© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

Živé objekty

       Věcí prezentace, která má něco obecného říci vnějšímu pozorovateli ,,o někom“ jsou i ,,něčí“ živé bytosti, které má daný jedinec různou formou ve své moci, ať už to jsou ženy, děti, muži jako otroci a sloužící či zaměstnanci k ruce Ale také dobytek či zvláštní speciální zvířata jako jedineční koně, dravci a šelmy, nebo údiv vzbuzující exotická zvířata (pávy místo slepic), ale patří sem někdy i vlastnění manžela (manželů) či manželky (manželek).

     Prvním náhledem na tyto živé tvory je jejich množství, jako počet žen, manželek, otrokyň, sloužících, sekretářek, nebo počet dětí, velikost dvora, počet zaměstnanců, četnost hlav v armádě, velikost jezdectva, velikost námořní flotily, velikost stád koní, koz, krav, ale i slonů a i sobů a výčet by určitě mohl pokračovat.

     Druhým pohledem je kvalita a vlastnosti živých objektů. Výpovědí o rybáři je fotografie s co největší rybou, dále to jsou půvabně vypadající ženy, roztomile vypadající děti a dobře vypadající zvířata. Různou formou vlastnění muži by však měli vypadat v první řadě jako věrně sloužící, tedy ustaraně (starosti o svého pána) a zaneprázdněně (kvůli nepřetržité službě pánovi), pak slyšíme označení jako věrný sluha, oddaný služebník, vzorný voják, obětavý pracovník či nejlepší pracovník. Uniformita a ta může být reprezentativní tím více, čím se blížíme v hierarchii blíže k pánovi a naopak. K uniformitě však patří právě vnější znaky podřízenosti a stádnosti, případná drobná individuálnost je shůry daná (medaile řády, kříže) a je jí povoleno měnit především za odměnu, nebo jako gesto nesmírně dobré vůle shora a nebo je vydávána za dobrou vůli, ale ve skutečnosti se jedná především o umožnění důležité praktické identifikace (např. vojáci, jejich vozidla a letadla (popsání pomalování), atypické šátky, klobouky (např. vojáci USA ve Vietnamu ).

      U gravettienských kultur se také mohou stát takovým předmětem majícím vypovídat a naznačit postavení a charakter jejich majitele vlastněná zvířata. Tak jak známe z etnografie příklady běžně známé především z Afriky, kdy jsou takto chovány krávy, nebo kozy. Podobně je to v některých případech chovu sobů na Sibiři. Nález pohřbené kostry soba v anatomickém pořádku u Moravan ze západního Slovenska z konce gravettienu naznačuje, že v gravettienu se vedle vlčků ze středního gravettienu (moravský pavlovien) chovali také soby. Chov zápřahových zvířat může vysvětlovat ledacos, co se týká váhového aspektu především těžkých slonovinových předmětů typu Sungir. Vzhledem k iracionálnímu heuristickému posuzování vzniklého nástřelem ,,doby kamenné“ a tradicí konvenčních představ, které se vzpírají představě takového úzkého soužití zvířat a lidí ještě před neolitem, je nutné vysvětlit, že pokud zde máme co jednat o normální duševně zdravé populaci Homo sapiens sapiens. Což opravdu tak děláme, statisticky musíme vědět, že tito lidé zkoušejí cokoli neustále překonat, obejít, přelézt a podlézt, jen aby dosáhli svého cíle. Myslím, že stačí připomenout situaci na našich silnicích.

       V době změn vnějších podmínek jsou i vnitřní pravidla (i mytologie) společnosti oslabena a tak se může snadněji uplatnit i před tím nemyslitelná inovace. Není však jistě nutná generalizující tendence vybavit všechny gravettience, psy a tažnými soby, protože už samotný vegetačně topografický prostor Evropy a severu Asie byl bezpochyby rozdělen na různá vegetační a klimaticky přece jen odlišná pásma a určitý způsob soužití se psy a soby byl výhodný jen za určitých podmínek, jinde a to se týká především soba, byla taková možnost omezená. A to vše se pochopitelně ještě měnilo při samotných klimatických změnách průběhem samotného deset tisíc let dlouhého období gravettienu. Takže k personě si můžeme přidat prezentaci člověka vlastněnými zvířaty popřípadě jejich množstvím. 

      Určitě by stálo za to podívat se na mtDNA pavlovienských vlčků a předchozích mikokienských vlků (z Kůlny). Jednak obecně psí genetické zúžení u mateřské linie je odhadováno dnes na více jak 100 tisíc let a bylo by dobré vědět jak si v daném rodokmenu stojí naše osteologické nálezy.

