Persona gravettienu I. část

Co je to persona podle Carla Gustava Junga a v psychologii obecně

,,Persona… je onen adaptační systém nebo onen způsob chování, jímž se stýkáme se světem. A téměř každé povolání má charakteristickou personu… Existuje jen nebezpečí, že se člověk stane s personou identický, jako je třeba profesor se svou učebnicí nebo tenor se svým hlasem… S jistou nadsázkou by se mohlo říci: Persona je to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní lidé domnívají, že tím je.“

Jako mají domy fasádu, má každá osobnost personu (persona – maska, kterou nosili herci ve starověkém Řecku). Pomocí ní se formujeme do tvaru, který pokládáme za přijatelný pro ostatní. Jelikož persona rozhoduje o úspěchu nebo neúspěchu naší společenské adaptace, užívá se pro ni někdy názvu "sociální archetyp" nebo "archetyp konformity". Jde vlastně o jakousi výkladní skříň, v níž rádi vystavujeme své nejlepší zboží, takže je sní vždy spojena určitá přetvářka. Lze ji také přirovnat k odborníkovi pro styk s veřejností, kterého naše "JÁ" zaměstnává ve snaze zajistit, aby o nás lidé měli dobré mínění.

Persona je určitý koridor chování, ve kterém se uplatňují určitá konkrétní kulturně sociální pravidla, jež dávají jedinci v očích ostatních určitou identifikaci, nějakou konkrétní roli, ale ukazují i hodnotu společenské úrovně. K takovému jednání patří vystupování, ale i vizáž a některé další projevy. Může se jednat jak o pravidla a zvyklostí zcela plošné, rozšířené v celé dané populaci tak i v rámci populace určitá persona deklaruje určitou specifickou část populace, například hierarchickou, profesní, duchovní, věkovou, deklaruje její stav a podobně. Ale její obecnost a šíře je daleko větší a Jung to pěkně vyjádřil pod širokým označením ,,adaptační systém“.

Personu vidí Jung jako pomyslný cíl, který jedince orientuje v životě, jako určitý ideální limit, kterému se chceme přiblížit (i když je zle, když se s ním staneme identičtí). To dává našemu životu mimo jiné i určitou náplň a řád a zčásti i smysl. Je to známá věc, která nás uklidňuje a vede nás.

Zároveň je persona maskou, identifikačním veřejným oznámením našeho společenského zařazení, které je pro naše sociální okolí čitelné a jasné. Za takovou masku se můžeme schovávat, protože samotné naplnění persony je reálně spíš nikdy nenaplnitelným ideálem. Ve skutečnosti, říká Jung, jsme jiní a zranitelní, ale persona jako maska nás ochraňuje před negativním společenským okolím. Personu tedy vidí Jung i jako ochranný štít, který odkládáme jen před našimi přáteli.

Persona a její organický základ

Naše chápání persony a jejích hlubších kořenů souvisí bezesporu s naším postojem k psychologii a to konkrétně, zda je pro nás psycholog doktorem v bílém plášti s nesmyslným kulatým zrcátkem - nakukovátkem na hlavě z kreslených vtipů, kdy nedovedeme rozlišit psychologa od psychiatra a nebo zda je pro nás psychologie oblastí, které se otevíráme tím více, čím na nás negativněji působí dnešní stresové prostředí ve snaze zavčasu snížit rizikové faktory některých civilizačních vlivů, zejména stresů. Pochopení podstaty persony závisí na tom, zda vnímáme psychologii jako vzdálenou vědu o cholerikovi a sangvinikovi apod., která se zdravých a normálních lidí vůbec netýká nebo zda psychologii vnímáme jako součást našeho života, vyplývající z podstaty našeho specifického fungování vnitřní psyché.

