Persona - archeologie a paleoetnologie

V publikaci Čas lovců uvádí Jiří Svoboda dva vzájemně poněkud protichůdné myšlenkové celky, které mají v určitém smyslu hodně společného s personou. Jedná se o výklad lidského zdobení…,,Martin Wobst zdůraznil další a komunikativní význam lidského zdobení. Připomeňme jen, co všechno může sdělit tvar a malba na ptačím peru, zdobící hlavu indiána. Předmět se zvláštním statutem a významem poskytuje první informaci při setkání s neznámými lidmi a členy jiných společenských skupin – na první pohled se cizinec může dozvědět základní fakta o příslušnosti ke skupině, o společenském postavení, zásluhách a případně i o osobních vlastnostech, třeba o statečnosti. V tomto smyslu je ozdobný předmět velmi funkční a praktický, stává se spolupůsobící součástí adaptačního systému. Ovšem informace, které lovec sám o sobě deklaruje, nemusí být určeny jen lidem, mohou směřovat i do světa duchů, zvířat nebo přírodních sil.“ Věty jako vytvořené velmi trefně a v naprosto stejném duchu persony a rolí.

Druhý příklad je také o výkladu jiného zdobení, ale z jiné strany. ,, Teprve pod zorným úhlem minulosti a budoucnosti krystalizuje charakter osobnosti. Když Randall White sbíral nejstarší doklady osobních ozdob, ať už měly význam amuletů nebo šperků, předpokládal přímý vztah mezi pocitem osobní identity a způsobem, jak ji vyjádřit navenek. Již v Chatelperronské vrstvě (10) Sobí jeskyně v Arcy-sur-Cure jsou to přívěšky ze zubů, mušlí i zkamenělin s vyřezávaným žlábkem či hlavicí pro zavěšení. Na lokalitách aurignacienu už o modernosti člověka nepochybujeme, spektrum ozdob se tu rozšíří a morfologie i styl ozdob je odlišný: drobné, nyní převážně provrtané závěsky z mamutoviny, zvířecích zubů, kamene a kosti, přívěšky napodobující tvar fosílie i série nedokončených polotovarů k jejich výrobě (abri de la Souquette, Goyet). Morava přispěla k obohacení tohoto souboru objevem provrtaných zubů zvířat a kostěných předmětů z mladečských jeskyní.“

První větou Jiří Svoboda téměř cituje Junga, …,,Být si vědom jen přítomnosti a popřít minulost by byla naprostá nicotnost. Dnešek má smysl jen tehdy, pokud je mezi včerejškem a vede k zítřku. Ten kdo si dnešek uvědomuje v tomto smyslu, se smí označit za moderního.“ (Jung, Duše moderního člověka) pravdou však je, že Jung tomuto postřehu hodnot času dává značný prostor a přesto, že jsem citoval tři věty je to beznadějně málo pro pochopení celé souvislosti a určitě bude minut smysl a cíl, které Jung zamýšlel. Jediná věta kterou o včerejšku, dnešku a zítřku pro hodnocení charakteru člověka užil Jiří Svoboda je příliš málo a nezbývá mi než pozvat čtenáře, který se chce dopátrat víc, k Jungově i Svobodově publikaci.

Dál se v citovaném odstavci Jiří Svoboda zabývá ozdobami, patřících zřejmě do přímé persony. Svoboda nás přenáší do takového zorného úhlu, kdy prehistorik přemýšlí o tomto archeologickém materiálu jako o sociální adaptaci, která má vypovídat přímo něco osobního o samotném jedinci – majiteli takových ozdob. To je právě možné podle mne jen při dostatečném souboru, kdy například u gravettienu sledujeme stále se opakující schémata zdobení hlav a můžeme sledovat určitou oblastní nebo individuální variaci. Vzpomeneme-li si na liščí zuby na čelech mladých lidí z věstonického trojhrobu, nebo na tři řady perliček u sungirských pohřbených vidíme především snahu se někam zařadit, přijmout nějakou roli, nějaký úkol, nějakou specifikaci. Nebo naopak o originalitě a individualitě účesů v Maltě a Bureti a standartizace krátkovlasých účesů v kostěnkienských kulturách.