       Pochopitelně, že časově a prostorově mají k sobě blíže vlčí zbytky pavlovienu a micoqienu. Neměli bychom se dopředu vzdávat možnosti, že přeci neandrtálec psovitou šelmu nemohl domestikovat, protože je přeci příliš ,,primitivní“ a že je to výsada jen moderního člověka, stejně jako zpracovávání kostí, šití oděvů a umění. Tedy pokud přehlížíme, že součastně s neandrtálcem chybí kostěná šídla i ,,modernímu člověku“ a pokud si myslíme, že na Písečném vrchu u Bečova se připravovali barviva už před stopadesáti tisíci roky (Fridrich, Střecha nad hlavou) jen pro srandu králíků. Nakonec stejně jako u chatlperronienu je vždy i pro ty největší skeptiky možné připustit, že ti hloupý neandrtálci se jen opičili po sapientech a že nejspíš dostali ony domestikované vlky od sapientů. V reále ten, kdo se dovede starat o pomalu se vyvíjející děti, což u tak velkých lebečních kapacit jako měli neandrtálci je nutností, se dovede postarat už o cokoli. A například starost o daleko nevyspytatelnější oheň nikdy nikdo neandrtálcům nebral. Jistě v rámci hraní, zábavy, zaměstnání dětí a poznávání je dát dětem mládě uloveného zvířete je statisticky a logicky naprosto nevyhnutelným úkonem. Tady spíš nemusí nutně dojít k trvalé genetické kontinuitě držení zvířat, protože ta mohou být i živým rezervoárem zásob a čas od času se mohou prostě tyto zásoby úplně vyčerpat. Podle mtDNA bychom mohli sledovat jen trvalou linii z matčiny strany. Náš materiál mikokinských kostí zvířat už jednou posloužil pro zkoušku v pokusu s mtDNA neandrtálců, tudíž by technicky nešlo o neznámý a nejistý krok.¨¨¨¨

     Velké prostorové objekty a situace jako nepřímá persona

Obydlí

Prezentovat se tak, abychom se nějak konkrétně vymezili, je možné i známým vystavením a umístěním předmětů do svého obydlí je to jednak i věc známá ze zoologie, kdy někteří obratlovci, především někteří ptáci mají takové manýry (papuánští a australští lemčíci, kteří ze speciálního prezentačního prostoru dělají pro samičky opravdovou malou, ale pestrou tržnici s vyskládanými nejrůznějšími předměty od konstrukčně tvořivého svatostánku ze stébel, přes pečlivě vyrovnané hromádky krovek křídel s pestrých brouků, hromádek lesních plodů a vše završují vplétáním květů orchidejí do okolního prostředí), ale stejně dobře je známe i z dnešních domácností lidí, počínaje sbírkou sošek na zahradě, obrazy na schodišti, sbírkou loveckých trofejí, sbírku starých zbraní, hrnečků talířků, skla, exotických suvenýrů a podobně. Není možné si jak u lemčíka tak u lidí nevzpomenout na Wilsona a jeho hypertrofii. Nabízí se možnost, že sběratelství, vystavování a nadšení (libost) pro krásné nebo zajímavé předměty je určitá forma naprogramovaného hypertrofického chování nemusí se jednat jen o mechanismus vyrovnání se z něčím.

   Je normální, že někdy upoutají některé předměty i psy nebo činčily a ty si je odnesou k sobě a dokonce v určitém období se tato libost zvyšuje, ale nemůžeme ještě mluvit, na rozdíl od lemčíka a člověka, o hypertrofii.

   Nakonec Martin Oliva míří ač vzdáleně, ale přeci jen stejným směrem, když si všímá iracionálního a neutilitárního výskytu některých přinesených materiálů na některých středopaleolitických lokalitách, které nejsou dál v archeologickém materiálu zpracovávány na nástroje a předměty jako například části mamutích klů. Ale ve stejném světle prezentuje i skládky mamutích kostí gravettienu a srovnává je například s severoamerickými indiány v rezervacích shromažďujících vraky aut (Oliva Martin, Moravský gravettien). Ale k prezentaci slouží jako prostorová informačně výtvarná kompozice i vlastní obydlí. Bývá  většinou zhotoveno z nejdostupnějšího vhodného místního materiálu a je prezentační tím víc, čím je trvalejší. Naopak je-li obydlí lehce nahraditelné od prezentativnosti se upouští. Zase raději podotknu, že i kultura bydlení patří mezi typicky lidské vlastnosti z Murdockova seznamu.

