© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

Persona ve světle obecné, umělecké, modelové a propagační rekonstrukční paleoetnologie

Úvod do metodiky umělecké a modelové rekonstrukční paleoetnologie 

Rekonstrukce – je znovuobnovení, znovuvytvoření, znovuoživení. Rekonstrukce je napodobenina původní podoby, iluze původního stavu. Do této kategorie patří například rekonstrukce budov podle původních plánů, ale také (v oblasti výjevů z minulosti) rekonstrukční metamorfózy - transformace.

 Rekonstrukce výjevů z minulosti – je myšlenková (a následně verbální, plošná, prostorová, filmová či digitální) konstrukce napodobující někdejší život, podložená solidními informovanými domněnkami, odborně zpracovaná na základě kritického hodnocení (kritické hodnocení je soubor kritérií daný psychologií limitující vědeckou práci). Rekonstrukce výjevů z minulosti je racionální a co nejlogičtější a také co nejvěrohodnější ,,obraz“ (představa, napodobenina) minulosti s použitím všech možných pomůcek k dosažení co nejpravděpodobnějšího obrazu minulosti. Je to také napodobenina někdejšího dojmu-image již bychom získali, kdy by jsme navštívili někdejší lidi, to vše v určitém jasně vyhraněném koridoru možného. Předpokladem dané práce je kvalifikovaný přístup. To znamená, že jsme obeznámeni s procesy archeologizace, geologickými a půdními procesy, které ovlivnili stav současného archeologického materiálu a že rozumíme psychologii a jsme schopni zajistit nezkreslený a nestranný výzkum a posouzení někdejší kultury či určitých daných projevů dané kultury.    

          Rozlišujeme primární rekonstrukci a sekundární rekonstrukci. Primární rekonstrukce, jsou ty, které jsou jasně vymezeny archeologickým materiálem jejich konstrukce je jasná a pomocí kritického hodnocení jednoduše odvoditelná, tyto rekonstrukce se nazývají rekonstrukční metamorfózy (nebo transformace).

    Složitější odvozené myšlenkové konstrukce, bez přímého či dostatečného archeologického podkladu (sekundární rekonstrukce) nazýváme rekonstrukčními napodobeninami. Některé rekonstrukce zůstávají některými znaky jak v oblasti rekonstrukčních transformací a některými znaky zase v oblasti rekonstrukčních napodobenin.

    Příklon ke kritickému přístupu, písemné doložení myšlenkové konstrukce řadí rekonstrukce do světa vědy. Odklon od kritického hodnocení produkuje pseudorekonstrukce, které nejsou ničím jiným než produkt pavědy. Pro současnou vědeckou rekonstrukci je nutné akceptování mnoha dalších oborů a nesmírně důležité je jejich propojování.

    Psychologie uvnitř rekonstrukční paleoetnologie mimo jiné odhaluje zkreslující mechanismy, které nám automaticky brání kvalitně zpracovat paleolitický materiál. Těchto mechanismů bylo nalezeno téměř ke stovce a některé mají na nás tak silný vliv, že se tohoto vlivu nikdy nezbavíme úplně. Proto psychologové navrhují určité složité, velmi speciální a odborné postupy práce na rekonstrukcích, tak abychom se negativním vlivům dokázali vyhnout a mohli se v oblasti hodnocení a poznatků pomalu posouvat kupředu. Dnes je možné rekonstrukce tedy správně chápat, jako cestu k širším výsledkům, které leží teprve daleko před námi a které zatím ani neumíme produkovat a teprve připravujeme pro takovou práci půdu. Zatím tedy vědecké rekonstrukce budou velmi tématicky omezené, velmi zúžené na jednotlivá zpracovávaná základní tématika. Větší rekonstrukční celky v samotné rekonstrukční paleoetnologii jsou tedy dnes jen zkušebními modely a určitými pracovními sondami, než definitivnějším skutečně plně podloženým komplexem. Rekonstrukční paleoetnologie tak mění dosavadní chápání a obecné hodnocení rekonstrukce zcela zásadním způsobem.  Rekonstrukční paleoetnologie může také prognostikovat. To díky skutečnosti, že hledá propojitelné cesty mezi jednotlivými obory snadno získává solidní velmi pravděpodobně správné teorie a metodiky, které ji dovolují získat data odhalující základní mechanismy a zákonitosti, ty se dají aplikovat jak na rekonstrukce tak i v oblasti prognostiky.                       

Obecná rekonstrukční paleoetnologie je důležité, aby jsme aktivně hledali takové archeologické a antropologické materiály, které prozrazují určité konkrétní informace o chování někdejšího etnika. Je to metodika segmentace, kdy se pro určitou danou kulturu a určité paleoetnikum hledají jednotlivé klíčové materiály, které mají potřebnou výpovědní hodnotu pro určitou konkrétní psychologickou vlastnost a schopnost či dokonce pro určité konkrétní kulturní řešení. Tyto jednotlivé materiály se dlouho analyticky zpracovávají  izolovaně, aby se zabránilo připsání subjektivních prvků v chování a schopností zkoumané kultuře. Tato metoda je blíže popsaná ve Slovníku základních pojmů rekonstrukční paleoetnologie. Dále se provádí syntéza chování a popřípadě kulturních zvyklostí s možností určitého doplnění. 

Důležitá hesla obecné rekonstrukční paleoetnologie jsou: klíčová lokalita, klíčový archeologický materiál, klíčový antropologický materiál, segmentace, analýza, syntéza.   