Když je však archeologického materiálu nedostatek velmi těžko můžeme mluvit sebeidentifikaci určitého individua, protože to prostě pro nedostatek materiálů nedokážeme přesně odvodit. U aurignacienců nebo chatelperronců takové hroby, které jsou provázeny dobře zmapovanými tělními ozdobami a navíc hroby porovnatelných více jedinců vůbec nejsou. Skoro bych přirovnal frekvenci těchto nálezů z nejstarší fáze mladého paleolitu a přechodných kultur k osamocenému výstřelu ve tmě, či zbloudilé kulce.

Je však otázkou, jak je zde ona sebeidentita vlastně myšlena. Někdy se jí autoři zabývají v staroevolucionalistickém pojetí s představami o zvířatech na úrovni 19.století a hledají ,,projevy probouzejícího se lidství, kdy jedinec procitne z blažené zvířecí nevědomosti a uvědomí si sám sebe ve své celé lidské jedinečnosti“ (což je i evidentní mytologický příběh). Nevíme jestli tím nebylo myšleno hledání sebeidentity na způsob hodnoty člověka jako individuálně profilovaného jedince? Tedy nejedná-li se i hledání dokladů o procesu rozvoje osobnosti typu opravdového moderního člověka, o kterém píše Jung? O takovém jedinci, který uniká konvenci a rozvíjí sám sebe svoji individualitu, nenechá se převálcovat rolemi a personami, které má ve společnosti a je sám sebou a rozvijí toto své vlastní já? Je to určitě fascinující oblast zájmu, nicméně skutečností je, že takové projevy můžeme v paleolitu posuzovat jen u gravettienu, kde je jakýs takýs srovnávací materiál. Ale sebeidentifikace může být chápána a je chápána některými psychology jako proces ztotožnění se s vlastní domácí kulturou. Myslím si, že je možná nutné specifikovat jestli máme na mysli sebeidentifikaci sami sebe jako naprosté individuality či sami sebe sebeidentifikujeme jako součást kultury. Pak se je možné dívat na vizuální personu ze dvou odlišných úhlů, kdy nám materiál vždy podává jiné specifické informace.

Archeolog Martin Hložek mne upozornil, že můj výklad směrem k naší součastné archeologii je nedostatečný, tak jsem prakticky přepracoval všechny kapitoly, abych dal prostor citacím našich paleolitiků a propojil tak více jejich práci s mojí. Moji pozornost však také upoutaly jiné materiály z obecněji pojaté archeologie, které se s mojí prací dostávají do rozporu, proto jsem se rozhodnul na ně upozornit, protože se tak zavčasu zabrání dalším nedorozuměním. Předně jsem narazil na článek ,,O studiu archeologické metodologii, antropologických koncepcí a jiném“ od Vladimíra Podborského. Cituji… ,,Jsem proti separaci archeologie a tzv. kulturní antropologie! Dobrý archeolog musí být schopen dovést svoje prameny až ke konečné fázi jejich vypovídajících schopností a k historickému, popřípadě historiozofickému výstupu. Anebo chceme, aby jedni ,,v potu tváře“ dřeli v terénu, po večerech sepisovali nálezové zprávy a poté naservírovali připravené prameny skutečným vědcům k jejich velkomyslnému posouzení?“…,,Osobně jsem přesvědčen, že zvládnout obě fáze: primární archeologickou a nadstavbovou (,,kulturně-antropologickou“) je možné.“ (Podborský, 2000, 49-52)

