Přívaly kritiky na hlavu evoluční psychologie a kulturně sociální realita

,,Ženy podle něj (lékař a psycholog Leonard Sax) spatřují barvy, které muži nevidí, a slyší zvuky, které mužům unikají. Muži lépe vnímají pohyb. Již krátce po narození se chlapci více zajímají o pohybující se předměty. Když povyrostou, hrají si s autíčky a jinými pohyblivými hračkami, zatímco dívky dávají přednost barevným panenkám. Dívky lépe také slyší některé zvuky.... ....Vysvětlením je podle Saxe historický vývoj člověka. Ženy si lépe pamatovaly barvy a strukturu jedovatých rostlin a mohly varovat ostatní. Muži si všímali všeho co se hýbalo. Oba způsoby vnímání se doplňovaly, žádný nebyl nadřazený." (100 +1zahraničních zajímavostí, 8/2005, str6)

I k nám do tisku proniklo uvažování stylu ,,a je to", které nás učí spokojit se s jediným pohledem, jediným možným řešením, neklást si otázky a být s věcí rychle hotov. K tomu se náramně hodí ,,evoluční psychologie". Ve skutečnosti, pokud je skladba rozdílného vnímání muže a ženy opravdu reálná, musíme se za prvé zeptat, jestli obdobně tomu není tak náhodou i u ostatních tvorů. Rozdíly ve vývoji mozku totiž ovlivňují mužské a ženské hormony během vývoje jedince a zcela identické hormony mají i ostatní savci. Teprve po té, co bychom zjistili lidskou výlučnost, bychom mohli uvažovat tak jako Sax. A to by také nebylo dobře, protože nevíme zda byla dříve slepice nebo vejce. Sax nás tlačí vidět rozdíly, jako následek diferenčního tlaku v pozorování okolí, nebo už vlastně mluví o využití následků geneticko-organické predispozice? Evoluční psychologie se stala štítem za kterým se schovává nedotažený výzkum a sám štít je pomalován hloupými jednosměrnými hesly.

Přítele inženýra Víta Langa zaujal článek tvrdě a otevřeně kritizující sociobiologiii a evoluční psychologii antropologa Rogera N. Lancastera (Lancaster, 2004) profesora a ředitele kulturních studií z George Mason University v USA a tak jej celý přeložil. Ing. Vít Lang se domníval, že materiál je natolik závažný, že se sním musím seznámit a musím ho do knihy o personě určitě zapracovat.

Vybral jsem tedy určité citace, z nich některé velmi upomínají určité předchozí pasáže z ,,Persony“, například Lancasterovi postřehy o vědě… ,,…věda je utlačována ideologií, bere na sebe formu lidských legend…“ …(srovnej Junga a jeho koncepci o novodobé mytologii) a za této situace ve vědě…" ,,... pak vědecké studie v oblasti antropologie si většinou nevšimnou ,,slona v obýváku“.“

Lancaster se především svoji kritikou orientuje na ty oblasti zabývající se člověkem, které mají zájem o oblast lidského genomu. Píše… ,,v úzké návaznosti na to (na výzkum lidského genomu) jsou šířeny v denících a týdenících všudypřítomné historky evoluční psychologie uváděné bez odbornosti a bez upozornění na jejich omezenou platnost. Tento nový bioredukcionismus, který nyní převládá jak na akademické půdě, tak mezi veřejností…“

..Lancaster tedy rozšiřuje náš slovník o nové výrazy jako bioredukcionismus, biomytologie, genománie, evoluční show. Vytýká přílišnou a nerealistickou orientaci na genetiku u sociobiologie a evoluční psychologie, od které tyto obory zcela nerealisticky očekávají to, co nemohou ve skutečnosti dostat… ,,Na titulních stranách se hlásí nové objevy a tyto závěry jsou pak potichu odvolány na straně 19 – pokud byly odvolány vůbec, když se v následujících studiích nepodařilo zopakovat výsledky ze studií původních.“

Dále Lancaster vytýká evoluční psychologii, některé závěry o genetické předurčenosti sexuální orientace a to v souvislosti se způsobem označování, co je a není přirozené. Lancaster vidí bioredukcionalismus jako způsob podpory určitých politických požadavků v americké společnosti.

