© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

     Persona a kultura v běhu času.

V knize Čas lovců nešetří Jiří Svoboda (Svoboda 1999) chválou směrem ke gravettienu a především pavlovienu, přímo popisuje tyto kultury jako jedinečné a velmi úspěšné. Při srovnání s ostatními paleolitickými kulturami je gravettien opravdu tak výrazný, že si musíme velmi silně uvědomit jeho jedinečnou kulturní individuálnost. Proto v hodnocení gravettienu ať technologického, uměleckého nebo kulturního i ostatní kvalifikovaní autoři hodnotí  gravettien velmi podobně.

           Především opakování se principů výstavby persony během určitého konkrétního období existence určité kultury nebo specifického technokomplexu (nebo lépe řečeno určitého konkrétního většího celku sdružení jednotlivých místních technokomlexů - například právě gravettienu) vytváří, svým negradujícím a neposloupným, ale zato ryze specifickým materiálem dostatečný důvod dívat se na kultury, jako na určitým způsobem uzavřené jedinečné celky, které jsou osobité a individuální mezi ostatními kulturami.     

           Kultury tak mohou být chápány jako ekvivalent jedinečnosti i individuality člověka mezi ostatními lidmi, stejně jako jedinečnost zoologického druhu. Jako zoologický druh nesený řadou jedinců i kultura se chová jako živá entita s mnoha zvláštnostmi mající individuální rysy, svoji psychologii, zvyky a ustálené charakteristiky. Stejně jako jedinec i ona vzniká formuje se a může se měnit, zanikat nebo transformovat. Jejím úkolem nebo vlastností je stabilizovat vztah jedince, jeho společnosti s vnějším i vnitřním světem nevyjímaje ekologické vztahy a to vše tak, aby byl vytvořen víceméně uzavřený systém jehož stabilita je u zoologického druhu nesena geny a u kultury je stabilita nesena mytologií. Nebo jak naznačuje materiál kolem hypertrofické tvořivosti - kultura je možná prostředkem k zajištění standartnímu umožnění tvořivosti, co by prostředkem k zajištění pocitu libosti uvolňovaných právě při tvořivosti. A naopak hypertrofická tvořivost možná produkuje kulturu jako vedlejší produkt při zajišťování pocitu libostí a vyhovění pocitu nutkání. Pocity libosti jsou vyžadovány organismem naplno a ihned, proto v kultuře chybí ono přešlapování a první nesmělé krůčky a polehoučké pokusy.   

      Je tedy možné, že takové utváření kultur je specifickým vnějším projevem člověka stejně jako u ostatních zoologických druhů (kteří kulturu také produkují) a archeologie to také tak zaznamenává. Nesledujeme první nesmělé venuše na začátku gravettienu, nesledujeme ani postupné přibývání ozdob ani postupné propracovávání materiálu po výtvarné a řemeslné stránce. Pektorály z Předmostí jsou  obdobné nebo snad i technologicky úplně stejné jako o nějaký tisíc let mladší pektorály z hrobu Brno II.

     Například Petr Škrdla v archeologickém materiálu nevidí konstrukční a řemeslné změny jako naprosto postupně a plynule proměnné, coby součást pozvolného procesu (viděno z pohledu naší perspektivy), proto upozorňuje…

    ,,Tento vývoj nebyl v žádném případě lineárně gradující - ale byl mnohem komplexnější…“(Škrdla,1999, 2000 Zhodnocení…).

      Archeologie pro paleolit také někdy registruje procesy změn, ale na tyto projevy se není bezpodmínečně nutné se dívat jen jako na doklad evolučního celkového procesu, můžeme je naprosto klidně chápat jako projevy individuace určité kultury, vypůjčeno z Jungova slovníku pro označení procesu rozvoje individualizace jedince. Ale archeologie registruje ve svém materiálu především určité dlouhodobé specifické a charakteristické technologické projevy a zvyklosti. I psychologie jedinců dané kultury gravettienu vtisknutá do projevu hmatatelné a dochované persony gravettienu se může přiřadit do hotových dlouhodobých a relativně stabilních souvislostí.