Otevřenost k psychologii souvisí s kulturní tradicí té či oné země, kultury a prostředí. A samozřejmě psychologie se rozpadá na množství psychologií, škol a proudů a to někdy jak vzájemně propojitelných, tak paralelních, ale i protichůdných. Moje snaha je věnovat se právě těm psychologiím, které se dají propojovat s dalšími obory a nemají problémy se zobecňováním. Tím se samozřejmě konkretizuji a dostávám se do pozice, kdy musím některé koncepce striktně odmítat a jiné přijímat a rozpracovávat je. Především stavím na moderní psychologii, která vyrůstala zároveň s etologií a psychologií zvířat a lidí z padesátých a šedesátých let 20. století a nyní je propojitelná s biochemií, neurologií a genetikou. A obráceně, odmítám tradiční ,,velké“ oficiální ,,státně-politizující“ koncepce ať z toho nebo onoho konce světa.

Tady je dobré vložit naprosto praktickou poznámku, proč bylo v minulosti přehlíženo zakládání si na vizuálním dojmu u dávných lidí. Především je personu možné uplatnit jen tehdy, když si sami sebe, svoji vizáž, své chování, své teritorium, svoje předměty, objekty a podobně, dokážeme uvědomit. Je to spojeno jak s rozpoznáváním ostatních, tak se seberozpoznáním a sebeuvědoměním. To bylo často tradičně spojováno s inteligencí, která byla zvířatům, ale i některým lidským rasám odpírána. Takže tento luxus sebepoznání měl ležet také mimo ,,ony dávné primitivy“.

Když jsem sledoval televizní pořady, kde protagonisté předváděli, jak je šimpanz inteligentní, že se na rozdíl od ostatních zvířat v zrcadle pozná, napadlo mě pochopitelně stejně otestovat každého leguána, kterého jsme doma měli trvale nebo i dočasně na hlídání. Věděl jsem o jediném leguánovi, který zápasil se svým odrazem ve skle od Jiřího Gabriše z vídeňské zoologické zahrady, ale všichni moji (nebo mně dočasně svěření) leguáni (7 kusů) se rychle, doslova v minutách naučili rozeznat v zrcadle a jako dospělí naprosto nevšímavě zrcadla míjeli, přestože jindy, když byl za sklem jiný, nový, cizí leguán, se po svém vehementně dožadovali, abych je k němu pustil, že ho "jen zabijí".

Když jsem dané skutečnosti a souvislosti probíral s psychologem Pavlem Chroncem vysvětlil mi, že na rozdíl od obecně rozšířené představy, která si poznávání jednotlivců i sebe sama vysvětluje inteligencí, přistupují k této oblasti psychologové zcela odlišně. Šimpanzi, orangutani, bonobové, delfíni, leguáni zelení a lidé mají společného jmenovatele a to je složitý sociální život, kdy jediným letmým pohledem musí kohokoli vizuálně okamžitě a bezproblémově identifikovat. K tomu jim slouží speciální organické centrum v mozku. Toto centrum, když je nemocí nebo úrazem poškozeno, má to za následek, že člověk může být jak chce inteligentní a zastávat významné místo, prostě nepozná toho pána v zrcadle ani tu paní, se kterou žije. Tím zároveň vysvětluji, proč má cenu se zabývat u dávných lidí personou a její vizuální formou (pro člověka jako živočicha s velmi důležitým smyslem pro vizuální informaci). U člověka se optické seberozpoznávání začíná rozvíjet asi kolem 18 měsíců a mělo by být ukončeno ve dvou letech, kdy se dotyčný ihned pozná v zrcadle. Někteří badatelé spojují toto období s rozvojem empatie, které časově navazuje na seberozpoznávání v zrcadle. Zdánlivá souvislost ve skutečnosti však spíš jen koreluje s postupným rozvojem aktivity jednotlivých center, které se stávají funkční.

