil názor. A celá tato otočka je bez mrknutí oka akceptována redakcí REA. Nikdo se nedivý, nikdo se na nic neptá, nikdo neprotestuje, nikdo ani nechce dovolávky na literaturu, nikomu se nic podivného ani nezdá...

Stejná situace je i v archeologickém materiálu. Například šídlovité nástroje, jaké se používají k šití v archeologickém dochovatelném materiálu chatelperonienu (přechodné kultuře nesené právě neandrtálci) přece nemůžu úplně přehlédnout? A vyděsil jsem se sám nad sebou samým, protože po roce, co jsem psal předcházející řádky, jsem našel v Svobodově knize Čas lovců informace, které jsem musel alespoň už 30 krát číst a musel jsem je znát už od roku 1999, kdy publikace vyšla, ale plně jsem si je uvědomil až v roce 2005. Všude jsem vždy počítal, že neexistují kostěné hrotité broušené nástroje v evropském středopaleolitickém materiálu, které by tak mohly mířit i k šídlům, dokonce jsem se podivoval nad tím, proč neexistovala u neandrtálců taková severská kulturní etnika, která by z nedostatku vhodného dřeva použila k výrobě nástrojů kost. A najednou narazím v knize, kterou mám sedmí rok doma na zdánlivě neuvěřitelnou a novou situaci, v kapitole o středním paleolitu na straně 83 dole čtu... ,,..broušené kostěné hroty (Lebenstedt), které se dochovaly spíše v severnějších částech Evropy." nebo na stejné straně nahoře... ,,Několik středopaleolitických lokalit tu dokonce dokládá i určitou specializaci lovu, jak ji známe později z mladého paleolitu. Například v Lebenstedtu v severním Německu převažoval ve středním paleolitu sob (stejně jako je tomu v této oblasti i v pozdním paleolitu)..." Je jen logické, že kdybych na takové informace narazil už dříve, určitě bych si vše ověřil, našel fotografie popisovaných artefaktů a prohlédl nálezovou mapku s kostmi sobů a zjistil přesnější datace a stav celé lokality. Ale určitě jsem toto místo v knize musel číst a vůbec jsem je nevnímal. Jak je to možné?

Takovou zásadní chybu lze hodnotit jen jako totální ignorantství nejtěžšího kalibru, kdy unikají ty naprosto nejzákladnější informace. Unikla tak i sama možnost s nimi pracovat, natož s nimi kvalifikovaně pracovat. Zjistil jsem pak, že lokalita sama není známa dalším paleolitikům, kteří knihu taktéž četli. Proto jsem začal mít podezření, že si s námi hraje určitý zvláštní mechanismus, který nám sice dovolí takové informace, které nezapadají do konvence zpracovávat, ale zpracovátat někde jinde a bokem. Tady byla informace o Lebenstedtu zařazena bokem a do podružného zastrčeného článku o ,,výživě". Nikoli mezi základní orientační klíčové informace o hraničních dokladech chování neandrtálců. Proto i my sami jako čtenáři takto zašoupnutou informaci prostě přečteme, ale u čtení nám to prostě nezapálí... a nic nám nedojde. Tj., že nám vlastně vůbec nedojde co jsme to vlastně četli.

Vůbec kolem neandrtálců je skutečně rozprostřena určitá tragikomická síť jež pochopitelně padá tou hloupější stranou na nás samé. Významný český paleolitik Jan Fridrich ve své nové publikaci Ecce Homo se na straně 170 pustil do popisu další takové povedené patálie. Tentokrát si všímá předpojatosti kolem neandrtálců, která se týká řeči. Nechme však mluvit jej samotného... ,,...Laitman...a ...Lieberman ... se domnívají, že v porovnání se současným člověkem, nemohli neandrtálci vyslovovat některé hlásky. Jejich hrtan byl umístěn vysoko, protože spodina lebeční byla plochá. Z toho vyvozují významný evoluční záměr, že neandrtálci neovládali řeč, tedy dobrou vnitrodruhovou komunikaci a přišli tak o jednu ze základních evolučních výhod v soutěži s člověkem současného typu.

Na jejich názoru překvapivě nic nezměnil ani šťastný nález jazylky nendrtálce, kůstky, ke které se upíná svalstvo podílející se na tvorbě řečových zvuků z jeskyně Kebara na hoře Karmel v Izraeli (Frayer 1993), ani precizně provedená rekonstrukce lebky neandrtálce z La Chapelle-aux-Saints, která ukázala, že spodina lebeční tohoto jedince nebyla plochá, ale ,,zalomená", podobně jako u moderních lidí (Heim 1989, Koukolík 1997). Výše uvedené názory na neschopnost neandrtálců mluvit tedy doznaly značné trhliny, byly silně kritizovány a závěry označeny za nepřesné až nekorektní (Brandt 2000). Dokonce se ukázalo...že tento neandrtálec měl hrtan zavěšený tak nízko, že tedy mohl mluvit a tvořit vokály (Koukolík 1997,167)." (Fridrich 2005)

Myslím, že na jiném místě této publikace jsem psal o tom, že i kdyby neandrtálci nemohli vyslovovat hlásky, tak by klidně mohli mluvit dál, například mlaskavkama. Spíš mi to připadá, že Laitman a Lieberman se už tak nějak dopředu rozhodli... Moje nejmladší dcera vždy takové situace okomentuje...,,Ty máš pravdu, oni mají peníze...raděj bych, abysme měli ty peníze." Podobné seky pramenící z hluboké neznalosti základního inventáře staropaleolitických lokalit autorů a odborných poradců u jednoho televizního pořadu komentoval jeden laik...asi nějak v tomto duchu...,,kdyby takové zásadní chyby udělal pokrývač, elektrikář, zedník nebo dělník nejspíš by letěl z práce...mám pocit, že od určitého stupně vzdělání, titulu a postavení jsou vědci nedotknutelní i kdyby hlásali sebevětší pitomost."