V naší personě byl takovým klíčový materiálem gravettienský soubor popisných ženských sošek a materiál hrobů s dochovanými nášivkami. Materiál byl zpracován bez ohledu na to, že se jedná o dávný paleolitický materiál, pozornost byla při analýze věnována všem výpovědním aspektům tak, jako by se jednalo i o současné materiály. Vznikly tak kategorie střihů, účesů, pokrývek hlavy, ozdobných pásů a kategorie severského arktického oděvu. Odloučením od celkového dojmu naší obecné podvědomé představy-předpojatosti o paleolitu, tak nedošlo k zastření, které mohlo zamezit objektivní a jinak zcela jasné interpretace. Z pohledu již zpracované persony bylo pak možné znovu sledovat paleolitický materiál a hledat pak další klíčové materiály, které dokládají i v jiných oblastech severský způsob života, kdy je důležitým konstrukční, řemeslné a umělecké zpracování artefaktů.

Umělecká rekonstrukční paleoetnologie-úvod do metodiky

         Postesk nad tím, že ,,to se mi to bádá kolem uměleckých předmětů, když jsem výtvarník", je i není oprávněný, vlastně spíš záleží na tom jaký jste výtvarník. Ve skutečnosti mám nejblíže zkoumavému duchu renesančních umělců a ve své niterné podstatě se považuji stále za renesančního umělce, pro kterého je renesance stále živá. Otevření se přírodě, obdiv k přírodě a snaha ji zkoumat je moji prioritou, stejně, jako byla prioritou da Vinciho. Ostatně i sám Leonardo da Vinci vysvětluje nesamozřejmost realistické objevné malby. Píše jak umění od Římanů upadalo, protože celé dlouhé generace umělců nepovažovaly za autoritu přírodu ale lidské vzory. Nepomohli nejlepší učitelé, nepomohly nejlepší školy ani nejskvostnější lidská díla. Až malý chlapec z hor zvyknutý malovat kozy po kamenech změnil běh světa. Proto by bylo naivní se domnívat, že samotný fakt, že je někdo výtvarník, by mělo automaticky změnit náhled na paleolitický, byť i jen umělecký materiál.

            Vlastně stejně tak můžeme vidět, že i v lékařství, i když šlo do tuhého a šířili se morové nákazy, nebo žlutá zimnice, dávní universitně vzdělaní lékaři raději citovali autority za něž se schovávali, než aby se povznesli nad tradice a konvenci a začali používat vlastní hlavu a začali studovat reálné děje a souvislosti kolem nich. To stejné však platí i o konstruktérech a hlavně o otevření se novým konstrukcím ze strany zadavatelů, což dokáží hlavně teprve zoufalí lidé v zoufalých situacích, jako jsou válečné konflikty.

U umělecké rekonstrukce je tedy prioritou leonardovský přístup, který na jedné straně nedůvěřuje konvenci a čemukoli, co se obecně tvrdí a je to plošně bez námitek přijímáno. To je obzvláště podezřelé. A na druhé straně leonardovský přístup se otvírá původním pramenům, které zkoumá z pohledu nezaujatého samostudia nadšeného jedince. V leonardovském renesančním přístupu vidíme otevření se přírodě, původnímu zkoumanému materiálu, experimentu a snahy nalézt obecně platné principy. Sem ale také patří rozvinutí si citu pro práci, invenci a otevření se vlastním vnitřním emocím. Jedná se o rozvinutí smyslu pro kvalifikovaný odhad, který posouvá nejasné tušené věci do konkrétnějšího světla, kde pak mohou být lépe zkoumány a ověřovány.

     Právě u umělecké rekonstrukční paleoetnologie očekáváme, že citlivá duše umělce si všimne něčeho, co uniká pozornosti jiných, že ztvární to, co se bojí zkonkretizovat ostatní. Umělecká rekonstrukce je tak určitým předvojem a průzkumníkem prošlapávajícím cestičku, stejně jako určitou laboratoří a místem prvního experimentu pro některé éteričtější poznatky, nebo poznatky, které máme ale jejich existenci si ani nepřipouštíme.

     Umělecká rekonstrukční paleoetnologie také naplňuje hypotetickou modelovou rekonstrukční paleoetnologii konkrétní vizuální prací. Vzniká tak konkrétní vizualizace představy, jež vyšla právě z modelové rekonstrukční paleoetnologie. Ale zpětně dochází k interakci nazpět do modelové rekonstrukční paleoetnologie a dochází ke komentářům a doplňkům z její strany, které se pak zase promítají v oblasti umělecké rekonstrukční paleoetnologie.

    Důležitým úkolem umělecké rekonstrukční paleoetnologie je vytváření nových nástřelů, nových vtisků a nových symbolů, nových sugescí, a nových umělých zkušeností, které jsou často jediným možným odrazovým můstkem pro další práci v rekonstrukční paleoletnologii vůbec (kdy bychom jinak dleli v dosavadní určitě nesprávné symbolice a nástřelech) .

To, že se musí pořizovat dostupné písemné zprávy k vyhotovovaným pracím z pozice kritického hodnocení je naprostou a samozřejmou nutností. Umělecká rekonstrukční paleoetnologie musí být taktéž spojena se studiem výtvarných uměleckých forem, uměleckých výrazových prostředků, uměleckých oblastí a směrů od výtvarných děl přes literaturu po film a počítačovou animaci a jejího dopadu na veřejnost a jedince a to až po studium příslušných oblastí psychologie. Umělecká rekonstrukční paleoetnologie se vytrvale musí se zabývat také propagační strategií a teoretickým studiem propagační strategie zase s příslušnými oblastmi psychologie. Psychologie musí být součástí umělecké rekonstrukční paleoetnologie stejně jako u modelové rek. paleoetnologie.

Formy práce

    Konkrétním úkolem umělecké rekonstrukční paleoetnologie je realizovat rekonstrukce ve třech naprosto jasně oddělených základních podobách a to jako rekonstrukční transformace-metamorfózy, dále jako rekonstrukční napodobeniny-imitace a konečně v podobě uměleckých kvalifikovaných volných představách.

