Konstrukční úroveň

Rekonstrukční transformace této přegeometrizované venuše sice neukáže nic o někdejším modelu, ale napoví ledacos o fantazii a zdrojích fantazie někdejšího autora. Na spodním vrcholu trojúhelníku, který představuje hlavu je vidět příčné rovnoběžné rýhy. Je snadno si představit, že se jedná o omotávku jež má spojit komponenty obou ramen. Omotávka je pak snadno dovoditelná na dalších příčných segmentech konstrukce hlavy. Podobně jde dovodit proplétání vnějšího okraje prsou-ramenou-paží. Samozřejmě nejlogičtější asociací je spojení na hrudi omotávkou. Umění se zde zřejmě dostalo do světa technických řešení konstrukční oblasti, možná náhodou, nějakou individuální asociací, ale možná oklikou přes mytologii... Venuše sama je spojením známého gravettienského kánonu a plošných známých gravettienských vzorů celek pak může působit zcela nově a nečekaně. Příčné vrypy na hrudi jsou tak možná i asociací ke spojení v obecnější výtvarné rovině (symbol spojování).

Dlouhá tenká slonovinová příčně prasklá čelenka je kvůli novému spoji provrtaná na samém myslitelném okraji spojů, to ukazuje využití znalosti vlastnosti materiálů až po jejich nejkrajnější krajní mez. A to bez rezervy, hlavní je vizáž a ta má přednost před jistotou. U sošky muže z Brna II zase najdeme speciálně vykrojené plochy pro vložení nohou do trupu těla a sledujeme montáž figury v ose těla pomocí ojediněle a patologicky dochovaného dutého nervového kanálu nebo umělého tunýlku (v době popisu nebylo zatím odlišeno), který prochází jak tělem tak hlavou. Možná, že šlo o řešení jak z malých kousků nějakého vzácného zbytku dutého klu udělat velkou postavu. Výroba po jednotlivých dílech přidala sošce na odolnosti a to v tom smyslu, že určité poškozené partie se daly později nahradit novými. Soška je vlastně pohyblivá jen kolem vlastní osy buď protažením řemínku a zavěšením nebo na tyčce a to se týká jen hlavy vůči trupu.

Tato názorná starší rekonstrukční schématická tabule ukazuje doplnění chybějících částí sošky z Brna II, a také souvislosti hybnosti. Osou sošky mohla procházet tyčka nebo řemínek a hlava na ni stejně jako samotné tělo mohlo být kolem této osy pohyblivé. Fixní zůstaly ruce a nohy. Čep se mohl uložit do důlku v místě pánve, ale také mohlo jít jen o nějaký kaz či pozůstatek po dřívějším zpracování z původním úplně jiným záměrem. Je tedy možné, že důlek v pánvi vůbec nemusel mít v rámci sošky konstrukční roli. Důležitým bylo slepení jednotlivých segmentů sošky. Nejednalo se tedy s určitostí o loutku ani o marionetu, ale o sošku s určitým zřejmě konkrétním užitím, která měla jen některé pohyblivé prvky. (Doplněné části jsou vyznačeny zeleně)

Lepení můžeme předpokládat u sošky z Brna II, ale dobře bychom je měli znát z jiného materiálu pavlovienu - je jím dvojitý, uměle spojený špičák. (Červenné obdelníčky znamenají totéž měřítko).

Ruce byly pevně přilepeny napevno, jeden osamocený boční otvor někdy interpretovaný jako osa pro ruku je však umístěn naprosto neanatomicky daleko pod ramenem. Spíš je otázka technologie proč je zde nadbytečný otvor a ani umístění čepu na vnitřním okraji složitěji tvarovaného místa pro uložení horní části nohy nedovolovalo nějaký pohyb a onen otvor pro čep je tak na okraji, že jsem na velkých pochybách jestli má opravdu jít o otvor určený pro čep. Sice se někdy dodnes traduje, že jde o marionetu, ale Martin Oliva ve své revizní práci (Oliva Martin, Šamanský hrob) zpochybnil některé pohybové funkce sošky.

Postupná rekonstrukce sošky z Brna. Na prvním obrázku vidíme dochovaný a už vlastně velmi pracně restaurovaný zbytek relativně velké mužské sošky. Uprostřed vidíme rekonstrukci napodobující někdejší stav kompletní slonovinové sošky a napravo vidíme tuto sošku oděnou po gravettienském způsobu. V této podobě mohla zastupovat šamana a sloužit mu k udržení persony zvláštního člověka.