Připomnělo mi to úklid pískomilů, kteří jako každá čistotná zvířátka se věnují sobě i svému hnízdu a co je nestandartní to zlikvidují. Vše musí být jako ze škatulky a standartizované, i jejich děti musí být standartizované. Když se tedy narodí do rodinky s odrůstajícími mláďaty nový přírůstek a tak se v rámci úklidu poklízí vše, co je nestandartní a na stávající děti jsou pískomilové zvyklí a navíc tyto děti by se mohli ,,úklidu" bránit a tak je nejsnadnější poklízet malé zrovna narozené pískomilky - co když je to úplně stejné jako naše kulturní zastínění vyplývající s křičících a hlasitých reklam s hlasitých politiků, nápisů a pouček, kdy se vytěsňuje vše tiché a jemné jako nepřípustná slabost. Pak jsou určité informace přeslechnuty a opomíjeny i když mají zásadní význam pro zobecnění při vytváření některých modelů chování lidí v paleolitu. Také lze na výše popsaný rozpor vnímání nahlížet jako ještě na jiný mechanismus...

Tento mechanismus jsem pracovně nazval ,,odděleným vnímáním" a samozřejmě je v psychologii známý a věnovalo se mu spoustu pozornosti. Pro nás je důležité, že existuje a jeho záludnost tkví v tom, že si roky - laicky řečeno - nedáme dohromady dvě a dvě. Že informace o Lebenstedtu a kostěných hrotech není duplicitně v kapitole o kultuře, ale vzadu jako drobná nerozváděná informace o výživě, to je pro oddělené vnímání okolnost velmi příznačná. Startuje se pak snadno schéma školního systému výuky a zkoušek, kdy jsme zvyklý na určité téma-zadaní pronést očekávaný monolog s očekávaným rozsahem a v očekávaných hranicích. Dokonce bych viděl, že vysokoškoláci mají takové schéma zafixováno nejvíc, protože jejich pobyt ve školním prostředí ze systémem takto naplněných zkoušek byl nejdelší (,,dávají nejdéle císařovi, co císařovo jest"). Na rozdíl od ostatního klasického vzdělávání, přece je přes všechnu uniformitu vzdělávání na uměleckých školách daleko nesešměrovanější situace, co se týká konvencí a škatulek. Takže je pak i logické, že jsem si těchto informací a situace všiml dřív než konvenčně vzdělaní specialisté. Teď se můžeme zase vrátit k rok starému textu a sledovat mou někdejší reakci a vesele se bavit, nad tím, co mi tehdy uniklo dalšího a co unikalo i dalším lidem. Dnes už víme, že za těmito ukázkovými a nepřehlédnutelnými zmatky leží mechanismy odděleného vnímání, klamu a sebeklamu....

Proč se mám najednou vzdávat pohledů z archeologických úhlů, které mně dokládají ohně u neandrtálců celé Evropy, proč se mám najednou vzdávat pohledu ze strany archeologie na rozmístění sídlišť oproti chronologii a klimatu a nakonec, proč mám tak nekriticky přijmou jeden z možných výkladů u morfologie a proč na tak úzkém, omezeném, nepřesvědčivém a vratkém předpokladu mám přijmout pro neandrtálce tak fatální závěr?

Na rozdíl od mého původního článku v REA se však Svobodova kritika (také v REA) nezabývala kulturními aspekty, nedovolávala se nějaké citace, nějakých pramenů, prostě to bylo jen tak napsáno, nekriticky, jen z jediného pohledu, z jediné perspektivy mimo oblast kritického hodnocení, ale i mimo oblast průchozího vzájemného jednání s porušením hned ve třech klasických bodech: Nebylo vzato v úvahu mínění druhé strany, byl zde velmi omezený úhel pohledu, a byla zde předvedena přehnaná sebedůvěra v tom, že ve sporu zvítězí (a to absurdně i sám proti svému vlastnímu dřívějšímu stanovisku).

Stojím v úžasu před takovou kritikou, kdy člověk, který je vzorem vědce majícího snahu postupovat multidisciplinárně a nejlépe v týmových organizačních strukturách je najednou úplně někde jinde. Přemýšlím jestli vedle hromady už zmíněných mechanismů způsobující zkreslení chápaní paleoolitických etnik zde také nepůsobí trvalé osamocení a izolovanost, které sebou nese právě oblast práce kolem paleolitu. Zda tato skutečnost nevytváří na duševní stav paleolitika silný tlak, který může někdy vést k rezignaci, úletům, sebeklamům, depresím, stavům úzkosti, marnosti a ústřelům, které vlastně nikdo z nepaleolitiků ani nepostřehne a pro paleolitiky se jeví jen jako extrémní zastávání nějakého absurdního názoru. Ale co když to jsou opravdu jen špičky ledovce psychického selhávání? Myslím si, že toto je velké téma, kterému se nikdo z psychologů nikdy nevěnoval a téma samé – znalost civilizace, o které ostatní veřejnost nemá ani potuchy je určitě velice podobná situaci, těch kteří věří, že byli uneseni UFO, ale ti se mohou setkávat, a veřejnost se o jejich případy zajímá už alespoň jako kuriozitu. Paleolitikové jsou u nás naprosto izolováni od společnosti jako několik osamocených jedinců. Bylo by naivní se domnívat, že se nevyskytnou nejrůznější negativní psychické projevy, ať už například moje notorická ubrblanost nad některými příklady určitého myšlení, či strach věnovat se větším rekonstrukčním celkům, u někoho jiného to může být právě i popírání vlastní celoživotní cesty, kdy se může do situace vmísit i řada podvědomích tužeb, pocitů a nálad, jejichž vnitřním motorem je snaha zase jen upozornit na téma a na celé to absurdní zacházení s ním.

