Přijatelná míra zkreslení představy o paleoetniku

Právě velikost míry zkreslení představy o paleolitu a její hodnověrnost je měřítkem úcty k jinému etniku i naší etické úrovně vztahu k vlastním předkům. Nakonec obráceně řečeno, podle stavu rekonstrukcí (tj. stavu komplexnějších představ o dávných etnikách) můžeme posuzovat samotnou naši společnost v etické oblasti a stavu vztahů a předsudků k jiným kulturám a našeho postoje k vlastním předkům.

V současnosti můžeme objektivně a zcela jednoduše posuzovat zda mají rekonstrukce více charakteristik vědy nebo pseudovědy.

Jestliže máme reálně pracovat s představami o pravěku musíme pro určitou oblast práce akceptovat i určitou míru rozdílnosti naší představy o dávném paleoetniku v teoretickém srovnání se skutečným daným paleoetnikem (v materiálové oblasti mimo rekonstrukční transformace). Naše představa ať je jakkoli objektivní je určitým schématem, nebo přesněji koridorem možného s určitým často větším množstvím proměnných forem jejíž počet se astronomicky zvyšuje směrem ke kombinacím jednotlivých možných podob jejich samotných možných částí (rekonstrukční napodobenina a ilustrace některých představ).

V reále však už samotný koridor a nebo schéma je dostatečně konkrétní a postačující výsledek, který v žádném případě není samozřejmostí a sám od sebe se neobjeví a vyžaduje množství specifického kvalifikovaného pracovního úsilí. Je to (rekonstrukční napodobenina) určitá rámcová představa, která se blíží v celku skutečnosti a v jádru odpovídá někdejší skutečnosti.

Je to stejné jako kriminalistická rekonstrukce události zločinu. Kriminalisté přece nepověsí svoji práci na hřebík s konstatováním, vždyť u toho nikdo celou dobu nebyl, není to nikde zaznamenáno a vždyť to je z naší strany jen spekulace a každá profesionální snaha bude marná. Kriminalisté ve své době, kdy chtěli odhalovat minulost neměli k práci nic jiného než zápisníček a lupu a stejně dělali svoji práci. Dnes mají k dispozici velkou technickou základnu a neuvěřitelné možnosti. Stejně je to s rekonstrukcemi paleolitu, no pokud jsme se jim systematicky nevěnovali v minulých více jak sto letech, tak jsme pochopitelně toho mnoho nevypátrali, flinta se prostě hodila příliš brzo do žita. Tak vlastně věda vyklidila dobrovolně celý jeden prostor pro pavědu a pseudovědu a tento stav společnost překvapivě toleruje.

Rekonstrukce a hlavně atraktivní rekonstrukce oslovující širokou veřejnost, jsou chápány správně jako výkladní skříň oborů kolem prehistorie člověka. Jakkoli se představa, že známé obrazy a filmy a jména rekonstruktérů odsunou archeology na okraj zájmu společnosti ať je jakkoli reálná a oprávněná, není prozíravá. Je totiž faktem, že pokud se nebudou produkovat žádné pro veřejnost pochopitelné a atraktivní rekonstrukce nebude ze strany veřejnosti o práci archeologů vůbec žádný zájem. Je možné se dívat na věc přesně obráceně, archeologie už i tak je na okraji společnosti a už to ani nemůže být horší. (Popularitu archeologie udržují především zahraniční filmy a pořady)

Absence systematické práce kolem rekonstrukcí povede nakonec i k finančním, prostorovým a personálním škrtům právě u samotné výkopové a muzejní archeologie a antropologie. A určitě tato situace stojí za řadou neuvěřitelně dlouhých prodlev a zpoždění některých projektů, či dokonce za jejich zrušení či neschválení.

Znaky společensky tvrdého přístupu k paleoetnikům

V současné rekonstrukci ať neverbální nebo verbální jsou někdy vidět znaky koloniálního přístupu. Z této pozice ani není vlastně třeba systematické rekonstrukce, protože podle této společenské filozofie se prostě schopnosti ,,jiného" etnika posuzují z patra a míří se hodně dolů a jsou otevřeně podhodnocována (co se týká jejich schopností). U živých lidí se pak očekává, že si svoji úroveň a práva musí taková etnika vybojovat. V 18. a 19. století sotva kdo černochy ,,přímo nevítal“ na lékařské fakulty a popravdě ještě před druhou světovou válkou sám tehdy světově známí filantrop Albert Schweizer sice sám černochy v Lambaréne léčil a po světě pro ně organizoval pomoc, ale nijak zvlášť nevěřil, že by bylo možné, aby i z černochů samých se stali lékaři.