Tak bychom měli už dva nadbytečné otvory s kterými si vůbec nevíme rady, pokud nechceme příliš fantazírovat. Je však možné, že původně byl kel navrtán za speciálním a zcela odlišným účelem a teprve později z něj byla udělaná soška muže a pozůstalé otvory zůstaly jako památka na dřívější užití nebo záměr. To nám zodpoví až bližší prozkoumání charakteru všech otvorů. Zatím jsme se trochu jen na CT tomografu vyděsili, protože tam, kde jsme čekali hlavní vývrt nebo kanál (v ose sošky) byla na obrazovce evidentní jeskyně se vším všudy – dómy, komory, vybočující prostory, úzké vstupní chodby. Pokud se nejedná o technologii změkčování nebo proleptávání slonoviny (nebo dodatečnou korozi materiálu) pak bude hlavní kanálek dílem patalogického procesu.

Tady si musíme udělat ještě malou odbočku k technologii vrtání a technologii slepování. Z Malty máme drobnou destičku s vyčnívajícím ouškem, které muselo být složitěji provrtáno a nedávno nalezená slonovinová flétna z rakouského aurignacienu ve svém jádru skrývá dost důležité tajemství a možná i klíč k pochopení osy sošky z Brna II. Naopak skládání pochopíme zkoumáním lepení, to dokladuje už velmi starý artefakt z Předmostí známý jako dvojitý špičák a samozřejmě v kontextu se středopaleolitickou lokalitou Königsaue.

Podle mne skládání celku z dílů není objeveno až při výrobě takové sošky, ale patřilo do normálního rejstříku způsobu realizace větších celků v gravettienu. Soška muže je vlastně jen určitou paralelou kožené vycpané hračky, které známe od severoamerických indiánů. Tady se jednoduché tvary vzájemně přišijí a hned tu máme panenku, panáčka nebo zvířátko. Stejně tak se dělají i figurky s mytologickým nádechem o kterých z jižní Ameriky referoval svého času Alberto Vojtěch Frič jako o figurkách předků, kterým je věnovaná pozornost jako živým. Takové kožené vycpané figurky jsem přičlenil i do rekonstrukční napodobeniny sungirského dětského hrobu.

Kdybychom chtěli nějakou logickou úvahu o charakteru středového kanálku šamanské sošky museli bychom se obrátit na statistiku. Pozitivní cestu logiky si nejlépe uvědomíme, když se podíváme na tvrzení Martina Olivy v článku ,,Šaman a jeho loutka 21 000 let před Kristem" v časopise Archeologie 2/2005. Ano to je ten časopis v kterém rekonstrukci šamanské sošky přisoudili Pavlu Zochovi, ve skutečnosti Pavel Zoch jen udělal model sošky podle mích rekonstrukcí, které vznikaly už od roku 1998 a jsou k dispozici k viděni pro veřejnost na internetových stranách Antroparku na Akademii věd. Tedy zde nebylo napsáno žádné ....,,...podle původní rekonstrukce Libora Baláka z roku toho a toho"... . Prostě to byla jen obyčejná zlodějina. Pro některé rádoby odpovědné lidi jsou rekonstrukce totiž jen jakési kresbičky, nechápou pojem paleoetnologie, stejně jako nechápou, co je to kritický a vědecký či dokonce korektní přístup..

Ale nazpět k tématu... už varovně vypadá informace od Martina Olivy o sběru kelnatek na čepici šamana, které se měly podle něj sbírat roky. Neodvolává se totiž na žádný informační pramen a sám není paleontolog ani na paleontologii nikdy nepracoval. Já se ze svým opačným stanoviskem odvolávám na paleontologa Pavla Hudce, který se schránkám měkkýšů v miocenních usazeninách Moravy skutečně věnoval. V daleko otevřenější krajině při sporé severské vegetaci a různých půdních procesech, typických pro severské oblasti, byla pravděpodobně celá řada mioceních povrchových lokalit daleko lépe zřetelná než dnes. Znalost lokalit s třetihorními fosíliemi mohla být proto velmi solidní a docela dobře je možné, že určití lidé z gravettienu měli daleko lepší znalosti o takových lokalitách než Oliva..

