Ve středověku všichni velmi dobře věděli jak vypadá dábel

Ve středověku všichni velmi dobře věděli jak vypadá ďábel, když jste se vyslovili jinak hned se všichni postavili proti vám, vidívali ďábla zobrazeného v kostelech na obrazech na fasádách a chrličích. To musí být správné ztvárnění, protože je to vše vysvěceno a požehnáno biskupi. Nikdo se nezajímal faktem, že biskup ani nikdo jiný nikdy nestanovil odbornou pracovní skupinu, která by se měla zabývat vizáží ďábla. Tak dodnes tedy i malé děti ví přesně jak vypadá čert a také docela přesně všichni velmi dobře vědí jak vypadal pračlověk, protože ho znají z obrazů, knih a televize, které nějak požehnal dotek vědy a to přesto, že věda nikdy vizáž dávných lidí systematicky a vědecky nezkoumala.

Poznámka závěrem:

STÍN JUNGOVI PERSONY

Rekonstrukční paleoetnologie svým zájmem o psychologii hodnotitelů paleolitických kultur otvírá naprosto specifický pohled na prehistorii a řada konvenčních představ, ale i tradičních postupů bude patřit jen historii. V závěru knihy jsem umísťoval mechanismy zkreslující představy o paleolitu a když jsem je časem spočítal doslova mně jejich počet šokoval, bylo jich přes 50. Ačkoli bychom si v první chvíli řekli, že takové prokopávání se negacemi lidské psychiky není nic pozitivního a bude tento aspekt naprosto společensky nepřijatelný, zmýlili bychom se. Vlastně už Jung popisuje, že i u takové práce kolem ,,kanalizace“ lidské mysli, kterou se zabýval kdysi Frëud, by se dalo předpokládat, že jeho práce zabývající se vlastně společensky negativní tématikou zůstane naprosto na okraji společnosti, ale veřejnost zajímá cokoli co odkrývá tajemství duše a psychiky a fascinuje jí to.

Otevřeme-li vážný zájem o studium řady konkrétních mechanizmů zkreslujících výklady charakteru a schopnosti paleoetnik určitě znovu v této souvislosti začneme vzpomínat jméno Carla Gustava Junga. Jung totiž v souvislosti s naší sociální adaptací před nás postavil jak to kladné, tak to záporné a stal se tak alfou i omegou rekonstrukční paleoetnologie. Jung totiž nejen stanovil personu jako naši výkladní skříň, kam dáváme to, co je krásné, pompézní a pomáhá nám to v sociálních vztazích, ale Jung stanovil i přesný opak persony, její negativ. To špatné, společensky nepřijatelné, ponižující a ostudné co odkládáme kamsi do freidovského nevědomí. Jung tento opak persony nazývá stínem. Stín se však z onoho nevědomí vynoří jako obluda, která se ztotožní s představou nepřítele, která se přisoudí tomu, kdo je nám cizí, nepochopitelný, neznámý a jiný.

Muž na této fotografii z roku 1913 nepředvádí oděv přisouzený neandrtálcům, ale jedná se o oděv wágnerovské postavy Siegfrieda. kterého zde představuje italský tenor Giuseppe Borgatti. Tento typ oděvu je spíš určitým archetypem či symbolem vycházející ze stínu persony a je nejspíš naše zrcadlení z hlubiny naší duše než pečlivým a podloženým či pečlivě odvozeným typem šatstva.

Opakem gravettienských učesaných upravených vlasů bude strašák s rozcuchanými a slepenými vlasy, se špinavým nemytým obličejem, s přioděním, které je bez nápadu nebo hrubé a nedokonalé, příkrašky budou smutně viset jako nějaká vzpomínka dávno zašlé slávy a určitě zde nezbude místo na zdlouhavé tkaní a tak tady najdeme jen kožešiny a kůže, nebude ani místo na pečlivé řezání kůže a tak zde najdeme jen jakési cáry. Když se samotným a žijícím gravettiencům promítal jejich jungovský stín na nějaké nepřátele, cizince nebo mytologické či historické konkrétní postavy byl i jejich obraz velmi podobný tomu jaký my dáváme v čase vzdáleným cizincům, vzdáleným pro nás kdesi v paleolitu.