      Chování člověka, který vytváří takové živoucí individuální kultury z principu své podstaty vysvětluje také proč selhávají mnohá plošněji aplikovaná vysvětlení ze strany evolucionalismu, nebo teorií přejímání cizích kulturních vlivů (difuzionismu) a dalších nejrůznějších teorií. Za příklad si znovu vezmu materiál zpracovaný Petrem Škrdlou (Škrdla, Zhodnocení…), který vyhledal některý orientační materiál pro pochopení technologií výroby kamenných nástrojů. Škrdla nachází spíš takové materiály, které představují přírodní národy jako ty, které inovují jen v období, kdy je populace pod určitým stresem, navíc technologie nemá v lidském chování prioritu a přednost mohou mít jiné dovednosti: ,,křovák (Kung) bude raději hledat způsob, jak se dostat ke zvěři o 1 metr, než aby zkoušel zdokonalit šíp, aby doletěl o metr dále“ Škrdla zde citoval Leakeyho a Lewina. Člověk totiž může mít ve svém životě úplně jiné hodnoty a technologie nemusí být na prvním místě. Petr Škrdla v tomto duchu pokračuje… ,,Podobně shrnuje P. Lemonnier případy, kdy se lidé nechovají podle vědecké, technologické nebo ekonomické logiky, ale jejich chování je ovlivněno výrazem, vírou a ideemi – tedy potřebami, které nejsou technologicky podmíněny. Toto nelogické chování (například nepřebírání pokročilejších technologií nepřítele) pro ně může mít smrtelné následky.“

         Technologie opracovávání kamene broušení a další pokročilé technologie gravettienu nepřebírá žádná následná kultura a ztrácí se. Jakoby si chtěly kultury ubránit svoji individuálnost i za cenu, že je může takové počínání ochudit, či ohrozit.

       To by ale znamenalo, že i gravettien i náš pavlovien musely mít svůj specifický počátek i svoje velmi specifické dějiny, to znamená dějiny (příběh) určité kultury s určitých charakteristickým obsahem. Martin Oliva v publikaci Gravettien na Moravě shrnul počátek gravettienu u nás jako zrod kultury navazující na předchozí domácí aurignacien (první mladopaleolitická kultura s určitostí nesená moderním sapientem) a snad i szeletien (kultura s tradicí snad předchozího osídlení neandrtálské kultury) to vše samozřejmě v kontextu celoevropského procesu rozšíření kultury gravettienu. U nás byl náš moravský gravettien specifický navíc situací, kdy sice v jiné části (s jinou krajinou orientací), ale přeci stále jen v prostoru Moravy snad koexistovala další kultura a to dlouhodobě přežívající postaurignacienské společnosti. Právě možnost zesílení územních pozic této aurignacienské společnosti kolem 23 000let před námi byla možná příčinou, proč se gravettien na jižní Moravě otevřel východní cestě na sever ke krakovským zdrojům silicitů.

      Výše uvedené skutečnosti by nás měly přimět uvažovat o gravettienské kuluře, jako o jedinečném sociokulturním útvaru majícímu vlastní historii. Tedy o gravettienu jako o autonomním kulturním a historicko-politickém komplexu.

      To vše zcela samozřejmě na základě poznatků sociálně-kulturní antropologie, kde je možné hledat například postřeh popisující skutečnost, že se lidé především učí než aby sami něco inovovali. Učení je při tvorbě kultury tak někdy považováno jako prioritní mechanismus uplatněný v kultuře. Možná že takové chování má i evidentní sociobiologickou podstatu, minimálně podpořeno sociální psychologií, která je může vysvětlit skupinovým tlakem a hierarchickým tlakem. Přičemž u hierarchického tlaku se myslí především kulturní vzory chování z mytologie (archetypy).

