© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku 

Persona a evoluční teorie

(hyperevolucionalismus, evolucionalismus  a neoevolucionalismus).

      Vlastě jsem se setkal jen s jedinou jinou koncepcí, která se snažila vysvětloval účesy venuší nějak striktně evolucionalisticky, kdy gravettien je považován za dobu, kdy ještě úprava hlavy nebyla normální (a lidé chodili rozcuchaní a neupravení) a účesy normálně plošně neexistovaly, ale vznikaly jen výjimečně při nějaké zvláštní příležitosti (například při vizi). A právě tento výjimečný stav mají podle této teorie zachycovat všechny sošky gravettienských venuší. Jindy je účes akceptován, ale je zmírněn alespoň zdůrazněnou špínou nebo fádností oděvu. Jinak lidé o sebe vůbec neměli ještě dbát v takovém smyslu slova jak jej dokládá etnografie.

    Taková pseudovědecká teorie vlastně jen akceptuje klasickou (nevyslovenou a zase pseudovědeckou) novomytlologickou teorií nultého předka, který ještě nic neuměl a naprosto šíleným způsobem ignoruje etologii, která dokládá plošné starání se o vizáž mezi obratlovci a o srst mezi primáty (podpořeného libostí) a někdy povýšeného i na oblast sociálního utváření vztahů.

     Je to vlastně pseudolegenda o ,,pračlověkovi“, který stejně jako dnešní člověk už nepatří do říše zvířat a tak se u něho nevyskytují vlastnosti a schopnosti zvířat, ale ještě nemá v sobě to pravé ,,lidství“ z dnešního člověka. Je tedy vnitřně prázdný a proto jednoduchý, hrubý, syrový a primitivní. To jsou zaříkávadla za kterými se schovávají ,,vykladači“ prehistorie ,,pračlověka“.

      Když se začteme do prací klasických gravettologů najdeme zde nejeden příklad odmítnutí jednoduchého gradualismu. Například Petr Škrdla hned v úvodu své práce Zhodnocení technologií výroby kamenných nástrojů uvádí ,,Tento vývoj (technologický vývoj) nebyl v žádném případě lineárně gradující – tedy od nejprimitivnějších forem k lepším a lepším, ale byl mnohem komplexnějším procesem spojeným se změnami přírodního prostředí, změnami potřeb samotného člověka, společnosti apod.“   V stejné práci Petr Škrdla uvádí…   ,,..lidé se nechovají podle vědecké, technologické nebo ekonomické logiky, ale jejich chování je ovlivněno výrazem, vírou (mytologií) a ideemi – tedy potřebami, které nejsou technologicky podmíněny.  Toto technologicky nelogické chování (například nepřebírání pokročilejších technologií nepřítele) pro ně může mít smrtelné následky.“

      V tomto případě u přírodních národů i zbraně musí být podloženy nějakou vlastní mytologií jinak jsou prvkem ohrožující jejich vlastní kulturu. Je to určitý strach z kulturního vykořenění, strach z ohrožení vlastního specifického pohledu na svět. Je to pohled né jedince, ale pohled jedince v kultuře, je to pohled nikoli na psychologii jedince, ale na sociální psychologii a ta má odlišné zákonitosti od individuální psychologie. Převzaté zbrani od bílých dávali indiáni alespoň svoji výzdobu, aby ji začlenily do logiky vlastního světa.

      Podobně je to z pohledem na kulturu co by nadhodnotu, která se vytváří jen jako doklad přemíry spokojeného života. U nás už v osmdesátých létech prosazoval Jan Jelínek takový pohled na kulturu, kdy je ona nedílnou součástí lidského bytí. Z této koncepce vychází i Martin Oliva a kritizuje tzv. ,,vulgární materialismus“ píše…     ,,…Není pravděpodobně náhodné, že kulturní rozvoj gravettienu dosahuje svého vrcholu právě na sídlištích s nejpočetnějšími pozůstatky mamutů. Zde ovšem nevystačíme s vulgárně materialistickým náhledem, že lidé tvořili kulturu jen když měli plné žaludky. Ve vysoce kompetitivních společnostech hrály rozhodující roli spíše psychické motivace, úzce spojené s reprezentací jedince či celé skupiny… (Oliva,1997)