Zároveň to ukazuje, že pro pochopení funkce mozku je reálnější takový model, který je podobný skříni plné zásuvek, kdy každá zásuvka skrývá nějaký program, a když nějakou zásuvku nemáte – nechybí vám tam jen konkrétní program, ale i úplná schopnost dané téma řešit, byť byste byli sebeinteligentnější. V praxi se s tím setkáváme u různých poruch takových specifických ,,zásuvek“, asi úplně nejběžněji například u dysgrafie či dyslexie. Lidé s blokem nebo poruchami funkcí mozku pro úkoly psaní a čtení mohou mít sebevětší inteligenci a řada dalších zásuvek je perfektní, ale to nijak nemůže ovlivnit absenci smyslu rozpoznávat a orientovat se v oblastech spojených s psaním a čtením. Jejich rozbitá ,,zásuvka“ s určitým ,,programem“ jde ,,otevřít“ jen z části a program se nemůže nikdy uplatnit naplno. Toto lidskému oku skryté postižení je však zdrojem řady zásadních nedorozumění. Pro učitele je takový žák sice oficiálně dysgrafik, ale ve skutečnosti si řada učitelů myslí, že je žák prostě jen nějakým směrem hloupý a tak k němu jako k hlupákovi přistupují (následuje jev Pygmalion). Pamatuji si, jak jedna paní učitelka se ke mně důvěrně naklonila nad psychologickou diagnosou mého syna a zeptala se: "Ale co si myslíte doopravdy?"

Většinou svoje osobní přesvědčení a ,,znalosti“ učitelé deklarují v nerespektování doporučení k určitému přístupu k takovým dětem od specialistů z pedagogicko-psychologických poraden. A to konkrétně nedodržováním doporučeného psaní doplňovaček místo diktátů a opisů. Žáky pak takový svéhlavý učitel ničí vlastně tím, že o výsledné známce nebo o úspěchu či neúspěchu nerozhoduje žák, ale právě jen sám učitel. U opisů a diktátů není žák prakticky schopen se soustředit na nějaké s-z nebo i-y a jeho známka je statisticky předvídatelná. A rozdíl mezi rychle píšícími žáky a dysgrafiky a dyslektiky narůstá, když je učitel(ka) na děti hodná a chce, aby i ty ,,hloupé“ děti měly pěkné známky a tak diktuje tak, že vyslovuje měkce I a tvrdě Y a vůbec podává jasnou verbální nápovědu. Bohužel ale i výsadu takovéto nápovědy mohou využívat jen zcela zdraví jedinci, byť by nebyli nějak speciálně talentovaní a inteligentní. Pomalu píšící dysgrafik, zápasící při kontrole napsaného textu s jednotlivými písmenky, které mu utíkají, schovávají se a zase se někde objevují bez logického vztahu k tomu, co je na papíře skutečně napsáno, sotva stačí sledovat diktát samotných vět. A to ještě musí přemýšlet nad tím, co se vlastně diktuje, protože diktáty mají obsah a je rozhodně lepší přemítat u psaní nad popisovanými ději, historickými událostmi nebo exotickým prostředím, než věnovat myšlenky předem ztracenému zápasu s hledáním písmen a i/y, mně/mě, s/z a podobně. Potíž je, že dysgrafik používá ,,operační paměť“ pro úkol, který ostatní řeší automaticky a jen se soustřeďují na gramatiku. Vzniká tak větší známkový rozdíl mezi dětmi s LMD a rychle píšícími a rychle čtoucími dětmi. Jak by se lidé dívali na to, kdyby tělocvikář nechal běhat beznohého chlapce chodícího po rukou s normálně urostlými spolužáky a pokaždé by ho nechal vystoupit, vynadal mu a dal mu špatnou známku za výkon. Společnost by takového tělocvikáře odsoudila, protože souvislosti jsou vizuálně zjevné. Tam, kde však věci zjevné nejsou, nás lidi jako tvory, kteří mají zrak a sluch jako smyslové dominanty, plete, když vidíme vizuálně zdravé dítě či zdravé zvíře a nechová se se 100% výkonností, to první, co nás napadne je: ,,Pokud něco nedokáže, tak proto, že zřejmě nebude tak inteligentní jako my.“ Pokud vidí lidé postiženého obsesivním chováním, jak z ničeho nic mává nebo něco vykřikuje nebo se najednou prudce pohybuje a před tím vypadal jako zdravý a silný člověk, tak mu často jen řeknou, aby toho nechal, protože vůbec nechápou, proč se dotyčný tak chová.

