5 Textil, parazité a genetika

ODĚVY PALEOLITU A NAČRTNUTÍ NOVÉHO PRACOVNÍHO MULTIDISCIPLINÁRNÍHO POSTUPU (pro tuto kapitolu jsem použil můj starší už připravený, ale doposud nepublikovaný starší článek)

Současná situace. Zatím jsem odvozoval časové určení nejstaršího šití oděvu jen od archeologického materiálu (šídla, jehly, sošky, sungirské hroby) a etnografických paralel (šídla) některých ověřovaných v rámci experimentu (šití šídlem, korálkování, šití jehlou).

Nová další cesta. Na doporučení MVDr. Břetislava Koudeli z veterinární fakulty v Brně jsem se seznámil s některými drobnými základními informacemi z oboru parazitologie člověka alespoň v obecné poloze populárně vědecké literatury,,Tajné stezky smrtonošů“. Autor seznamuje čtenáře s materiálem řadícím lidského parazita veš šatní příbuzensky velmi těsně k vši dětské (vlasové). Autor upozorňuje na druhovou blízkost a nedlouhou samostatnou druhovou existenci vši šatní.

V této souvislosti mě napadlo, že patřičné genetické testy u vši šatní by nám daly časovou informaci o trvání tohoto druhu, což by bylo vodítko pro stanovení minimální časové hranice vzniku oděvů (v kterých veš žije).

Doporučení pro další postup. Předně mně není známo zda veš šatní se orientuje jen na textilie nebo i na kůže a kožešiny nebo dokonce jí stačí rostlinná síťka jaké známe z Nové Quinee. Nevím ani jestli veš šatní musí být opravdu vázaná jen na oděv nosící se na těle, či může být v hromadě kožešin na lůžku na spaní. A nebo v rostlinném materiálu trvalého pozemního obydlí.

To je oblast etnografie, antropologie, etologie a určité specifické parazitologie.

Teprve když budeme vědět v jaké etnologické ekologické souvislosti se může veš šatní vyskytnout a kdy nikoli, teprve pak bude mít samotné genetické určení času existence vši šatní pro rekonstrukční paleoetnologii praktický smysl. Určí nejkratší (spodní) hranici existence materiálů, které člověk začal produkovat, co by klíčový živočich (na němž jsou závislý další živočichové) a které se mohly tak stát novou nikou k zabydlení.

Literatura: Milan Daniel, Tajné stezky smrtonošů, Praha, Mladá fronta, Edice Kolumbus 1985

6 Textil a sociobiologie –

textil jako nutný produkt lidské přirozenosti

I v této souvislosti je nutné se znovu vrátit k Eduardovi Wilsonovi a jim proklamovanému přirozenému chování člověka. Ve své knize určené pro veřejnost ,,O lidské přirozenosti“ naznačuje velmi jasnou až literárně parodickou formou vedle typického lidského chování zjištěné antropologem Murdockem také předpokládané fiktivní chování ,,lidských“ mravenců a jako někdejší specialista na chování mravenců vykresluje specifické chování mravenců s podobným postavením jako lidé v jejich velké a vrcholně evoluční civilizaci.

Tedy živý organismus nejde vysvětlovat jen jako pouhou na různém stupni rozvinutou hromádku naprosto svobodného myslícího vědomí, jak se tak někdy děje, ale lze se na živý organismus a na jeho myšlení a projevy dívat jako na různé typy počítačů s různými vlastnostmi, funkcemi a specializacemi za působení zcela specifických a konkrétních a nezaměnitelných programů, jejíž vzájemné působení si dokáží vytvářet sami další vlastní podprogramy.

