© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

  wpe1.jpg (7849 bytes)

        Závěrečná vyhodnocení

V případě rozboru kultury gravettienu pomocí pohledu přes personu je především nutné vyloučit, že by bylo možné gravettien hodnotit jako nějakou úpadkovou a ubohou kulturu. Sošky žen nezobrazují vychrtlé strádající postavy. Sošky ani nejsou koncipované v ustrašených pózách, nemají rozcuchané nebo slepené vlasy a nebo jinak neupravené vlasy, nedokladují četné jizvy, kdy je přepadl tam medvěd, tu lev, tam zase vlk. Na povrchu sošek nevidíme žádné znázornění srsti ani chlupaté hrudi nohou nebo rukou. Na krku nemají žádné náhrdelníky ze zubů, ani nemají přes boky nebo přes jedno rameno naznačeny cáry kůže nebo kožešin a to ani v případě figurek z Malty a Buretě. Dokonce na sobě nemají ani jen jakési odbyté a všelijak škaredě sik sak rozvěšené kaničky a řemínky.

      Negace znaků primitivismu. Proto nelze tyto sošky považovat v žádném případě za doklad nějaké evolicionalistické kulturní teorie popisujících ubohé strádající trpící a hadrářsky zanedbané předky a takové spekulace se musí na základě sošek rázně odmítnout jako archeologickým materiálem nepodložené.

      Negace znaků kulturního úpadku. Stejně tak sošky nedokládají reálnou úpadkovou kulturu, kdy by byly lidé na útěku, a už by byly rezignovaní, stresovaní a otupělý tak, že by přestali dbát na svůj zevnějšek. Sem patří projevy jako špína, nemytí se v obličeji, nemytí rukou, ztráta zájmu o úpravu vlasů o stav oděvu, změní se i celkový postoj a držení těla, popisuje se změna výrazu tváře, mizí úsměvy, někdy se popisuje, že děti si hrají tiše a zdrženlivě, atd. Strach, úzkost a deprese se mění na úzkost paralyzující, která vyřazuje člověka z normálního života ( Chronc Pavel, Úzkost a strach) 

Negace znaků z nemocí. Stejně tak vylučuji na základě materiálu zničení populace nemocemi do stavu rezignace a nezájmu o zevnějšek.

Náhled na materiál a evoluční teorie. Upřednostňuji sledování a vyhodnocení v oblasti výtvarné, řemeslné, konstrukční a způsobem znalosti a využívání zdrojů, s ohledem na mytologii, v souladu s přístupem C.G.Junga k definování člověka jako komplexu kultury, náboženství a mytologie.

      Proto pomíjím tradiční sledování inteligence nebo nějakého organického nebo (tradičního) kulturního stupně evoluce, protože je zde příliš velká pravděpodobnost skupinového, konvenčního a subjektivního výkladu spojená s chybami informačního filtru už při nástřelu pevného bodu už samotnými evolučními termíny a v případě nesouladu s některými materiály může automaticky celé vyhodnocení zhatit mechanismus nalhávání si, zvláště se tak vyhýbám (efektu modrookého) tj.svévolné diskriminaci. (Celkový výčet zkreslujících psychologií sledovatelných jevů je v závěrečné příloze publikace)

      Teprve pokud by nebylo možné jiné vysvětlení v rozdílu jednotlivých kultur než evoluční, pak by bylo možné o něm uvažovat. V reále je historicky evolucionalistický výklad změn kultur v čase (z 19.stol) koncepčně vytvořen na základě zcela nedostatečných materiálů především právě v oblasti paleolitu a navíc při naprosto specifických společensko-filozofických dobových kontextech. Při současném hodnocení je nutné zahrnout všechen typový archeologický materiál a využít jak například psychologie, etologie, ekologie etnografie, ekologie tak koncepcí z oblasti sociobiologie, ale i nové moderní náhledy na evoluci (náhlý výskyt a stáze, genetický drift, pulzující evoluci apod.). Zatím je však možné vyložit kulturní rozdíly právě prostým výčtem možných rovnocených různě specializovaných společností s rozvojem podle principů nahodilosti (jak bylo pojednáváno v předchozí kapitole). To patří do normálního racionálního postupu, protože je to statisticky a racionálně očekávané chování, že člověk (byť dávný, ale biologicky identický) se bude chovat zase jako člověk. Jiný postup by byl prostě heuristický.