A tak jako u beznohého běžce, o výsledné známce dysgrafiků a dyslektiků tak rozhoduje učitel poměrem opisovaček a diktátů oproti doplňovačkám. Tyto marné snahy cokoli změnit na známce z diktátu nebo pomalost a nepřesnost čtení spojená někdy nebo vlastně vždycky s veřejným pranýřováním, shazováním a zesměšňováním (šikanou) před spolužáky, jednoho dne musí dovést žáka k rezignaci a k nenávisti se učit (úzkost paralizující).

Na školách v USA právě pro žáky a studenty s poruchami učení (např. ADD/ADHD) zavedli speciální odborné poradce, kteří spolu s učitelem žákem a rodiči postupují jako tým při zvládání potíží při výuce (Riefová, 1999). Nejedná se však o ekvivalent našich psychologických poraden, kdy připadá na jednoho psychologa neuvěřitelné kvantum žáků, kteří se do poradny dostanou statisticky jednou, nanejvýš dvakrát do roka. Samozřejmě pak o nějaké týmové práci nebo užším ovlivnění učitelů nelze mluvit. Proto se i u nás v poslední době objevuje snaha proškolovat o poruchách samotné učitele. Nejedná se však o plošnou akci, ale jen o určitou část pedagogů, kteří po vyučování mají určité žáky ,,doučovat“. (Patří sem i otevírání specializovaných tříd pro děti s LMD.)

Nějaké studium psychologie na vysoké škole na mnohých učitelích v tomto ohledu nezanechává mnohdy nejmenší stopu. Rozepisuji se zde, abych dostatečně důrazně nastínil princip funkce oddělených jednotlivých center v mozku. Psychologie se totiž nedá nabiflovat, dokonce i s empatií jste vedle, psychologie je takový skutečně paralelní a často rafinovaně skrytý, složitý vnitřní svět s vlastními pravidly nebo rovnou s celými soubory pravidel. Ve skutečnosti je proniknutí do psychologie katarzí, protože vše je jinak, než se jeví. Největší šok bývá ze zjištění, že naše úplná kontrola ,,mně vlastních, naprosto svobodných" myšlenek, rozhodnutí a vlastního jednání je do značné míry pouhá iluze.

Osobně doporučuji skutečně si nachystat nějaký praktický pokus z oblasti paralyzace pomocného chování, protože lidé si právě v této oblasti často představují, jak by někde oni sami nebo někdo jiný hned někomu potřebnému pomáhal. Ale v reále platí úžasně silná, zjevná a snadno předvídatelná paralyzace tohoto chování, která je pro každého skutečným šokem, kdy musí přehodnotit svůj vlastní intuitivní odhad na základě reálné skutečnosti.

Najděte si v patřičných publikacích takové popisy a vyzkoušejte si je, teprve pak budete vědět, o čem vlastně píši.

Mimochodem, kdyby na našem místě byla jiná, daleko běžnější zvířata, spojovala by si seberozpoznávání a rozpoznávání tak, jak to děláme nepřesně někdy i my – s inteligencí, ale dělala by to na své parketě a to na základě čichu a schopnosti rozlišovat charakteristické individuální pachy. A jako ,,neinteligentní“ zvířata by rozhodně hned vyřadila jak šimpanze, tak leguány i lidi, které spojuje velmi mizerný čich.