Podobně zajímavý byl další článek v REA, byla jím negativní kritika na můj a Chroncův článek o mechanismu stavby hnízda lidoopů a jeho uplatnění při vzniku ustálených prostorových forem... Kritika nad kterou, když se více a více zamýšlím a více a více studuji tuto oblast, zjišťuji jak je prázdnější a nic neříkající a přitom je to kritická negativní kritika a nebo ne? Kritika se věnovala jakoby chybnému označení ,,přeskokové reakce" kolem stavby hnízda a jeho proměn u recentních šimpanzů (označení PŘESKOČENÍ MÍSTO PŘESMĚROVÁNÍ. Ovšem kritika nenabízela žádné alternativní označení. Zcela evidentně jsem to slízl za Jenne Gooddalovu (britský televizní pořad o vzniku řeči) a za Zdeňka Veselovského (Vesmír 79, únor 2000, 80-82) a další zoology, kteří pokládají stavbu hnízda za vrozený či pevně daný mechanismus . Například pan profesor Veselovský uvádí… ,,Pravidelná stavba často i několika spacích hnízd během dne je u lidoopů geneticky pevně zakódovaná a patří v přírodě i v zajetí k nepominutelným projevům.“

Aurorka kritiky píše… ,,Základní předpoklady ke stavění hnízda mohou být do jisté míry dané geneticky, ale samotný proces vyžaduje dlouhodobé učení a je podmíněn určitou věkovou hranicí – dospělý šimpanz, který neuměl postavit hnízdo předtím, bude-li mít možnost hnízdo stavět (zalesněný výběh, vrácení do přírody), nikdy není schopen tento typ aktivity zvládnout tak, jako šimpanz který se narodil v přírodě.“ (Vančatová, REA, 4/2003, 213).

Autorka kritiky přímo netvrdila, že by stavba hnízda nebyla vrozená, ale ani přímo nenapsala, že by byla projevem kulturním a plně naučeným. Takové to - ani né nahá, ani né oblečená. Proto je těžké se ke kritice nějak vyjadřovat, protože spíš člověk tuší, kam asi pisatelka mířila. Autorka kritiky totiž poukazuje na práci profesora Firsova, který vysledoval, že mláďata, která nemohla pozorovat stavbu hnízda u svých matek, nebo mláďata, která se dostala do zajetí v kojeneckém věku, postavit hnízda neuměla a spala na zemi nebo v transportních klecích.

Ve skutečnosti neexistuje v řadě případů typický čistě kulturní projev a typicky vrozené chování. Vrozené chování může být velmi složitě probouzeno a umocňováno, aby se časem mohlo projevit v plné síle a smyslu. Vést hranici mezi vrozeným a naučeným je obtížné, jak upozorňuje už Zdeněk Veselovský v úvodu knihy ,,Takzvané zlo" od Konráda Lorenze. Samozřejmě s informacemi od primátoložky paní Vančatové je už snadné se v celé situaci orientovat, obzvláště začleníme-li do oblasti postřehy sociobiologa Edwarda Wilsona o libosti mláďat šimpanzů a o jejich přirozený zájem směrem k hraní si s listy a větvičkami, který se mu jevil jako geneticky podložený libostí (oblast neurotransmiterů -oblast biochemie - nízkomolekulární mediátory). Tato libost se musí evidentně rozvíjet a dnes je už jasné, že se zde zřejmě evidentně startuje proces senzitizace. Učení může být v daném případě geneticky předpřipravené (podobně jako mají je to s lidskou mluvenou řečí), nebo dokonce můžeme spekulovat o učení vtiskem. Ale jedná se evidentně o celý komplex podmíněných geneticko-organických podkladů, který spolupůsobí s vnějšími podmínkami, jako dostupnost stavebního materiálu ke hraní a sledování vzorového chování, užívání hnízda matky a samostatné cvičení (hra) vedoucí k umění stavby hnízda.

Nicméně tyto spory nebo rozpory se nijak nepromítají do samotného předloženého mechanismu vzniku ustálených prostorových forem nejstarších lidských artefaktů o nichž původní článek byl. A Vančatová se nijak do kritiky ,,přesměrování" stavební aktivity ani nepouští, takže mně nakonec schází smysl, proč byl v REA publikován její článek v této rozporuplné a nedotažené podobě.

Proč považuje tolik lidí i odborníků stavbu hnízda lidoopů za instinktivní, vrozenou, pevně danou? Protože se v zásadě nemění jak u orangutana, tak u gorily ani u šimpanze nebo bonoba, i když jiné vzorce chování nebo kultury se mění velmi bouřlivě (například sociální vztahy, temperament, sexuální chování, potravní preference, ekologie atd…) Proto je takové chování vedoucí ke stavbě hnízda považováno zcela logicky za nějak velice pevně zakotvené.

V článku Vančatové se tedy nedozvíme nic o zařazení chování kolem stavby šimpanzů do souvislostí v oblasti srovnávací psychologie a etologie, jako porovnání mechanismu stavby hnízda u ostatních lidoopů, důvody absence takového chování u ostatních opic a nevidíme, ani porovnání se stavbou hnízd jiných dalších živočichů (savců, ptáků a plazů). Což by nám vneslo do nazírání na tyto mechanismy jasno a získali bychom nadhled, který od primátologa očekáváme.

Vančatová nás však alespoň správně upozorňuje, že věc, která se zdá jednoduchá nemusí být samozřejmá.

Na druhé straně nemůžeme chování šimpanzů zařadit pod typicky volné učení a volné kulturní chování, ačkoli paní Vančatová píše… ,,Nicméně chování šimpanzů v zajetí je velice plastické a pokud mají možnost si postavit takzvané hnízdo v zajetí, používají k této činnosti jakýkoliv vhodný materiál, který mají k dispozici – papírové pytle, látkové pytle, větve, které běžně dostávají do klecí, dřevitou vlnu…“ ...proč? Protože se nemění stavební plán chování, šimpanzi nemají určitě plastické chování, hnízdo nemění v zásadě svůj vzorec, geometrii atd. Takzvané hnízdo se nemění najednou v obdélník, v čtverec nebo v jiný geometrický útvar, ale stále se drží jediného vzorce a to kruhu nebo oválu. To samé pozorujeme v přírodě, hnízda se nemění jako lidská architektura. Proto můj a Chroncův článek vysvětlující vznik prvních geometricky pravidelných nástrojů u nejstarších paleoetnik na principu aplikace stavebního vzorce odvozeného od kruhového vzorce hnízda vypadá docela přes zmíněnou ,,kritiku" stále přesvědčivě. Tohle paní Vančatové úplně ušlo a myslím, že to je počertech podstatné.