Gravettienci a vůbec lidé paleolitu zobrazovaní jako náš opak žijící v pološeru podzemí jeskyní, místo v prosluněném světě oken a ulic, s polodivokým chováním inklinujícím k bezprostředním emocem, chlupatí oproti slušným depilovaným postavičkám, nejistí a zanedbaní nejsou rozhodně první a jedinou mytologickou obětí naších stínů person. Podíváme-li se na epos o Gilgamešovi najdeme zde i příběh o divokém a silném Enkudu, který je chlupatý a rozježený jako zvíře, žijící šťastně v lůně přírody. Ale nemusíme chodit pro jiný příklad vůbec daleko, příkladem je postava čerta, chlupatého, špinavého, zlého a žijícího také opačně než lidé, totiž kdesi hluboko v podzemí.

Jestliže se rozhořčeně ptáme proč bychom měli subjektivně promítat něco nám tak osobitého na někoho jiného, když naším záměrem mělo původně objektivně vyjádřit povahu a podstatu někoho jiného, tak tím zároveň vyjádříme určitou konkrétní neznalost díla Leonarda da Vinciho, protože už on si všímal, že portrétisté aniž si to uvědomují mají-li volně namalovat, obličej pak malují takový, který je jim sám podobný a proto nabádá malíře jak vybírat takové obličeje, které jsou obecně považovány za příjemné. Podobná situace je i u přenesení vlastního stínu persony do podoby dávného vzdáleného člověka.

Na kolika vyobrazeních pradávného člověka se naše nitro otevřelo, aby z něj vystoupil sám Jungův stín, vyplaval stejně tak jako na hodinách terapie, kdy se pacient Jungovi vymaloval ze svých traumat, můr a nutkavých myšlenek. Proč se dál malují dávným lidem rozcuchané vlasy, když se všichni příbuzní savci o svůj vzhled starají? Protože racionální svět pro mnoho lidí u ,,rekonstrukcí“ mizí, je to pro ně svět fantazie a hlubin vlastní duše, kde mohou uplatnit svoji fantazii a svoje pocity, ale pramen fantazie tryská i z míst nevědomí, které je plné našich předsudků a stínů.

Sledoval jsem se zájmem speciality na gravettien a magdalenien jak hospodaří se stínem persony, tyto cesty byly totiž zcela originální a zajímavé. Například jeden významný gravetolog akceptoval plně archeologické materiály jako krášlení, řemeslné zpracování a účesy, ale stín vysypal ještě do samých gravettienců a to jak svůj vlastní stín, tak i stín gravettienců samých. Povedlo se mu to tak, že si vytvořil iracionální prostor o hygieně a čistotě, kterou jim upřel. Nepomohly moje argumenty, že v etologii zvířat takové zanedbávání péče o srst nebo kůži neznáme a tím méně u primátů. Dotyčný mně uváděl, že našel informace o štvaných husitských uprchlících černých zažranou špínou ve tváři. Takové zanedbání známe zase z etologie při duševní nebo fyzické nemoci, jako projev apatie a rezignace, totéž můžeme pozorovat u člověka, můžeme mluvit i o úpadkových kulturách, které jsou spojeny s uprchlíky, pronásledováním, epidemii, zoufalstvím a beznadějí, výstižně řečeno s neštěstím a krizí. Samozřejmě jako archeolog nic nevěděl o Murdockovi a Wilsonovi ani o etologii zvířat a nebo věděl a došlo u něj k naprostému oddělení těchto skutečností.

Stejně dopadl jiný významný specialista na magdalenien, který je skutečným odborníkem i na rekonstrukce oděvu, stanů, způsobu života atd. Ale v momentě aplikování mytologie do života těchto lidí a jejího dopadu do vizuální stránky oděvů se stáhl najednou do sebe a odmítnul všechny argumenty k výzdobě pracovního oděvu. Přesto, že přírodní národy „dnes“ mají stále mytologii, která jim diktuje zdobení i pracovních oděvů, které odhání zlé a přitahuje dobré duchy. Najednou se mu zacházení s mytologií zdálo neoprávněné. Jenže u přírodních národů je spojení s mytologií nezakrývanou samozřejmostí. Naopak v naší kultuře je otevření se zjevné mytologii považováno jako slabost, jak poukázal na tuto skutečnost Jung. Proto můžeme mluvit o tlaku okolí, jako o mechanismu zkreslení racionálního hodnocení, ale rozhodně se zde na zkreslení podílel i stín samotného hodnotitele, tak i vznikající stín u rekonstruovaného života madlénců, oba prvky se spojily jako dostatečně velká síla paralyzující další práci na vizuální personě madlénců.