      Z hlediska psychologie je vlastně zajímavé, že dnes, kdy je v oblasti evoluce obecně uznávána teorie stáze a náhlého výskytu od amerického propagátora Stephena Jay Goulda, ale tato jeho představa, nebývá tak často aplikována i na kulturní řazení. To by pak mělo vypadat jako množství podob výčtu možností, které se jako kultury mohou navzájem ovlivňovat měnit, reagovat na vnější a vnitřní podněty. Gould má rád, když místo schodiště a žebříčku od primitivního k dokonalému je nikoli mnoho stupínků, ale jak píše keř plný vedle sebe paralelních různých nových druhů, které sice vesměs za čas zahynou ale dělají ve své době tu plnost života (Goul, Pandin palec). To v době, kdy se seznamuji s fascinující teorií pulzující evoluce, celkem tragikomické, protože jen se zvyšuje ohromný náskok specializovaných vědních oborů před vlastním uvedením těchto teorií do praxe.

(Teorie pulzující evoluce zahrnuje termíny jako druh, hybrid, superdruh. Spočívá v modelu reakce živočichů na vnější podmínky, kdy druh někdy rozmělní se v množství dalších druhů v druhé, které se dále mezi sebou kříží a vytvářejí nové a nové druhy, v opačné fázy se všechny druhy mezi sebou intenzivně kříží a dávají vzniknout jedinnému genetickému proudu, který zahrnuje geny těch předchozích druhů - vzniká takzvaný superdruh.) (Tento princip pulzace lze velmi snadno přenést na kultury už jenom tím, že si všimneme označení multikulturní a kulturní specifikace. Stejně tak sledujeme kulturní a technologické specifikace v paleolitických kulturách stejně jako ohromné společné kulturní zázemí trvající celé epochy a věky, které přesto zcela nestagnují.) 

     Myslím si, že stejně tak se dá tedy dívat i na kultury, tedy jako na velký výčet paralelních možností. A tyto paralelní možnosti v sobě zahrnují jak stabilní kulturní formy se stabilním ekologicko-společenským modelem, tak opačné velmi proměnlivé kultury z nestabilním ekologicko-společenským modelem. Do první formy patří kultury, kdy nevzniká příliš velké společenské napětí a i využívání zdrojů běžně příliš nepřekračuje ekologické možnosti určitých využívaných struktur. (Dokonce například severoamerický aligátor svým chováním, kdy čistí odklízením větví a klacků dno svého jezírka, je ekologicky klíčovým organismem, který mění prostředí tak, že je stabilnější a úživnější i pro další druhy živočichů, kterými se zase zpětně aligátor živí.) Takže tento model chování je dlouhodobě stabilní a více je ovlivňován až velkými vnějšími změnami méně vnitřními a historickými.

      Naopak druhá kategorie složitěji hierarchizovaných kulturních forem společností je charakterizována mocenskou situací, kdy malá část lidí (mocenská elita) ovládá větší část, která je pro ni využívatelným zdrojem. V takových společnostech čerpání zdrojů (lidských i přírodních) se odehrává až do úplného, nebo takřka úplného vyčerpání dosavadního zdroje (pak se zajišťují nové další zdroje).

    Takto je druhá forma už ve své podstatě vnitřně nestabilní a proto podléhá změnám. Lidské zdroje se vyčerpávají a nebo se pod vlastním vnitřním tlakem na obranu před elitou přeformovávají a přírodní zdroje se vyčerpávají a musí se na novou situaci reagovat změnou taktiky vlastního chování. Sledujeme tak vnější nestabilitu v oblasti proměn změn ekologických vztahů, využívání dalších následných přírodních zdrojů a technologií, změn stavu společnosti a subkultur obyčejných lidí a u elity sledujeme materiální proměny a změny taktiky reagující na změny ve zdrojích a vnější (i vnitřní) konkurenci se snahou udržení si zvláštního elitního postavení a jeho rozšíření. Rychlé základní změny jednoho typu kultury v druhý pod vnějším tlakem popisuje a rozebírá i Wilson (Wilson, 1978).