Z tohoto pohledu si pochopitelně připadám poněkud hloupě, jako někdo, kdo přišel k hotovému, co jiní zpracovali, potíž však je, že paleolitické materiály tak, jak je archeologové zpracují, se nedají v jejich finální podobě vůbec použít pro kritickou rekonstrukci. A to nehledě na fakt, že témat jsou desítky a několik archeologů stíhá jen určitý malý okruh oblastí, zatím co jiné výstupy zastarávají. Myslím, Vladimír Podborský měl na mysli 99 procent archeologie, která zpracovává holocení kultury a kde je dostatek archeologů, kteří společně mohou skutečně zajistit určité prostředí pro zpracování materiálů cestou kulturně antropologickou ( i když určitě plně nezvládnou cestu rekonstrukční etnologie)(a samozřejmě se jedná o ,,jen takové plácání", protože v rukách nejsou statistiky ani objemy vykonané práce. Navíc z druhé strany antropolog Jan Jelínek popisuje, co se katastrofického stane, když bude určitý materiál vyhodnocovat ryzí archeolog bez biologického vzdělání (Jelínek 1990).

Ale vraťme se k původnímu tématu. To jedno procento patří paleolitikům, kteří před sebou nemají nikdy tak komplexní materiál a jak ve své práci mnohokrát upozorňuji a jsou odkázáni spíše na výjimečné a unikátní nálezové situace. A proto představa archeologa – paleolitika jak ve dne kope, po večerech úředničí, popisuje, analyzuje a inventarizuje a navíc někdy k ránu pilně studuje hromady evolučních teorií, morfologii, fyziologii, etnografii a psychologii ve mně vyvolává pocit naprosto zoufalé a nezvládnutelné práce a dopředu hrůzu z výsledků, které půjdou na světlo světa. Budí to spíše představu mánie, která si dovede představit jak archeolog všechno zvládá, ale v reálu ji věci utečou mezi prsty, protože se nejednalo o racionální odhad, ale jen o nadšení a iraconální pocit všehozvládnutí pod eufórií pramenící ze skutečné mánie.

Vladimír Podborský ve skutečnosti snad spíš míří jiným směrem, jak je vidět z následujícího…,,Nepoznal jsem nikoho z opravdu velkých osobností naší discipliny v bývalé federaci, která by se štítila vzít keramický střep do ruky nebo sestoupit do sondy s rizikem, že si ušpiní sváteční oblek. Bohužel jsem se v zahraničí s několika takovými salonními badateli, kterým byl archeologický materiál na překážku v jejich ,,rozletu“, setkal a neměl jsem z toho dobrý pocit.“ Takže v tomto je ono jádro pudla, abych tak řekl.

Opačně myšleno nevím, jestli je vůbec možné kriticky vyhodnocovat archeologický materiál, aniž by člověk kdy vůbec pracoval v terénu, ale také aniž by se člověk seznámil s provozem nějakého ústavu, s možnými omyly, záměnami materiálu, administrativními přehmaty, ale také s převozem materiálu, s konzervací materiálu jeho deskripcí atd. Protože pokud u toho nejste, nemůžete tyhle věci vůbec pochopit, nikdy nebudete přesně vědět co máte přezkoumat, aby jste vůbec zjistili, že vámi zpracovávaný materiál je nebo není důvěryhodný.

A nemyslím si, že by ono kopání bylo za trest, nebo by mělo být chápáno jako něco podružného a nelukrativního. Když se mě nedávno ptal jeden archeolog, že když jsem zpracoval tolik materiálu kolem gravettienu, jestli bych ho také nechtěl kopat a já mu odpověděl, že ne – byl s toho chudák úplně špatný a vůbec to nechápal. ,,Ale přece si představ, že tam seš a že seš v té kulturní vrstvě a jako první, a co děláš? Ty objevuješ, ty to odkrýváš! … to je ten nejdůležitější pocit a ty tenhle pocit odmítáš?“