Rekonstrukční metamorfózy-mají za úkol uměleckou formou přeměnit vybraný archeologický a antropologický materiál do snadno pochopitelné živé formy. Jedná se jen o převedení stylizovaného či skutečného, ale špatně čitelného neživého materiálu do dobře čitelné, živé a sugestivní nebo emotivní podoby. Úkolem je jak jasně ukázat spojitost dané rekonstrukce s původním materiálem, tak převést trauma z nedokonalého, zbytkového a časem poznamenaného nálezu do pozitivní pomocné akce. Rekonstrukční metamorfózy či transformace tak mají podpořit vznik mechanismu ,,nedokonalý archeologický materiál - rovná se - práce na jeho oživení". Rekonstrukční metamorfózy tak pracují proti ustrnutí-uvíznutí v archeologickém materiálu a jeho ,,traumatizující nehybnosti-neživosti" a vzniku jednostranného sběratelství artefaktů a kultu mrtvých artefaktů. 

   U mladého paleolitu, především u gravettienu, vzácně u magdalenienu a aurignacienu můžeme využívat rekonstrukčních metamorfóz k pochopení vzhledu někdejších lidí, k pochopení jejich vizáže, úpravy vlasů, oděvu a ozdob. Právě pro pochopení persony gravettienu byly použity rekonstrukční transformace sošek a hrobů. Některé rekonstrukční transformace jsou už na pomezí rekonstrukčních imitací, a to především jen některými částmi (například oděvy ze Sungiru). Stejně je možné rekonstrukční transformace zaměřit na obydlí, na výrobu předmětů, na technologie. Prvním krokem zde bylo však stanovení podoby gravettienců, protože různé práce pak už mohou vykonávat lidé s konkrétní autentickou vizáží.

U přechodných kultur a středního a starého paleolitu jsou rekonstrukční transformace realizovatelné jen k výrobě artefaktů, provozování ohnišť a podob lovu. Navíc se musí řešit výtvarně důležitý ale těžký úkol - neukázat dávné lidi, protože neznáme jejich skutečnou kulturní vizáž. Vznikl by tak naprosto nežádoucí nástřel spekulací. Proto bude nutné prezentovat dlouho jen čisté rek. metamorfózy, které ukáží činnost, ale ne tvůrce. Tyto práce budou seřazeny do cyklů, kde budou vyprávět svém tvůrci a vlastně nám obraz kulturní vizáže dávných předmladopaleolitických lidí bude vznikat až za pomoci nepřímé persony a dojmů z rek. metamorfóz. 

Rekonstrukční metamorfózy se hodí používat vždy a všude a to nejen pro paleolit, ale i pro holocení kultury. Jen je nutné vždy zjistit výtvarný klíč někdejšího zobrazení člověka a jeho vizáže a vždy postupovat od nejednoduššího úkonu postupně k úkolům složitějším a nebát se častého opakování, to je součástí sugesce a prosazení se správných autentických vzorů do našeho podvědomí.    

Variační šíře možností u transformací (různé možnosti výkladu) se zachycuje buď na jedné kompozici nebo na více kompozicích. Je přirozené, že další variace se objevují teprve během práce samé, proto je třeba začlenit ostatní možné variace alespoň do textu, který se vztahuje k rekonstrukcím a má zůstat dostupný (např. na internetu). U rekonstrukčních transformací by měly být variační možnosti podloženy jasným materiálem z jiných podobných nálezů téže kultury. Jinak bychom bez podložení mohli mluvit o rekonstrukční imitaci - tedy o jiné kategorii rekonstrukce. 

V této publikaci se setkáváme především s těmito typy rekonstrukcí, ať u účesů, pokrývek hlavy nebo tělních ozdob.

Rekonstrukční transformace až imitace-je kombinovaná kompozice, která ve výchozím materiálu zahrnuje jeden celý objekt na němž jsou zcela jasně vidět určité kulturní předměty či jejich zbytky, jejichž původní podoba je snadno odvoditelná tak, jako u normální rekonstrukční transformace, ale s tím rozdílem, že jiná místa nenesou takové informace a musí být jen kvalifikovaně odhadnuta (například u vizáže a to nejlépe na základě nepřímé persony). Rekonstrukční napodobenina je tedy taková metamorfóza, kdy se výsledek jeví také jako logický a statisticky pravděpodobný, ale nemáme jej podložený ani jinými podobnými archeologickými nálezy dané kultury. 

Takovou typickou prací v této publikaci je metamorfóza sungirského dětského dvojhrobu.

Rekonstrukční imitace-je kompozice, která u transformovaného objektu nemůže jednoznačněji představit takové řešení, které by bylo v dané kultuře dokladováno například v jiné podobné souvislosti, avšak doplnění je logické a statisticky pravděpodobné. I tady je možné otevřít určitou variační šíři možností. Například u vizáže se využívá již hotové rek. transformace odjinud - ze stejné kultury nebo materiálů z oblasti nepřímé persony. I rekonstrukční transformace musí postupovat od jednodušších úkolů k těm složitějším a to se vlastně bavíme stále jen o rekonstrukcích jediného artefaktu (např.účesu) či jediného komplexu artefaktů (např.celkové odění).