Jestliže Murdock zjistil, že tkaní textilu je mezi kulturami obecně rozšířené neznamená to nutně, že je snad nutné přímo hledat nějaký gen pro tkalcovství, ale zřejmě se nejspíše jedná o činnost, která vyhovuje určitým oblastem pro něž má člověk geneticky naplánovanou libost, které pak mohou být nebo nemusí být v praktickém životě dále rozvíjeny. Jedná se tedy o možnou výslednici řady tlaků v oblasti libosti a existencí oblastí v mozku, které jsou schopny takovou činnost zajišťovat. Všímal jsem si vždy pletení hnízd u lidoopů, které je u orangutana, šimpanze i pro gorilu velmi stabilní a to přes velkou rozdílnost v rodinných vztazích. Vždy se jedná o kruhové pletené hnízdo, z nalámaných a původních větví. Wilson upozorňuje, že u šimpanzů hraje pravděpodobně důležitou roli libost v hraní si z větvičkami (pozorovatelnou už u mláďat), kterou sledovala a popsala u šimpanzů Jane Goodallová. Libost je načasována pro tu či onu činnost v určitou dobu. Jak během vývoje jedince, tak průběhem jednotlivých akcí. Tohle celé je veliké téma, kterému se samostatně věnuji v připravované práci ,,Hypertrofická tvořivost“, není možné tuto oblast zjednodušit a tvrdit, že se jedná jen o prostý proces učení, a že je zde možné registrovat použití různých materiálů pro stavbu hnízda. Zavání to příliš nekritickým přístupem a snahou připsat šimpanzům lidské vlastnosti. Ve skutečnosti, je hnízdo fixní a neměnné, teprve v zoologických zahradách pozorujeme změny (co se týče materiálu) a co se týče pokusů s osiřelými mláďaty, které se nenaučí sami stavět hnízda, může jak jsem právě upozornil na Wilsona chybět rozvoj libosti v hraní si z větvičkami, protože psychicky narušené mládě bez matky a přirozených pobídek je jen hromádka nešťastných nervů, které si ponesou do života nejeden šrám. Dělat proto z daného velké závěry a tvrdit, že je tímto prokázáno, že se šimpanzi učí stavět hnízdo je přestřelené a zavádí to nesmyslným srovnáním s učením se určité dovednosti u lidí. Šimpanzi se však nemohou stát lidmi, protože ono učení není učením v daném smyslu slova. Wilson použil krásné označení ,,předpřipravené učení“. Myslím, že moudrému zoologovi to řekne vše. Wilson ukazuje jak funguje předpřipravené učení například u dětí ,,učících se“ mluvit. Jeho argumentace, co se týká nadnormativního množství přijímaných informací, které daleko přesahují normálně zvládnutelného množství učení, i jeho sledování libosti si v nesmyslném breptání ještě nemluvících dětí, vyznívá velmi přesvědčivě. Na druhé straně předpřipravené učení jako vlastně geneticky vrozená otevřenost ke zvládnutí konkrétního úkolu vymezuje velmi úzce hranice, které jsou nepřekročitelné.

Samotné tvrzení, že by šimpanzi se učili stavět hnízda musí navozovat pocit předávané kultury, kultura je však širší ve způsobech provádění práce a paralelně s genetickým driftem se objevují i specifické kultury, vytvářející poněkud odlišné artefakty. Hnízda lidoopů jsou však stále kruhová, nemění se v obdélníky, čtverce, trojúhelníky ani v jiné komplikovanější sídelní struktury (na rozdíl od nástrojů člověka, které se někdy mění zásadně). Je tedy více jak jasné, že celý proces je vrozený a je velice úzce vymezen. Samotný úkol najít vhodný strom s určitými vlastnostmi, najít vhodné místo a větve pro stavbu a zajištění dalšího materiálu, jakožto samotné upletení hnízda tak, aby opravdu solidně drželo a aby bylo pohodlné je i tak náročný úkol, který bude zaměstnávat obě ruce a velkou část mozku a to jak oblastí pro synchronní ovládání rukou, ale i oblasti představivosti a fantazie. Tvor musí mít dokonalý vhled, nemůže každé hnízdo a každé vpletení zkoušet metodou pokusu a omylu. Tady má každý šimpanz svůj daný prostor pro pozorování ostatních, pro vlastní zkoumání a učení podporován libostí, aby se naučil postavit takové hnízdo, z kterého nespadne a nezmrzačí se nebo se dokonce nezabije. Ten úkol je těžký a zodpovědný a i každý člověk, který má stejný úkol vyřešit pozná, že tohle není práce pro nějakého primitiva, robota nebo duševně méněcenného, jedná se o normální, ale vysoce náročný konstrukční úkol s omezenými prostředky a v kratičkém termínu. Je to úkol, na kterém se podílí určitě (vedle předpřipraveného učení) i (úžeji nasměrované) učení i zkušenosti a vhled, ale vše v úzkém pruhu, který sleduje jediný cíl. Překročení daného cíle a celé oblasti je určitě možné a registrujeme je i u jiných živočichů jako Darwinových pěnkav nebo galapážských či zelených leguánů, kdy sledujeme zájem o oddělený a izolovaný artefakt. Ale tento zájem nepřekračuje určitou mez a pevně danou hranici a je často ojedinělým, ale reálným počinem přirozené normální tvořivosti (nikoli hypertrofické tvořivosti).