Když jsem si však porovnával materiály od nejstarších lidí (erectů) s výtvory šimpanzů jak je publikovaly Marina Vančatová a Zdeňka Jeřábková v článku ,,Kresebné aktivity lidoopů“ zjistil jsem fatální rozdíl. V materiálech erektů v Evropě vidíme ryté rovnoběžné rýhy nebo obdélník, ale u lidoopů něco takového zcela chybí, jejich rukopis je chaotický nepravidelný klasifikovatelný jako čmáranice (byť sledující určitou plošnou kompozici). Rozhodně u evropského erekta vidíme čistou geometrizaci v rukopisu. Jednak se evropští erekti striktně už nedrží jen kruhového vzorce, navíc mají jiný typ rukopisu než lidoopy. Je však otázka jestli a do jaké míry se geometrizace tvorby uplatnila u nejstarších erektů, jejichž nástroje odrážely jen kombinace vycházející z kruhu. Tedy jestli je vůbec možné produkovat nástroje jen z pozice odvození tvořivého kruhového vzorce od stavby hnízda, nebo zda je také bezpodmínečně nutná přeměna rukopisu od chaotického po geometrický.

Kritika Vančatové se úplně jinak chápe, když znáte všechny souvislosti ohledně srovnávací psychologie a etologie a úplně jinak působí na toho, kdo se pohybuje jen v oblasti archeologie. Článek Vančatové působí na toho, kdo se pohybuje jen v oblasti archeologie tak, že budí dojem, že byl odhalen nějaký závažný koncepční nedostatek v dané myšlenkové konstrukci původního článku, která směřuje od typizované stavby hnízda lidoopů k typizované výrobě nástrojů. Silně vytištěná písmena kolem přeskokové reakce působí velmi emotivně a tvrdě jako nástřel pro odhalení závažné chyby. Nicméně Vančatová se zabývá jen polemikou o slovní označením určitého mechanismu a ve svém příspěvku nerozebírá dopad dané popisované činnosti do oblasti výroby nástrojů. Je totiž smutnou realitou, že se dlouhodobě nedařilo zapracovat přirozené chování lidoopů do vzniku typicky lidského chování a přitom se nabízí takové chování právě v případě hnízd lidoopů jako naprosto perspektivní model. Registroval jsem jen dvě takové práce a to Čas lovců od Jiřího Svobody, když kratičce mluvil o obydlí v paleolitu a ještě jsem registroval existenci slibného názvu publikace ,,Lidští stavitelé hnízd“ u fenomenálního zoologa Desdemona Morise.

Někteří prehistorikové, než aby nějak navázali na stavbu hnízd a proplétáním větviček u lidoopů, které se samo nabízí, raději vymýšlí nové někdy značně krkolomné, bizardní a někdy velmi ,,originální" cesty vzniku takové podobné činnosti u člověka. Zajímavé, že ,,rekonstrukce" staveb i výrobků přisuzované dávným paleolitickým lidem jsou vyobrazovány jako stvořené chaotickým (lidoopím či pololidoopím) rukopisem, ačkoli dochované rytiny evropských erektů jsou pravidelné a geometrické. Skutečně pletením, typu pletení hnízda, při změně rukopisu z chaotického na geometrický se snadno dostáváme k produkci košíkování a míříme zjemňováním k textiliím a erekti se drobnými a jemnými věcmi skutečně zabývali (mikroklínky z Bilzingslebenu).

Je škoda, že článek Vančatové se nerozvíjel tímto směrem.

Možná skutečně nebude tedy stavba hnízda lidoopů z náhradních materiálů přeskokovou činností, ale nejsem si tak jist, jestli je to vždy ..,,cíleně zaměřená činnost na stavbu hnízda“… jak píše Vančatová, protože podle dalších materiálů bude pravděpodobně část této produkce hnízd v umělých podmínkách patřit do určité hry a tvořivosti, která má určitou danou formu. Tedy nejsem si jist jestli cílem je vždy hnízdo, cílem může být tvořivé se vyřádění, pocity libosti při tvoření a forma hnízda může být jen prostředkem. Jednak může jít o rozvoj určité libosti s jiným materiálem, tak jak to u hry s větévkami předpokládal Wilson, nebo může jít o určitou formu cvičného hnízda, jaké si budují malí šimpanzi, kteří ve svých výtvorech ještě nespávají a činnost berou jako určitou hru.

Stejně tak je možné, že stavba hnízda může být skutečně vcelku vrozená a prostě jen v nepřirozených podmínkách dochází k paralizaci tohoto chování. Touto alternativou se kritický článek Vančatové také vůbec nezabýval. Poté, co jsem se seznámil z řadou materiálů, která se týká takového chování u živočichů a jeho podstaty chápu postoj Mariny Vančatové určitě v úplně jiném světle a její článek nevidím zdaleka tak tvrdě negativní. Nicméně její článek v REA pro oblast, které se věnoval chápu spíš jako nepřínosný a konstrukčně velmi prázdný, protože nereagoval na hlavní myšlenku předchozího článku. Ačkoli nějaké zkušenosti z produkce lidoopí tvorby právě pisatelka kritiky opravdu měla, evidentně je nevyužila a sama se dopustila také určitých nepřesností a neúplností na které jsem výše poukázal.

Přemýšlel jsem o REA, protože tam byly takové škaredé články už tři. Prostě ať napíšete cokoli- může se v REA kdykoli objevit neseriozní negatiní kritika, která vás negativně velmi silně emočně zasáhne.

Podávání příspěvků se tak stává nikoli radosti z objevování a sdílení, ale nechutnou ruskou ruletou. A hned se musí zcela zákonitě objevit otázky, když podával někdo kritiku, tak kdo jiný z paleolitiků se k tomu ještě vyjádřil? Když podával někdo kritiku na psychologii lidoopů, co na ni říkal jiný specialista na chování lidoopů? Co říkal na kritiku Heleny Březinové jiný odborník na textil?

To jsou věci odborné, které vyžadují jiné specialisty, ale zhodnocení, zda je dodrženo kritické hodnocení či nedopustil-li se pisatel vážných chyb v oblasti vzájemného jednání by měla být oblast uhlídatelná samotnou redakcí už v základní podobě.