      U elity vzniká specifická mytologie ospravedlňující jejich privilegia, a jiná mytologie může vznikat i ze strany ovládaných a to z mechanismu nalhávání si (vzniká mytologie vysvětlující si ,,důležitost“ a ,,potřebnost“ daného stavu věcí) .

     Pozorovatel registrující rychlé změny takové kultury může mít opravdu dojem kulturní evoluce. Kulturní evoluce vysvětluje relativně rychlý sled změn však platí omezeně a v praxi v archeologii a v etnografii zde máme i takové kultury u nichž nedochází k žádným proměnám a prostě stagnujíc prosperují desetitisíce let. Z pohledu kulturní evoluce pak tyto stagnující kultury jsou ,,opožděné a vývojově zaostalé“. Z pohledu aplikovaného gouldovského výčtu jsou naopak tyto kultury vyhovující, jen jsou prostě v rámci celkové pestrosti jiné. Samozřejmě, že taková žravá a proměnlivá společnost, která potřebuje kvůli zdrojům zabrat území stagnující kultury ráda uvěří v kulturní evolucionalismus, ,,…protože vlastně jen pomáhá evolučnímu pokroku“. 

     Společensko-mytologická konvence je pak obsažena v prostředí a tak například v dějinách výtvarného umění student ví, že je výtvarník vždy determinován svoji dobou. Stejně je determinován každý aspekt života a to i věda a v takové kulturní pozici je i většina současných pozorovatelů a hodnotitelů paleolitu. Vymknout se znamená opustit konvenci, většinu, v Jungově slovníku – stádo. Opustit stádo je však složitý mechanismus a nese to jasná rizika. Zastávání konvence zase vede k evidentnímu ,,zasklívání“ některých faktů, a odklonu od reality světa. Může být ignorováno, odmítnuto (nebo i zakázáno) velké množství odborných materiálů i celých oborů a vědeckých disciplín.

      Můžeme u toho vidět i vnější vizuální známky projevu vnějšího ukáznění se (přijetí společenské konvence), to je ve vystupování a oblékání užití prvků z arzenálu oficiální společenské uniformity, která je jako uniforma vojáka hájícího a bojujícího za danou společnost a za její tradiční hodnoty.

       To znamená, že takový daný prehistorik je mimo kritické hodnocení, tj. už mimo vědecké hodnocení a používá jen ty oblasti a ty prvky, které mu pomáhají upevňovat a hájit a bránit hodnoty jeho společnosti spojené s danou živou mytologií (i novodobou mytologií) jež je identická z vírou. Lze tedy registrovat obranu hodnot v oblasti víry, společnosti a civilizace. Podle Junga je nutností při posuzování různých kultur dostat se mimo běžné vidění Evropana a Američana a ty vidět vlastní kulturu jako kulturu bílého muže. Posuzovat kultury z pozice evropské kultury znamená silné subjektivní zkreslení (kulturní zastínění). Takové tendenční nazírání vidíme především v anglofonních oblastech se specifickou silnou koloniální tradicí a hodnotami. Zde může být práce v celém spektru materiálů a oborů, která se snaží jen o náznak nestranného posuzování jiných paleoetnik označována jako projev společenské a individuální slabosti.

       Dnes už je docela běžné, že řada vzdělaných Evropanů s rozhledem se dovede na svoji kulturu podívat zvenčí. Je samozřejmostí, že pak tito vidí naprosto nesprávné a kostnatě vyhodnocené materiály svých poněkud společensky upjatých kolegů. A tak cítí potřebu bránit paleoetnika. Právě jednoduché dělení na my a oni (kterého si v lidském chování všímá i Wilson) například u moderního člověka a archaického člověka, ale i u detailů vizáže, my učesaní, mladopaleolitičtí lidé rozcuchaní, stupňují iracionální hodnocení, které v případě posuzování neandrtálců vedlo do absurdních  rozměrů, takže proti konvenčnímu loajálně společenskému proudu, se zvedla vlna odporu dokonce ve formě založení konkrétní společnosti na obranu neandrtálců.  