V poslední době se etologové věnují tzv. vytváření vnitřní mapy u živočichů spojené s heslem ,,zorientovat se“. Mně osobně se ono zorientování líbí čím dál víc, protože tak, jak etologové dokládají schopnosti vnitřní mapy u hmyzu (včely), dostává logiku právě i anatomická mapa, kterou si zcela evidentně vytvářejí někteří živočichové o sobě a o druhých. Především je to zřejmé ve skupině leguánů zelených, když si navzájem prohlíží odlišnosti, ale patří sem i prohlížení vlastních rukou v ranném věku. Stejně tak jsme byli se synem překvapeni, když si náš samec prohlédl pozici jiného leguána, kterého chtěl zabít a který byl námi ochraňován na určitém vzdáleném konci gauče, pak se náš domácí sameček nenápadně proplížil pod postelí a vynořil se přesně v místě, kde ještě před chvílí skutečně jeho oběť spočívala. Stejný orientační smysl mají i ve vodě lovící krokodýlové.

Zorientování se a vyznání se v okolí i v anatomii druhých je u některých živočichů nutností k pochopení významu věcí, smyslu řeči těla a celkové i dílčí situace. Navíc etologové mluví o zvláště specifických informačních bodech jako o tzv. spouštěcích schématech. Zorientování se v tělech živočichů je však různé podle různých druhů živočichů a tato schopnost vzrůstá u denních, společensky žijících živočichů, vyskytujících se ve složitém prostorovém prostředí a to vše za předpokladu, že jejich nejdůležitějším smyslem bude zrak a nejhorším čich.

Základním předpokladem pro uplatnění mechanismu vizuální persony tedy bude toto utváření vnitřní mapy, zorientování se a to vše spojené se schopností vhledu. Vhled zase sám jako náhlé řešení problému bez zkušebních pokusů – úspěchů a omylů totiž dost dobře nelze pochopit bez existence vnitřní mapy a zorientování se a hypotetického procházení situace v mysli (mechanismy představivosti a fantazie). Na takové vnitřní mapy narazili i experimentátoři se zrcadly, kdy zjistili, že malpy a sloni, ačkoli se nepoznají v zrcadle, dovedou pomocí něj nalézt ukrytou potravu. Tj. chápou jeho iluzorní prostor jako odraz reálného světa.

Jiným pohledem z dnešní psychologie je pohled geopsychologie. Důvody, proč preferovat určitý specifický účes, ozdoby, střih oděvu, materiál a podobně, vůbec nemusíme hledat jen v úzkém a spekulativním prostoru ,,sebeprezentace" a ,,seberozpoznání". Geopsychologie nabízí jiné vysvětlení a to je možné odvodit z cestování, které u některých, především severských oblastí bylo podmínkou přežití, alespoň po nějakou část roku. Odpovědí na otázku, proč se jedinec snaží mít určitou konkrétní vizáž, je jeho snaha mít nějakou jistotu. Mít u sebe něco důvěrně známého a to mnohdy i po letech, kdy starším něco z jejich mládí, třebaže již nemoderního, navrací určitý pocit sebejistoty. Lidé na severských pláních a lesostepích se setkávali s lidmi jiných etnik. Určitá vizáž jim dala pocit identity proti pocitu úzkosti při putování. Určité specifické odívání je pak věcí nutkání, nutkání možná ne přímo odvoditelného z nějakého primárního, specifického sociobiologického pohledu, ale nutkání, které vychází na povrch jako sekundární reakce na řady daných reálií. Pocit jistoty vzniká u něčeho důvěrně známého a dávno známého. I novodobí turisté si sebou na cesty berou svoji ulitu (,,brnění) k ochraně své identity "...fotografie rodiny, všech vnoučat, rodinného domku, náramky, prsteny atp..." dodává Šípek (2001). Holčička Eva z Dětského Antroparku, vybavená videokamerou, foťáky, pejskem, sáněmi a nafukovacím člunem, jež nám dělá průvodkyni pravěkem, je oním prvkem, který nás uklidňuje. Dětský Antropark je tak i svým provedením, vyvolávajícím asociační regresi, z psychologického pohledu slibným a velmi propracovaným způsobem, jak dnes velice účinně oslovit veřejnost. Prostě vedle sugestivní cesty realistického provedení veřejnost oslovuje i emotivní výtvarné provedení.