Myslím si, že právě hlavním společným jmenovatelem takovýchto ,,kritik“ je nezpůsobilost k pozitivnímu vzájemnému jednání. Skutečnost, že mohou být některé argumenty správné, neopravňuje redakce k přijetí takového příspěvku, který je neprůchozí pro závažné chyby v oblasti vzájemného jednání, tedy pokud nechce redakce záměrně rozeštvávat lidi proti sobě navzájem.

Takové negativní prostředí totiž může velmi významně odrazovat od zájmu o paleolit, jak v celku, tak v jednotlivých oblastech. Pokud tedy máme za cíl propagaci archeologie a dalších podobných vědních disciplín, musíme mít i určitou pevnou publikační koncepci a určitou konkrétní strategii. Tam, kde nám půjde mimo jiné o profesionální propagaci našich oborů budeme se naprosto nutně muset naučit striktně trvat na žádosti o přeformulování kritiky do podoby, kdy bude práce vypracována z pohledu kritického myšlení. A naopak neponese ani jednu ze základních pěti chyb vzájemného jednání.

Vztahová a komunikační psychologie a Válka sukna

Samozřejmě jsem hledal v literatuře nějaké další informace, které by mě vedli k podstatě sporů, které popisuji v předchozích kapitolách. Určitě za ten rok, co jsem naposled upravoval předchozí řádky, jsem něco nového zjistil. Především jsem se stal pedagogem na gymnáziu a měl jsem tu čest vyučovat mimo jiné studenty v rámci dějin umění i umění paleolitu. V reále se nedalo na nic navázat, studentům dělalo potíže i nejzákladnější dělení paleolitu na mladý, střední a starý. Byli upřímně schopní při zkoušení cokoli poplést, zařadit jeskyní umění k datu 80 tisíc a Francii a Španělsko viděli někde ve střední Evropě. Celkové vzdělanosti nepomohlo ani zjednodušené promíchání neolitu a paleolitem v kapitolce ,,O pravěkém umění" v jedné učebnici a další učebnice byla zase ,,Dvacetkrát starší než Altamira" a předváděla pseudoartefakty převzaté ze stejnojmenné fantazijní, spekulativní a také nevědecké publikace, jako doklady evolucionalistické koncepce ,,protoumění". Kdybych tyto učebnice použil, jen bych míchal v hlavách dětí guláš z přísad faktů, pověr a čiré fantazie. A to jsme na střední škole. Takže tento guláš, vařený na množství způsobů, máme obecně v hlavách všichni a díky speciálním filtrům pro přijímání informací přežívají mnohé ,,zaručené" informace, více méně v netknuté podobě snadno i těch pár přednášek o paleolitu na vysoké škole. Musíme podotknou, že u nás neexistuje žádná vysoká škola specializovaná jen na paleolit a výuka je zaměřená vždy především na holocení kultury.

To je o našem prostředí důležitá informace. Další informace o prostředí je ze strany psychologa Pospíšila (Pospíšil 2005). Pospíšil si všímá manipulativního prostředí v kterém žijeme. Je to logické, ve společnostech s omezeným počtem lidí, s obnovitelnou surovinovou základnou, jako je u lovců a sběračů, existuje jak značná míra vzájemné potřebnosti, tak značná míra přímé sociální vazby. Taky se snad ani nijak mnohačetně nedá manipulace uskutečnit a ani pro ni nejsou důvody. Zdroje jsou totiž přístupné všem v dané komunitě. Naopak u holocenních přelidněných kultur existuje evidentní boj o zdroje. Ke zdrojům se dostanou pochopitelně jen někteří. Jak jsem zde už jednou psal, na několik nejlepších míst v kině se dostanou jen někteří, na pěti místech nemůže pohodlně sedět pět set lidí. To je nesmysl. Tady platí jak teorie chaosu, tak nutnost jednotlivých společností manipulovat druhými a i jednotliví lidé manipulují ostatními. Buď budu sám čerpat zdroje nebo zůstanu s prázdnou. Pospíšil vidí toto prostředí ve verbální manipulaci kolem nás. Ale vedle verbálně manipulačního prostředí bych viděl i vizuální manipulaci a zvukovou manipulaci. A samozřejmě i jejich kombinace. Pochopitelně pyramidy jsou prvním, co mě napadne, když přemýšlím o vizuální manipulaci, ale i oděv je vizuální manipulace a při významu oděvu jsem uváděl mnoho příkladů, jak vizuální stránka oděvu ovlivňuje okolí. Stejně tak je nutné registrovat stav současné společnosti, stav o boj o zdroje a pohled na dění se nám může zúžit na množství jedinců, kteří vyrůstají v manipulaci. A ti cokoli považují za manipulaci, brání se manipulaci a manipulují sami. Tak obrazové rekonstrukce Buriana mohou někteří lidé brát a odmítat je ,,jako manipulace", mohou odmítat cokoli sugestivního, jako je sugestivní malba, protože ji považují za manipulaci. Protože mají prostě strach z manipulace. A to vše, i přesto, že se o manipulaci jako takovou původně nejednalo. Manipulační vlny se šíří mnohdy dodatečně jako obranná reakce. Stejně i manipulace kolem informací o paleolitických kulturách mohou být jen reakcemi coby sebeobrana na domnělé manipulace ze strany paleoetnik. Že mají neandrtálci ohniště může být bráno jako manipulace a manipulativními reakcemi je informace o ohništích a významu ohnišť jako zdroje informací o psychice daného etnika úplně vytěsněna. Podobně jsou vytěsňovány další informace, které jsou nezbytné pro spravedlivé posouzení středopaleolitických a staropaleolitických populací. Nadevší pochybnost týž vzorec našeho chování manipulací, který používáme k boji o zdroje i my použijeme i ve vědě mezi sebou a neváháme je použít paradoxně i proti tomu, co je samotným zájmem naší práce. Navíc pokud je nějaké etnikum nedejbože odlišné náš, zápas o zdroje s ním se mnohonásobně zintenzivní. Bylo by velmi dobré zkoumat nekompetentnost ,,vědců" vzhledem k míře manipulativnosti prostředí v kterém žijí.