Osobně se nemohu ubránit pocitu, že společnost (rozuměj určitá zájmová část společnosti) určitým způsobem požaduje, aby ze strany vědy dostala klasického požehnání, přesně v duchu novomytologické koncepce Carla Gustava Junga o vědě, která dnes nahrazuje původní roli náboženství. A některé obory v určitých oblastech to tak opravdu dělají. Jungova práce vidí však společnost bílých z nadhledu, proto je analýza takových vztahů tak přesná, z textu je však vidět, že Lancaster zcela evidentně tuto Jungovu koncepci nezná.

Lancasterova kritika je velice otevřená a na naše poměry nezvyklá, z naší perspektivy, kdy jsme ještě pořádně nezareagovali na práce Loranze a Morise z šedesátých let a moderní evoluční psychologie je spíš nové naprosto neznámé a nerozbalené zboží v regále, může taková kritika způsobit nedůvěru k základním pracím na tomto poli a to naprosto zbytečně. Evoluční psychologie nemůže stát jen na výzkumu genomu a ani programově nestojí a ani nás nic nenutí abychom takovou extrémní pozici brali za svou. Stejně tak je to se sociobiologií, ani tady není všelékem genetika, ale je nepochybně u živého tvora jednou z velmi determinujících reálií, stejně jako následné organické příčiny chování, či jiné vnější či složité vnitřní individuální vlivy.

Vysvětlování příčin chování v biologii či psychologii a hledání příčin až do oblasti neurologie, biochemie, biofyziky či genetiky je zcela přirozené a žádané, jak však uvádí Fraňková a Bičík (1999), ale je zatím vzácné.

Držení se kritického hodnocení a propojování mezi jednotlivými obory je jistě důležitým kontrolním momentem, který dělá vědu vědou a drží ji v jejich mezích. V momentě, kdy se někteří výzkumníci přespříliš zaměří z ekonomických, sociálních, individuálních, náboženských důvodů či pod vlivem kulturního zastínění na jen na určitou oblast, jakou je v tomto případě genetika, stanou se tak spíše politicko-ekonomickými propagátory určitého záměru a jejich zveřejňované práce se stanou výkladní skříní mířící někam ke genovému inženýrství a v reále udržují zájem o určité oblasti, kam jsou dnes vkládány velké peníze a zpětně se také očekává odpovídající finanční zisk. Této komerční a zájmové atmosféře kolem genomu u nás zatím tak nerozumíme a je nám ve skutečnosti vzdálená. A vůbec přitom opravdu nemusí jít o skutečnou snahu ovládnout genom, stačí jen, že v duchu novodobé mytologie se před nás postaví daleká perspektiva ,,Nebe na zemi", kdy všechny problémy, nemoci i stáří odstraní genetika. Jde možná jen o samu ,,náboženskou naději", která společnost sjednotí ve víře společného očekávání šťastných zítřků. Společnost se tak uklidní a bude pracovat co nejklidněji, aby se přiblížil její vytoužený sen, dnes tušený kdesi na vzdáleném horizontu ,,šťastných zítřků lidstva". V Jungově slovníku to znamená, že by šlo takové chování kolem genetiky - určité moderní vědy označit jako novodobou mytologii (Duše moderního člověka).

Skoro jsem měl pocit, že Lancaster přisuzuje evoluční psychologii a sociobiologii ulétnutí některých vědců až tak daleko, že by nápravou mohlo být jen úplné zlikvidování sociobiologie a evoluční psychologie, ale to byl můj subjektivní pocit. Připadne mi to však podobně absurdní jako tentýž problém léčit tak, že odstraníme společnost. Možná můj pocit z Lancasterova článku je umocněný tím, že Lancaster nevěděl jak celou věc napravit a příčiny úletu neviděl v absenci kritického hodnocení, ba ani v systému financování, které nutí vědní obory odklonu od kritického hodnocení.