U stavby lidoopího hnízda se jedná především o kombinaci konstrukční a destrukční tvořivosti. Nevím přesně proč jsou prehistorikové tak posedlí právě jen destrukční tvořivostí a úplně je vykolejilo svého času, když zjistili, že šimpanzi vytvářejí své pruty na termity a na druhé straně dlouho známý fakt, že konstruktivní tvořivosti při stavbě hnízd je nechává většinou chladnými, že jde mluvit i o přehlížení a tabuizování tématu. Možná, že to má něco společného s dávnými kamennými nástroji, o které se nejstarší prehistorie člověka tradičně opírá a které jsou výhradně vytvořeny destruktivní tvořivostí. A možná se zde promítá i Jungův stín persony (na konci knihy v kapitole o stínu persony), který přičítá těm dávným a vzdáleným primitivům destrukci než konstrukci, konstrukce je příliš moderní a dnešní, šílenému asociálnímu opaku naších duší odpovídá spíš obrázek dávného předka, ale i stejně tak dnešního lidoopa jak bije zuřivě klackem bez zábran v záchvatu nekontrolované hysterie.

Konstruktivní tvořivost do toho obrázku nezapadá a proto možná právě z tohoto důvodu se povětšinou prostě velkostylově v oblasti prehistorie ignoruje. V literatuře, která by se více měla danému tématu věnovat jsem našel jedinou výjimku, u muže který v šedesátých letech šokoval svět, že popsal člověka jako každé jiné zvíře, ano mluvím o Desdemonu Morisovi, v seznamu jeho knížek jsem našel titul knihy - ,,Lidští stavitelé hnízd“.

Oblast nelze plně pochopit, když neotevřeme mechanismy prostorového a obrazového vnímání, zpracovávání informací v mozku, když neotevřeme oblast představivosti a fantazie a nezačneme studovat hranici tvořivosti na jedné (normální tvořivost), ale i na druhé straně (hypertrofická tvořivost). Ale to už je téma jiné práce. Otázka, kdy vznikla taková nadměrná tvořivost, která by umožňovala tkaní je v této publikaci neřešená oblast, ale u druhu sapiens sapiens by měla podle evoluční teorie náhlého výskytu a stáze být už v základní výbavě moderního člověka plně v souladu s murdockovým seznamem (Gould, 1994, Wilson, 1978). (ale bez podrobného srovnání záznamu jemné motoriky a obecného hypertroficko-tvořivého přístupu doloženého archeologickým materiálem to není přesné, protože v praxi stačí jen drobná změna intenzity libosti k hypertorofické tvořivosti v genetickém materiálu stále v rámci jediného zoologického druhu a fatálně se najednou mění chování (stejně jako se najednou chová odlišně skupinka leguánů zelených, když žijí v prostředí, kde by měli žít stromovým životem, pozemně a podzemně). Takže u jednoho zoologického druhu (u nás by to bylo u druhu Homo erectus, daleko před rozdělením na sapienty a neandrtálce) by mohla být určitá možná daná variační šíře chování, podmíněná drobnou změnou jediného genu, která by měla ve výsledku v oblasti kultury obrovské ba přímo diametrální rozdíly. Raději ještě zdůrazním, že u mladopaleolitického gravettienu není o hypertrofické tvořivosti (nebo jiných mechanizmů a geneticko-organickém základu, který má týž efekt) žádné pochybnosti. Nástroje a předměty i jejich konstrukce jsou nanejvýš rozrůzněné, věci mají různou základní geometrickou stavbu.