      Je jasné, že archeologie registruje společnosti, které se podobně jako u gouldovy stáze a náhlého výskytu v biologii živočichů rychle objevují a pak je archeologie dlouhodobě sleduje jako stabilizované celky u nichž sleduje už jen drobnější dílčí proměny a místní diferenciační rozdíly. O typickém evolucionalismu se v poslední době mezi odborníky vlastně ani nedá hovořit, protože jeden způsob života, který se opouští je téměř vždy spojen i ze ztrátou některých jeho rozhodných kvalit a předností a proto mluvíme-li o evoluci musíme zároveň jedním dechem mluvit i o involuci, jako o procesu degradace a ztrát. Tento aspekt se nejčastěji dnes komentuje na příkladu loveckosběračské ekonomie ve srovnání s ekonomikou zemědělskou, kdy novější ekonomika zemědělská může sice uživit více lidí, ale za cenu nadměrné pracnosti, totální změny stavu vnitřních sociálních vazeb, kdy nejvíce ztrácí na své svobodě jedinec zvláště ženy a děti. A právě zánik gravetienského vyjádření ženy a její posun v následném magdalenienu jen na sexuální piktogram je takovým příkladem jasné involuce zapadající právě do koncepce pluralismu.  

     Nekritická aplikace gradualistického evolucionalismu, evolucionalismu a neoevolucionalismu právě svojí nekritičností přechází od vědeckého přístupu na stranu pseudovědy. A v reálném světě, kdy prezentujeme vědecké poznatky kolem prehistorie a především kolem rekonstrukční paleoetnologie je nutné se zabývat pseudorekonstrukcemi, a pavědou, protože nás obklopuje, je obecně rozšířená, je v naprosté většině a má svojí dlouhou tradici, je zde doma a nikdo se ji nedivý, patří prostě do folklóru naší kultury. A dokonce můžeme registrovat, že je tato pseudověda velmi silně bráněna, jako každá regulérní součást kultury (existuje strach z kulturního vykořenění a neplatí ani zde individuální psychologie, ale sociální psychologie).

      Každá věda má vždy svoji pavědu, ale v oblasti rekonstrukcí je třeba realisticky konstatovat, že tady chybí jakýkoli vědecký přístup. Nikdy se nepodkládaly rekonstrukce zprávami, popisem a zdůvodněním a o nějakém kritickém hodnocení si můžeme jen nechat zdát, nikde je nešlo studovat jako předmět, ani jako obor. Nejčastěji se použilo zaklínadlo vědci se domnívají, vědci zjistili…

     Věnovat se rekonstrukcím systematicky a vědecky nepovažují za vhodné ani velká muzea ani jiné akademické instituce. Proto dnes v jednadvacátém století můžeme vidět takové materiály, které mají problémy dokonce i s tím, že nedokáží odlišit fakta od spekulace. 

     U rekonstrukčních napodobenin někdejšího života se ocitáme v určitém koridoru možného, který vymezuje hranice podoby a chování dávných etnik. Stačí se tedy pohybovat při našich představách v rámci tohoto koridoru a rekonstrukce jsou určitě velmi vyhovující představou. To je sice skvělé, ale jde o to, že ony samy koridory jsou vymezeny vědními obory, nebo přesněji některými poznatky z určitých oborů. A právě skladba těchto oborů a výběr určitých poznatků je klíčový. Pokud zde dáme už do samého počátku ohraničení nějakou evoluční teorií, navíc takovou, která má problémy se zobecňováním, je v takto vymezeném koridoru možné vidět úplně něco jiného, než když evoluční teorie odsuneme jen do pozice běžného srovnávacího materiálu.

     Není nutné snad ani upozorňovat, že právě gradualistický evolucionalismus ignoruje i Murdockovo obecné typicky lidské chování etnik moderního člověka odvozené  antropologem z etnografie. A ignoruje i předpoklad sociobiologa Wilsona, že takové typicky lidské chování má organický a genetický (biologický) základ a že je tedy velmi úzce spojeno s moderním člověkem. Jak krátce alespoň nastínit takový mechanismus? Stejně jako Wilson si vyberu ingsces, který je v naprosté většině kultur tabu a to i u přírodních národů. Kultury ho tabuizují i bez znalosti moderní genetiky, jak trefně napsal Wilson ,,…kmenové rady nepočítají genové frekvence a hodnoty mutační zátěže…“ 

      Jedná se o určitou geneticko-organickou (biologickou) otevřenost k určitému chování nebo vybudování takového jednání učením (někdy předpřipraveným učením) v určité době vývoje jednotlivce. Pokud se mu v daném čase nedostane vzoru a motivace zůstane tato příležitost nenaplněna. To je příklad řeči. Ale organické základy chování budou mít možná více různých odlišných příčin, oblastí a mechanismů. Wilson ukazuje, že ty děti, které spolu vyrůstaly v určitém věku v kibucech mezi sebou neuzavíraly v dospělosti mezi sebou sňatek. Je možné, že u člověka dochází společným soužitím sourozenců výrazné zablokování pozdějšího sexuálního zájmu o tyto jedince. A to vše na pocitové úrovni, kdy mají další podobně blízcí vždy roly sourozence, která zablokuje pozdější sexuální zájem o tyto blízké.