      Tím jsem se jistě velmi přiblížil pozici pluralistické koncepce dějin tak, jak ji chápal americký antropolog Franz Boas (pluralistická koncepce dějin). Právě Boas tvrdil, že jednotlivé kultury se mohou vyvíjet svými vlastními směry a je proto nemožné objektivně určit celosvětově platná stádia vývoje kultury lidstva. Ale je také třeba zdůraznit i důležitost vztahu společnosti a jedince v čase a v podmínkách, při otevření se sociální psychologii totiž nemusíte hledat ihned vysvětlení způsobu chování v změněných schopnostech na stupnici gradualistické evoluce, ani není třeba hned přemýšlet o změně genetického materiálu, protože víte, že například můžete vytvářet různé typy společností jen na základě toho jak rozvrstvíte společnost na děti, ženy muže a seniory, kolik a kam a s kým je přiřadíte. Pokaždé dojde ke změně chování, pokaždé půjde o jiné vztahy. V praxi míchá tyto karty už samotná morfologie prostředí, zdroje surovin, charakteristika lovišť, počasí nebo i povaha sousedů. Za něčím se musí chodit daleko a často a takže dochází k určité selekci v rozdělení komunit. Takovým uzavřeným prostorem samým pro sebe, ale s napojením na venkovní svět registrují archeologové například právě na Moravě, kde dochází k určité specifikaci kultur evidentně už od éry přechodných kultur.

       Myslím, že taková syntetická neopluralistická koncepce je navíc slučitelná a plně propojitelná se stází a náhlým výskytem, sociobiologií a také s archeologickým materiálem. Vlivy evoluce, vlivy změny genetiky, vlivy jiných kultur jsou pak viděny jako přirozené, ale občasné děje, které se jako jedny z mnoha faktorů podílí na historii kultur. Do daného se pak promítá pohled ze strany sociobiologie, jako komplex podle určitého vzorce seřazených individualit, které jsou sami podmíněny konečným výčtem možného chování a to podle genetického materiálu, který determinuje koridor jejich možného chování. Kultura a její podoby a vlastnosti kultur jsou pak jen odrazem genetického materiálu. Do specifického výčtu genetického lidského materiálu by pak měli patřit geny vedoucí k hypertrofické tvořivosti a to buď také samostatně nebo prostřednictvím zvýšené senzitizace, dále pak ke genetickému podmínění geometrizujícímu rukopisu a přímo nebo nepřímo k výčtu Murdockova seznamu. Mimo toho zůstává velké množství genů přímo nebo oklikou ústící pro chování typické pro primáty a lidoopy v obecné rovině. V reále je možné, že některé geny na rozdíl od jiných primátů chybí nebo se neuplatňují. Začlenění Wilsonovi sociobiologického pohledu do Jungovy persony aplikované pro gravettience nedělalo žádné větší potíže, naopak vytváří propojitelný zobecnitelný jediný celek, který je dále propojitelný se srovnávací psychologií a etologií. 

     Závěr. S tímto pohledem si pak můžeme gravettience představit jako lidi, kteří dbají na vnější prezentaci, ale za tou nejsvrchnější vrstvou persony najdeme další stejně dekorativní a standartizovanou personu. To může poukazovat, že vizáž a starání se o vizáž i o samotné tělo bylo věcí živého zájmu propojeného nejpravděpodobněji i s mytologií, která byla tehdy velmi rozšířená a časově dlouho přetrvávala.

     To mohlo mít zpětně kladný a povzbuzující vliv na psychiku i samotný organismus jedince a zařazovat ho ke společnosti a k úkolům, které se od takového zevnějšku vyžadovaly byť by nebyly jednoduché. V klimatických podmínkách gravettienu to bylo velmi rozumné a šťastné řešení.     