Když se dnes díváme na americký televizní seriál, kde pracuje afroameričan jako mozkový neurochirurg připadne nám to normální, ale toto není samozřejmost, je to realita, která se musela vybojovat.

Skutečné schopnosti se časem v určitém typu společnosti nakonec prosadí, přes to, že nebyly z počátku očekávány, ale to jen za předpokladu, že jsou tato etnika velká a leccos vydrží.

Absolutně bezbranná jsou ale už vymizelá paleoetnika, sami magdalenci, solutrénci, gravettienci nebo aurignáčtí lidé opravdu nic neudělají proti tomu, že je někdo označí za rozcuchance a hadráře. Absolutně bezbranní jsou i lidé středního a starého paleolitu. Naše společnost nikomu nic nedává zadarmo, o všechno se člověk musí někam přihlásit a obrnit se trpělivostí a vyznačovat se ohromnou usilovností a postupovat podle pravidel naší společnosti. Opravdu pro prehistorická etnika stejný způsob zjištění ,,jejich kvality“ nefunguje. Nikdy taková etnika nebudou hrát podle našich pravidel a nadbíhat našim zvyklostem. To už není možné. Proto, bez toho, abychom opravdu a profesionálně začali hodnotit údaje o paleoetnikách, nikdy se o nich nic bližšího v širším rozsahu ani nedozvíme.

Rozdíly mezi koncepcemi paleolitu ve školství

Je zajímavá míra rozpoznávání rozdílu mezi představou knihy Lovci mamutů od Štorcha a mezi publikací V zemi lovců mamutů ode mne a Jaroslava Koláře. Nebo stejně je zajímavá míra rozpoznávání rozdílu mezi knihami ,,Cesta za Adamem“ od publicisty a rozhlasového redaktora Josefa Kleibla a ,,Čas lovců“ od archeologa a paleoetnologa Jiřího Svobody. Dal jsem ukázky na porovnání několika učitelkám, které tuto látku učí děti na základní škole a překvapili mne naprosto stejně velké tři skupiny odlišných reakcí.

Do první patří pozitivní rekce a nadšení, že mají něco nového v ruce, co se dá použít pro výuku, protože s tím, ,,…že všechno bylo jinak“ se setkávají už delší dobu a nové ukázky publikací jim připadnou jako vhodný zdroj aktuálních informací.

Druhá skupina nedovedla při nejlepší vůli rozlišit rozdíl mezi publikacemi a podle nich byly posudky a informace v Cestě za Adamem identické s Časem lovců. Nepovedlo se mě tehdy hned zjistit příčinu oné situace (protože podle mne je rozdíl očividný), až teprve po čase jsem mluvit s účastnicí onoho průzkumu a vyšlo najevo, že dotyčná rozlišuje člověka a primitivního pobudy. A to vlastně jen na základě toho, zda zkoumané etnikum nebo jedinec chodí do školy, studuje, jestli mají úřady, vládu, písmo, učebnice a podle toho, jak je berou vážně ostatní slušní a řádní lidé a politici. Pokud si gravettienci nevyzdobili žádné místo v srdci našich předních politiků, nepsali úřední zprávy o stavu jejich školství, neměli písmo, neplatili daně, neměli číslo sociálního a zdravotního pojištění ani placené přesčasy - zůstávají pro tuto skupinu zkoumaných pedagogů daná etnika stále na stejném místě- v kategorii primitivních pobudů. Je jim jedno jestli lovci mamutů dovedli šít a měli solidní skafandry proti chladu nebo jestli chodili v kožešině přes rameno s holým zadečkem. To je pro tyto posuzovatele zcela lhostejné a zaměnitelné. Takto hrubý rastr je určitě alarmující realitou v školství, které vlastně poprvé seznamuje s jinou kulturou a jiným typem člověka malé školáky v takové zkratce, která často rychle a povrchně učí děti jen z pár odlišností, vlastně jen odsoudit sledované kultury a lidi na primitivy a nám nerovné chudáky (což je právě onen jeden pytel). Tohle je základní vtisk klíče, který si odnášejí ze školy pro posuzování odlišně vypadajících kultur a lidí.

Ještě je však i možnost, že určitá část těchto pedagogů si rozdíl popřela v rámci mechanismu nalhávání si. To je také pravděpodobné, protože jsme se nezabývali vůbec stavem psychiky učitele, kterému prostě najednou sdělíme, že to, co učí, z čeho dává po léta známky je úplně jinak. Myslím, že směrem k učitelům bychom měli být daleko citlivější, protože vztahy mezi učivem, dětmi a pedagogem jsou často velmi osobní a jemné a změna musí být provedena tak profesionálně, aby pomohla překlenout nejeden problém, který určitě vyvstává.