Odklon od složitého, mnohaúrovňového kritického myšlení, je vždy lákavý, protože to samo je příliš složité a pro většinu lidí nekontrolovatelné, zjednodušené myšlení nahrazující kritické myšlení však vždy jednoznačně vede k příklonu k myšlení heuristickému a dílčímu zpracování některých jednoduchých konstrukcí. Ty jsou pak vydávány za myšlenkové konstrukce rovnocenné kritickému hodnocení, nebo ještě hůře za dokonalejší a to s důrazem na použití drahých analytických měření a přístrojů. Tedy přeorientování složitého světa vědy na jednoduchý pro laiky uchopitelný model, navíc podpořený nevyslovenou úvahou že, když to bylo tak drahé tak to určitě musí být pravda.

Důležité zde u heuristického myšlení je, že je model jednoduchý a laik ho rychle pochopí a po té, co jej pochopí, může mu dát svoji podporu a své peníze, to je často stav současné politiky vedené mnohými vědeckými institucemi, protože takto jsou jejich záměry daleko snadněji financovány ze strany, těch, kteří by složitým vědeckým pracím neporozuměly pro svoji neodbornost.

Je to opravdu potíž, když toto postihuje i základní výzkum a negativní vlivy se promítají ve velkém do nově se formujících oborů.

Když přemítám nad Lancasterovou kritikou, uvažuji také o možnosti, že tady nebo v jiných podobných kritikách existuje určitý společný jmenovatel a tím je faktor evoluce. Jak evoluční psychologie, tak sociobiologie totiž někdy skutečně pracují s úplnou samozřejmostí s evolucí jako s faktem, proto ten, kdo dodnes neuznává evoluci může skutečně velice striktně tyto obory odmítat. Ale stejně důvod k zastávání tak radikálně negativního postoje může tkvět v rivalství mezi obory, mezi fakultami, ústavy a podobně.

Profesor Jan Jelínek v takových případech říkával, ptejte se vždy, co je za tím článkem? Kdo ho vydal? Kdo ho financoval? Kdo ho podporoval? Známe pozadí celého příběhu?

Klam a sebeklam

Poskytuje nám archeologie kvalitní představy o chování a vizáži paleoetnik? Je archeologie vědou o dávných etnikách a o tom jak se o nich dovědět co nejvíce? Přináší nám archeologové lepší a lepší rekonstrukce? Archeologie je opravdu samospásná a nepotřebuje k závěrům další obory? Budu-li studovat jen archeologii budu pak opravdu schopen nejlépe posuzovat chování dávných etnik? Zabývá se archeologie systematicky rekonstrukcemi? Dá se v současné archeologii profesionálně zabývat rekonstrukcemi? Byly už všechny rekonstrukce z života dávných etnik provedeny? Rekonstrukce se posuzují především z pozice archeologie?

Na to, aby jste na takové a podobné otázky kladně odpověděli zcela evidentně musíte být mimo reál a zcela určitě si budete muset být vědom, že si pěkně vymýšlíte. A nebo ne? Co když existuje situace, kdy si určitý úředník, vědec, publicista nebo politik vytvoří imaginární svět, kde taková archeologie skutečně existuje a v niž plně věří a zamění svoji představu s realitou. Ano tuto kapitolku budeme věnovat psychologickému mechanismu klamu a sebeklamu.

Když jsem narazil kdesi v literatuře na jméno Roberta Wrighta a na název jeho knihy ,,Morální zvíře", byla už jen otázka času než se k ní dostanu. To se také před několika dny stalo. Wright ji celou věnuje jak evoluční psychologii, tak sociobiologii, a mne zaujaly právě ty pasáže, které jsou na pomezí těchto dvou oborů a týkají se stařičkých v přírodě často vidívaných mechanismů, které registruje jak srovnávací psychologie tak ekologie. Podobně je tomu v kapitolkách ,,Klam a sebeklam" ,,Jak zanechat dobrý dojem" (Wright,1994).