       Opakující se náměty, opakující se přístup a určitý individuálně vysvětlitelný soubor pravidel byl někdy svobodnější jindy uniformější, ale vždy v určitém koridoru jak u sošek tak u hrobů. Když se objeví zdobení, směřuje když už nikoli k celému tělu tak k hlavě. Velká část sošek je zdobena většinou dále segmentovanými hrudními a pasovými řemínky, ty jsou identické jak v čase, tak v prostoru gravettienu a můžeme z něj vyčíst umění použít střízlivou ozdobu i na jinak prázdném povrchu, nebo přesněji řečeno přirozeně tvarovaný povrch vkusně doplnit prvkem, který v sobě nese dostatečné informace o geometrizaci, o pravidelnosti, dekorativnosti a rytmu. Můžeme zde mluvit o opakujícím se kulturním vzorci a jeho promítání. Stejně se opakuje řada rytých zdobných prvků na slonovině a kosti, i zde můžeme také mluvit o opakujícím se kulturním vzorci do kterého je zahrnuté určité množství nejrůznějších jednotlivých konkrétních výtvarných prvků, jejich výčtu se u nás věnoval např. Jiří Svoboda, (Čas Lovců a Mistři kamenného dláta).

        Přirozené a dizajnérsky propracované zacházení s rytmicky se opakujícím segmentovaným pásem (ať má už jakoukoli podobu), je přitom nenásilné a volné proto, že je vždy citlivě včleněno k okraji zpracovávaného materiálu, nebo do předělu jednotlivých dílů. Zřejmě ať na anatomickém rozhraní nebo na okraji matériálu oděvů, nebo v místech švů, ale gravettienci dovedou zcela precizně pojednat i volnou plochu (Sungir, Malta, Bereť). O co v praxi jde, pochopíme, když se podíváme do sungirsých hrobů na zdobení, které kdysi zdobilo boty a připadne nám známé a blízké a etnograf Tomáš Boukal je hned komentoval ..,,určitě bych takové boty našel v etnografickém materiálu“. A vlastně nic jiného neudělal ruský prehistorik Bader než, že našel kalhoto-boty ze severozápadu severní Ameriky (Bader, Lavpušin, 1998). Určitě pochopíte ony různé segmentované pásy sledujete-li to, co kdysi zdobilo čepice sungirských lidí, ačkoli jsou všechny jiné, princip zůstává stejný. I pro nás jsou sungirské zdobné čepice pochopitelné a výtvarně blízké neřknu-li rovnou identické. Volnější rekonstrukce čehokoli reprezentačního z gravettienu by měla být vyzdobena sice sice archeologicky podložitelnými vzory, ale vždy tak, aby byla pochopitelná a výtvarně a disajnérsky nám blízká ne-li přímo vlastní. Kulturní vzorec pro gravettien pak jako určitá konkrétní universální pomůcka by nám pomohla zpětně rekonstruovat celý živý tábor. (Zde se dostáváme do určitého paralelního postavení s kulturní antropologií, která také jeden čas sledovala kulturní vzorce).

     Přes všechno nadšení a skutečnost, že my se určitě nedopustíme chyby, když budeme aplikovat gravettienský, nebo ještě lépe jednotlivé subkulturní gravettienské vzorce, musíme počítat, že v této oblasti  se mohou najednou vynořit výjimky. A tyto výjimky měly svou konkrétní historii a bez její znalosti nejsme je schopni na správném místě předvídat. Kdybychom nakrásně v počítači zrekonstruovali nejrůznější možné sociální, ekonomické a kulturní varianty gravettienských táborů, přesto zůstane určité procento odlišné od reality, protože se odklonilo od vzorce kvůli konkrétní události, která k tomu zavdala příčinu. Bylo by naivní se domnívat, že rekonstrukce budou zcela identické s životem v gravettienu. Sto procentům se blíží rekonstrukční metamorfózy a směrem ke komplikovanému celkovému obrazu života chyby nepřesnosti narůstají tak, že nakonec se pohybujeme vždy v koridoru možného a prezentujeme jen omezený počet možných představ s tím, že některé prvky, které se kulturnímu vzorci vymknou nikdy nezachytíme. (Zůstaneme tím u vytvoření rekonstrukční napodobeniny)

     Stejně tak nikde není psáno, že výkopová archeologie odkrývá jen dochovatelné předměty základní řady podle čistého kulturního vzorce. Archeologie může nalézt výjimečný předmět nebo sadu předmětů a začlenit ji do základního kulturního vzorce přesto že tam nepatří. Proto jsem se nezaměřil jen na sošky nebo jen na hroby, nebo jen na zdobné ornamenty, ale teprve více materiálu z různých oblastí může být skutečně porovnatelné a směrodatné. Proto vedle těchto materiálů byla také sledována umělecká, konstrukční i řemeslná úroveň. Pokud všechno směřovalo stejným směrem a vypovídalo o stejném kulturním vzorci, pak jsme se skutečně pohybovali v Evropě před 30 až 20 tisíci roky a naše závěry mají pro gravettien stále aktuální platnost.