Milan Nakonečný v Sociální psychologii upozorňuje na práci A. Bandura (1971, 1976), který vytvořil teorii observačního učení na základě pozorování či modelu. Klíčovým termínem je ,,zástupné zpevnění". Člověk ve svém sociálním okolí pozoruje lidi, jak získávají odměny a tresty, sám se snaží získávat odměny a vyhýbat trestům. Ti ostatní pozorovaní lidé mohou vystupovat jako pozitivní či negativní modely. Modelem pro takové observační učení mohou být vedle fyzických osob i literární či filmové postavy. Tady se dostáváme zcela pochopitelně i k mytologickým postavám. Je možné vizuální prvky zevnějšku těchto pozitivních vzorů promítnout do vlastní persony. Je-li pak například takový dospělý člověk pro někoho vzorem (v rámci observačního učení), například pro děti v komunitě a nese vizuální symboly nějaké vzorové mytologické postavy, mohou se pak například děti více přiblížit svému vzoru i díky shodě v identické úpravě svého zevnějšku. To by mohl být například případ složitého zdobení oděvu lidí ze Sungiru. Určitě takové observační učení v oblasti přijímání vlastní kultury bylo pozitivně podpořeno právě shodou zdobení oděvů dospělých a dětí (Sungir).

Persona a hodnocení genové výbavy

V onom ,,zorientování se ve vizuálním pohledu na druhého člověka" možná sehrává dost důležitý moment oblast vnější prezentace kvalitního genetického materiálu. Jak při předvádění se opačnému pohlaví, ale možná i při předvádění se celému okolí hraje svoji úlohu to, že možná podvědomě čteme informace o kvalitě genetického materiálu té které osoby. Důležité je dobře vypadat a evoluční psychologové přidávají, že jsme vnímaví i vůči drobným rozdílům ve fyzickém vzhledu. Například, čím je vaše tělo souměrnější, tím jsou vaše geny v průměru kvalitnější a organismus odolnější.

Psycholog Steven Gangestad a biolog Randy Thornhill prováděli v tomto duchu pokusy, které tuto teorii prokazují. Symetričtější lidé byli považováni za atraktivnější. Je pravděpodobné, že pokud posuzujeme zevnějšek člověka, i z tohoto pohledu je dobrý, pravidelný a geometrizovaný oděv i jakékoli patřičné pravidelné zdobení těla tím, co může přidat jedinci na hodnotě.

Myslím si, že například výběr partnera, výběr spojence či prostě i jen výběr dočasné společnosti k odpočinku a poklábosení probíhá na základě vyhodnocení zevnějšku. Vizáž je jako příslovečný vrchol ledovce nad vodou. Informuje nás o vlastnostech daného jedince, jak má upravenou hlavu, jak o sebe celkově dbá, jak pracný je jeho oděv, kolik času a tvořivosti je ochoten obětovat nějakému účelu? Vizáž daného člověka nám poskytuje zástupnou odpověď: ,,Ne, nečeše se, je zanedbaný, dokonce tady má ušmudlaný oděv, což znamená, že je povrchní a lenošný a nevšímavý, zahleděný zřejmě jen sem tam do něčeho, určitě nemá všech pět pohromadě. Jeho rozpadající se, děravý oděv ho vůbec nezajímá. Určitě nebude takový člověk spolehlivý, ani by nepoznal, že něco potřebuji, když vidím, že on nepozná, že něco potřebuje jeho oděv. A že ani není přizdoben? Asi nemá asi smysl pro hezké věci, o čem se proboha s ním budu bavit? Vždyť když mu něco krásného daruji, neocení to a naopak co může darovat on mně? Možná nerozliší ani hvězdu od vrabčího hnízda. Pryč od něj!“ Da Vinci v této souvislosti rozebírá tělo člověka jako vývěsní štít duše. Když je duše zmatená, je zmatené i tělo. Leonardo chápe starost o tělo a zacházení s tělem jako nápovědu toho, zda má dotyčný všech pět pohromadě. Vizáž je praktický nápovědníček, jak to s námi vypadá i po genetické stránce, jestli máme dobrou genetickou výbavu pro moduly starání se o sebe, pro seberozpoznání, pro uplatnění sběratelství, pro uplatnění tvořivosti.