      Je absurditou dnes zastávat nebo účastnit se těchto sporů, protože jde především o pranici o pacienta, který už mezi tím zemřel. Z pozice kritického pohledu na kulturní evoluci jsme přece osvobozeni používat nepřesné a zavádějící evoluční termíny jako ,,primitivní a vyspělý“, když v samotné evoluční paleontologii se vzhledem k odklonu od gradualistické evoluční teorie od nich opouští (Václav Petr,). Asi poslední dožívající baštou nějaké postupné evoluce vůbec je právě výklad změn kultur a ten je také častěji a častěji kritizován a zpochybňován (například je zpochybňován rozvoj, pokrok a přínos v oblasti společenského postavení jednotlivce, žen, dětí, ale taktéž zpochybňován údajný nárůst volného času i kvality stravy u přechodu od lovce k zemědělci).

    Pro laika je nepochopitelné, co se tady odehrává za spor, a chtěl by ho vidět názorně tak, aby mu rozuměl. Použiji názorný příklad.

    Jedná se o diagnózu pacienta vyslovenou na dálku někým, kdo pacienta pořádně neviděl a ještě v té době ani nebyl lékařem. Ovšem je to tak dávno, že už je v tradici lékařství, které mezi tím vzniklo, že diagnóza zněla tak a tak a řada lékařů na ni trvá, protože ji berou jako součást existence lékařství.

   A jiní lékaři říkají …,,dnes jsme kvalifikovaní lékaři s řadou diagnostických metodik, pojďme a toho dávného pacienta jimi zkoumejme, máme ho tu už tak blízko, jak nikdo před námi nikdy neměl“. A ti druzí říkají …„Ne ne! co to děláte? vy podrýváte základy toho na čem naše lékařství stojí, na původní diagnóze se musí trvat“.  A aby vypadali jako moderní lékaři, dělají jen některé dílčí vyšetření dávného pacienta, které by mohly podpořit dávnou zastaralou diagnózu.    

     Sledováním gravettienského materiálu a sledováním unikátně vysoké úrovně někdejší společnosti (typu samovýroby) taková představa paralelního řazení alespoň u srovnatelných kultur je nejschůdnější. Gravettien rozhodně nepatří do toho spektra kultur, které běžně přesažnou a nezvratnou měrou hierarchizují společnost do obludných rozměrů, kdy většina ztrácí svobodu a možnost čerpat ze surovinových zdrojů. I když je některý ojedinělý archeologický materiál už za hranicí obyčejného individuálního řemesla (Sungir) je tak množstvím nikoli výtvarným zpracováním.

        Po výtvarné stránce musíme registrovat, že všechny artefakty jsou řemeslem samovýroby pro sebe sama a pro sobě rovné. Neexistuje zde přes veškerou umělecky špičkovou úroveň takový výrobek, který by měl takový dizajn a ornamentální zdobení, které by nápaditostí a naprosto přesnou jakoby strojovou geometrickou pravidelností bylo jakoby zcela z chladného a neživého jiného světa od specializovaného řemeslníka. Chybí zde takové umění, které by vyráželo přímo dech z měřítka ze strany a úrovně řemeslných samovýrobců a vytyčovalo tak specifickou persónu hierarchicky vysoce postaveného jedince, který má moc nad ostatními a vlastní lidské i surovinové zdroje nebo přístup k nim. A navíc má taková hierarchická špička o sobě neracionální mínění důsledkem vyrovnání se z nepřirozeným postavením tak, že buduje vlastní mytologii (např. ono známé ,,z Boží vůle král“), kdy se přidružuje mechanismus svévolné diskriminace (efektu modrookého) (například v také ve stejné barvě ,,modrá krev“). To je charakteristické u mnohých holocenních kultur ať primárně u skutečných vysoce postavených osob, nebo sekundárně, kdy je jejich persóna nebo spíše jen její prvky jsou napodobovány ostatními, podle specifického pořadí společenského spektra. Gravettienský a vůbec paleolitický materiál i při geometrizaci zůstává stále umělecky obyčejně lidský a přirozený, nikdy neodvrhe určitou disproporčnost a asymetrii.

      Archeologický materiál gravettienu, přes to, že je zoufale omezen na dochovatelný materiál je velmi transparentní, má štěstí, že zažil minimum geologických proměn, že nebyl vždy vystavován přímým vlivům v půdě chemicky a mechanicky aktivních místech, a že klimatické podmínky a kulturní podmínky některých stanic vytvořily pastí na řadu drobných předmětů, které se tak dostaly až k nám.