7 Textil a turetův syndrom

Modelová rekonstrukční paleoetnologie pracující ze statistickými výskyty a statistickou pravděpodobností chování společnosti a jedince nabízí zcela samostatně naprosto jiný pohled na to co se dělo v dávných populacích než například archeologie a přesto, že nemá základ v materiálních artefaktech je její pohled stejně vědecký. Modelová rekonstrukční paleoetnologie mimo jiné vytváří statistické modely společností jak sapientů tak neandrtálců či erektů, ale také severských etnik tak lovců sběračů. Nepracuje se zde s průměrným modelem pravěkého člověka, ale naopak ze statisticky možnými kombinacemi jedinců, a do populace či do komunity můžeme promítat i lidi, kteří jsou mimo průměr populace, a sem patří i různé psychické poruchy, jednou z nejzajímavějších je obsesivní nutkání (turnerův syndrom) a podobné poruchy, kdy jedinec se projevuje iracionálně a toto chování je mimo jeho kontrolu, patří sem záchvaty mnohahodinového úklidu uklizené místnosti, iracionální shromažďování předmětů, přeritualizované chování až po sebepoškozování a další možné projevy. Je možné si představit, že genetický a organický základ který vede, ke kulturnímu projevu u erektů, neandrtálců a bezpochyby i sapientů v oblasti hypertrofické tvořivosti může při genetických poruchách sklouznou právě k projevům turetova syndromu. U moderního člověka dokonce máme statistiku výskytu této poruchy a je zase věcí statistiky hledat nápad přejít od košíkování (pletení hnízd) k vlastně šílenému nápadu košíkovat z jemných drobných vláken (tkát). Pak by se nejednalo o technický a konstrukční nápad ale přesněji řečeno o samovolné nutkání. Jedinci s turetovým syndromem mohou mít i další projevy poruchy, které je odlišují od ostatních a jejich práci by mohla být v omezené komunitě věnována pozornost jako produktům člověka spojujícího svět lidí a neviditelných duchovních sil. Takové textilie a textilie by pak mohli sloužit také jako prostředek k nějaké konkrétní komunikaci z duchovním světem (Udržení dobrých ochranářských duchů apod.) Odmítnutí pohledu na paleoetnika jako na šedou jednolící masu průměrných lidí, a příklon k představě pestrého společenství lidí různých forem a úrovní IQ, či představě populací s výsky tem jedinců s různými nemocemi, poruchami či jinými abnormalitami je statisticky realistický a přibližuje nás v některých případech někdejší realitě daleko více než jiné byť hmotné materiály.

Vyhodnocení textilií a jejich dokladů

Předvedené obrazy jsou vstupními rekonstrukčními napodobeninami z oblasti rekonstrukční paleoetnologie a mají za úkol nejen informovat a prezentovat zdobnost a nápaditost konstrukční i řemeslnou v koridoru a v duchu persony gravettienu, ale určitě mají i poutat pozornost k tématu a tak pomáhat nám udržovat a podporovat zájem o zkoumání a zpracovávání této oblasti a tak povzbuzovat hledání dalších doplňujících informace tak, abychom mohli vůbec někam pokračovat. Textil v mnoha bodech vyhovuje a zapadá do určité představy technologie a prezentace i ve směru košíkování a pletení jako starobylé činnosti hypertrofie konstruktivní tvořivosti.