       Je velmi pravděpodobné, že jak struktury tak obrazce gravettienské produkce mají nějaký konkrétní symbolicko-mytologický význam, který nám uniká. Sice zde nenajdeme hláskové písmo, ale to je evropské kulturní zastínění, například Číňan z jeho písmem by v řadě obrazců  zcela evidentně viděl písemné symboly a piktogramy. Proto můžeme logicky předpokládat, že vedle estetického významu sledovali gravettienci i význam symbolicko-mytologický na úrovni určitého specifického druhu záznamu.

     Docela jsem se vyděsil, když jsem si uvědomil jak by jsme mohli studovat personu gravettienu nemít těch pár výjimečných hrobů a kdyby se žena zobrazovala jak v magdalenienu a nebo vůbec. Pak bychom nemohli vědět o vizáži v celém paleolitu vůbec nic a určitě bychom jej trvale degradovali. Uvědomil jsem si, že přes množství zdobných pásků na soškách jde jen o křehký záznam jinak naprosto nedochovalelného etnografického materiálu, kterému se věnuje dodnes pramalá propagační pozornost ve směru k informovanosti jak odborné, tak laické veřejnosti. A všechna ta intimní nádhera a nápaditost horizontálních i diagonálních ozdob po sobě v reále nezanechala jediný jiný archeologický doklad. Na zhotovení často stačily jen silicitové úštěpky a někdy výjimečně i kostěné nebo dřevěné šídlo. Žádný speciální nástroj, žádný jiný doklad. Když se takto mohli lidé zdobit pod teplým oděvem určitě se podobně zdobili i v teplých obdobích a stejné zdobné řemínky najdeme na mnoha případech v etnografii celého světa. Takto se mohli zdobit i neandrtálci a erekti se svými konstruktérskými, řemeslnými a dizajnérskými schopnostmi (Schöningen a Königsaue). Je to racionální předpoklad. Proč to tak v rekonstrukcích běžně nevídáme je zcela evidentně věcí euristického uvažování. 

     Zároveň doporučuji pro další studium pro oblast psychologie jako unikátní zdroj informací, je nutné sledovat představy některých prehistoriků a především laiků jako zdroj informací k jevu popsaným kolektivem vědců a známým pod označením vztahu vězeň –věznitel z pokusu v 70. letech (vězeňský experiment). Pokusy tohoto typu jsou dnes mimo zákon většiny zemí, ale tady se jedná o reálnou už existující a odehrávající se situaci, kdy můžeme říci, že ,,vězni“ už psychickou ujmu neutrpí, jen sami prehistorikové se po seznámení se všemi souvislostmi mohou podstatně kritičtěji přistupovat k vlastním závěrům. Což je ve vědě vždy pozitivní trend. Je neobyčejně poučné a zajímavé sledovat jak konkrétní archeologické doklady, které by měly logicky posílit pohled na konkrétní paleoetnikum jako na rozvinutou a vyspělou lidskou společnost, jsou vehementně odmítány a naopak vysvětlovány zcela v opačném smyslu a to i klidně dost povrchně a zjevně iracionálně. Je někdy těžko rozeznatelné jestli je to z důvodu aktivisty dobrovolného dozorce v rámci jevu nalhávání si, nebo jestli se spíš jedná o sběratelsky zaměřeného aktivního jedince, kterému dělá radost odhalení a nebo dokonce potlačení racionálního hodnocení v rámci mechanismu vězeň-věznitel. Takže pak každý racionální pozitivní krok si vlastně vysvětlí jako doklad negace. Do role vězňů jsou zde vsunuti naší dávní vlastní předkové a jiná dávná paleoetnika a roli věznitelů mají interpretující prehistorikové nebo i někteří laici (učitelé, publicisté, lidé z médií, muzejníci atd.).