   Na otázku proč je gravettien natolik odlišný od středního a starého paleolitu po stránce uměleckých předmětů se dá zase odpovědět gouldovským výčtem rozmanitosti. Nemůžeme přece hned křičet, že jsou lidé středního a starého paleolitu nějak omezení a retardovaní a na nižší, protože od nich neznáme sošky a kresby, vždyť kolik lidí se dnes považuje se za velmi inteligentní a velmi lidské, úspěšné a vůbec mající o sobě vysoké mínění a přitom ani nekreslí, ani nemalují a ani nevytvářejí skulptury či plastiky. Spíš bych se přikláněl k představě, která vychází principiálně ze základní práce od Zikmunda Freuda, kdy se jedinec ve společnosti vyrovnává uměním s negativními vlivy, které na něho omezení, které vyplývá z existence a působení ostatních lidí ve společnosti má. Výtvarná práce může být tedy jako jakási terapie, u některých jedinců mají-li prostorovou představivost může být (spolu s hypertrofickou tvořivostí a hypertrofickým shromažďováním) určitou posedlostí a tito jedinci mohou nastolit v kultuře určitou novou normu až určitý nový společný rituál. Ale to je jen jedna z mnoha možností. Společné snižování takového napětí se d ale snadněji vyjádřit, vyprávěním, povídáním si, fyzickým kontaktem, zpíváním a tancem (což stále může i tak být vysvětleno hypertrofiemi chování).

      Přitom je spousta věcí ve výtvarné oblasti absolutně archeologicky nezachytitelných, ale na jiné se možná díváme a nevidíme v nich výtvarné umění, protože to v určitých případech bez určité umělé nebo předchozí skutečnosti prostě není ani možné (jev Pigmalion). Lidé se prostě vyrovnávají z napětí vzniklé společným soužitím v oblasti velkého možného kulturního výčtu i dnes se najdou lidé i u přírodních národů, které se jen zdobí a zdobí svoje artefakty, ale nevytvářejí dochovatelné sošky a obrazy a etnografové s nimi normálně mluví smějí se přátelí se a nenapadne je vykazovat je mezi nějaké pod nebo před nebo staro.

     Máme štěstí, že gravettienská mytologie a kultura dovolovala a dokázala zpracovávat kosti a slonovinu kámen a hlínu, zobrazovat zvířecí a lidské figury a byla otevřena celému spektru materiálů. Není jiné archeologicky tak transparentní paleolitické kultury a tak gravettien se pro nás stává branou, předpokladem a podmínkou k pochopení a studování dalšího paleolitu a základním materiálem pro studium a zpracování rekonstrukční paleoetnologií.

Persona gravettienu se tedy drží tohoto koridoru.

      Horní hranici jsou slavnostní oděvy a zdobení s důrazem na hlavu (čepice, klobouky, čelenky, složité a nápadité účesy), vlastně na každý užitý umělý artefakt, který má zdobit tělo od náramků, náloketníků hrudních pásků až po celý oděv i s botami. Řemeslně, výtvarně i konstrukčně vyhotoven vždy jen typem nejvýš po vrchní hranici samovýroby (jinými slovy jde vždy o individuálních umění). Může však ohromit nečekané množství výrobků. 

      Spodní hranicí je alespoň obyčejná upravenost, například provázená lokálně sestřihy vlasů, nebo jejich specifickými méně složitějšími účesy. U prezentačního výrobku v řemeslné a výtvarné podobě na úrovni prostě udělaného průměrného ručního výrobku (jinak je tomu u spotřebního materiálu, který je jen dočasný, ten nemá pak ani formu a je odbytý).

    Obecné zásady.  Zvláštní důraz se objevuje u prezentačních oděvů, ale i presentačních předmětů, uplatňují se geometrické a geometrizující tvary jako základní stavební prvky. Sledujeme v gravettienu v různých kulturních oblastech různou míru dekorativnosti, od jemného volnějšího popisného dekoru po silnou geometrizaci. U oděvu vidíme standartizaci bot, ale individualitu pokrývky hlavy (mající některé společné prvky). Pokrývka hlavy je v hrobech většinou dokladovaná jako jediný zdobný průkazný archeologický materiál.