       S tímto mechanismem se poprvé setkali zoologické zahrady, které se snažily rozmnožit gepardy, ale vůbec se jim to nedařilo. Teprve až když chovaly od mala obě pohlaví na úplně nejodlehlejší straně zoologických zahrad, tak aby se gepardi ani neucítili, zaznamenaly zahrady konečně úspěch.    

     Jestliže genetika registruje moderního člověka a jeho původ (ve smyslu genetického rodokmenu) mezi 100 000 až 200 000 tisíci roky pak by ony tahanice s evolucionalismem a vírou v nultého ještě nic neumějícího předka patřily při nejlepší vůli nanejvýš někam k těmto časovým údajům sledujícím první moderní lidi (ve skutečnosti však genetika registruje jen genetické zúžení linií nikoli vznik nového druhu). Určitě však samozřejmě pokud zastáváme Gouldovu stázi a náhlý výskyt nebudeme určitě honit čarodějnice u tak ranných obdobích jako jsou civilizace mladého paleolitu.

     Tedy shrňme si, i kdybychom byli zastánci otevřeně pseudovědecké téze nultého předka, časově gravettien je už mimo diskusi o syrovosti, primitivnosti a tak dál, vzhledem k jeho pozdní dataci (nejméně o sto tisíc let). Je to spíš jen trapný hon na čarodějnice podle středověkých pravidel.

    Navíc je zcela neudržitelná představa, vzniku základních ,,moderních“ kulturních technických zvyklostí teprve v posledních několika tisících nebo snad deseti tisících letech, nakonec i kladení nejdůležitějších technicko-kulturních aspektů nemůžeme limitovat jen mladým paleolitem. Osídlování nových prostor jako například Austrálie vypovídají u moderního člověka o námořnictví, tedy dostatečné organizaci, konstrukčních schopnostech, vysoké řemeslné úrovni, navigaci, znalosti zdrojů a to vše už ve středním paleolitu (i když se určitě nejednalo o námořnictví na povel).

       Důvodem proč ani taková jinak seriozní televize se najednou promění v alchymistickou kuchyni udělají z mladopaleolitců ještě né slušné lidi (špíny, vlasy, hadry, cáry kůží a nebo nezdobené fádní oděvy) je tradice, v které dostal mladopaleolitický člověk svého času evoluční roly. Měl hrát roly evolučního následníka neandrtálců, který fyzicky se mění postupně v nás a tato přeměna je i kulturní, od středního paleolitu přes přechodné kultury k mladému paleolitu. Zní to krásně gradualisticky a jistě to svého času dávalo logiku a celá evoluční akce byla velmi oblíbená. Ukazovala moderního člověka jako teprve čerstvě vzniklou formu z člověka neandrtálského před 40 000 roky a věřilo se, že oněmi evolučními stádii se rovnocenně ubíraly všechny současné rasy. Tedy stádií opočlověka, neandrtálce a kromaňonce. Historicky měla tato teorie smysl snad jen v tom, že byla ve své době chápaná jako protirasistická (všichni prošli stejnými společnými vývojovými stádii, význačným propagátorem této teorie byl význačný americký antropolog Aleš Hrdlička), ale označení onoho opočlověka rychle měnilo své nositele, protože morfologové nenarazili na takovou ideálně vývojově přechodovou vyhovující formu, jak teroretikové gradualistické evoluční  teorie v biologii předpokládali.