          Velmi často také registruji velmi špatnou informovanost u části absolventů vysokých škol, kde například dotyčný chodil na přednášky o paleolitu, ale evidentně do paměti se mu zapisovaly už jen údaje, na které byl připraven jako dítě ve škole. Všechny údaje, které byly mimo obecnou symbolickou představu, jak dokládají pokusy psychologů, se už těžko do paměti vůbec dostávají. Například při návštěvě kanceláře si zapamatujete jen to co v kanceláři očekáváte. Takže archeologové a antropologové, kteří se blíže nevěnovali jednotlivým konkrétním paleoetnikům jsou sice přesvědčeni, že jsou schopni dobře hodnotit paleoetnika a že jsou k tomu zcela kompetentní, přesto, že prakticky jejich vědomosti jsou jen silně vymezeny (omezeny) určitými danými psychologickými procesy. Teprve, když se studenti blíže seznámí s nějakým transparentním materiálem z paleolitu, vždy z nějaké konkrétní oblasti, začnou právě danou oblast paleolitu cítit a hodnotit objektivněji. To znamená, že teprve přímá sociální vazba je schopna obcházet nebo anulovat některé zkreslující psychické mechanismy (přehled těchto psychických mechanismů zkreslení je v závěrem publikace v příloze).

     Stejně je tomu i u profesionálních prehistoriků, podle toho, které oblasti se věnuje, tak pro tu dovede odstranit negativní psychologické mechanismy, ale pro jiné oblasti, kde se nepohybuje, mohou být jeho názory stále úplně mimo racionální kritické hodnocení.

  (Toto jsou určitě zajímavé postřehy, ale jen osobní postřehy. Proto by rozhodně měly být tyto podněty předmětem zájmu psychologických přesných studií. Jedná se totiž mimo jiné také o zjištění přesného stavu pozadí financování a obecné podpory na projektech kolem paleolitu ze strany do paleolitu přímo nezasvěcených osob. Mám osobně zkušenost, že význam paleolitu je obecně velmi silně podceňován a to i u archeologů věnujících se holocením kulturám a přesná studie by mohla nalít čistého vína a možná bít na poplach. Poněvadž pokud se nebude v tomto ohledu postupovat profesionálně, dojde k vzájemnému napětí mezi institucemi a jednotlivci při vzájemném boji o omezené prostředky.)              

      Můj závěrečný postřeh tkví v tom, že vyhodnocení archeologického materiálu musí být vždy věcí multidiciplinární a vyhodnocení duševních schopností dávných etnik není možné vůbec provádět z pozice prosté archeologie nebo antropologie, nebo nějaké teorie o evoluci, ale hodnocení psychologické stránky paleoetnika musí řešit jen pro psychologii kvalifikovaná osoba a profesionální psycholog nesmí nikdy chybět alespoň jako poradce. Když se podíváme do odborné literatury s hrůzou brzo zjistíme kolik lidí si samo ,,hraje na pana doktora“.

      Za příklad ukázkového čistého archeologického hodnocení, které se programově nepouští do nekvalifikovaných ,,rekonstrukčních spekulací“, považuji hodnocení práce pana docenta Karla Valocha. Na druhé straně nemůže ujít, že první krůčky směrem k psychologii už byly vykonány, například Martin Oliva se kolem popisu některého chování paleolitických lidí vzhledem k archeologickému záznamu obracel s hledáním podstaty takového jednání právě do oblasti blízké psychologie. Ať to byl možný důvod výroby gravetek nebo vysvětlování jinak iracionální kumulace některých neřeznických kostí. Také pan profesor Jan Jelínek studenty nabádal pro studium psychologie a na brněnské Katedře antropologie vedené profesorem Jaroslavem Malinou jsem před několika roky potkal s psycholožkou Phdr. M. Turbovou, která zde občas přednášela.