Martin Oliva o samotném klu ze sošky píše... ,,Vyšetření trupu plastiky muže na počítačovém tomografu rentgenu prokázalo, že podélný otvor, který jsme dříve považovali za provrtaný, je patrně důsledkem nějakého zánětu, protože se nepravidelně rozšiřuje na všechny strany a má zaoblené stěny. Pravěký tvůrce na klu ovšem zpozoroval pouze to, že má podélný otvor, který by bylo možno využít k nasazení dalšího dílu sošky, konkrétně hlavy. " Jednak zde můžeme sledovat zmatečnost názvosloví technologií, soška není rozhodně plastikou, tou je například Věstonická venuše, která vznikla přidáváním a tvarováním materiálu. Sošky vzniklé odebíráním materiálu jsou vždy jen a jen skulptury. Celkový popis sám je ukázkou heuristického a symbolického uvažování. Profesor Musil totiž kdysi ústně sdělil Martinu Olivovi, že je možné, že se středový kanálek mamutího klu nemusel díky nějakému patalogickému procesu uzavřít, tak jak je to u klů běžné. To však byla statisticky zanedbatelná a spíše teoretická možnost. Když se před námi objevil jeskyní prostor v hlavě a trupu sošky, hned jsme o zánětlivém procesu začali mluvit, načeš nám Petr Krupa, který u rentgenu pracuje oponoval. Sice neviděl mnoho klů, ale hodně změn po zánětech a ty podle něj tento charakter neměly. Tedy by bylo logické brát názor specialisty alespoň v potas. Proto jsem se začal ještě ten den zabývat vysvětlením určité umělé technologie. Důležité bylo, že všechny čtyři vstupní otvory byly vždy velice úzké a rozšíření bylo nejevidentnější někde uprostřed. To jsem vysvětloval jako místo setkání protichůdného umělého abrazního procesu. Považoval jsem tuto strukturu za odvrtanou a následně zkorodovanou při fosilizaci, ale proč by k tomu nemělo dojít i u samotných otvorů na povrchu skulptury? Vlastně jediným skutečným odborníkem na konstrukční práce, který se k dané věci vyjádřil byl můj taťka Josef Balák, dlouholetý strojní konstruktér. On v charakteru centrální ,,chodby" viděl bez jakéhokoli zaváhání zcela evidentní postup leptání. Po odvrtání základního vstupního otvoru se dovnitř nalévala látka, která rozpouští i kosti, například obsah hyeního žaludku. Pochopitelně ze začátku, tam kde bylo ještě dobře vidět bylo byl proces leptání dobře kontrolovatelný, později - hlouběji už nebyla optická kontrola možní a právě zde docházelo k rozsáhlejšími odleptávání do stran.

To se dělo určitou dobu a pak se stejná technologie užila z druhé strany. Samozřejmě se postupovalo pomalu po malých úsecích, aby se kyselina nerozlévala mnoho do stran, což se dělo i tak a to je to co sledujeme na záběrech CT . Následný článek (v stále tomtéž časopise) Krupy a Hložka také tuto teorii leptání cituje i když vůbec neuvádí autora myšlenky. Krupa a Hložek však alespoň pochopili, že je zde problém zúžení konců tunýlků, který se musí vyřešit a právě leptání vše vysvětluje. Naopak Olivova koncepce patalogického procesu musí zákonitě vyvolat otázku kolik bychom statisticky potřebovali patalogicky pozměněných klů, abychom se jejich náhodným přeříznutím vždy zrovna trefili právě do míst s nejužším tunýlkem. A nebo se profesor Rudolf Musil mýlí a patalogické tunýlky uprostřed klů byly velmi běžné? A nebo měli gravettienci k určení zúžených míst v klu k dispozici rentgen? Hledat dopředu v klu taková místa nějakou sondou je absurdní, protože by jste museli mít předem povědomí o stavu průběhu kanálku, což mít nebudete, když nemáte rentgen. Když neměli o stavu tunýlků šajnu vysokoškolsky vzdělaní archeologové, jak by to asi zvládli tak obyčejní lidé jako já, vy nebo gravettienci? Je to jen logika proti heuristice.

A ještě jedna statistika, Petr Škrdla, který se věnoval technologii otvorů v gravettienu, přímo vrtání jako takové v gravettienu nezaznamenal a to se zabýval i pracemi zahraničních kolegů. Proto hledat u gravettienské sošky stopy skutečného vrtání je nelogické, protože to neodpovídá statistice z pohledu paleoetnologie (z pohledu znalosti chování daného etnika). Ale postup, kdy je abradovana jedna a pak druhá strana a jsou pak proti sobě propojeny - proraženy je pro gravettien běžný. Že zde zde máme doklad takového ,,proražení" formou rozleptání je daleko přijatelnější a realističtější než očekávání hladkého dlouhého vývrtu. Možná jsme měli hned na počátku, brát Petra Škrdly, co by inženýra skutečně vážně a vůbec neočekávat vrtání a být zvědaví na užitou technologii. Navíc právě Petr Škrdla si dal velikou práci, která má plně paleoetnologický charakter a zabývá se konstrukcí a řemeslem gravettienu při vrtání a sleduje jeden jediný stále dokola se opakující kulturní vzorec a vysvětluje naprosto logicky proč tomu tak je. Pouští se do psychologie přírodních národů a lidí jiných kultur, je to velmi solidní práce. Je mně osobně hanba, že jsem hned od počátku nebral vážně Škrdlovu práci, kde jednak vysvětluje, že v gravetienu neexistuje vrtání durch vrtáčkem z jedné strany na druhou, ale jiná koncepce k provádění otvorů.... z obou stran s následnými úpravami. Vysvětluje dokonce i kulturní povahu důvod proč lpět na takové technologii, byť by se nabízela lepší. Takže osobně se zde Petru Škrdlovi velmi omlouvám a je mi jasné, že kdybych vycházel z jeho práce ihned odpočátku, mé očekávání by určitě bylo realističtější a ovlivnilo i ostatní zainteresované - Hložeka a Olivy. Což zpětně znamená, že za názorem Olivy, který je heuristický nesu zase určitou konkrétní vinu já, protože jsem Škrdlovu práci velmi dobře znal a najednou v dané době jsem na ni prostě zapomněl. Opačně řečeno, to co jsme uprostřed sošky nalezli plně potvrzuje Škrdlovu práci a Petr Škrdla na ní může být hrdý. Jeho závěr je možné brát i jako prognóza a ta mu určitě vyšla.