Stín se tedy nemusí projevit vždy přímo kompletním nebo částečným opakem persony, ale i jen jako další souběžný negativní paralelní tlak v rámci jiných zjevných zkreslujících mechanismů (klamu a sebeklamu a dalších).

Jiný specialista na gravettien si podržel docela slušnou představu pro vizáž a schopnosti gravettienců, ale zato promítnul jak vlastní stín, ale tak i stín gravettienců, ale dokonce do třetice jako další projekci tj. vrácený příděl stínu původně mířící k mladému paleolitu do středního a starého paleolitu do nesapientních paleoetnik. Tam takto trojmo promítnutý superstín působil jako velmi silný emoční tlak, který pak velmi snadno startuje jev Pigmalion a jakákoli objektivita k posouzení těchto prastarých paleoetnik je naprosto ztracena.

Samozřejmě pak se tito specialisté ,,téměř“ shodnou na připsání vlastností a charakteristik pro gravettience (a jiná mladopaleolitická etnika), ale jejich představy kolem starobylejších paleoetnik se už odlišují naprosto evidentně, ba v některých případech přímo zcela neslučitelně a propastně.

Zajímavý a asi nejrozšířenější je diferencovaný přístup k verbálně popisovanému a archeologicky dochovatelnému gravettienu a ,,vizuálně-rekonstrukčně“ zpracovanému gravettienu, ať ve formě obrazu nebo filmu. Zatímco archeologický materiál a slovní ohodnocení gravettienu je velmi vysoké a blíží se otevření se gravettienské personě, najednou však stejní gravetologové mají určitý sklon a otevřenost (nebo shovívavost) k promítnutí stínu do gravettienu právě v práci někoho druhého, především v oblasti obrazu nebo filmu. Jedná se nejspíš o převedení tlaku projektovat stín do přímo jimi nezpracovávaného materiálu. Ačkoli by měli tito gravetologové vehementně protestovat proti znevažování gravettienců, jak bychom očekávali z faktu vzniklé přímé sociální vazby z gravettienem, ježto takové výsledky jsou vlastně takovým ekvivalentem do světa vypraveného vlastního dítěte, neděje se tak.

Proč?

Domnívám se, že gravetologové hluboko v svém nevědomí (nebo podvědomí) stále řeší rozpor jestli přisoudit gravettiencům personu nebo stín (boj mezi bytostným Já a společností). Fakt, že když ve vlastních odborných verbálně zpracovaných materiálech gravettiencům přiřknou naši lidskost, vyvstane u nich silná potřeba zbavit se připraveného nákladu bomb stínu (a pod tlakem strachu z odmítnutí ve společnosti) a snaží se shodit svůj náklad při nejbližší příležitosti. Ve svém vlastním teritoriu pak gravetologové sice brblají na obrazy a filmy, ale nijak otevřeně a zásadně proti nim nevystupují ,,venku“. Paradoxně dokonce pod jejich vedením (nebo dohledem) mohou takové obrazové ,,připitomělé pseudorekonstrukce“ i vznikat. Jedná se i zde o souhru několika mechanismů, kdy stínu pomáhá na svět strach ze společnosti a konvence jako viníku tlaku okolí (mechanismus klamu a sebeklamu). Stín zobrazený na takových rekonstrukcích je pak obranným štítem ,,Já“ daného gravettologa před společností. Je to taková daň kolem novomytologického příběhu ,,A přece se točí“, kdy vědec už dopředu sám odvolává své závěry v lehce kontrolovatelné a zjevné (transparentní) formě – tj. v ilustracích doprovázejících jeho dílo, zatímco jeho do písmen pečlivě zašifrované myšlenky a závěry jsou skryty a tak chráněny při zběžné prohlídce ze strany společnosti.