 V Antroparku na internetových stránkách Akademii věd je taková ukázková rekonstrukční imitace u madlénského oděvu, který má aplikovaný dekor z nálezu lopatkovitého předmětu z Moravského krasu. Z gravettienu je ukázka brněnského šamana. Poloha kamenných kruhů, stejně jako poloha kelnatek na čepici nebyly zaznamenány, dokonce obličej muže někdo z kopáčů prošlápnul a se střepy se nikdo nezaobíral, tak podoba muže vlastně unikla. Dále registrujeme zlomek předmětu interpretovaného Martinem Olivem jako část paličky, kosti v pozadí stejně jako lebka nosorožce symbolizují zvířecí kosti, které se našli v mužově hrobě. I nosorožčí lebka byla při někdejším záchranném výzkumu rozšlapána.

(Tabulové /zvěřincové/ rekonstrukce)- jsou kompozice ukazující množství předmětů ve velkých názorných celcích, proto je nejlogičtější předně zpracovat tyto předměty samostatně, pak pomoci modelové rekonstrukční paleoetnologie dosadit další nutné, ale nodochované předměty a tyto zase samostatně zpracovat jako rekonstrukční imitace. 

Tabulová rekonstrukce sídliště předmostského gravettienského typu je v Antroparku na internetových stránkách Akademie věd. Tato práce má však spíš charakter určité předběžné sondy a určitě má i velmi blízko ke kategorii umělecké kvalifikované volné rekonstrukční představě. V práci o personě se taková rekonstrukce pochopitelně nikde nemohla objevit, protože kritický výzkum vizuální podoby kultur paleolitu je teprve ve svých počátcích, modelová rekonstrukční paleoetnologie je také spíše někde před námi jako úkol budoucnosti. 

Umělecká kvalifikovaná volná představa-je uvolněním a prvkem z uměleckého světa, dává průchod emocím náladám a názorům, je to umělecký rozměr a opak té úzké a přísné rekonstrukční paleooetnologii, která vznikala jako přísný opak pseudorekonstrukcí a pavědy. Tím se ztrácel určitý lidský a umělecký rozměr kreativního a citlivého myšlení. Zvláště u šeptajících kultur je nutný určitý jemnocit a specifický individuální přístup. Označení umělecká kvalifikovaná volná představa je zároveň termínem charekterizujícím práce provedené s ohledem na psychiku tvůrce rekonstrukce, na jeho kulturní zastínění, na vtisky, nástřely, traumata, zatížení, symboly, konvence, stíny persony, či další strašáky z hlubinné psychologie a z jiných oblastí naší duše. To vše je tedy na úplně opačném břehu než je pavěda pseudorekonstrukcí. Prostor pro umělecké rekonstrukce skrze rekonstrukční paleoetnologii zajišťuje právě onu potřebnou kvalifikaci, aby se autor během osobního niterného prožívání neutopil v bludech, jak to bývá běžné u snahy realizovat představu o paleolitických lidech bez patřičných vědomostí a zkušeností. I zde se samozřejmě pracuje s písemnou zprávou a práce sama slouží jako sonda, mající vyvolat interakci ze strany především obecné a modelové rekonstrukční paleoetnologie a stejně tak může i prognostikovat.   

Modelová rekonstrukční paleoetnologie-úvod do metodiky

      Modelová rekonstrukční paleoetnologie vytváří hypotetické modely kultur či komunit a života v nich na základě proměnných vstupních dat a své dílčí výsledky generuje a přetváří programy geologických a půdních procesů. Také je nutné simulovat i to, co nazýváme archeologizací, aby pak tyto výsledné hodnoty byly porovnány se skutečným stavem archeologického materiálu. Modely mohou být přitom kresebné, plošné, prostorové, počítačové a experimentální.

Sledujeme tyto modelové náhledy: psychologický, společenský, ekonomický (sociální vztahy a suroviny), ekologický (niky pro určité určité formy člověka, pro komunity a pro společnosti), evoluční principy (gradualistický model, model skoků a stází, hypertrofickou tvořivost, genetický drift), selekční principy a podobně.

 Jedno ze základních pravidel v rekonstrukční paleoetnologii vyžaduje, aby jedna věc, jedna oblast, byla prověřena z několika možných úhlů. Teprve, když se z pohledu několika, nejlépe alespoň tří, nebo čtyř různých oblastí dojde k stejnému výsledku je možné takový výsledek považovat za reprezentativní natolik, že lze přistoupit k sugestivní či emotivní rekonstrukci pro veřejnost ale i pro paleoetnology samé.

Takové hypotetické modely společností a kultur jsou tím věrohodnější a přínosnější, čím více skutečných psychických reálných mechanismů zahrneme ke každému hypotetickému jedinci. Snažíme se varovat rychlených a ukvapených soudů. Cokoli lze vysvětlit už z pozice statisticky pravděpodobnějšího děje, to je vítáno, a může být pak porovnáváno s heuristickými modely.

Výtvarně návrhářský model stanovení nepřímé persony (pro gravettien) - srovnání s archeologickým materiálem. Přímá persona z gravettienu je převedena do hypotetické podoby předmětů, kde se uplatňuje nepřímá persona a nyní se vyhledávají takové další artefakty, které jsou podobné nebo identické s hypoteticky stanoveným materiálem. Je zde možnost přímého porovnání skutečného s předpokládaným. Zde nesmíme zapomínat na variační škálu na jedné straně a na zvyklostní předpisový postup na straně druhé.  

Poměr dochovatelných a nedochovatelných materiálů Jedním z důležitých ukazatelů pro jednotlivé typy kultur je poměr archeologicky nedochovatelných materiálů vůči dochovatelným v jedné kultuře. Sledujeme etnologický materiál a sledujeme proměny těchto poměrů v souvislosti s charakterem kultury, její ekonomikou, ekologickým začlenění, specializací, klimatem apod. Tento poměr slouží ke kontrole dat na rekonstrukcích (převážně tabulových).