Kdy se rozčilovat a jít tvrdě proti nějaké myšlence a kdy postupovat podle zásad vzájemného jednání?

Pevné a nesmlouvavě striktní může být jen vystoupení proti pseudovědeckým názorům, metodikám a postupům. Věda nemůže být k takovým produktům myšlení shovívavá nebo laksní, protože je to taková nakažlivá nemoc a dnes, když mohou takové pseudovědecké myšlenky vzhlédnou miliony lidí v televizi a vzít je za fakt je situace obzvláště napjatá. Zde je na místě názornost, rozhodnost a ráznost. Při názornosti je možné poukázat na problémy se zobecňováním a uvedení příkladů ze zmatečností kolem konkrétních příkladů aplikace těchto divokých pseudoteorií do praxe a zároveň je tak uvedete v obecné zesměšnění pro které jsou sami tak krásně vytvořeny. Pospíšil však zesměšnění zavrhuje jako prostředek komunikace vedoucí k roztržce. Nicméně určitá míra skandalizace je mnohdy jedinou možností jak upoutat zájem médií a příležitost oslovit veřejnost. A roztržka s někým, kdo pohrdá kritickým a logickým úvahám není nic fatálního, protože s těmito lidmi stějně nebudeme v budoucnu spolupracovat.

Podle zásad vzájemného jednání je nutné postupovat tehdy, když má druhá strana zájem o kritické uvažování, když se chce dobrat pomoci kritického hodnocení určitých objektivních a logických závěrů a poznání.

DODATKY K VÁLCE SUKNA - postřehy k výuce

Přednášky o rekonstrukční paleoetnologii narazili na tvrdý odpor v momentě, kdy jsem mluvil o možnosti výroby textilu ve větších plochách a větší míře v gravettienu. To jsem definoval jako možné v rámci variační šíře uplatnění textilu. Taková moje představa byla kritizována jako neevoluční, a popírající vše, co se učí prý studenti o neolitu i na vysoké škole. A skutečně jsem jsem byl velmi těžko schopen na mnohé věci přesně odpovídat. Řada materiálů a oblastí kolem textilu, pracovních výkonech a schopnostech gravettienců je vlastně paleoetnologicky nezpracovaná a tak jsem musel reagovat a improvizovat a některé věcí jsem nemohl vůbec vědět, protože je nikdo nikdy neřešil. Tak to prostě je. Pracoviště zabývající se profesionálně a systematicky rekonstrukční paleoetnologií u nás kupodivu dodnes není stejně jako ve světě a řada oblastí není tedy řádně odexperimentovaná nebo není ani řádně popsaná. I když logicky tu takové pracoviště mělo být nejméně od šedesátých let minulého století.

Zajímavé, že zase vystoupila v roli oponenta dívka...to jsem si uvědomil, že statisticky dráždí představa textilu v paleolitu více ženy a dívky než muže. Její námitky se budou objevovat asi často, proto je vypíši a odpovím na ně.

1. Tkalo-li se vůbec?...nemáme přeci hliněné setrvačníky z vřetének

2.Spotřeba rostlin při výrobě textilu je obrovská, muselo by se sklízet z velké plochy, to připomíná zemědělství a neolit. Neolit je však unikátní a jedinečný a až tam teprve takové věci mohou začít. Tvrzení, že se tkalo v paleolitu staví na hlavu všechno, co se učíme o neolitu a neolitické revoluci na vysoké škole.

3.Kde namáčeli pavlovienci rostliny určené k produkci textilu a kde je pak dlouhodobě sušili, museli to být ohromné haldy rostlin.

4.Pavlovienci nemohli tkát velké kusy textilu, protože je nepotřebovali a vlastně nepotřebovali žádný textil, jim stačila kůže a kožešina...a hotovo.

5. Pavlovienci nemohli tkát moc textilu, zatím co by tkali, umřeli by hlady.

Takže první otázka, hledat hliněné setrvačníky je naše kulturní zastínění. V době neolitu bylo ,,všechno" z hlíny, hrnce, hrnečky, zásobnice, mísy, štěrchátka, stěny obydlí měli hliněnou mazanici, země byla z udusané hlíny, i na zarovnání a krytí slaměné střechy se dala hlína také použít. Z hlíny se také dělaly venuše i figurky zvířat, ale i další podivné, či zdobné předměty (korálky, krychle). Lidé v neolitu měli určitý vzorec kulturního chování, byli vázáni na jedno místo a váha hlíny jim nevadila. Zřejmě si i lokalitu k osídlení vybrali, aby měli poblíž zdroj hlíny a vlastnosti hlíny dobře znali, proto pak užívali hlínu, kde to jen bylo možné, tedy i jako materiál setrvačníku vřetánek.

Vidím-li nádobu, mísu, venuši a hned si představujeme jako materiál hlínu, jedná se pak evidentně o mechanismus kulturního zastínění neolitem a jinými mladšími kulturami úzce sepjatých s keramikou. Pokud se však na kultury díváte z nadhledu, nemůžete dávat rovnítko nádoba - jedině keramický hrnec. Vždyď to může být i proutěný koš, nebo kožený vak. Není nutné dávat vodítko k venuši - jedině keramická venuše, vždyď ta Věstonická je výjimečná, ostatní paleolitické venuše jsou z kamene, kosti a slonoviny. Ano pro neolitické lidi, které celý den obklopují výrobky z hlíny, je prvním nejjednodušším a nejdostupnějším řešením materiálu pro venuše keramická hlína. Je to myšlení podle určitého kulturního vzorce. U pavlovienců zase použijí jim blízké materiály, jinde v gravettienské Evropě to vyřeší zase po svém a v magdalenienu zase po svém. Nejjednoduším způsobem jak vyrobit setrvačník pro pavlovience je stočit jej z pruhu syrové kůže a zatmelit. Je to přirozené a bude to blízké jejich surovinovým a technologickým možnostem, je to podle jejich kulturního vzorce. A ten je od lidí neolitu odlišný. Ale takové řešení vede ke skutečnosti, že paleolitický materiál se rozpadne a už mimo archeologicky dokladovatelný materiál. Pavlovienci tento vzorec chování neporuší a proto jej archeologové nikdy nenajdou. Ale to se týká i těch košíků a to se týká i těch měchů...Neolit je díky keramice tak relativně dobře čitelný. Archeologie, co by pramen informací, má svá logická a velmi zásadní omezení při popisu některých dávných kultur vyplývající právě z odlišnosti kulturních vzorců dávných etnik.