Mně se to vyznání výkopové archeologii strašně líbilo, ale tak jak topící touží po vzduchu já od mala toužím malovat ty dávné výjevy a roky běží a já nemám deset životů. Nakonec na paleontologii v Moravském muzeu jsme měli dost nejrůznějších terénních výjezdů, kdy jsme vždy něco našli a objevili, dokonce jsme několikrát sfárali v dolech a v depozitáři bylo tehdy nesčíslné množství zkamenělin nabízející se k studiu i k zamyšlení a asi podobně jako pan Profesor Podborský si dělám občas před přáteli legraci z výtvarníků, kteří mají malovat ,,rekonstrukce“ a předvádím dramatickou etídu ,,Kterak posvátně drží laik-výtvarník svými zpocenýma rukama poprvé v životě drahocenný kus minulosti naší historie a skoro nedýchá“ a pak najdete v jeho interpretaci dávných věků, patinu, barevnost a struktury i náladu z konzervovaného, rozpraskaného či poslepovaného artefaktu. Tedy nedojde k žádné rekonstrukci dávného života, ale k uměleckému volnému projevu na téma ,,já a moje EMOCE, POCITY A PROŽITKY z mojeho prvního setkání s opravdovou zkamenělinou“. Myslím, že teprve, když se stane pro vás fosílie jen dalším inventárním číslem a jste ji schopen hodnotit chladnou hlavou, pak teprve něco můžete dělat. Přitom všem jsem myšlením stále výtvarník a pořád bude mým největším vzorem a měřítkem Leonardo da Vinci, jinak bych ztratil vlastní duši.

Ale nemyslím si, že je skutečně nutné odmítat nevýkopové vědy. Opačně zase mne rozčiluje, když si lidé představují, že výtvarník přijde a namaluje určité obrázky v precizní podobě v minimálním čase, téměř bez podkladů a nejraději úplně zadarmo. Nebo mne štve, když si někdo myslí, že se dnes obejde bez profesionální propagační strategie a je vidět, že si neušpinil ruce barvami ani neklečel v přestrojení v montérkách u elektřiny pod exponáty a neposlouchal co si lidé o té či oné expozici povídají. Nebo když se někdo cítí povznesen nad obyčejné laiky, kteří jeho práci ve skutečnosti platí.

Poznámka vůbec ne na okraj

Kritické hodnocení (myšlení) jako podmínečná psychologická kategorie v metodice práce rekonstrukční paleoetnologie

Přihlášení se k psychologii jako programové součástí metodiky práce je nutností posouzení každého aspektu pracovního postupu ze strany kritického myšlení tak, abychom zůstali v realitě vědeckého hodnocení a nedostali se mimo tuto oblast a neučinili výzkum vědecky chybný. Je překvapivé, že kritické myšlení psychologové nepřikládají nutností existence matematizace látky nebo nutností vytvoření tabulek či grafů, nebo limitací příspěvku na určité množství stránek nebo časovým limitem příspěvku, ale souhrnem limitujících faktorů, které vyvolávají specifické otázky na které musí daná práce odpovědět. Jinak vypadává nejen z oblasti kritického myšlení, ale i z oblasti vědeckého hodnocení a nezachrání ji ani tabulka, matematizace, nebo odvolání se na nějakou místní nebo světovou autoritu.

Jedním z důležitých momentů a podmínek kritického postupu (v oblasti psychologie) je neukvapenost v závěrech, dostatek reprezentačních i náhodných základních vstupních dat, dále sledování souvislostí z více než dvou oblastí, přísné oddělování domněnek od faktů, vyhýbání se jednoduchému prvoplánovému řešení jen už ze vzájemných souvislostí z dvou oblastí, takové zpracování, aby byla možnost opakování závěrů, vyloučení náhody, prověření jiného vysvětlení, vyloučení podsouvání rolí, vyloučení našeho kulturního vlivu, opatrné zacházení s individuální zkušeností, sledování vlivu prostředí, prověření experimentálním výzkumem, a prověření reprezentativnosti výzkumu.

Kritický přístup a srovnávací psychologie a etologie

Fraňková a Bičík nabádají vysokoškolské studenty jak postupovat při vědecké práci v oblasti chování živočichů.