wpe5.jpg (28749 bytes)

Zatímco časopis Archeologie vydává moji původní starou rekonstrukční napodobeninu kompletní sošky z roku 1998-9 za původní práci někoho jiného (šlo jen o počítačové převyprávění stejné práce), ve stejnou dobu připravuji celou plejádu možných variant týkající se původní podoby něketrých materiálů z hrobu Brna II. Po revizi, která následovala díky tomografického šetření. Tato z mnoha důvodů logičtější variace je v souladu s dynamičtější pózou ruk a celá soška připomíná bubnujícího šamana. Zakončení partie kolem nohou, třísel a zadečku vypadá stejně reálně jako stojící nohy, ale ty by šli spojit i jinými způsoby, jediný možný způsob jak obstojně spojit tělo se zdvihnutýma nohama máme před sebou. Zase této sedící kocepci tak bude nahrávat statistika. Realitou je, že v gravettienu jsou sedící figurky známé a známe je také z Moravy. Tato ukázka je určitou drobnou sondou do větší připravované a specializované práce. Tak, jako tak, ve své podstatě všechny varianty původní podoby počítají se solidně připravenými spojovacími plochami a počítají s lepidlem či lepícím tmelem. Což je určitě solidní informace, chceme-li sledovat řemeslnou a technologickou úroveň gravettienské kultury.

Do ukázek řemeslného a konstrukčního umění gravettienu jsem zařadil i tento drobný předmět. Sice nevíme k čemu sloužil, ale evidentně vidíme řešení, které známe i ze současnosti například z řady držadel a držadélek na kyblíky, kyblíčky a vědra. I dnes si můžeme vychutnat konstrukčního ducha někdejšího autora tohoto předmětu.

Zajímavé konstrukční řešení vnějšího očka pro průvlek (Malta na Sibiři) u drobného artefaktu. Je to princip bez kterého by například nešlo uvázat sněžnice ani lyže. V této souvislosti si musíme vzpomenout na zadní stranu izolovaných prsou z DV, ty jsou řešeny velmi obdobně...

Ale skládání celku z dílů patřilo do oblasti normální a běžné konstruktérské praxe gravettienu jak u konstrukce obydlí, tak při konstrukci zbraní, nejde tedy o něco unikátního a ani se tento přístup neobjevuje rozhodně poprvé. V Evropě registrujeme takové skládání o více jak 30 000 let dříve u neandrtálců u již zmíněného držadélka (celá oblast takového chování však nejpravděpodobněji patří do starobylé hypertrofické konstruktivní tvořivosti).

Nejen zpracování kostěné a slonovinové suroviny patřilo k chloubě gravettienu, ale vedle takto dochovatelných předmětů patří předměty ještě lépe archeologicky dochovatelné a to kamenné nástroje. Mezi špičku konstruktérství určitě patří nakládání ze surovinou tak, aby pracovala jen tam, kde její zapotřebí. Zbytek je z dostupnější kostěné nebo dřevěné suroviny. Silicity se k nám na Moravu dopravovaly jen z několika tehdy uznávaných míst těžby a tak se mnohdy kamennou surovinou šetřilo. K šetření patřila už samotná technologie těžby úštěpů z připraveného jádra. Z gravettienu známe drobné hroty, ale i drobné pilečky. Rekonstrukce ukazuje, že spolu by mohly vytvořit velice účinnou kopií skládaných hrotů z mikrolitů jaké například známe díky kostěným hrotům také z magdaleniénu. (Rekonstrukční napodobeniny vychází z koncepce Petra Škrdli)