Statistický poměr forem artefaktů - podle charakteru a užití artefaktů. Například sledujeme, že u přírodních národů v aridních oblastech převažují určité typy artefaktů, jako lehké přenosné síťky, objevují se artefakty pro uchovávání tekutiny, kuchyňské nástroje, lovecké nástroje, a to vše v určitých početních a objemových poměrech a posloupnostech. Jiné poměry vidíme u přírodních etnik žijících v tropech a zde můžeme zase konkretizovat, zda se jedná o populaci u pobřeží, u velké řeky s určitým charakterem, v pralese, či parkovém lese. Sledujeme i proměny kultury v době dešťů a v období sucha. A zase sledujeme změny poměrů u severských etnik, u různě specializovaných severských etnik a podobně. Je důležité, že řada statisticky nejčastěji se objevujících artefaktů je ve své podstatě nedochovatelná. Týká se to předně dopravních prostředků a předmětů určených k přepravě a předmětů napomáhající snadnější přepravě. Objemově jsou největšími artefakty obydlí, která jsou zase z největší části nedochovatelná a dokonce řada pobytů v krajině je možná mimo archeologický záznam. Konkrétní rekonstrukce tak mohou být velmi snadno porovnány s těmito statistickými údaji a snadno se zjistí, že například některé typy artefaktů na určité tabulové rekonstrukci zcela chybějí a tím je pak možné takové kompozice překvalifikovat jako nevěrohodné a zcestné.

Statistický poměr forem jednotlivých činností je podobný jako u předchozího poměru, u přírodních etnik sledujeme různé aktivity jejich charakter, čas, kterým je jim věnován. Sledujeme různá etnika v různých prostředích v různých obdobích a časových cyklech. Údaje začleňujeme do modelové rekonstrukční paleoetnologie, nebo je používáme ke kontrole stávajících rekonstrukcí. Například tabulové rekonstrukce jsou v pořádku, když zachycují velké pracovní úsilí v době příprav velkých lovů, nebo zpracovávání velkého objemu kořisti, jsou však chybné, když při jiných příležitostech vypouští hry, odpočinek, hygienu, krášlení poklid, snění, spánek a zahálku. 

Experimenty další oblastí, která nám může prozradit některá fakta ze života dávných lidí jsou parazité a jejich genetický materiál. V rámci textilu jsme si povšimnuli v této souvislosti parazitů, žijících v oděvech, jako je například veš šatní a jejího možného geneticky stanovitelného ,,věku". Ale je také možné například stanovit délku loveckého způsobu života, kdy se zcela pravidelně kořistí člověka stali vepři. Takovým specifickým parazitem je lidská tasemnice a znovu její délka existence jako samostatného druhu ukáže pomocí genetiky minimální dobu pravidelné konzumace vepřového. Podobně se již zpracovávaly materiály kolem psů a jejich domestikace.

V reále se však nemusí jednat vždy jen o experimenty přírodovědné povahy, mohou to být prosté fyzické experimenty - jak co zhotovit, jak co užít a podobně. Experiment je součástí kritického uvažování a vědy, proto se musí vždy automaticky začleňovat do rekonstrukční paleoetnologie a nemůže tvořit, nějakou samostatnou izolovanou oblast. Takový projev je průvodním znakem vědního oboru prožívajícího krizi kritického přístupu.

Experimenty pro tuto publikaci byly provedeny kolem zpracovávání materiálů kostí, slonoviny, keramiky (materiály figurek)  účesů, ale i oděvů a to jak přímo, tak nepřímo srovnáním zkušeností s etnologem Tomášem Boukalem a lékařem Janem Křístkem. Byly provedeny experimenty s šitím šídlem, dřevěnou řemínkovací otevřenou jehlou. S otisky textilu v hlíně a došlo k iniciativě, která vedla k vyšetřování určitých významných archeologických artefaktů fyzikálními metodami (věstonická venuše a mužská soška z Brna II.) 

Metodika propagace výsledků rekonstrukční paleoetnologie - úvod do oblasti

Oblasti jimiž se zabývá propagační oblast rekonstrukční paleoetnologie - kompetentnost,  organizace řízení, psychologie organizace, společensko-politická situace, psychologie, vzdělanost, stav médií, ekonomicko-publikační prostředí.

V současnosti je možné sledovat nejen oblasti psychologie ovlivňování veřejnosti, ale i samotnou psychologii rekonstrukce, která je cestou v čase, nebo je rekonstrukce začleněna do poznávací rekreační cesty. Tak se dostáváme do oblasti geopsychologie a skutečně například v publikaci Geopsychologie psychologa Jiřího Šípka najdeme řadu důležitých postřehů, které se dají aplikovat, ale najdeme zde také speciální kapitolu - Psychologická rekonstrukce (Šípek, 2001). Touto cestou se tak dostáváme do oblasti informatiky a managementu, kde na akademické půdě Jiří Šípek působí.

Figura (strach z figury) - figura je sama o sobě obrovským tématem v rekonstrukční paleoetnologii, vždyť v materiálech z kterých vycházíme bývají mrtvé lidské zbytkové ,,figury" coby osteologický materiál. Známe nespočet drobných zlomků figur nebo dokonce celé figury a to jak lidské tak zvířecí. A psychologie rozehrává kolem zobrazování figur celý ohromný informační koncert. Tady v oblasti propagace tomu nebude jinak, psychologie nás učí, že náš postoj k figuře je přímo závislý na naši psyché.