U mladých etnik jako byly gravettienci, kteří tak dbali na svůj zevnějšek a věnovali mu dostatek času a pozornosti, zajisté patří takové užití textilií, které je prostředkem vyjádření určité reprezentační vizuální persony a patří i do oblasti strategického sebepředvádění se.

U některých etnik a některých prezentačních slavnostních oděvech mohly nášivky látek mít důležitou předváděcí úlohu a i zaplňovat značnou část oděvu. Vzory měly velmi pravděpodobně mytologickou podstatu a mohly i jinak zaštiťovat svého majitele a přímo ho mohly předurčit pro nějaký úkol, či roly.

Zároveň je nutné věnovat se zajištění konkrétnějších materiálů o schodněnské lebce s otiskem textilu jako dalšímu nezávislému zdroji informací, protože vlastně chybí i slušná fotografie, o originálu ani nemluvě (zřejmě se někde ztratil). Stejně je nutné překontrolovat ostatní (pavlovienské) svrchlíky lebeční, zda byly skutečně odsekávány střídavě z obou protilehlých stran.

I když někteří archeologové mluví o prvenství textilu na Moravě ve světovém měřítku, jedná se o klasický hyperarcheologický přístup. Poskytnuté informace ze strany archeologie a a dalších oborů (sociobiologie, genetiky, teorie evoluce, etologie, antropologie, etnografie) a následných analýz nás vůbec neopravňují přiřknout gravettiencům prvenství z výrobou textilu. Spíš si musíme uvědomit zcela neuvěřitelnou výjimečnost konstelace příznivých přírodních a kulturních podmínek a někdejších reálných historických událostí, které umožnily archeologizaci dokladující textilie. Můžeme tak mluvit o tom, že máme obrovské výjimečné štěstí když je k dispozici alespoň materiál několika málo našich lokalit. Je to podobně výjimečně příznivá situace jako když můžeme sledovat účesy na soškách, které nemusely být prostě jak před gravettienem a po něm produkovány, stejně jako máme obrovské štěstí o dokladech ozdobného řemínkování, které je jinak než na soškách nedovoditelné a stejné štěstí máme, že nám gravettienci zanechali těch několik výjimečných podzemních pohřbů a zase zcela výjimečně, že byly objeveny i osamocené a ojedinělé hroby dokládající celkový oděv v Sungiru.

Chceme mít vše pevně v rukou, chceme mít vše spočítané, dávná etnika a jejich chování chceme mít zmapované a pod kontrolou, dávná etnika by se neměla vzdalovat od běžného většinového paleolitického velmi chudého a velmi skromného archeologického materiálu, který nejčastěji tvoří na malých lokalitkách jeden izolovaný nebo jen několik ojedinělých většinou neúplných patinovaných kusů kamenné industrie. Ale tak to prostě není, paleolitická etnika žila úplně vlastní skutečný život paralelní našim představám, které stojí právě na těch několika patinovaných artefaktech. Ve skutečnosti jsme odkázáni na nevýslovné náhody a nevýslovné štěstí, kdy najednou se před námi objeví nečekané a fantastické informace, které jsme nehledali a odpovědi na které jsme se neptali. Je to snad proto, protože jsme si ani netroufli pomyslet, že onen paralelní dávný svět tolik bude odlišný od našich představ vlastně proto, že skládáme-li sami podobu života na základě našich představ, a jsme nachytáni, že životu vlastně vůbec nerozumíme? A že to na co si ani netroufáme pomyslet je právě ten skutečný a reálný živý svět?