Druhá otázka. To není problém paleolitických lidí, není to problém kulturní antropologie. Už Boas nabídnul koncepci pluralistického řazení kultur, protože evolucionalistické řazení kultur má určité zásadní problémy v praxi. To je i tento případ a pan Boas a jeho koncepce je tady už přes sto let. A pan Boas není někdo přehlédnutelný, je to zakladatel moderní americké kulturní antropologie. Co se tak zkusit trochu vzdělávat a reagovat na podněty staré sto let?

Třetí otázka je nezodpověditelná, alespoň v současnosti. Je to proto, že se prováděli jen jakési symbolické exporimenty nikoli skutečné modelové situace hodné profesionální rekonstrukční paleoetnologie. Jedná se spíše o informace o konfrontaci modelu funkčního gravettienského tábořiště s archeologicky zachycenou celkovou nálezovou situací. Ale i tak, právě pavlovienská sídliště splňují určitá opakující se kritéria určitě jednak voda byla vždy poblíž. Co se týká prostor pro sušení rostlin například v DV byl jeden ohromný základ obydlí, který B.Klíma se bál zastřešit na své kresebné rekonstrukci....byl by velmi nepaleoliticky ohromný. A pak se mohl rostliný materiál dát sušit ke stropu všech zimních trvalých obydlí, kde navíc mohl sloužit i jako izolace. Ale to už je věcí experimentů, které zatím nikdo nedělal. Hned mě totiž napadá...nezhoří tam pod stropem rostliny, nebude z nich padat nějaký sajrajt, nepřeschnou, nepřeudí se....apod. Hned mě napadá popsaný požár úlomků mazanice z DV, jak jej popisuje Olga Sofferová, v naší předtavě v takovém obydlí nemá co hořet, kůže ani kožešiny nehoří, spíš se seškvaří, ale nechytnou, představa velokých zásob mamutího loje ke svícení a ohřevu ve velkých vacích dole a u stropu velkého možství sušících se rostlin nám už snadno může vysvětlit, co mohlo takový pořár vlastně živit. Až tedy budeme mít oficiální a profesionální pracoviště rekonstrukční paleoetnologie, tak máme skutečně zrovna co řešit.

Čtvrtá odpověď je jasná, gravettienci zacházeli s textilem podle vlastních kulturních vzorců. Produkce textilu sama se zhoduje se sociobiologickou podstatou moderního člověka Homo sapiens sapiens. Jestliže Murdock zjistil, že tkají všechny současné kultury, tak tkají a je logické předpokládat, že je-li to tak v současnosti (i v případešlích kultur přírodních národů), bylo tomu statisticky stejně i v minulosti.. Jsou-li hodnoceni pavlovienci jako Homo sapiens sapiens platí tato statistika i pro ně. Taková je podstata logického uvažování.

Představa, že u člověka - příslušníka přírodního národa je prvořadou prioritou se uživit či zásobit se topivem a kožešinami, aby nezmrznul časově tou nejdůležitější věcí, je zastaralá mylná a je v rozporu s etnografickým pozorováním. Naopak - zbývá značný či většinový časový prostor pro jiné činnosti. Představa úzkostného zaměření aktivit směrem k přežití s minimalizováním ostatního chování je umělá a nespadá ani do oblasti srovnávací psychologie a etologie u zvířat. Jednak jen očista má i u zvířat své časové pevné místo, spoustu času se věnuje sociálním aktivitám, někdy i sexuálním aktivitám, hrám, pozorováním okolí a předmětů a značný čas věnuje řada živočišných druhů odpočinku. Navíc některá zvířata také dělájí něco, co nemá zjevný význam k přežití, ale mají k tomu nutkání a tak to dělají. Například mýval umývá kde co, i když jej to někdy zcela zbytečně zdržuje a dostává se mnohdy i do absurdních situací. Jestli, že něco nemá význam k přežití směrem k potravě a k přežití zimi neznamená, že to nebude existovat, protože to má smysl uvnitř kultury a společnosti směrem k mytologii, sdílení, směrem k vztahům mezi jedinci, směrem k estetice, sebeuspokojení apod. Ale může to mít i vliv, uklidňující, terapeutický apod. A to jak samotné tkaní, a procedůry kolem a také samotné nošení a užívání textilních výrobků. Nachystal jsem níže obrázky, kde ukazuji, že si gravetienci někdy situaci udělali složitější, jen aby měli hezčí a výtvarně efektní výsledky. Množství a forma textilií jakož i její alikace jsou je totiž věcí kulturní zvyklosti. Není možné, aby lidé chodili povenku v mínus dvaceti v plátěné košilce a doma měli na stěně pověšený pěkný kožíšek. Ale je možné, že na pěkném kožíšku jsou jak lokální aplikace, tak se přes celý kožíšek navleče kompletní textilní návlek. Neznamená, že je to skutečnou nutností, ale tato představa patří do variační škály možností, jak byla textílie vyrobena a jak užita, vylučovat svévolně takové chování proto, že je daná kultura dávná nebo severská a nám se to nějak subjektivně nezdá je velmi povrchní, nelogické a nepluralistické..... a nadřazené a diktátorské.

Tady je nutné, aby se dotyčný seznámil s literaturou o lidech - lovcích sběračích. Aby jsme nedleli někde v nějakých pověrách na úrovni druhé třídy obecné školy padesátých let minulého století.