Už název samotných kapitolek slibuje informace, které by mohly být zajímavé ve srovnání s jungovou personou a hromadou materiálu, které jsem získal od dalších odborníků. Zvláště, když se zde znovu objevilo jméno Ervinga Goffmana. Už Wilson si tohoto autora všímá coby autora koncepce množství našich rolí, které za den vystřídáme. Wright také doslova píše... ,,...organismy se mohou vydávat za cokoli, jen když je to v jejich genetickém zájmu. Lidé podle všeho nejsou žádnou výjimkou. Koncem padesátých a začátkem šedesátých let vyvolal (neodarwinovský) sociolog Erving Goffman rozruch knihou nazvanou Předvádění sebe sama v každodenním životě, která poukázala na to, kolik času všichni strávíme na jevišti, jak hrajeme pro nejrůznější obecenstvo, snažíme se ho ovlivnit...." To vše vypadá jako Jungova persona, která je obohacena o fakt, že naše persona se může měnit podle okolností (PLASTICITA PERSONY). Vright však dále rozvádí Goffmanův postřeh a údiv nad tím, že... ,,...lidé mají schopnost nechat se oklamat vlastním představením. Goffman se podivoval nad tím, že někdy může být člověk ,,upřímně přesvědčen, že dojem o skutečnosti, který ve svém představené nabízí, je opravdovou skutečností". (srovnej s výrokem Junga, kdy mluví o negativním jevu, kdy se člověk promění v to, co představuje ve své personě) ,,Moderní darwinismus Goffmanovo pozorování mimo jiné doplní teorie o úloze tohoto zmatku: klameme sami sebe, abychom mohli lépe oklamat druhé. S touto hypotézou přišli v polovině sedmdesátých letech Richard Alexander a Robert Trivers." Tito autoři si všimli jaký důležitý význam má v živočišné říši podvod a Wright cituje Treiverse... ,,je (-li) podvod základem dorozumívání zvířat, pak musí existovat silný selekční tlak podporující silný selekční tlak podporující schopnost podvod zaznamenat, a to by zase mělo podporovat určitý stupeň sebeklamu, který skryje pohnutky a skutečnosti v podvědomí, aby nebylo poznat - podle nenápadných známek v chování - že k podvodu dochází".

Wright hořekuje nad tím, že oblasti sebeklamu se od doby Triverse nikdo nevěnoval, pak sám hledá dál důvody takového chování a poukazuje, že se týkají nejen sexuálního chování, ale také společenského postavení. Stejně jako u sexuality také u společenského postavení může být upřímnost hrubou chybou. Wrighr pronáší památnou větu... ,,Nejsme zdaleka jediný neupřímný druh, určitě ale jsme ten nejméně upřímný, už jen proto, že toho tolik namluvíme."

Wright si všímá strachu společensky žijících tvorů být odsunut na okraj skupiny, tento strach může být motorem a motivací která nás žene ubezpečovat nás samé i naše okolí, že od toho máme daleko. Jak může být vysoké společenské postavení výhodou, nízké postavení je pohromou. Wright se dokonce dovolává Darwina, který líčí takový pocit odsunutí ...,,o palčivém pocitu hanby", který většina nás zažila, když jsme si třeba po letech vzpomněli, jak jsme se omylem provinili proti nějakému bezvýznamnému, byť obecně rozšířenému pravidlu chování."

Wright pak mluví o odsunutí jedince na okraj jako o genetické pohromě, protože je ohroženo rozmnožování. ,,Z tohoto důvodu přijde draho každý pokles společenského postavení."