Další konstruktérská řešení tušíme v případě užití pileček k složení hrotu chladné střelné zbraně. Tím dochází jak k šetrnému zacházení ze surovinou, tak jednotlivé části jsou při poškození snadno vyměnitelné, aniž by se hned zničil celek, podobné řešení například při obrábění kovů se objevilo až v druhé polovině 20.století (Škrdla tam a tam). Stejně tak tušíme mechanické konstrukce loveckých pastí, které nepřímo dokládají osteologické materiály tak malých mláďat lišek, které by byly jinak pro živého selektujícího lovce bezcenné (Musil Rudolf-ústní sdělení). Nepřímo, ale zcela přesvědčivé je doložena konstrukce takových komplexních nástrojů pomocí nichž je možné opracovávat slonovinu či měkčí kameny, jak hrubě, tak zabrušováním, ale i leštěním. Sem patří konstrukce držadel nástrojů, které znásobují v některých případech jejich možnosti a usnadňují práci (ale jsou i součástí kostěných a slonovinových nástrojů-např.Kostěnki, Dolní Věstonice). (První archeologicky doložená držadla v Evropě z organického materiálu pocházejí už z období 58 000 let) (Mania Ditrich tam a tam). V pavlovienu vidíme i výrobu tvrdých umělých retušérů pomocí broušení. Při výrobě otvorů vidíme jak rychlé a jednoduché prořezání (Škrdla tam a tam) nebo klasické provrtání při výrobě obrovského množství slonovinových korálků z oblasti východní Evropy a centrální Asie. Za zmínku rozhodně stojí možné konstrukce takového vybavení a zařízení umožňující výrobu stovek a tisíců těchto korálků ze Sungiru.

Mezi gravetienské technicky určitě stojí za pozornost konstrukční a řemeslné řešení zpracování kotoučku-kola (Sungir). Zůstala zamýšlená velikost kotoučků, přesto , že váha odpovídá daleko menším kolečkům. Bylo totiž odebráno tolik materiálu, aby se významně snížila jeho váha, ačkoli pevnost mnoho neutrpěla. Zůstaly tak jen paprsky spojující vnitřní a vnější kruh. Tato konstrukce je výhodná při zátěži kolmé na rovinu plochy kola, tento princip je využit v současnosti u všech kol s paprsčitým středem, ať již ze dřeva, kovů nebo umělé hmoty. Zde však mohlo jít o jiné výtvarné zpracování slunečního kotoučku. Ze Sungiru známe kotouček označovaný jako sluneční, který je plný ale má od středu se rozbíhající řady za sebou řazených teček. Samo označení sluneční kotouček je samozřejmě umělé, jedná se v archeologii o asociaci, kterou vyvolává sungirský nález vzhledem k určitým předmětům z mladší doby bronzové.

Zajímavé je zpracování kotoučků ze Sungiru, jednak upomínají Jungovu mandalu, ale hlavně středový otvor, vnitřní kruh a jednotlivé paprsky i obvodový kruh jasně naznačují, že tvar odlehčeného kola s ponecháním jen nejzákladnějších nosných konstrukčních prvků byl vyřešen už před více jak 20 000 roky se vším všudy. Sice kolečko určitě nesloužilo k jízdě na trakaři, protože v severské krajině jsou sáně a soby a psy stále nejlepšími dopravními prostředky, protože umožňují svobodný pohyb po sněhu i bahně všemi směry a to za úplné absence provozovatelů údržby a stavby silnic a cest.

Vzhledem k tomu, že jsme odkázáni především na dochovatelné materiály vidíme, že při technickém řešení nějakého konstrukčního úkolu solidní a invenčně a inovačně otevřený přístup. Patří sem také štípání destiček pomocí klínků a zpracovávání těchto destiček (lvice). Podrobněji ji popisuje Jan Jelínek (Jelínek, Atlas). Bohudíky za takovou surovinu, protože v gravettienu se často užívala kostěná a slonovinová surovina máme dnes dost dobrou představu o technologiích zpracování. A můžeme si tak udělat rozumnou představu o zpracování dřevěných a kožených výrobků, protože byla technicky určitě zvládnuta obdobně brilantně.

Malta na Sibiři. Zřejmě zlomená ,,čelenka" byla opravena osvědčeným technickým způsobem. Oba konce se na protilehlých místech navrtaly a pak se svázaly. Jak je vidět z odvážného vrtání otvorů těsně na okrajích gravettienci velmi dobře znaly mezní hodnoty kompaktnosti materiálů a pracovaly bez rezerv, jen aby výtvarný dojem byl rušen co nejméně. (Stejné řešení vidíme i u materiálů z Mezinu, je tedy možné tento přístup aplikovat i pro jiná námi rekonstruovaná řešení podoby gravettienských předmětů)

Stejně konstrukční řešení je různé jak v jednotlivých kulturách, tak uvnitř kultur. Přes uniformitu, kterou zajišťuje v kultuře mytologie vidíme určitý byť vymezený prostor pro individuální přístup k technickým a konstrukčním řešením. To se musí taktéž promítat do rekonstrukce, aby zde byla určitá pestrost, kdy každý tehdejší člověk je konstruktér, umělec a zároveň řemeslník. A v těchto činnostech se projevují individuality i individuální role jednotlivců. Nesmíme naklonovat větší části gravettienské komunity identické výrobky a postupy, nesmíme zde jen přenést naši kulturu i s velkovýrobou.