Obrazová část:

wpe1.jpg (14102 bytes)

Kresebné schéma ukazuje výrobu kotoučků ze zuboviny mamutí stoličky. Nahoře vidíme koutouček vyrobený z vertikální štěpiny (V). A skutečně členit mamutí zub na takové vertikální destičky je relativně snadné, protože sleduje vnitřní strukturu zubu. Jedna taková zpracovaná slavná lamela z naleziště Tata v Maďarsku se našla v neandrtálském táboře, zpracovaná do obdélníku a nabarvená na červeno (mylně označovaná za ,,čuringu"). Kotouček ze zuboviny gravettienského hrobu z Brna II je však vybroušen z horizontální štěpiny (H). Je to rozhodně daleko obtížnější, protože jedete napříč proti přirozené struktuře zubu, ale výsledkem je velice efektní kresba klikatice na povrchu kotoučku. Je to struktura vnitřní stavby zubu. Tento výrobní proces dokládá, že člověk v tomto případě klidně raději volil složitější a časově náročnější cestu výroby a věci rychle neodbýval ,,aby se ještě stihl uživit". Nevšedního technologického charakteru kotoučku si všilm a poprvé jej u nás popsal Martin Oliva.

wpe2.jpg (38825 bytes)

Argumentace, že je textil neskonale pracný a časově náročný a že by se paleolitický člověk určitě nepouštěl do větší plochy je zde přímo konfrontován s třemi zdobenými sungirskými oděvy. Na obrázku máme pěkne pohromadě tři a půl tisíce korálků, které zdobilo mužský oděv. Dětské oděvy zdobilo každý o 500 korálků navíc. Korálky jsou seřazeny vedle sebe v horizontální hustotě, tak jak byly našívány. Zaplnily více jak jeden list formátu A3. A časovou pracnost si jistě dovedeme spočítat, když uvážíme sběr materiálu na paleontologické lokalitě a čištení roster belemnitů, pak se musí každé rostrum rozřezat na kroužky a to zřejmě hlubokým rýhováním s následným odlomením. Segmentace odlomením by se musela dělat kleštičkama, nebo odbitím majzlíkem a paličkou. Pak se musí každá strana kotoučku zabrousit a poté se odvrtává materiál ze středu belemnitových kotoučků z jedné a pak z druhé strany. Nakonec se střed začistí. Kroužky se dál navlékají na nit a přišívají na oděv. Rozestupy mezi nimi ukazují, že byly navíc přišívány snad každý sám, nebo byly prokládány navíc dalším jiným materiálem, například korálky z kůže. Čímž pracnost velmi rychle stoupala. A nyní přistoupí matematika. Pokud by jen samotné členění korálků a jejich vrtání mělo trvat jen pouhých 6 minut na jeden kus (což je velmi optimistický odhad na základě zpracování nepáleného hliněného modelu rostra), máme 10 korálků za hodinu a za pět hodin práce denně to je 50 korálků. 3 500 korálků by jste tímto tempem vyráběli přesně 70 dní. A to nepočítám hledání belemnitích roster a nepočítám jejich našívání a nevím, zda práce sama na odřezání skutečných kotoučků a jejich provrtání nebyla náhodou daleko pomalejší. A to jsme počítali pět hodin práce bez přestávek a zaváhání. Pokud by jeden člověk tedy zpracovával perličky se všemi operacemi a pracoval denně 6 hodin (s přestávečkami) pak celá práce by mu trvala minimálně čtvrt roku. Pochybuji, že čtvrt roku by trvalo na ručním stavu utkat kus látky celkové velikosti formátu A3. Tvrdit, že je tkaní pro paleolitického člověka tak náročné, že by mezi tím, co by si něco utkal zemřel hlady je tedy totální nesmysl.

Tkaní se tak jeví o proti perličkování daleko jednodušší a rychlejší, nálezy sungirských hrobů dokládají jen to, co dávno ví i etnologové, že přírodní národy si potravu získávají jen za několik málo hodin denně, volného času je dost. Naše 8 hodinové zaměstnání, které nám často nestačí pokrýt všechny naše potřeby, jakož i potřeby našich dětí, je pochopitelně nesrovnatelně zaostávající, to je fakt, který se někomu, kdo je zarytý (věřící) kulturní evolucionalista nemusí vůbec líbit, ale má prostě smůlu. Prostě je to tak.

Zase je dobré připomenout, že by bylo velmi záhodno přesněji odexperimentovat hledání, výrobu a našívání perliček. Je to zase jeden z budoucích základních úkolů pro profesionální paleoetnologii.

wpe3.jpg (3037 bytes)

Na obrázku jsou asi dvakrát vyzvětšované sungirské perličky, vidíme různé tvary a malé otvory.

Poznámka: v ruském materiálu o Sungiru, který je uveden v literatuře této publikace, nebyla nikde žádná makrofotografie (natož řezy-rentgeny) korálků, tak není vůbec možné kontrolně zhodnotit technologické postupy. Proto myšlenkový experiment je v této fázi jediný přijatelný a zbytečně nezávádějící postup. Petr Škrdla uváděl jednoho specialistu, který zkoumal technologii výroby dírek v sungirských korálcích. Druhá část poznámky se týká suroviny: Pracoval jsem pět let v paleontologickém oddělení moravského zemského muzea a mám představu v jakém stavu se v současnosti nacházejí belemnitová rostra a jak pevný je tento materiál. Proto jsem se pokusil udělat určitý pracovní orientační odhad. Šest minut na jeden korálek je evidentně velmi nízké číslo, ale počítám, že sungirci, měli v dané činnosti velikou praxi, byli nesmírně zruční, měli praxi se štípáním a zpracováváním kamene, měkčením a zpracováváním slonoviny a tady oba přístupy možná zkombinovali ještě technologii korálků urychlili, aby nebyla o mnoho pomalejší než tkaní. Důležitou otázkou je samotný zdroj belemnitů, protože belemniti například v Olomučanech na Moravě jsou ve zpevněných horninách, což je velmi časté. Usazeniny s belemnity nejsou tak mladé, aby se běžně vyskytovaly ještě v sypkém materiálu. Je totiž možné, že jedotlivá rostra se musela z tvrdší horniny prvně preparovat, což by znamenalo další podstatně drastický časový nárust práce na belemnitové výzdobě. Ovšem pak by jen rostra rostla na ceně už i pro samotné sungirce. Ale to se musí ověřit.

^ >