Do života někdejších lidí se dostáváme právě skrze figuru a její emotivní nebo sugestivní podání. Iluzivní realismus nebo asociační regrese jsou jedněmi z nejlepších a nejúčinnějších výtvarných zpracování. Oslovování veřejnosti pomocí figury je sice vysoce účinné a nutné, ale není bez potíží, protože jakékoli schvalovací či jiné komisní procesy budou nutně promítat nejen osobní, ale také společensko-stavovský úhel pohledu. Proto byl tak vynikajícím malířem pravěku Zdeněk Burian, dílna jeho rekonstrukcí se skládala z minima lidí, kteří stejně jako on nepocházeli z velkoměsta a tím byla garantována přirozená pestrost a přirozenost forem osobitě emotivně postaveného iluzivního realismu. Naopak tam, kde je negativní prostředí pro vyrůstání bez přirozené úcty k autoritě přírody je možné se setkat s jedinci nebo i skupinami lidí, kteří do výtvarného projevu (buď jako autoři nebo jako konzultanti) vnáší svoje emoce vyplývající z narušených sociálních vztahů, různé úzkosti, strachy, obavy, slabosti - odbíhají od reality k nezřetelným nekonkrétním a odrealitněným formám, které by rádi viděli přetvořené do nějaké ,,zajímavé" umělecké polohy. Určitě není špatné bavit se o velkém umění a s tím zcela pochopitelně i o velkých penězích, ale pokud náš záměr je informovat veřejnost a nikoli se od ní izolovat můžeme mluvit především o vyhozených penězích. Je nutné zajistit takovou organizační strukturu propagace, aby nedocházelo k výstřelkům ze strany objednavatelů. Komise či pracovní týmy musí obsahovat laiky stejně jako je tomu u opatření proti skupinovému myšlení. Sledujeme proto i samotné pracovní organizační jádro a testujeme jednotlivé osoby.

Sebeprojekce a přenos na zlé dvojče - u figur ,,pračlověků" můžeme sledovat jak symboly, kterými jsou dávní lidé doplněni, sledujeme i zacházení se sexuálními symboly, které jsou přenášené naší kulturou. Ale také můžeme sledovat například symboly jakými mohou být materiály zakrývající genitálie (cáry kožešiny, kožešina, špinavá kůže), které patří do promítání individuálního nitra podvědomí v rámci hlubinné psychologie, kdy se osobní vyrovnávání se z určitými reáliemi promítají do figury, která nás samé zástupně symbolizuje. Dávný člověk (jeho figura) se tak může stát naším dvojčetem do kterého promítáme určité negativní vlastnosti nebo prožitky, obavy i nezdary. Tedy prostřednictvím figury na sebe prozrazujeme věci, kterých se sami bojíme, protože by nám mohly způsobit nesnáze ve společnosti, nebo nám už nesnáze způsobily. To je patrné jak v dětské kresbě (touto oblastí se například zabývala psycholožka Roseline Davido (Davido 1998), podobně je tomu však i u ,,vyjádření se" dospělých, kde však situaci komplikuje jak kulturní zastínění, tak vztahy se sociálně-kulturním prostředí a významný vliv má i role, kterou na sebe dospělý bere bez ohledu na svůj vlastní subjektivní názor. Ve skutečnosti však do ,,pračlověků" promítáme vše co patří k dětské kresbě a to díky tomu, že už generace se s ubohými syrovými ,,pračlověky" setkávají v předškolním věku a  ve škole, kde se tito kreslí a malují. Tento vzor jak obecné, tak vlastní kresby ,,pračlověka" si pak nesou lidé do života dál jako mustr, který mohou obohacovat dalším promítáním. Roseline Davido si všímá, kde všude dítě promítá do kresby samo sebe a je to nakonec vše od kresby stromu, vlastní figury, figury fiktivního staršího nebo mladšího ,,dvojčete", ale promítání sebe najdeme i ve zvířecích figurách a i v kresbě samotné ruky. Vlastně se zde dostaneme velmi blízko Jungovu stínu persony, který je na ,,rekonstrukcích" promítnut na dávné lidi (kapitola - Stín persony).  

Strach z reálného života (strach z reality, života) je projevem odmítání reality, která je pro daný subjekt příliš složitá, neuchopitelná a nepřehledná. Místo toho se volí jednodušší konstrukce světa. V dějinách umění vidíme patetické výrazy, monumentalitu, strohost, statiku, jednobarevnost v těch kulturách, které se vyznačují agresivitou (vnitřní nebo vnější) a moc je silně hierarchizovaná v systému pyramidy. Strach ze života může být jak individuální tak skupinový. Jak strach z figur, tak strach z reality vlastně zamezuje vzniku rekonstrukcí provedených ilusivním realismem a tudíž se takové snažení opírá jen o nesugestivní výtvarné práce, které nemají potřebné účinnosti.  

Strach z rekonstrukcí specifickým momentem je přivlastnění si artefaktů vykopaných archeology. Dávné kultury dnešní archeologické materiály vyprodukovaly a tudíž by se měly spojovat s nimi především ony, nikoli úzkostně jejich novodobí objevitelé. V reále se můžeme zabývat přestřelenou mírou přivlastnění artefaktů objevitelům a zpracovatelům (teritoriální chování, sběratelství, ovládání, uzavření se apod.). Můžeme také registrovat četné velmi časté projevy soupeření objevitelů s původními producenty dané kultury a s projevy symbolického poškozování někdejší kultury (promítnuté do jejich zobrazování, nebo odmítnutí jejich zobrazování). U realizovaných rekonstrukcí pak sledujeme projevy jako je omezená barevnost, odživotňující zjednodušení, ztráty objemu, neživé formy figur, chybění očí, úst a podobně. Někteří objevitelé a zpracovatelé tak mohou velmi tvrdě odmítat cokoli, co by dávná etnika nějak ,,oživovalo". Sledujeme proto vždy i míru vlivu sběratelství, vlastnění, teritoriálního chování ale i sociální vazby dané osoby a jejich možné přenosy a promítání. 