Evidentně zde sledujeme typicky lidskou hypertrofii tvořivosti a shromažďování spojenou s hypertrofickým přístupem ke konstrukční tvořivosti, která si pohrává s nejrůznějšími představami, a naprosto svobodně nakládá ze všemi geometrickými prvky. To znamená, že mezi gravettienci mohli být opravdoví talentovaní špičkoví konstruktéři. Vše bylo zase omezeno samovýrobou a mytologií i surovinami, ale naopak každý člověk byl zase jak umělec, řemeslník tak i konstruktér. Celý daný intelektuálně výrobní potenciál byl však pružný a rychle dovedl reagovat na změnu a určitě nebyl omezen patenty. Byl jen vymezen mytologií a od nich se odvíjejícími postupy a naopak akceptoval určitá Tabu, která se také odvíjela od mytologie. Nicméně v rámci zvyklostí kultury bylo možné všechno, proto jakékoli klimatické a jiné překážky mohly být velice rychle překonávány a to plošně celou populací. Nebrzdili jí žádné patenty a ekonomicko-sociální ukazatele. Zůstávaly jen klasické ,,brzdy“ patřící do oblasti normální lidské psychologie.

Znalost zdrojů

Měkčení mamutích klů dokládá dobrou znalost přírodních zdrojů, vlastnosti přírodních látek a dovednost dokázat aplikovat těchto zkušeností i na velkých předmětech. To by nebylo možné, kdyby se na určitá místa nevracely lidé znovu a znovu a nepočítali z vlivem času na materiál. U měkčení klu půjde o dobu relativně delší, ale i to bylo součástí jejich konstrukční a řemeslné strategie.

Právě v mladém paleolitu ne vždy sahá člověk po poměrně slušném nedalekém zdroji silicitů jako by nebyl schopen ho ve své domovině vůbec zaregistrovat a transportuje si jiný materiál i stovky kilometrů z jiných, naprosto neúměrně vzdálených ložisk. Je to naprosto iracionální chování na které archeologové často upozorňují (Klíma, Oliva, Svoboda, Škrdla,). Někdy se předpokládá, že za takovým iracionálním kulturním chováním stojí mytologie, která je již od počátku mladého paleolitu velmi dobře doložena v archeologickém materiálu (soška lva-člověka ze staršího aurignacienu, opačně orientované, ale spojené dvojfigury) a průběžně se pak dál objevují další doklady (šamanské atributy v hrobech). Jindy se uvažuje, že takové chování mělo sociální charakter, kdy se s materiálem obchodovalo, nebo sloužil jako dar mající zajistit dobré vztahy různých etnik nebo komunit vzhledem k pohybu lidí během roku, kdy se měnily teritoriální vztahy (Oliva Martin, Moravský gravettien).

Bylo dokumentováno i užití černého uhlí k otopu (Petřkovice). A v našem pavlovienu jsou velmi dobře doloženy fosilní miocení zkameněliny jako schránky kelnatek (např.Brno II), ale i lastury mořských škeblí a žraločí zub. Na jižní Moravě se místy objevují povrchové výchozy mořských usazenin bohaté na fosílie, v takovém stavu a množství, že je po deštích možné pravidelně sbírat (např. Kinberk u Mikulova). Pavel Hudec, který zpracovával paleontologii mioceního moře v okolí Lomnice u Tišnova mi sdělil (ústní sdělení), že je možné na Moravě najít i lokality velmi bohaté na kelnatky a i v krátkém čase sesbírat kelnatky v počtu 600 kusů (hrubý počet kelnatek z hrobu Brno II).

I využití určitého spektra přírodních barviv patří do inventáře zdrojů pavlovienu, spektrem těchto barviv se zabýval archeolog Ondrej Šedo (Svoboda, Čas lovců,). V gravettienu některé kultury schraňují kosterní materiál ulovených zvířat, z nichž je nejznámější materiál mamutích osteologických zbytků. Jindy se tyto kumulace kostí vykládají jako přirozené mamutí hřbitovy (Olga Sofferová-Oliva, Moravský gravettien). Jestliže se ve slovníku rekonstrukční paleoetnologie v Antroparku mluví o transparentnosti některých kultur a o tom, že je pro nás obtížné naslouchat ,,šeptajícímu“ archeologickému materiálu, můžeme docela dobře vidět stejnou situaci právě kolem pověstných mamutích skládek.