Třetí skupina testovaných se ještě během čtení rozčílila a odmítla se dál seznamovat s materiálem, protože prý se pořád někde něco mění a ať už jim to někdo jedou dá tak, aby jim ta látka vydržela po celou dobu praxe. Evidentně registrují rozdílnost koncepcí výše uvedených puplikací ato tak zásadní, že považují za nutné naprosto nové nastudování látky a to se jim nelíbí. Bojí se jakékoli změny a chtějí, aby se to, co se naučili na fakultě mohli přednášet do důchodu. Všiml jsem si také, že především nejmladší učitelky patřily do první skupiny, starší učitelky do dvou posledních skupin. Svůj test považuji osobně jen za předběžný a v současnosti si myslým, že do určité míry není ani podstatný. když se změní obecné povedomí a bude k dispozici dostatečný prostor a dobré výukové materiály situace se snadno změní k dobrému.

Stejně tak je třeba provést změny v obsahu výuky o paleolitických etnikách v daleko větším měřítku a i na jiných typech škol. Rozhodně nové poznatky a změny v prehistorii musí být zahrnuty do nových koncepcí výuky kolem kultur paleolitu. A představení persony gravettienu rozhodně patří kprvním krokům, které snad povodou k nutným změnám.

Poznámka. Přes všechny dobré postřehy, které jsem před rokem či dvěma výše napsal, dnes vím, že v praxi to pro samotné žáky či studenty ve výuce nemusí znamenat větší rozdíly. Sice se žáci mohou učit současné poznatky, ale bude to jen suché a prázdné učivo. Jedná se totiž o fakt, že nám chybí k verbálním informacím solidní symboly, které jsou atraktivní, snadno zapamatovatelné a skutečně dobře charakterizují danou jednotlivou kulturu a navíc otvírají mytologickou asociaci. Bez těchto symbolů jenom chodíme kolem hrnce. Hrnec neudělané práce je dnes prostě tak veliký, že na pokličku nikdo nedosáhne. Pro výuku dějin umění na středních školách jsem nachystal písemný materiál, co by vypracovanou maturitní otázku. V praxi měli studenti i s výborně nachystaným materiálem problémy, když si daná data měli zapamatovat a měli k dispozici jen kresby nalezených předmětů. Studenti totiž nezvládají přemísťování v čase a v prostoru, nemají žádnou časoprostorovou zkušenost. Myslím, že časové představě (vhodné pro paleolit) se člověk dlouho učí. Na druhé straně z dějepisu si studenti přináší nadbytečně příliš přetížený a zmatečný model gradualistických stupňů evolučních typů ,,lidí" včetně naprosto sporného ,,člověka" ,,Homo" habilis a vlastně neví, co patří pod označení člověk, co člověka skutečně charakterizuje. Abych tak řekl, nevěděli jak zoologicky charakterizovat člověka a jeho typické fyziologické a duševní stráncei. Nevěděli tak, jak si vlastně vizuálně představovat život ve starém paleolitu, jak ve středním paleolitu a jak v mladém paleolitu. To samé se týkalo představy podoby těchto lidí. Bez základních představ není možné na čemkoli stavět a studenti se tak pouze začínají biflovat suché fakta.

Znalost starého Egypta, coby kontrolní oblasti, byla značná, a to přesto, že na rozdíl od lovců mamutů není toto téma domácí. Všem byly velmi dobře známy staroegyptské symboly někdejších říší a dynastií. Nejvýraznější naše domácí civilizace lovců mamutů, která je specificky jen naše, vlastně nenechala jiné informace než, že nějaká kultura lovců mamutů kdysi velmi dávno byla a snad asi všude, nejméně po celé Evropě. Studenti si na žádné srovnatelné symboly nemohli vzpomenout s výjimkou táboráku, pomýlené pasti na mamuta a věstonické venuše.