Syndrom chlapáka. Velice zajímavé jsou pokusy s malými dětmi, které jsou převlečeny za jiné pohlaví a dány na chvíli na pohlídání cizím lidem. Lidé jak ženy tak muži se k holčičkám či domnělým holčičkám chovají daleko jemněji. Dokonce i k chlapečkovi v šatičkách, kterého znají a ví, že je to chlapeček se chovají jeho rodiče jemněji. Zajímavé však je, že ačkoli jsou lidé schopni dávat hračky klučičí holčičkám tak se v drtivé většině zdráhají dát holčičí hračku chlapečkům. Toto chování platí jak pro muže tak pro ženy. Nejprve mne zaujala tato studie pro pochopení přisuzování nebo odmítání některých projevů neandrtálcům. Neandrtálci mají silné mužské prvky ve stavbě těla a obličeje a vehementní (a především nepodložené) popírání sapientního chování může být chápáno na podvědomé úrovni jako zjemělost-zženštilost. Neandrtálec prostě jen může vyvolávat pocit chlapáka a umění, provrtávání ozdob a zdobení se je obecně přisuzováno jemnějšímu přístupu k životu, opakem je síla, hrubost, výdrž otužilost a ta je zase neandrtálcům přisuzována. Jestliže tedy statistická většina lidí nedá panenku na hraní chlapečkovi je zase statisticky nejpravděpodobnější, že hodnotitelé neandrtálcům ,,jemné“ chování prostě neandrtálcům nepřisoudí i když archeologický materiál sapientního aurignacienu i neandrtálského schatelperonienu je obdobný. Pak jsem si uvědomil, že spouštěcí schéma pro pračlověka je také v oblasti svalovitého lovce nebo držitele dřevěného kyje, tedy zase v symbolu chlapáka a tedy zase mimo oblast přisouzení onoho ,,zženštilého“ chování jako je tkaní textilu.

Poznámka k textiliím a oděvům z obecného pohledu rekonstrukční paleoetnologie

Proč, když byli jinak lidé v pravěku primitivní najednou produkují textil a mají zdobené oděvy? Když nezvládají dalších mnoho dovedností, když nemají mnoho jiných znalostí, tak proč znají a ví jak zpracovat rostliny na vlákno a jak tkát? A najednou šijí celé kompletní skutečné oděvy a ještě si je složitě zdobí? A to vše na pozadí primitivní společnosti? To nedává žádný smysl.

Když jsem jako školák četl knížku Ericha von Denikena ,,Vzpomínky na budoucnost“ byl jsem unešený divy, které po sobě zanechaly podivné vesmírné civilizace. Až do okamžiku, kdy nedokázal Deniken vysvětlit, jak si svítili pravěcí lidé v jeskyních, když malovali figury zvířat. Deniken hledal očazené stropy a nenacházel je. A také se ptal… proč si tvůrci takového umění nepostavili aspoň nejakou chatrč?

Okamžitě jsem knihu zavřel a odložil. Deniken u mne propadl z prehistorie a degradoval se na naivního velmi špatně informovaného pisálka, který když narazí na problém, tak si ho sám zakáže studovat v oborech klasické vědy, tam, kde je obor zpracováván a nabízí se mu nejsnadnější studium i vysvětlení. A stejné je to i s textilem a oděvem.

V rekonstrukční paleoetnologii jsem se věnoval (v metodice) právě modelovým situacím, co se týká zpětné konstrukce kultur (Slovník pojmů v Antroparku). Máme totiž v etnografii určité základní a opakující se oblasti artefaktů, které jsou přítomny ve všech kulturách. Ačkoli neznalý člověk by přiřazoval typické produkty moderního Homo sapiens sapiens až někam na konec holocénu, musíme dnes přiznat, že je na konci holocénu jen registrujeme. Je to pochopitelné, protože dřívější materiál jaksi studovat nelze, protože se rozpadl. Takový materiál zde mohl být už velice dlouho a moje podezření, že ono otevření se k tvořivosti u člověka, může mít ve smyslu Eduarda O.Wilsona základ v drobné genetické změně. Taková možnost utváření typického lidského chování mne vedla k mojí koncepci hypertrofie tvořivosti (toto téma je nyní samostatně zpracovávané).