Umístění lokality v krajině

Z ničeho nic se z okolité roviny zdvíhají kopce k nebi - Pálava, když už nic jiného, tak se jedná alespoň o falickou hrozbu nebo zoomorfní útvar. Zoomorfního útvaru si všímá i Jiří Svoboda (Svoboda, 1999). Je to o velkolepém dojmu, který na nás návštěvníky dané kopce udělají (směrem k našemu postavení malých postaviček pod kopcem) a k postavení domácích kopce obývající (součástí onoho majestátného kopce). Návštěvník sídliště, který přicházejíc krajinou vzhlíží nahoru a musí vystoupat nahoru k osadníkům. Tedy prvek opakující se v řadě holoceních kulturách jako prvek vzhlížení k posvátnosti výšin a nejsou-li k dispozici přírodní vytváří se umělé od pyramid, některých obětišť, přes kazatelnice až po stupínky přednášejících u tabule, postavce pro sochy celebrit, po tribuny politiků či nebetyčné mrakodrapy bohatých společností. Jung popisuje tyto velké objekty jako ,,monumentální svět“. ,,S vášnivým zaujetím, jakému není rovno, jsme kolem sebe sice vybudovali monumentální svět, ale právě proto, že je ten svět tak náramě velkolepý, je také všechno velkolepé venku, a to, co naopak nacházíme v základu duše, musí být nutně takové, jaké to je, totiž nuzné a nedostatečné.“(Jung, Duše moderního člověka). Evidentně takové projevy monumentality hodnotíme skrze naše kulturní zastínění, jako cosi kladného, co je známkou vysoké úrovně. Jung, který se zabýval i uměním, se na tyto projevy ale dívá skepticky a jednoznačně naznačuje přesunutí velkoleposti z nitra duše do vnějšího světa. Znovu nás taková situace nutí přemýšlet o častých zranění hlav mužů a o koexistenci gravettienců a postaurignacienců na Moravě, kdy některé typy chování registrované u pavlovienců v archeologii by mohly být právě projevy s vyrovnáváním se vnitřních ran a nedostatečností tehdejší konkerétní společenské a politické situace.

     Přes vysokou praktickou hodnotu velkých pavlovienských lokalit, které mají stejné nemněné charakteristiky zasídlování a topografické orientace v krajině, zřejmě kvůli řadě dalších velmi praktických důvodů má i mimovolný efekt vzhlížení k sídlišti a zpětně pohlížení na svět shůry má rozhodně psychologický efekt pro postoj místních obyvatel sama k sobě a směrem k nim od jiných etnik tedy se jedná o oblast pocitů kolem jasné persony. Tyto faktory se nakonec mohou promítat i do postoje domácích v řeči těla a ve výzdobě oděvů.  

      Podobně kouzelně se chovají i některé krajiny, kde byly surovinové zdroje, například blízké Bílé Karpaty.

 V německém magdleniénu to jistě byla krajina kolem Engenu se sopkou a tajemně vyhlížející kulisa jeskyně v Petersfelsu. Ale i u nás v Moravském krasu mohou jeskyně dodávat pocit tajemného kouzla mystičnosti a spojení s jiným světem, kdy mohlo být těch několik málo jeskyní jen dílčím způsobem využíváno. Nemusí se přímo zasídlovat jako Kůlna, která je svými rozměry výjimečná a její protějšky se po světě nacházejí jen pomálu, nicméně taková lokalita svoji neobyčejností a nadčasovou pompézností rozhodně je taktéž konkrétním výpovědním materiálem o persóně jejich uživatelů.

Závěr

Líbí se mi kritický emotivně pojatý výrok Martina Olivy o materialistickém pojetí kultury jako nadstavby ,,…zde ovšem nevystačíme s vulgárně materialistickým náhledem, že lidé tvořili kulturu jen když měli plné žaludky.“ (Oliva Martin 1997)“. ,,Pravěký“ člověk měl živořit a navíc vystaven době ledové má živořit dvojnásob a jeho kultura by měla být dvojnásob nižší. Realitou je, že persona ve všech svých podobách ať přímé osobní vizáži, tak v malých předmětech i ve velkých prostorových pojednáních nebo někdy i prezentovaná prostřednictvím možného vlastnění stád sobů utváří celý široký komplex výpovědi a povědomí o personě nebo personách, které jsou konkrétní a čitelné a pověřují samotné nositele této kultury k úkolu v životě v této oblasti a vlastně mu umožňují fungovat. Přes zdánlivou iracionalitu je to vzhledem k lidské psychice jediná možnost jak se vyhnout depresím a paralyzujícím úzkostem a u toho plně zajišťovat své potřeby a potřeby druhých.

Přežití člověka v extrémních podmínkách, kam severské podmínky tehdejšího světa spadaly, je především a to v první řadě věcí psychiky.

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

^