Asociační test - nám má ukázat do jaké míry je daná osoba vhodná pro práci na rekonstrukcích nebo kolem rozhodování o nich. Například výborné jsou barvy, které si člověk vybaví, když slyší bronz, železo,... nebo co se mu vybaví při slovech nádoba, hrnec, ohniště,...         Normální běžný člověk si vybarví u bronzu zlatočervenou barvu, ten , kdo je už mimo realitu a vytváří si vlastní svět, jako takovou ulitu kolem sebe a chce se oddělit od ostatní společnosti, vidí bronz jako zelenou, což je barva patiny bronzových archeologických nálezů. Podobně železo vidíme jako stříbrnošedé, někdo může asociovat hnědočernou barvu, konzervovaných rozpadajících se zrezivělých předmětů. Při slově nádoba se zase onomu člověku mimo realitu vybaví střepy, taktéž u hrnce a u slova ohniště vidí vlastně jen studený dávno vyhaslý popel.  

Asertivní přístup k lidem odmítající iluzivně realistickou koncepci rekonstrukce - klidným opakováním požadavků. Snažíme se získat souhlas s tím, že prezentace je určena široké veřejnosti, široká veřejnost se skládá z jedinců, kteří ve velké většině reagují velmi podobně. Například, když měli lidé možnost volit mezi tištěnými novinami a rozhlasem, pořídili si rozhlas, když měli volit mezi rozhlasem a černobílou televizí rozhodli se pro černobílou televizi. Když mohli volit mezi drahou barevnou televizí a levnou černobílou televizí rozhodli se pro barevný obraz. Dokonce vidíme, že se prodávají různé přehrávače pro vizuální projekci a dokonce se dnes těší oblibě velkoplošné barevné obrazovky. S tím vším můžeme souhlasit a také budeme určitě souhlasit, a teď jak bychom se dívali na počínání někoho, kdo by místo barevných akčních nebo jiných filmů a pořadů si nastavil obraz na černobílý nebo na nějakou  omezenou barevnost, rozostřil jej a ještě rozpřeházel přes nějaký digitální program. To by jsem si o něm mysleli, že je trochu divný, ale je to jeho věc ne? A teď si představte, že by někdo - tedy nějaký televizní kanál vysílal právě s takovým nečitelným obrazem.  Kolik lidí si myslíte, že by se něho dívalo? Kolik lidí by bavilo sledovat takové vysílání? To jsou věci, které můžeme objektivně zkoumat a opačně můžeme požadovat odhad sledovanosti od druhé strany. Můžeme dokonce požadovat statistický průzkum pro kolik lidí bude taková nerealistická prezentace přijatelná a můžeme tento údaj chtít oficiálně. Můžeme se snažit zaúkolovat oponenta, aby  sledoval údaje, které jsou v prospěch realistické sugestivní prezentace rekonstrukcí. Samozřejmě bez speciálního studia asertivního chování bude naše situace obtížná. I tak se prostě musíme smířit s tím, že někdy bude zadavatel příliš úzkostně vázán k odreálněné poloze rekonstrukční práce a přímá domluva s ním nebude možná.    

Psychologie cestování - geopsychologie    V Šípkově publikaci (Šípek, 2001) najdeme kapitolku - Psychologie lidí určité doby a lokality. Tady Šípek rozebírá i průvodcovskou roly, to je ,,komentář, obrázky a doprovodné materiály" na cestu. To lze u nás velice anadno převést do roviny cesty v čase do určité kultury na určitou lokalitu....      ....,,Průvodce se může omezit na spoustu faktů o daném prostředí, může dokonce získat velký obdiv svými znalostmi. Patrně vyšším stupněm je schopnost předložit klientům co nejvěrohodnější model doby a lidí v ní. Formulujme to tak, že manažér turismu nebo průvodce by měl být schopen prokreslit ,,psychologii lidí určité doby". Co je tím myšleno? V podstatě je to rámcová sociální struktura dané společnosti i typická struktura lokální a rodinná určitého historického období. Dále to jsou potřeby a možnost i způsob jejich uspokojení, hodnoty, rizika, délka a ,,rychlost" života. Z čeho se lidé radovali, čeho se obávali, které okamžiky jejich života byly kritické, jak mohl být jejich život periodizován? V co lidé na dané lokalitě věřili, jaké měli či mají tradice, zvyky, obyčeje? Mají svoji mytologii, báje, pohádky a v nich typické postavy? Jaké byly nebo jsou jejich obřady? V čem je to všechno podobné (nebo jiné) našemu způsobu života našim podmínkám? Takové srovnání může pomoci vytvořit si ještě barvitější představu a snad i pochopení. Samozřejmě, že k tomu musí být průvodce schopen dodat příslušné umělecko-historické zakotvení a geografické pozadí. Lze nacházet nějaké zajímavé vazby mezi způsobem života, myšlením lidí a stavebním slohem, uměleckým stylem nebo krajinou a prostředím včetně klimatických podmínek?"  ....To už jsou přece velice jasné a dlouhodobé úkoly pro modelovou rekonstrukční paleoetnologii. Velice snadno dosadíme jako příklad cestu někam cestu do pozdního gravettienu, na lokalitu v jihozápadním Slovensku k datu 22 tisíc let. Vše ostatní je věcí postupného zpracovávání materiálu tak, aby pokud možno právě popsané body, které zajímají našeho turistu v pravěku. Zcela jasně zde je rekonstrukční paleoetnologie v úplně stejné oblasti jako psychologie cestování a tato se tak stává naprosto nutnou součástí práce rekonstrukční paleoetnologie. 