… ,,Vědecká práce znamená přibližovat se postupně krok za krokem k pochopení určitých pravidelností, zákonitostí, příčin chování. Formulujeme výzkumné otázky, navrhujeme metodický postup, ověřujeme adekvátnost metod, pozorujeme, měříme, zapisujeme. Výsledky je třeba posoudit, objektivně je vyhodnotit za použití vhodných statistických a matematických postupů, je třeba hledat zdroje možných nežádoucích či náhodných faktorů, které ovlivňují výsledky, potom opatrně formulovat další pracovní hypotézy. Až po delší době je možné interpretovat výsledky, formulovat závěry a na konci našeho snažení je vědecká publikace, návrhy na aplikaci výsledků a naznačení perspektiv dalšího výzkumu…“ (Fraňková Bičík 1999)

Poznámka ke kritickému přístupu ze strany výtvarné

Zajímavé je, že můžeme naprosto přesně aplikovat na rekonstrukce i zásady základního klasického přístupu kresby podle modelu. Postup s kritickým hodnocením je prakticky identický a navíc v případě společensko-emotivního tlaku na téma člověk emotivní deformace odpadají. To proto, že u klasické kresby je takový přístup záměrně a zcela potlačen. Ono bylo asi logické, že Leonadro da Vinci řadil mezi vědy i výtvarnou oblast umění. Nejnázorněji bych mohl popsat srovnání v případě mých studentů, kteří přišli na talentové zkoušky na uměleckou školu ve srovnání s ostatními. Do třídy přijde model posadí se, pan profesor nebo paní profesorka dají pokyn k zahájení práce a my si zavážeme oči a budeme posuzovat uchazeče sluchem. Drtivá většina lidí rychle vytáhne tužku a uslyšíme pilné ,,ŠŠŠŠŠŠ ŠŠŠŠ ŠŠŠ ŠŠŠŠ ŠŠŠŠŠŠŠŠ Š ŠŠ ŠŠŠŠ“ jak jim tužka pilně kreslí po papíře. Mé studenty poznáme podle toho že dobrých pět minut jsme neslyšeli vůbec nic, pak jen malinké ,,šš šš“ pak zase dvě minuty nic a pak jen malinké ,,šš“ a pak tak pořád dokola. No to dopadne pomyslíte si, všichni už budou dávno hotovi, jen moji studenti nikoliv. To jsem to dopracoval. Ale najednou se začne od lavic šššustících uchazečů ozývat nový zvuk, který zní jako ,,Gchchch, gchchch, gchchch, gchchch“ ano to je známé gumování a vy už jenom slyšíte jak tohoto zvuku přibývá a přibývá a pak registrujete, že se chodí dívat žákovský, ale i profesorský dozor na práce mojich žáků a jak se o nich mezi sebou pochvalně vyjadřují. A v tom zavrže židlička a moji žáci vstávají a jdou v předtermínu odevzdat práci, zatímco ostatní zuřivě gumují a nebo urputně kreslí.

Co se vlastně stalo?

Přišel model nebo modelka a posadil se a všichni zjistili, že modelem je člověk a člověka přeci všichni znají a dobře ví jak vypadá a tak jej jen nakreslí a je to. Oni dobře ví jak vypadá takový obličej, tady jsou oči a já dobře vím jak vypadají oči a nos, já dobře vím jak vypadá nos a také velmi dobře vím jak vypadají ústa a stejně uši a vlasy, copak by bylo těžkého na vlasech, přece vím moc dobře, že rostou na hlavě…Náhodný pohled na model a zpětný pohled prozradí i těmto velkým umělcům zásadní rozdíl v podobě. Je tedy třeba něco nebo všechno změnit a tak se gumuje a po vytvoření nové partie se zase porovná celková podoba a s gumováním se začne nanovo…