      A také onen nález moderního člověka z Cró magnonu měl více a více daleko starších bratříčků a tatínků a dědečků (lokalita Kafsa), takže bylo jasné, že jeho vztah s neandrtálcem, nebo alespoň s částí neandrtálců není úplně v pořádku. Nakonec další nálezy několikrát časově převyšovaly evropské nálezy (lokalita Clasis) a mýtus kromagňonce jako vzoru určitého typu dávného člověka padl, ale to už v paleontologii Stephen Jay Gould ,,převracel gradualistickou teorii evoluce v prach“. Je jasné, že právě v době, kdy byla v módě gradualistická teorie měl moderní člověk být na začátku mladého paleolitu teprve ještě čerstvý a začínající a tak se zobrazovali mladopaleolitci podle těchto požadavků tak, aby vyhovovali jak gradualistické evoluční teorii, tak předpokládaným evolučním stádiím upomínajícím v leččems spíš vývojová stádia hmyzu a bezocasatých obojživelníků. Zde měli mladopaleolitičtí lidé své označení (,,kromaňonci“) a měli i svoji přesně předepsanou roly a přesně vymezený scénář. Tady můžeme vidět snahu za dobrým cílem (proti rasizmu) jdoucími prehistoriky, jak se u nich projevují prvky skupinového myšlení, a skupinového tlaku. Některé otázky prostě neexistovaly stejně jako některé archeologické nálezy a když ano, tak na celkové prezentaci a výsledku neměly žádný jiný podíl než jako kuriozity a hříčky přírody. Uměle vytvářená gradualistická teorie si v lidské fantazii vytvořila novomytologický příběh, našla si v archeologii některé vhodné materiály a jim dala roly a rozvíjela další novomytologický nános pseudovědy. Hrdinové těchto novomytologických eposů, dostávají svoje přesně vymezené a hlídané role, scénáře a atributy podle kterých je máme poznat stejně tak, jak se přisouvají kulisy i nápověda, která nás má směrovat ,,správným směrem“.

     Teprve neposlušní magdalenci a především gravettienci zlomily tento krunýř zevnitř, množstvím a povahou nálezů. Dodnes však se leckdo snaží spojit jedno s druhým, stařičkou popravdě mrtvou gradualistickou hru tradičních pavědeckých pověr a konvencí s novými archeologickými prvky, které však mají vypravovat úplně jiný příběh. Je to jako na divadle, kde hrají herci zároveň v jediném představení Zkrocení zlé ženy od Shakespeara, ale zároveň také i Loupežníka od Durenmatta. Promiňte, nebudu tleskat.

Víra, náboženství, fanatismus, rituály a persona

      Wilson rozebírá jak scestné je pro racionální kritické hodnocení pohled přes nekritickou víru a to víru ať je jakákoli, například i přes státní atheistické náboženství. Sám odmítá sice přijmout představu, že ritualizované chování u zvířat má přímo něco společného s lidskými rituály, ale pak pracně dokládá na příkladech, že vlastně člověk se nakonec vždy nějakou ritualizovanou formou předvádí a že je to tak neodbytné, že takové chování, zase jak jinak, bude mít nakonec nějakou tu genetickou podstatu (Wilson 1978). Nechci v tomto článku spekulovat nad tím, že je možná lidské chování jen geneticky jinak složitější v procesu utváření díky hypertrofické tvořivosti, která si může volně pohrávat s jednotlivými prvky takového chování. Stejně tak svou veledůležitou roli zde má obecná vlastnost měnit projev jedince ve skupině. To je změna chování jedince v indivuduální psychologii na chování jedince v sociální psychologii. Kdy jsou výsledky téhož tvora dvojaké.