Odhlédněme od ještě nehotového a soustřeďme se k dnes již známým faktům. Nadměrná tvořivost (vymykající se produkci ostatních živočichů) se dá v archeologickém materiálu dobře registrovat od dat přes půl milionu let a bezpečně za tvořivou můžeme považovat kultury unikátně dochovaných lokality německých erektů. Tvořivost vede v kultuře k toku materiálu, surovin, polotovarů a artefaktů (suroviny pro otop, stavební materiály, potraviny, pití, suroviny pro výrobky). To je spojeno především se zabezpečením přenášení určitého objemu materiálů, proto je najednou v etnografickém materiálu všech kultur tolik rozmanitých tašek, kabel, krosen, batohů, nůší a speciálních nosných zařízení nejroztodivnějších tvarů, způsobů konstrukcí i způsobu užití. Pro člověka je důležitý a základní takový artefakt, který pojme přenášený materiál. Takový artefakt je jeden z mnoha, který můžeme očekávat v různé podobě u všech kultur. Podobně sem patří i artefakty sloužící k bydlení, ke spaní, k zmobilnění kultury na vodě a sněhu, stejně tak sem patří zbraně, nástroje k činnostem jež jsou všude stejné (řezání), patří sem ale i artefakty sloužící k zábavě dospělých a hře dětí. Oděv a obuv je vlastně jen okrajovou né moc stabilní položkou v tomto výčtu artefaktů. Někdy vidíme v kultuře jen pláště, zase jindy se oděv redukuje na symbolické minimum, jindy má význam zdobení a identifikace těla, nebo je komunikačním prostředkem a někdy chybí úplně.

Mimo tyto základní artefakty můžeme najít speciální artefakty, které mají co společného s tím, jak specifická je taktika přežití, jak je orientovaná daná kultura v ekologickém předivu, na které zdroje se orientuje, ale i jak se vyrovnává s dopady na psychiku společnosti i jedince jak z vnějšího prostředí tak s důsledky projevů vlastní existence.

Tak právě gravettien ve studeném prostředí musí řešit přepravu velkého množství topiva, a jeho přepravu kamenné suroviny a polotovarů můžeme sledovat na vzdálenost přes 200 kilometrů. Musí se řešit doprava úlovků do tábora. Severská kultura je objemná co se týká množství rozměrů artefaktů jako jsou přikrývky a oděv. Proto přenosná zařízení na tyto artefakty hrály významnou roly v etnografickém matriálu gravettienu a jistě to byly i prostředky sloužící k usnadnění mobility ve vodě a na sněhu, které byly stejně významné jako u holoceních severských přírodních národů. To samé se u gravettienců týká i ostatních základních oblastí artefaktů a k tomu můžeme přičíst specifické další oblasti artefaktů vymezených severským způsobem života. A stále můžeme zpřesňovat, protože i zde je možnost určitého dalšího užšího zaměření na určitý zdroj, strategii nebo určitý prostor.

Takže oděv a nebo textil je z pohledu koncepce modelů kultur ze strany rekonstrukční paleoetnologie jen jakousi vedlejší ne vždy jasnou oblastí v nutném projevu kultury. A pokud je tato oblast takto patrná, jak vidíme ze Sungiru a z pavlovských otisků textilu, spíš to hodně naznačuje o úrovni právě těch nutných a základních oblastech výroby předmětů, která teprve zřejmě stála za to a která nám v archeologickém materiálu unikla díky své nedochovatelné povaze.

Kritické vyhodnocování gravettienu posouvá hodnotitele právě do takové pozice, kdy začíná tušit velikost a pestrost někdejších živoucích kultur. Pak se nutně dostaví silný emoční prožitek, který nádherně vyjádřil v jednom zamyšlení o dávných lidech Jiří Svoboda…

,,Obrovský časoprostorový rozměr paleolitu před námi rozestírá mozaiku loveckých adaptací, z nichž řada byla nejen úspěšná ve svém kontrétním prostředí, ale svým způsobem dokonalá. Pro každého z nás je tu, věřím, i kus skutečného humanismu: ten tkví někde v pochopení minulých populací a způsobu života, k němuž dospěly, v celé jejich pestré rozmanitosti.“

(Čas lovců)