Podle naší vizáže mohou ostatní snadno usoudit, zda naše genetická výbava dokáže zajistit, že naše úprava, zdobení a oděv bude pravidelná, vyrobená s citem, vhledem, nápadem, trpělivostí a podobně. Teorie stovek a tisíců speciálních modulů (programů) řídících mysl v určitých jednotlivých situacích v moderní evoluční psychologii Johna Toobyho a Ledy Cosmides nás také přivádí ke scénáři, kdy si můžeme představit, že budeme chtít z výše uvedených důvodů o sobě dát vědět, že ona velká hromada modulů, která je ve výbavě naší mysli, je zcela v pořádku. A podle prostředí, ve kterém se pohybujeme, se mění se i důležitost jednotlivých modulů. Proto ve svém zevnějšku předvádíme právě ty, které jsou chápány jako momentálně nejdůležitější. Proto někde v teplém, na zdroje bohatém prostředí, nemusí být rozpuštěné, mírně zanedbané vlasy ještě úplnou katastrofou, naopak mohou vypovědět, že je takové máte, protože je to pro vás praktické, poněvadž jste například skvělý potápěč, hledající pod vodou potravu nebo váš divoký vzhled znamená, že budete dobrý bojovník skvěle si hájící svoji domovinu. Ale v prostředí aridním nebo severském nebo jinak náročném bude nutné, když o sobě dáte vědět, že jste zodpovědný, spolehlivý, pečlivý, trpělivý a pracovitý. Tedy vhodný do takového prostředí (že jste v daném prostředí po čertech výhodná partie). To je to, co zaznamenáváme na oděvech sošek v Maltě a Bureti a na ozdobách oděvů ze Sungiru. Ale nakonec i v účesech všech gravettienských sošek i v případném dekoru nahého ženského těla. Ale to zase dává smysl také gravettienskému jemnému textilu tehdejší severské Moravy. Textil je výpovědí, za kterou se skrývá řada činností, takže textil okamžitě jako zástupný symbol vypovídá o řadě modulů vašeho chování či jejich zdravých kombinacích. Doporučoval bych se věnovat oblasti posloupnosti významu jednotlivých symbolů vizáže, některé totiž patří do oblasti atraktivních znaků ,,pro partnera". Jiné, určené pro sebeidentitu určité společnosti, mohou tyto znaky dokonce potlačovat nebo rovnou znetvořovat. Čím je pro skupinu důležitější identifikační znak, tím více se může sexuálně atraktivní znak vytrácet. Ale to platí i o celém dalším spektru chování a vizáži jednotlivce. Samozřejmě podrobné studie těchto vztahů mají pro představu vizáže paleolitických společností velký význam, neboť je velmi konkretizují.

Jungova persona ve světle ,,vnímání sebe sama“

Dalším takovým psychologickým předpokladem pro existenci vizuální persony je sebeuvědomění, proto věnujme této oblasti trochu prostoru. Pramenem informací pro nás bude Philip Zimbardo (Zimbardo, 2000, The Self - Jak vnímáme sami sebe).

Psycholog William James v roce 1890 položil základy pro výzkum a poznání individuality člověka, pro ,,vnímání sebe samotného“, přičemž rozlišil tři pohledy, jak vnímáme sami sebe – materiální, duchovní a společenský.

MATERIÁLNÍ pohled – souvisí s hmotným světem, vlastními věcmi a lidmi kolem nás.

DUCHOVNÍ pohled – vypovídá o tom, co si myslíme o vlastním vnímání a jak hodnotíme různé události.