         Teprve po verbálním a schematickém zpracování (ze strany modelové rekonstrukční paleoetnologie) by se přistupovalo k vizuálnímu zpracování materiálu. To abychom neuvázli jen k případnému ,,obdivu o vzdělaném průvodci", ale aby jsme si pravěké krajiny užili i my ostatní. Proto rekonstrukční paleoetnologie se svým systémem obrazového a verbálního zpracování persony vyhovuje i cestovatelům v čase. Zobrazování a další materiály mají napomoci bližšímu pochopení dané kultury. Pokud zobrazení a další materiály někdo, kdo má dávat nahlížet na dané kultury odmítá, nebo tyto náhledy nějak mlží, křivý a deformuje, může to být prostě v tom, že s nimi bojuje o pozornost veřejnosti. Řekli bychom, že je ještě nevyzrálý. Čeká na nějakou formu pochvaly za vlastní práci a vlastní vědomosti o tématu. Jiří Šípek tak vlastně naznačuje určitou oblast chování, která je zřejmě za neskutečným zbržděním předávání informací o paleolitu ale i jiných obdobích směrem k veřejnosti. Je to sice jedna z cest, ale zdá se v logickém celku jasná a rozhodně stojí za přezkoumání. Existuje totiž řada konkrétních testů, které nám mohou takovou zralost či nezralost vyhodnotit. 

Politicko-společenská situace je také reálným a velice důležitým faktorem týkající se rekonstrukcí a vůbec dialogu mezi veřejností a vědou o dávných kulturách. To nakonec naprosto přesvědčivě dokázala změna finanční politiky ve velké Británii. Nutnost se komercionalizovat způsobila, že britská archeologie vyšla ze své ulity, kdy místní nálezy (až na výjimky) znalo, tak jako všude jinde, ne víc než několik málo desítek lidí. Důležitý prvek samofinancování nebo zániku vedl k tomu, že se archeologické lokality proměnily v turisticky přitažlivé skanzeny. Myšlenka tkvěla v tom, že pokud lidé nepotřebují ke svému životu archeologii, nepotřebuje ani vláda aby ji financovala. Proto se díky skanzenům archeologie dostala v Británii do běžné součásti života. Stojíme-li dnes například v Těšeticích u Znojma na poli - nic nenasvědčuje, že tady stál fascinující a i dnes velmi atraktivní celodřevěný ,,Stoun henč". Kdyby i u nás byla stejná politika liberalizace neznalo by zdejší archeologickou situaci jen pár odborníků a několik studentů. Změna této situace však pro rekonstrukční paleoetnologii neznamená žádný přímí přínos. Peníze, které se proinvestují jdou totiž především do stavebních prací. Jak dalece jsou skanzeny věrohodné je druhou otázkou, protože fakt, že se pravidla změnila jen znamenala, že bylo nutné takříkajíc přes noc zajistit rekonstrukce, což samozřejmě zodpovědně nelze. Ani prezentace paleolitu například v televizi nevypadá přesvědčivě (jak jsme řešili již tolikrát v této publikaci). Sice jsou při takové politice archeologické naleziště archeoturisticky značeny a směrem k veřejnosti propagovány, potíž je s kvalitou obrazu, který je předváděn. Provozovatelé archeoparků mají časový problém - co nejdříve skanzeny postavit a co nejdříve je zprovoznit pro veřejnost, nijak je však netrápí autencitita nebo vědeckost. Řada lokalit by se musela zkoumat desetiletí aby vznikly odbornější náhledy na situaci. Například stavební rekonstrukce starého kostelíku je spíše heuristickou, gradualistickou slepenicí předpojatostí, takže nad rozměry původního základního věnce vzniká malá nízká stavba. Je to staré, tak to ještě nebude pompézní a tak monumentální. Nikdo se nezajímá, že tyto kostely vznikaly v konkurenčním prostředí pohanských svatyň a musely jim být nejenom alternativou ale i schopným soupeřem a to ony pohanské svatyně za sebou měly dlouhé tisíciletí úspěšné existence. Do výšky a obsahu stavby se totiž musí započítat vnější efekt, promítnutí dominance a předvádění se, ale i prostý fakt, že hodně lidí na malém prostoru potřebuje (na rozdíl od předchozích venkovních svatyní) dostatek vzduchu (alespoň na stání, určitě už ne na tanec) uvnitř stavby. Také je nutné, aby prostředí působilo opticky, ale i akusticky. Staré kostely totiž byly zároveň sami o sobě hudebními nástroji, o jejich rovné vnitřní stěny se odrážel zvuk a vytvářel specifickou ozvěnu, která jakoby visela někde ve vzduchoprázdnu jiného zvláštního světa. Takovou akustiku neměly žádné dřevěné domky, stodoly nebo venkovní obřadní prostory, akustika kostelů byla něco úplně nového, pompézně a emotivně oslovujícího. Pohled na někdejší vizáž holoceních kultur u archeologie a jejich potřeb rozchází s rekonstrukční etnologií. Rekonstrukční etnologie jde do pozadí a objevuje se jen místy a nekoncepčně. Pohled na politická řešení, které by byly příznivé pro rekonstrukční paleoetnologii a etnologii tak, aby tyto vědní oblasti mohly účinně sloužit veřejnosti a aby byly stále vědecké a kritické a navíc mohly kooperovat s archeologií a ostatními vědními disciplínami je dnes poněkud nejasný z důvodu úplné absence zkušeností. Můžeme dnes vycházet jen z těch teoretických modelů, které nabízí příslušné oblasti psychologie společnosti.

A prvním kolem a úkolem je vlastně teprve prezentace rekonstrukční paleoetnologie před veřejností, aby se vůbec vědělo, že nějaký takový obor může existovat a co od něj může veřejnost dostávat. Druhým krokem, který se odvíjí z prvého je získat pro rekonstrukční paleoetnologii takové lidi, kteří ji dovedou zajistit podporu.

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

^ >