V materiálu pavlovienu nacházíme jak ploché kameny, tak drtiče. Zpracovávalo se jak barvivo (např. Petřkovice), tak rostlinný materiál (expertíza britských kolegů). Zajímavé je, že se pavlovienská sídliště vyskytují vždy u takové vody, kde bychom očekávali rákos nebo orobinec. Kořeny těchto rostlin se drtí a peče se z nich chléb. Sledujeme tak mapování zdrojů (minerálních zdrojů barviv a užitkových rostlin) a schopnost je prakticky využívat. Z této pozice je užití obilovin k zpracování na potravinu na území dnešní Palestýny normálním chováním, nikoli naprosto nečekaným a naprosto izolovaným objevem. V reále je takové chování limitované dalšími faktory, například klimatickými, ale i například parazitologickými. Například v současné tropické Africe znamená mýcení lesa pro zemědělské účely připravování podmínek pro komáry přenášející malárii. V podmínkách přímé sociální vazby by se takové jednání nejpravděpodobněji zapovězelo mytologií, protože by vedlo především k vysoké dětské mortalitě.

Materiál mamutích kostí je pro nás objemově a symbolicky tak výrazný, že pak opomíjíme zároveň vyhodnotit i ostatní osteologické materiály patřící do těchto skládek kostí a nějak je logicky začlenit do dané teorie. Jsou zde totiž vedle kostí mamutů i další ostatky zvířeny, naprosto nejrozmanitějšího charakteru (vlk, liška, nosorožec, kůň, sob atd.) a někdy i jednotlivé kosti lidí. Protože zcela evidentně evropský mladopaleolitický člověk kosti, zuby a parohovinu užíval jako materiál k výrobě předmětů a zcela průkazně topil někdy mamutími kostmi (Klíma DV, Jarošová 1999), lze považovat tyto kosterní skládky za všehochuť kostí a nejen mamutů. Prostě za jakousi umělou surovinovou základnu příležitostně využitelnou jako zdroj k těžbě materiálu. Uložení kostí ve vodním a vlhkém prostředí není pravidlem (Milovice) a i o známé lokality, kde měli být kosti ve vodě se vedou zpětně spory, protože ne vše je zcela zřejmé (revize Jana Jelínka k materiálům v Dolních Věstonicích). Petr Škrdla by si například dovedl představit kosti jako určité dláždění kolem vodních zdrojů, pro tuto představu mluví jeden rozhodující argument. Přinesení lehkých a uvnitř porézních kostí na lokalitu by bylo daleko snadnější než dovoz daleko těžšího kamení stejného objemu a pak jejich zašlapávání užíváním a sjížděním v terénu by nutil uživatele nosit postupně další a další mamutí kosti až by mohla vzniknout námi zachycená komplikovaná prostorová situace.

Dláždění kameny je opravdu z mladého paleolitu známé a i samotné uložení základů obydlí na permafrostu, který na povrchu v létě taje počítá mnohdy s použitím kamenů nebo kostí (Milovice, DV).

Situování pavlovienských, ale i některých wilendorf-kostěnkienských sídlišť se tvrdošíjně opakuje podle šablony nároků na krajinu a její reliéf, nadmořskou výšku a přítomnost vodního toku situovaném v krajině určitým konkrétním způsobem (Škrdla Petr). Prvotním impulsem k osídlení tedy dozajista nebyly domnělé mamutí hřbitovy, ale určitá ideální konfigurace terénu, nadmořské výšky, přítomnost toku atd, dokonce matematicky vyjádřitelná a počítačově zpracovatelná.

Na lokalitách vidíme, že je z pavlovienských táborů především skvělý rozhled pro pozorování velmi značné části okolité i vzdálené krajiny. To se zdá souviset se sledováním zvěře jako zdroje potravin (podobně posuzují někteří francouzští prehistorikové i jejich některé mladopaleolitické lokality umístěné na vyvýšených místech) a dalšího užitkového materiálu. Ale může to navíc souviset i ze zdrojem určitých rostlin (rákos, orobinec – kořeny jsou jedlé, dají se přímo péci nebo lze z nich připravit drcením mouku pro chleba, takové drcení a mletí rostliné kaše popisuje u našich pavlovienců na základě výzkumu třecích kamenů Jiří Svoboda v publikaci Čas lovců), nebo celého společenstva rostlin, využívaného přímo člověkem, nebo primárně lovnými zvířaty, nebo kombinací všech možností (což bude nejpravděpodobnější). Zároveň některé lokality svoji terénní výjimečností jsou ideální pro vizuální (kouř, v noci oheň) dálkovou komunikaci a samozřejmě snadnou orientaci.