Naproti tomu moji studenti napřed dlouho studují model, musí vymezit jeho základní rozměry, které přenesou na papír. Nejdéle se věnují jen umístění dvou krátkých značek pro výšku a šířku vybrané výseče portrétovaného a pak vždy dlouho pozorují a zaměřují pevné body, přenášejí základní úhly a jen určují vzdálenosti a rozměry. A poté hned zpětná kontrola, moji studenti totiž teď nevnímají nějakého člověka a nebo obličej, je to pro ně jen změť čar. Takovou změť čar dovedou zvládat, už dávno začínali u mne tak, že překreslovali co nejpřesněji náhodné tvarované křivky, pak, když to zvládli, dovedli nakreslit i křivky ucha nic to pro ně nebylo, byly i v takové práci zběhlí, jen je třeba najít začátek, sledovat průběh a zakončení linií. Říkávám odkud, jak a kam. A pak zjistili, že stejně jde nakreslit i nos, později i ústa, ale i oči a i tvar hlavy. A pak jen na základě křivek dovedli nakreslit celou hlavu, jedna křivka je základní tvar hlavy, další křivka je výplň čar v ní a ty mohou rozdělit na detaily a zpracovat prostě jen jako další samostatné křivky. Za chvilinku je lineární portrét hotov. A tak když moji studenti prostým odměřováním a přenášením úhlů dojdou k nějakému lineárnímu dílčímu tvaru zkušeným okem prověřují jestli souhlasí tvar křivky.

Ale vše se dá kontrolovat zase novým vytýčením a přenesením úhlů při sledování tří vzájemných bodů, vše se dá ověřit i na jinak stanovených úhlopříčkách a jiných pomocných osách, kdy určujeme matematicky přesné vzájemné poměry.

Také můžeme sledovat nejen tvary uvnitř plochy, kterou nám vytyčuje obrysová linie, ale i identičnost tvarů ploch vně linie.

Rozdíl je očividný, moji studenti vytvořili portréty, které jsou si podobné a nemají žádné vážné proporční deformace ani při perspektivním zkreslení. Zato ostatní obrázky jsou vzdáleny lidské anatomii a o portrétech lze jen stěží hovořit. Jsou to schémata a symboly různou měrou akceptující individuální rysy modelu a mají jen některé prostorové perspektivní prvky. Tedy spíš deformece.

Proč jsem si dal práci, abych popsal tragikomický průběh výtvarných zkoušek na umělecké škole? Protože i zvýtvarnění života dávných etnik musí principiálně odpovídat popsanému postupu. Předně je třeba prostudovat celý daný model, znát dobře celou situaci o zjistit opravdu celou šíři materiálu. Nejdůležitější je dlouhé a pečlivé studium a při zvolených postupech je důležitá nutnost zpětných kontrol dalšími nezávislými postupy. Proto mě ,,rádobyrekonstrukce“ které se narychlo v několika málo měsících vytvářejí pro okamžité potřeby expozic, nebo televizních či publikačních akcí připadají principiálně velmi dobře známé a bez rozpaků je háži do jednoho pytle s nepovedenými ,,portréty“ povedených kreslířů. Kdyby nějaká umělecká škola takové nepovedené pseudoportréty vystavovala a honosila se jimi a právě takových žáků, kteří je produkují si považovala, byla by rychle ostatními školami označená za ostudnou. Prostě tohle by si nedovolila.

Ale muzea, televize a vydavatelé evidentně nemají s identickým přístupem nejmenší problém. Jakoby někdo říkal …věda nebo pseudověda? Ber kde ber, hlavně jak je to levně a rychle. Myslím si, že se v tomto případě rozhodně překračuje určitá konkrétní hranice kolosálního skandálu. Něco jiného je, že se někde udělá ojedinělá chyba nebo tam a tam se nepodaří zajistit úplné materiály, ale přístup, který je celkově založen na časově naprosto nedostatečně limitovaných termínech a silně omezených zdrojích pro objednávku je naprosto zvrácený. Když není možnost prostudovat celou šíři materiálů je to jakoby se kreslilo aniž by byl model řádně prohlédnut a prostudován. Bez základního celkového prostudování není možno vůbec začít cokoli vytvářet. Takto vzniklý postup je naprosto nepřijatelný, protože z něj vždy vyleze jen paskvil, který sice může různou měrou akceptovat některé individuální rysy modelu, ale zůstane provždy jen pouhým paskvilem.