     Navíc právě v kontextu teorie hypertrofické tvořivosti začínají ožívat normální a živé faktory měnící model lidských pospolitostí do naprosto nečekaných rozměrů, které jsou nám naopak až příliš důvěrně známé. Modelová rekonstrukční paleoetnologie naprosto osvobozená od archeologických materiálů najednou v rámci hypertrofického chování modelové skupiny paleoetnika řeší reálný stav výskytu psychických a psychiatrických onemocnění a poruch jako schyzofrenie a obsedantní nutkavé psychózy, turetův syndrom, nutkavé hromadění a hyperaktivity. Tyto statisticky vyjádřitelné poruchy v tvořivé populaci znamenají její nutný posun směrem k vyrovnání se s výskytem takových jedinců a světem, který ostatním otvírají. Tedy svět neznámých hlasů, bytostí, svět opakujících se rituálů otevření se k umění. Neandrtálec, moderní člověk stejně jako pozdní erectus se nám najednou jeví úplně jinak když uvažujeme o vzniku výtvarného umění. Všichni dovedli rozdělávat oheň a udržovat ho e je tím jasné, že u nich byla doložena dostatečná míra hypertrofické tvořivosti navíc podtržená různě tvarovaných typech kamenných nástrojů a stačí už jen aby se díky statistice objevil například turetův syndrom  a stačí jeho lehčí podoba, kdy může mít dotyčný nutkání k uměleckému výtvarnému projevu se všemi dalšími zvláštnostmi co k tomu patří a je adeptem na člověka mluvícího se světem neviditelných duchů. Výskyt takových jedinců je věcí statistiky a ani největší zastánci primitivnosti a totální neschopnosti neandrtálců mu nemohou zabránit. Další otázkou je jaký je model společnosti, zda bude takový jedinec jen vůbec trpěn, zda bude jen tolerovanou výjimkou, nebo zda se stane jeho chování obdivované a přejde do společnosti jako norma. A pochopitelně pokud maluje takový jedinec obrazy do písku, na kůže, na kůry stromů, na tělo, nebo vyřezává předměty ze dřeva nebo maluje nestálými barvami na skalní podklad nebo maluje na skály, které nejsou schopny podržet dlouhodobě obrazy je to vše mimo archeologii. V reále takové obsesivní nutkavé chování mohlo být vzorem pro tetování, především pro plastické tetování, kdy původní vzorový jedinec měl nutkání k sebepoškozování. To vše se odehrává na jevišti sociální psychologie a sociologie, vše jasné, vše ze života vše úplně normální, vlastně stojící jen na pár drobných genetických změnách a přitom tak vzdálené teoriím, tézím a spekulacím o bující inteligenci, symbolismu, lidské revoluci a evoluci jaké sledujeme v konvenční prehistorii.

     Důležité, že podobné shromažďovací nutkání, které se projevuje u člověka a velmi snadno přechází do nekontrolovatelných nebo někdy i patologických rozměrů, v projevech jako sběratelství, vystavování a přerovnávání inventáře je naštěstí mimo člověka patrné i lemčíků a rozvíjí se u nich tím víc čím je jejich peří méně nápadně barevné. Zde je možné si slibovat velké věci od studií CT mozkové tomografie a genetického materiálu u obou pohlaví, u různých druhů i ve srovnání s vzdáleně příbuznými rajkami.  

      Nicméně základní výsledek a snad i konkrétní genetická sestava spouštějící takové projevy v organismech bude možná shodná nebo hodně podobná jak u zvířátek, tak u nahých opic.

    Důležité však je, že si Wilson všímá určitého hladu po víře a při jejím horlivém aplikování dochází ke změně informačního filtru. Asi bych se opakoval připomínáním Junga, který míří stejným směrem. Zaujala mne možnost klasifikovat evolucionalismus jako státní náboženství u některých kultur, které svého času vehementně a nekriticky prosazovaly černobílou evoluci.  

   Jiří Svoboda (Svoboda 1999) komentuje vznik takového náboženství s novomytologickým příběhem uprostřed, stojících na základních archetipálních principech příběhu o hrdinovy jak je vysvětloval Jung ,,Když Charles Darwin zveřejnil svou teorii o vzniku člověka, byla veřejnost pobouřena svým ,,opičím“ původem, ale velmi rychle jsme svému postavení na vrcholu vývoje přivykli. Misia Landaueová ukázala, že některé naše přístupy k evoluci člověka dodržují strukturu pohádky, dobrodružného příběhu, v němž skromný a primitivní hrdina nakonec dosáhne lidství a civilizace.“

   Probuzení tohoto náboženství však znamená i otevření se vnějším, ale i vnitřním rituálům, které nijak nepomohou skutečnému bádání. Jiří Svoboda v téže publikaci charakterizuje takové horlivě naivní představování si prehistorie člověka ironickým komentářem. ,,Vždyť jestliže jsme povstali ze zvířat, jak vyplývá z evolucionistické perspektivy, jestliže my víme všechno a zvířata nic, pak lidé žijící před desetitisíciletími musí stát někde napůl cesty.“

     Svoboda velice správně připomíná, že lidská fantazie pracuje na systému kombinace známých podmětů, kdy tak vznikají objekty naprosto nové. ,,Kulturní ikona ,,pračlověka“ původně vznikla kombinací prvků lidských a zvířecích, vychází z fosilního kosterního materiálu, ale byla automaticky doplněna i atributy z oblasti chování (strach, stres, pohyb a pozice, osobní vzhled). V této formě zfosilizovala a po desetiletí plní svou roli jako součást kultury a vzdělání.“