      Rekonstrukční paleoetnologie má psychologii programově hned v popředí zájmu jakož to obor korigující chování samotných hodnotitelů vyhodnocující chování paleoetnik. Ale jak některé oblasti antropologie, tak archeologie se někdy dostanou stejně k úkolu vyhodnotit chování paleoetnik, byť jen určitým dílčím způsobem. A právě kvůli tomu, že se to děje jen občas a s psychologií pak chybí praktické zkušenosti by měl být odborný poradce-psycholog při hodnocení úplnou a přirozenou samozřejmostí. Naše orientace v psychologii by měla mít především roly usnadňující komunikaci, než aby se profesní zájem takového poradce přesměroval od zpracovávaného materiálu směrem k nám.

Propagace

Specifikem rekonstrukční paleoetnologie je i propagace daných poznatků. Předně je důležité monitorování situace. Z oblasti psychologie uvedu nádherný příklad. Na jedné mé výstavě vedl úvodní řeč o vyspělosti gravettienců Doc. Jiří Svoboda nikdo nic nenamítal jeho autorita vše zastínila. Jakmile odešel, začali se na mě lidé obracet, jako na výtvarníka, že se jim to přeci jenom nezdá a že by ty pravěké lidi přece jenom raději viděli v cárech kožešin. Ale ani to mi zase nestačilo a tak jsem jel jakýsi všední den výstavu navštívit. Tam jsem si sednul na zem před elektrický panel a předstíral jsem, že jsem opravář. Tak jsem registroval celé třídy, kdy žáci asi šesté třídy nadšeně běhali po místnosti a zapisovali, aby jim nic neušlo. Naopak 16-17 letí gymnazisté, v čele se znuděnou paní profesorkou, si nečetli v zásadě jediný vysvětlující text, zato okamžitě spustili, jak je všechno špatně a jak nejsou daní ,,pralidé“ v cárech kožešin a nejsou špinavý a rozcuchaní.

     Jako moje reakce na danou situaci vznikl nápad samostatné internetové výstavy, věnované jen rekonstrukčním metamorfózám, kdy se stále dokola a dokola opakují těla žen s účesy a z ozdobnými pásy. Možná vám to připadne až trapně zbytečné, kolikrát se to opakuje, ale právě takové opakování dokola a dokola a znovu a zase znovu a znovu je jediná možnost, aby i méně bystří jedinci s omezeným operačním prostorem pro vlastní úsudek přehodnotili svoje dosavadní představy. Navíc jak psychologové zjistili atraktivní ženě nebo slečně se dostává ze strany mužů okamžité pomoci, řekli bychom, že muži jsou otevřeni směrem k atraktivní ženě a jsou připraveni okamžitě vyjít(velmi slabé slovo lépe se hodí –vystřelit) vstříc jejím potřebám. Psychologové se vesele baví měřením časů pomoci takovým pokusným osobám na schodech s nákupem nebo dokonce s půjčením peněz na nádraží (Zimbardo, Lidská zoo). Proto i využití gravettienské tradice, která když už prezentuje portrét, tak krásně zpracovaný a krásné ženy, to nám nahrává k tomu, abychom účesy, zdobné pásky a oděvy ukazovali na atraktivních modelech. Ačkoli se to může někomu zdát podbízivé a laciné, je to v duchu gravettienu a rozhodně je to nejrychlejší cesta jak upoutat pozornost a sdělit informaci tak, aby byla co nejrychleji přijata. Jiná cesta je vyhazováním prostředků, které vlastně ani neexistují.

(poznámka po letech: Pokud aplykujeme teorii pulzující evoluce i na kultury pak se označení jako pavlovien, kostěnkijen můžeme dívat jako na subkultury, které jsou v určitém vztahu z celkovou kulturou gravettienu a periodicky se v ní společně promíchávají specifické znaky a ty se pak mohou stát společnými znaky dalšího následného období dané celé kultury. Pak bychom o gravettienu mohli mluvit jako o supekultuře - superdruhu. Superkulturami by pak byly v mladém paleolitu také aurignacien a magdalenien)  

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

^ >