Zobecňování společných rysů gravettienských sídlišť na Moravě při dílčím výsledku způsobu lovu vylučuje jako obecnou charakteristiku lov mamutů ve svahu. Představa byla původně zkonstruována pro Dolní Věstonice B.Klímou (Klíma, 1983, 53), ale takový významný rozsáhlý terénní útvar byl pouze na pálavských svazích, nikoli už v samotném Předmostí. Při tvorbě představ o průběhu lovu nebyla sledována účinnost zbraní pavlovienců což je fatální nedostatek. Mamutovinové dlouhé hroty na průřezu kulaté jsou principiálně shodné s shöningenskými celodřevěnými oštěpy (Což není nijak objevné tvrzení, protože na tuto paralelu upozorňuje Klíma (Klíma, 1983, 53). Po vbodnutí totiž samotnou ránu v kůži hrot nerozřezává, toto místo slouží spíše jako opěrný bod, kdy váha ratiště fyzikální silou prosté páky začne pohybovat hrotem nahoru a rozšiřovat původní bodné poranění, k tomu je nutné přičíst změnu statiky zasáhnutého zvířete a další pohyby do stran. Pak je výsledkem sice stále malý otvor v kůži, za ním je však rozsáhlé traumatické poškození vnitřních orgánů spojené nejpravděpodobněji s masivním krvácením. Vše způsobené hrotem, který vypáčí ve vnitřnostech svoji cestu. Předpokládám, že celkový výsledek poranění bude podobný jako u poranění způsobené rázovou vlnou projektilu z kulovnice letícího tělem. Zaujali mne především některé srovnatelné parametry zbraní, tak i kosti velkých zvířat v táborech jak u gravettienských lovců mamutů severního, tak i u staropaleolitických lovců slonů, koní, zubrů a nosorožců. Zajímavé je, že podobné ale i výraznější hroty jsou v Sungiru, ale na jiných územích (východní Čechy, severní Amerika) jsou dokladovány kamenné hroty zalomené v žebrech a kostech. U některých amerických nálezů to vypadá jakoby jediný mamut byl zasažen více jak desítkou hrotů (tyto kamenné hroty mohli sice způsobovat určité a dokonce i vážné poranění, ale nemuseli mít ,,zastavovací schopnost“, proto se zásahy museli opakovat). To by naznačovalo, že by bylo velice dobré přezkoumat možné následky a účinnost různých typů hrotů a zbraní, protože by to zpětně mohlo ovlivnit naše mínění o nutnosti nebo naopak možnosti opomnění vlivu terénu při lovu mamutů.

Známé je použití kvalitního kamenného černého uhlí v Petřkovicích (Jarošová, 1999,59) jako topiva.

Vyhodnocení – pro pavlovience je charakteristické i chování, kterého si všímá například Martin Oliva kolem zdrojů kamenné suroviny. Orientace na vzdálené zdroje s přezíráním bližších zdrojů. Dlouhé transporty na jedné straně, pečlivé a šetrné vyčerpávání materiálu a z toho někdy najednou plýtvání vzácným materiálem. Martin Oliva srovnává toto chování se severozápadními indiány především s takzvaným ,,potlačem“ kdy se lidé předvádí, plýtvají s potravinami a s výrobky, které někdy ničí, v jiné literatuře se uvádí, že je rozdávají a to především svým ,,soupeřům v titulech“, upevní si tak titul, který je pro pořadatele potlače prioritní. Vztah ke zdrojům se tak zdá být určitou další solidní cestou, která by mohla vést k odhalení persony související nejenom s vlastní vizáží.

Martin Oliva přičítá zase určitý konkrétní rys pro personu prezentací pavlovienců, kdy uvažuje o skládkách mamutích kostí jako o trofejním materiálu, který sloužil jejich prezentaci a měl symbolizovat jejich loveckou dovednost (a náklonnost mytologických postav umožňující takové bohaté lovy). Ještě raději upozorním, že to nijak nevylučuje zároveň to, aby se trofeje staly surovinou k čemukoli.

Orientace na některé ,,vzácné netradiční“ zdroje jako fosilní schránky měkkýšů naznačují, že pro zdobení oděvů se sahalo i k zdánlivě iracionálnímu způsobu sběru schránek vodních živočichů na suchu. Možná, že tato paradoxní těžba fosílií měla své kouzlo a výskyt vodních schránek byl spojen s nějakou mytologií, která svým způsobem mohla pak těmito schránkami vyzdobený předmět o to více ozvláštňovat a ozvláštňovat tak i svého nositele a majitele (pohřeb muže BrnoII).