    Ústřední bod. Jak účesy, tak doklady zdobení pokrývek hlavy společně a zcela přesvědčivě dokazují, že v gravettienu byla ústředním bodem sebeidentifikace a sebeprezentace především hlava. Ta vypovídala o svém majiteli největší množství informací a byla hlavním předmětem části vizuální persony.

     Pod vnější persónou.  Co se týká intimních tělních ozdob máme o nich dost dobrou představu, právě díky soškám Venuší. Opakují se především členěné dekorativní řemínky nebo tkaničky na hrudi a méně v pase. Někdy se přidávají náramky kolem lokte a i na zápěstí. Výjimečně se objevují jiné rafinovaně složité zdobení. Zajímavé, že některé zdobné prvky přesahují místní kulturní oblasti a i jednotlivé časové úseky. Opakující se doklady z různých míst a časů tedy vypovídají nadevší pochybnost, že i samotné lidské tělo bylo věcí určité konkrétní pozorné prezentace.

     Individuálnost. Přes jednotící základní gravettienský princip kánonu vidíme třebas u venuší proměny u jednotlivých kultur a i rozdílnost tu větší tu menší u jednotlivých výrobků. Někdy i na jediné lokalitě sledujeme více uměleckých pojetí. Také je mimo realitu standartizovaná jednolitá technická, konstruktérská, řemeslná a umělecká úroveň výrobků. Nešlo o sériovou výrobu ani o jeden pramen fantazie a umělecké či řemeslné invence.

     Persona ve vizáži a persona v chování. Předpokládám jednání podle očekávání persony především ve společnosti. Jestliže jsou Venuše tak standartizovány v celém gravettienu a podle jednotlivých okruhů a pravidla jsou jasná a nepřekročitelná, stejně tak bude limitováno i chování jednotlivce. Podle rolí, které člověk na sebe během dne a roku bere i tady můžeme předpokládat změny a pravidla vždy v rámci daných úkolů. Lze předpokládat jiná pravidla v soukromí a jiná na veřejnosti, ale na rozdíl od současné západní kultury by v zásadě neměla být tak rozdílná, poněvadž, kroky daných lidí, jakožto klasické přírodní národy, by měla otevřeně řídit živá víra a živá mytologie. Tudíž o soukromí se těžko může mluvit, protože společnost lidí prostě jen vystřídá společnost duchů a duší, kteří obývají svět kolem nás.

      V Duši moderního člověka Jung přemítá o možnosti vnějšího projevu fascinujícího vnějšího předvedení se jako určitému opaku krize v dané společnosti. Je to pro Junga charakteristický náhled, protože Jung vychází z koncepce rovnováhy. Je-li tedy něco přistavěno směrem nahoru existuje pak někde i úplný opak. To se však bude zřejmě týkat především zemědělských a průmyslových společností, jak dalece tento postřeh bude možné sledovat i u přírodních národů je otázka. Jak jsem již upozorňoval v severských podmínkách může jít především o reakci na negativní severské vlivy směrem k psychice jednotlivce, nikoli tedy jen k negaci něčeho v společnosti samé. Protože u gravettienu registrujeme časté poškození mužských čelních kostí je možné tušit, že zde nějaké společenské napětí existovalo a v případě pavlovienu příčinu lze nepříklad tušit v územním konfliktu s postaurignaceinci (jednu z mnoha a mnoha). Sleduje-li svět očima etologa, sledujeme svět konfliktů zájmu jedince se zájmy ostatních individualit. Tím, že je prostor sdílený jsou sdíleny i zdroje. Vzniká pavučina vztahů, emocí, citových i rozumových spojenectví. Falická hrozba se uplatňuje u paviánů stejně jako dvě věže nad New Yorkem. Ani gravettienci nemohli existovat ve vzduchoprázdnu konfliktů jedince a jiných jedinců, společnosti, konfliktu o pozornost o zdroje, teritoria. Kapitolou samou pro sebe jsou vztahy a konflikty můžů a žen a dětí... konfliktů z nenávisti i z lásky... 

 

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

^ >