Zajímavé je i používání knihy Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. Někteří gymnazijní studenti na vyšším gymnáziu považovali tuto literaturu za vědeckou nebo odbornou, popřípadě jako základní a orientační. To znamená, že některé představy o životě lovců mamutů by se nebáli podpořit citacemi a odvolávkami právě na tuto knihu. Upozornil jsem je proto, že v jiném oboru ZVS - základy společenských věd se učí skladbu odborné nebo vědecké práce a i kritéria kritického hodnocení a práci s literaturou. Podle těchto norem nelze práci pana Štorcha jistě považovat za vědeckou či odbornou, protože svá tvrzení nepodepírá ověřitelnými experimenty ani dovolávkami na nějakou odbornou literaturu, prameny a pod. Například výrobu věstonické venuše si představuje z hlíny, popela a kostní drtě. Nikde však necituje autora ani analytickou laboratoř, která by takovou analýzu kdy provedla. Přesto se i dnes setkáváme s názory, že právě z této směsy věstonická venuše byla vyrobena a to i u vysokoškolsky vzdělaných lidí. Zjišťuji, že málo kdo si takové základní údaje ověřuje. Podobně se přece nemůžeme stavět ani k literatuře o barbaru Conanovi, Pánu prstenů a další fantazijní literatury. Při mojí výuce si v této souvislosti, pod skupinovým tlakem třída jako celek uvědomuje tato fakta, někteří jedinci, především dívky jsou evidentně smutné a otevřeně přiznávají, že jim tím beru Kopčema a Veverčáka, které považovali za skutečné, kdysi žijící a doložené postavy. Tady platí vše, co jsem říkal jinde, předkládání takové fikce je pro děti velmi emotivní záležitost, s hrdiny se snadno stotožní a celý příběh přijmou z mnoha důvodů jako reálný. Je pak součástí jejich osobní mytologie a vědomostní skladby. A brání takovou mytologii velmi podobně jako víru.

Určitým naprosto nevhodným nástřelem je doporučování této literatury ze strany školství (např. v učebnicích dějepisu). Například docent Popelka z katedry prehistorie Karlovy university v Praze v jedné z učebnic vyšlé relativně nedávno, také doporučil ,,Lovce mamutů" jako zdroj informací o životě lidí v paleolitu. Například Jiří Svoboda, ani já, bychom takové doporučení nikdy nedali. Navíc jsem už před několika lety poslal dokonce žádost na ministerstvo školství, aby se statut knihy Eduarda Štorcha ,,Lovci mamutů" přešetřil, protože je příliš zastaralá a dnes je kontraproduktivní.

V reále je situace komplikovanější, protože doktor Popelka si je na jedné straně vědom zastaralosti Štorchovy publikace, na druhé straně, kdyby ji zcela odmítnul, nikdo by u nás nějakou epochu lovců mamutů už vůbec neznal, stařičkou publikaci je totiž dnes nesmírně složité čímkoli jiným nahradit. Nahrazení jiným literárním dílem je dnes neúčinné, protože knihy jsou vydávány v stokrát menším nákladu, než před patnácti roky, protože se dnes knihy zdaleka tolik nečtou. Bylo by třeba televize, filmu nebo počítačové hry. Sice muzea mají za úkol a povinnost předkládat lidem nové poznatky a to také dělají, ale svým institucionálním přístupem nikdy nedokázaly nabídnout veřejnosti stejně sugestivní, přijatelný a emotivní materiál jako Štorch s Burianem. Doktor Popelka by tak úplným odmítnutím ,,Lovců mamutů" mohl totiž dnes udělat více škody než užitku.

Vysokoškolské vzdělání neznamená automaticky vývoj k lepšímu. I seznamování s paleolitem zde není časově dostatečné a neděje se na nepopsaném papíře, ale v předpojatém prostředí reálné společenské situace. Takže student přijímá dané informace přes určitý informační filtr a řada vysokoškolsky vzdělaných archeologů bez dostatečného rozhledu sociálně-kulturní antropologie a psychologie velmi často podhodnocuje paleoetnika a snaží se jim nekriticky přisoudit jednoduchoučké, nekomplikované a přísně vymezené role ,,rohožky před opravdovým domem". Kritické hodnocení, jako například vymezení určité šíře možností zcela chybí. Překvapivě jsem sledoval u řady ,,absolventů archeologie" jakési šílenství a posedlost odvolávat se na soukromé představy domnělých autorit. O kritický pohled na takové představy se tito vysokoškoláci nestarali. Naopak vše, co takové představy nereprezentovalo považovali za zcela pomýlené (reakce se podobaly klasickému vyšinutí, od zvýšené pozornosti k zesměšňování).

Velice kladný přístup ke kritickému hodnocení paleolitických materiálů jsem zjistil u některých ,,absolventů antropologie a archeologie", kteří alespoň nějaký čas, (především během diplomové práce) zpracovávali paleolit. Obzvláště jsem registroval více otevřenosti i ke komplikovanému kritickému přístupu u absolventů antropologie, kteří, jak se mně jevilo, si byli schopni snadno uvědomit i závažný psychologický rozměr dané oblasti, přesto, že jej spíše jen tušili, protože jejich znalosti psychologie byly příliš kusé a povrchní.

Rekonstrukční paleoetnologie je právě vědou, která své výsledky míří k veřejnosti a práce na typických symbolech pro určitá období, nebo literární či obrazová práce patří k základním trvalým úkolům vyplývající z její podstaty.