Že výtvarníci, nebo filmaři do takového úkolu za takto nešťastných podmínek jdou je katastrofické pro objektivnost výsledku. Vzniká jen fikce, která je jen volnou uměleckou asociační fantazií na téma, které představuje původní archeologický nebo osteologický materiál. Lze tedy takto vytvořit sice hodnotné umělecké dílo, tak jak to chápe naše společenská kulturní konvence, ale vydávat je za něco víc než volnou uměleckou asociační fantazii na určité téma je nehorázný podvod. Existuje naprosto jasná hranice, která nesmí být v žádném případě překročena. Opuštění systematické práce a odmítnutí nebo opomenutí kritického multidisciplinárního přístupu v oblasti rekonstrukcí je jasným a identifikovatelným projevem pseudovědy. Navíc u oné intuitivní umělecké volné ,,rekonstrukce“ může její autory výtvarníky, filmaře či i prehistoriky a jejich schopnosti zkoumat psychologie například už v prostých asociačních testech. Jestliže se většině lidí u slova ,,pračlověk“ nebo neandrtálec vybaví okamžitě první slovo ,,primitiv“ pak o nestranné objektivnosti intuitivní narychlo vyhoněné práci lze s jistotou a zcela oprávněně pochybovat ještě před jejím započetím.

Takové prezentace rádobyrekonstrukce znamená vždy křivení obrazu skutečného života dávných etnik, ras a národů, které je v nekritickém podání evolucionalismů vždy jen degraduje, hanobí a zesměšňuje. Je potřeba si uvědomit jestli děláme cokoli za kus žvance, nebo zda nás opravdu něco zajímá a odpovědět si. Jak říkával prof. Jan Jelínek ,,Chceme-li být spravedliví?

Pokud někdo si na tuto otázku odpoví že ne, že pro něj je rekonstrukce jen oblastí fantazie a volných představ a odmítne studovat materiály a dobrovolně vleze do pole pseudovědy, je nutné, aby plně nesl následky a popřípadě i právní následky z hanobení kultur, kterého se ve své povrchnosti a hlouposti dopouští. A pokud nebudeme mít sílu plošně udržet tyto hranice, pak bude nejlepší, když zavedeme tytéž opatření jako v USA, kdy jsou ostatky dávných indiánů pietně znovu pohřbeny a tak pro vědu navždy ztraceny. Pokud ani nemíříme a nesnažíme se dělat objektivní rekonstrukce nemáme žádné morální právo vykopávat zbytky dávných kultur, když je pak jen zesměšňujeme a ponižujeme. Nedovedeme často ani řádně prezentovat veřejnosti důležité materiály a to ani po sto letech nejsme schopni zpracovat portréty gravettienců a aurignáceinců, zato dáváme prostor jakýmsi nepodloženým fantaziím, dokonce i v učebnicích. V takové situaci musíme myslet morálně a zvážit jestli úctu k předkům neprojevíme raději tak, že vrátíme již vykopané lebky a všechny ostatní artefakty znovu do země, když je nedokážeme řádně zpracovat a jak je naprosto jasně vidět z absence jakéhokoli pracoviště, které by se systematicky a trvale věnovalo rekonstrukcím a informování veřejnosti. To je aktuální zvláště dnes, kdy Moravské muzeum oddělení Anthropos vydává stařičké obrazy Zdeňka Buriana za dodnes bernou minci, nebo najdeme v učebnicích pro děti mamuta v pasti a kdy v reklamách vidíme nejrůznější ponižující vizáže postižených, nám předkládané za naše paleolitické předky.