Wright snad aniž to tuší nám snad může zodpovědět otázky, které nám vyvstávají právě kolem připsání chování a vizáže paleoetnik ze strany naší kultury, může nám vysvětlit, proč jednoznačné materiály jsou neviděny a proč se nezkoumají zjevné problémy a místo toho se vytváří společensky průchozí fikce a pseudověda. Wright si totiž všímá i skutečnosti, kdy pokusní jedinci si raději volí sebeklam, než aby se přiznali například k vlastnímu hlasu z reproduktoru. A to i přesto, že jej podvědomě zcela bezpečně poznávají. Mechanismus sebeklamu tak pracuje zřejmě proto, aby daný jedinec svým chováním nedráždil hierarchicky výše postavené jedince. Osobně nevím zda je příčinou takového sebeklamu a klamu mechanismus evoluční adaptace, jak Wright nabízí, spíš se domnívám, že se jedná o oblast hlubinné psychologie, či vývojové psychologie, kdy jedinec při svém vývoji rozvíjí svůj vztah k okolí na základě libostí a nelibostí a vše se rozvíjí na úrovni vyrovnání se z rozporem a procesem nalhávání si. Tak vlastně podle mne vzniká onen individuální koridor statečnosti, který je u nás všech vytýčen odlišně stanovenými hranicemi. Pokud by tyto hranice měl jedinec překročit raději zvolí sebeklam. Nicméně výsledek je jak u mne tak u Wrighta stejný a na existenci mechanismu klamu a sebeklamu to nic nezmění.

Přesně tento mechanismus, ať už má příčiny takové nebo onaké, by mohl velice dobře vysvětlit neudržitelnou obhajobu tradicionistického pohledu na textil v paleolitu, ale i náhlé nepochopitelné otočení názoru kolem moderního chování neandrtálců, benevolenci k ,,šíleným" ,,rekonstrukcím" a podobně, ale bude mít rozhodně i svůj zásadní podíl na strachu z výzkumu samotných paleoetnik.

Už dříve jsem si totiž všimnul, že dochází k úplně opačnému jevu u tradice a způsobu výzkumu paleoetnik v moravské prehistorii, než který by se dal očekávat. Karel Absolon se svými portréty pavlovienců dopracoval k docela solidní práci a svým směřováním k zájmu o samotná paleoetnika mířil k paleoetnologii. Jeho představa budoucího výzkumu mířila právě i tímto směrem. Proto očekáváme v další době ještě lepší rekonstrukce a zájem o paleoetnika a paleoetnologii právě ze strany Moravského muzea (Anthroposu), které bude v práci Absolona pokračovat. Ale musíme uznat, že předmostské portréty jsou i u Absolona výjimkou a srovnáme-li je s následnými Jelínkem zajištěných rekonstrukcí, zjišťujeme, že Jan Jelínek nejenže vůbec nepokročil, ale jeho představa pavlovience degradovala a vzdálila se od archeologického záznamu i od Absolonem zajištěných portrétů. Rozvijející se pracoviště v Moravském muzeu se zaměřují spíše na antropologické a archeologické témata, na expozice, expedice a publikace v zahraničí než na téma domácí paleoetnologie. Už není důležitý dávný člověk, ale antropologie a archeologie, tedy jasně dané vědní obory coby poslušné součásti naší společnosti.

Naproti tomu formální přihlášení se k paleoetnologii a k přímému zájmu o dávného člověka a přijetí směrování od Karla Absolona vidíme spíše ze strany malého specializovaného pracoviště Archeologického ústavu Akademie věd v Brně, který je početně proti Anhtroposu (Moravské muzeum) zanedbatelný. A moje práce zaměřené především k studiu paleoetnik, jsou už neseny dokonce jen jedinou osobou a to mimo placený koridor oficiálního zájmu státu.

Naskýtá se pak snadno jednoduché vysvětlení, že čím větší je výzkumná organizace a čím je tradičně prestižnější, tím existuje daleko větší strach z neúspěchu a z provokace ještě výše hierarchicky postavených osob a institucí, a tak si zde lidé rychle staví velice úzký koridor zájmů a zmenšují se i hranice statečnosti. Tak mizí zájem o dávná etnika (o nějaké divochy a primitivy, kteří stojí mimo naší společnost) a nastoluje se zájem o společensky uznávanou práci archeologů a antropologů (která je součástí naší společnosti). Takže vše je precizně antropologicky a archeologicky zpracováno, přestože nám vlastní paleoetnika unikají mezi prsty a laik se o nich dovídá jen sekundárně a minimálně (bez solidních názorných a atraktivních kriticky a systematicky vytvářených rekonstrukcí).