Psycholog Pavel Chronc charakterizuje připsání prejekce několikanásobného stínu jako značně komplikované vysvětlení, sice je ,,hodné“ k vysvětlení jednání komplikovaných a vzdělaných celbrit, ale například jednoduchounký mechanismus Syndromu chlapáka udělá tutéž ,,službu“. Při zkoumání jednotlivých mechanismů a jejich životaschopnosti a míře uplatnění v zkreslení vyhodnocení paleolitu bude vždy obtížné sledovat jednotlivé mechanismy vzhledem k bohatému pozadí dalších četných zkreslujících mechanismů.

Připisování vlatností stínu naším dávným předchůdcům je tak přirozené a vtíravé, že se rychle stalo samozřejmou konvencí, která byla nejen přijata u Freuda, ale i paradoxně dokonce pro širší podstatu stínu u samotného Junga. Jung stín persony spojoval s vnitřním dávným ,,živočišným předchůdcem“ v nás. Myslím, že jsem situaci už dost dobře popsal výše u Freuda a tak jen už upozorním, že stín má velmi vtíravý, nutkavý a sugestivní invazní způsob zmocnění se našeho rozumu a představ.

Proto bez patřičné kvalifikace pro psychologii a propagaci není absolutně vůbec možné zpracovávat archeologický a antropologický materiál paleolitu do živoucích a vizuálních podob a předvádět ho veřejnosti.

Je oblast vědy a je oblast pseudovědy a bez určité kvalifikace a bez dodržení přesně daných pravidel je rekonstrukční práce sebeuznávanějšího prehistorika vždy určitým dílem projevem pavědy.

Není možné stavět podobu člověka z povzdálí a říkat oni, musíme ji budovat a stavět jako herci, vžít se do role a stavět jí zevnitř. Zevnitř zbudujete totiž personu, ale zvenku a z povzdálí jen stín. Juraj Gullár mi říkal, že Zdeněk Burian, když maloval Iguanodonta, tak se jim pro tu chvíli i stal. Stejně tak musíme stavět podobu paleolitického člověka, zevnitř, jinak zapomeneme, že i on má Jungovu duši. A právě výstavba i zkoumání persony gravettienského člověka musí probíhat jakoby zevnitř, kdy se naše ,,Já“ ztotožní s ,,Já“ gravettienského člověka. Jestliže se to někomu zdá emotivní a neobjektivní musím připomenout, že ani naše vlastní persona se nedá studovat z chladného nějakého objektivního vzdáleného koutu. A nakonec emoce existují u onoho ,,oni“ stejně jako u onoho ,,já“ a emoce u onoho ,,oni“ jsou často negativní a jak víme zkreslující a odklánějící se od empatie, naopak emoce u onoho ,,já“ startují přímou sociální vazbu, pomocné chování, a v tom dobrém smyslu i v nás probouzejí shovývavost a trpělivost jevu Pigmalion. Čili takový přístup nás činí otevřeným a všímavým pro zkoumání dávného etnika.

Jestliže je tato celá práce věnována sungirským dětem, není to určitě náhodou. Jestliže tedy budete hodnotit něco kolem gravettienu, jestli se budete o něčem, co se týká mladého paleolitu rozhodovat, dělejte to na tom nezjevnějším místě, kde toho gravettien sám o sobě řekl nejvíce – uprostřed obdélníkového obrysu obydlí v dlouhém otevřeném hrobě chlapce a holčičky, při pohledu na jejich těla, při pohledu na tisíce korálků, stoupajících po nohách a zdobících jejich hlavy, při pohledu na slonovinové dary, které je provázejí…

Jsme na úplném začátku ohromných možností vytvářet si kvalifikované představy o životě a podobě života dávných paleoetnik, máme takové možnosti jaké ještě nikdo před námi neměl, stojíme na úžasném prahu před dlouhou a naprosto úžasnou objevitelskou cestou plnou vzrušujícího poznání a nejednoho fascinujícího dobrodružství…

…Brána času se otevírá…