      Domnívám se, že právě tato oblast, která má rozhodně prvky státního náboženství má v celé společnosti mnoho horlivých a fanaticky nekritických příznivců, kteří to o sobě ani nevědí, ale jakmile dojde na konfrontaci s kritickým hodnocením a s naprosto odlišným výsledkem v podobě názorné rekonstrukce bijí na poplach, obviňují autory s neskromnosti a považují je za rouhačské rebely a kacíře. Prostředkovaný popis takové reakce na jednom úřadě měl v sobě řadu prvků upomínající skutečný hon na čarodějnice, tedy spíš konkrétně odmítnutí kacíře s kacířskými myšlenkami s evidentním silným emočním prožitkem posunutým dokonce směrem k hysterii. Určitě by stálo za to, aby se psychologie mohla tomuto fenoménu podrobněji věnovat, protože je to velmi zajímavý a jedinečný materiál, který má právě své protějšky v historických dobách a srovnání takového chování by určitě přispělo prohloubení poznání v oblasti sociální psychologie.   

         Představení persony gravettienu především její přísné dodržení v rekonstrukčních metamorfózách je pro tento typ inkvizice naprosto nepřijatelný. Proto je možné, že archeologové a antropologové, když publikují pro veřejnost, proto aby se tedy nedostali do sporu se společností si volí takovou adaptaci prezentace své práce a svých závěrů, které jsou dvojího typu. Jedna je verbální druhá neverbální a obsahem opačná, ale podobné obětování zlým duchům najdeme i jinde. V této publikaci je dostatek citací o kvalitách gravettienu, pokud se to čitatelovi nezdá, doporučuji publikaci Jiřího Svobody Čas lovců, kde je směrem ke gravettiencům superlativ takříkajíc celá kniha. Ale obrazový materiál tak jednoznačně pozitivně rozhodně nevypadá. Podobně je tomu i u dalších publikací, které jsou doprovázeny ilustracemi. Dokonce právě v knize Čas lovců hned v úvodu najdeme tento přístup i ve verbální podobě. Jiří Svoboda sice rázně odmítá pro gravettien naivňoučkou superevolucionalistickou vizi pavlovienců přisouzenou jim stařičkým románem Eduarda Štorcha, ale v zápětí však přidává…  ,,A takové populace asi skutečně v paleolitu existovaly.“ K tomu zbývá už jen dodat… ,,Císaři co císařovo jest“

         Nemohu si nevzpomenout na jeden druh pavoučků, kteří pro své drahé samičí protějšky si připraví pečlivě zabalený dárek, aby se s nimi mohli spářit. Zatímco samička s kanibalskými sklony rozbaluje a rozbaluje, sameček uskuteční všechny svoje plány, které si usmyslil a zmizí. Bohužel obrazové předávání informací je pro člověka důležitější než hory slov, nejdůležitější zůstane vždy jen ono ,,Na vlastní oči“. Dárek, který pak jako úlitbu předává takový propagátor paleolitu ,,oplodní“ pavoučí samičku nikoli prostřednictvím textu, ale především prostřednictvím barevného pečlivě a názorně nakresleného dárku.

      Pro paleolitická etnika by nebylo prostě vůbec špatné, kdyby se na ně pohlíželo jen jako na podezřelé a necejchovali se do prokázání viny, nebo zde, do doby evidentního doložení shodné podoby společnosti, uměle vykonstruované Eduardem Štorchem pro pobavení čtenářů v první polovině dvacátého století.

      Ve skutečnosti daleko více informací předává právě obrázek a nikoli text, pro propagaci a skutečné předávání informací musí dojít k harmonizaci mezi smyslem textu a obrazem. Jinak se taková dvojakost také stane mustrem, který zfosilizuje a po dlouhá desetiletí bude plnit svou roli jako součást kultury a vzdělání“.

        Domnívám se, že propagace nových poznatků kolem paleolitu směrem k široké veřejnosti musela být pro určité generace prehistoriků velice deprimující, protože se spoléhaly na verbální stránku odborné informace a klasický konzervativní a rezervovaný muzejnicko-sdělovací přístup jenž byl z mnoha důvodů prakticky neúčinný. Nicméně jsem tyto prehistoriky obdivoval a obdivuji je dodnes. Energie s jakou se vrhali do nových a nových projektů byla záviděníhodná. Na druhé straně se vlastně vůbec nezajímali o účinnost svých prací, možná díky tomu, že se těšili ve svém oboru úctě a uznání od ostatních odborníků a byli od praktického světa a jeho všedních zákonů příliš vzdáleni.

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku 

^ >