Z této psychologické perspektivy je pak jasné, že tradiční vědy zabývající se paleolitickým materiálem nemohou za určitých podmínek překročit své vlastní hranice a začít zkoumat paleoetnika skutečně (paleoetnologicky) multidisciplinárně a dokonce se je snažit zobrazovat a předkládat veřejnosti. Symbol-obraz ,,divocha, primitiva", ale možná i kohokoli, kdo není začleněn do naší společnosti a přitom navíc prosperuje je pro nás nepřijatelný, protože znamená pro naši společnost revoltu, paralelní cestu, která naši společnost a její hodnoty obchází a vůbec je nepotřebuje. Je možné, že pak tam, kde existuje nejsilnější sociální a hierarchický tlak jsou hranice velmi pevně sevřeny a něco jako paleoetnologie nebo dokonce jako rekonstrukční paleoetnologie jsou naprosto zapovězeny. Pak se místo zájmu o paleoetnika nabídne zájem o archeologii a antropologii, i když tyto obory otázky a zvědavost laika neuspokojí a ten velice jednoduše přestane mít o tyto oblasti zájem.

Asi proto si přirozeně vážím všech prací a autorů, které překročily hranice klasických tradičních oblastí archeologie a antropologie a věnuji jim ve své práci alespoň určitou část prostoru. Ke změně současné situace rekonstrukční paleoetnologie je skutečně potřeba i změny v osobní statečnosti. V duchu Wrightovi koncepce je také reakce kanceláře prezidenta republiky, kde jsem hledal svého času oporu, zde je už hierarchický tlak minimální, protože jsem zde vlastně na hierarchickém vrcholu institucí, tudíž se mi dostalo jak formální podpory, tak rady jak získat finance, a doporučení z Anthroposu, Archeologického ústavu Akademie věd ani z katedry antropologie Masarykovi university nikdo nezpochybňoval. Naproti tomu u jednoho ačkoli důležitého, ale už regionálního politika to už ale dopadlo naprosto špatně, přesto, že projekt neměl jen výzkumný a prezentační záměr ale měl se podílet na probuzení zájmu o archeoturistiku, a mohl přinést řadě obcí a měst finance z turistického ruchu, doporučení a vyjádření vážených institucí nebyla brána v potaz a naopak mně bylo odpovězeno, že vše už je zpracováno a hotovo a že dosavadní obory se plně osvědčily a že mi nezbývá než vyrazit po muzeích a tam naleznu všechny rekonstrukce, na které bych si jen vzpomněl (dokonce mezi nimi byla i expozice na které jsem se podílel a vím jak byla skromná a velmi povrchní). Protože já i další moji známí (z vydavatelských kruhů) jsme se domnívali, že dotyčného pana politika přece nějak osobně známe, četli jsme stále dokola a dokola jeho odpověď a nepoznávali jsme jej a nic jsme tehdy nechápali. Mechanismus klamu a sebeklamu může mít opravdu obrovský význam kolem institucionálního a profesního zájmu o paleoetnika, především po formální stránce a při oslovení velké části veřejnosti. Tak jak říkával můj někdejší soukromý učitel psychologie psycholog Petr Hanák, takové věci rozeštvávají lidi, instituce i celé obory proti sobě aniž si uvědomí, že skutečný nepřítel je úplně někde jinde.

Klam, sebeklam, nalhávání si, vyrovnání se z rozporem, hierarchický tlak, skupinový tlak i obecná znalost novodobé mytologie, symbolické myšlení míchají velmi silný koktejl, který zřejmě bude jedním z nejhorších psychických mechanismů paralyzující poznávání dávných etnik, protože otevírá dveře absurdnímu a pokroucenému jednání a staví mezi lidi i přátele silné emoční překážky.

^ >