SPOLEČENSKÝ pohled – nám zprostředkuje dojmy, které vyvoláváme u ostatních lidí.

V oblasti společenského vnímání sama sebe jsou důležité otázky: Jak působím? Vidí mě ostatní tak, jak bych chtěl, aby mě vnímali? K tomu používáme prostředky neverbální komunikace, kterými získáváme pozornost druhých jako: pohled z očí do očí, pohyby těla, hlavy, rukou... atd. (například vizáž - vizuální persona).

Pozitivně hodnotíme toho, kdo se dívá do očí a chová se klidně. Negativně na nás působí těkavé, uhýbavé pohledy, které působí nezúčastněně, stejně jako chaotické pohyby rukou a hlavy, které prozrazují, že osoba je neklidná.

Změny ve vystupování se odehrávají běžně mezi lidmi. Jsou určitou komunikací mezi lidmi, pomocí které se určuje relativní sociální postavení a moc jedince. Odrážejí sociální hledisko vlastních představ, abychom zachovali představu o sobě, kterou jsme o sobě vyvolali. To je způsob, který nazýváme STRATEGICKÉ SEBEPŘEDVÁDĚNÍ, aby nás druzí vnímali stejným způsobem, jak vnímáme sami sebe.

Strategické sebepředvádění funguje při vzájemné interakci mezi předvádějícím se a příjemcem. Tito příjemci našeho vystupování na nás reagují – vytváří odezvu, tj. POTVRZENÍ CHOVÁNÍM.

Na lidi, kteří se projevují negativně (depresivně) ostatní reagují záporně (záporná odezva) a považují je za méněcenné. Naopak na extroverty okolí reaguje velmi pozitivně.

Tyto oblasti naznačují, myslím, docela jasně, že určitý směr, určitou pozici člověka ve společnosti i to, jak se sám projevuje navenek, je možné posuzovat jako snahy směřovat v různých oblastech (persona, jednání, pohled očí, pohyby), jak v celku, tak jednotlivě, vždy nejpravděpodobněji stejným směrem, tj. potvrzení chováním se uplatňuje jak pro obsah řeči, postoj, pohyby, pohled, ale i vizáž. Proto pokud jsme získali z gravettienu některé prvky vizáže, ale i kompletní vizuální pohledy na člověka, můžeme dovozovat i jeho postoj, pohyby, pohled i jednání.

Zajímavé je, že některé gravettienské sošky, které mají předkloněné hlavy, obsahují prvky, které čteme jako projev méněcennosti a tak stejně chápeme i absenci pohledu očí. Oči jsou naznačeny jen u několika málo uměleckých děl a ty jsou pochopitelně velice důležité při čtení postoje a chování (Brasempoy a Dolní Věstonice). Ale ostatní výpovědní prvky ukazují končetiny v klidu a statické, nanejvýš názorně klidně a jasně provedené pohyby a gesta (například klidné, narovnané, někdy mírně v kolenou ohnuté nohy, ruce podél těla nebo na prsou, jindy ruce drží předmět /roh/). Žádná známka neklidu, napětí, nervozity.

Nemohu samozřejmě v dané chvíli říci, že podle sošek můžeme jednoznačně tvrdit, že nevyvolávají zápornou reakci a pocity méněcennosti. Proč?

Protože nejsou jednoznačně optimistické, nejsou plně uvolněné, nestojí v kontrapostu, jsou příliš symetrické, navíc některé jsou poškozeny a patinovány, nepůsobí svěžestí nového výrobku. To je však polovičatý závěr, musím totiž zase jako výtvarník oponovat, protože u sošek, které jsou tak drobné jako venuše, kdyby samotné ruce více uvolněně a živěji vystupovaly do prostoru, jako příliš tenké a křehké by se poškodily (výjimku tvoří jedna z venuší z Gagarina). Jakmile však registrujeme venuše na reliéfech, ruce najednou ožívají, jdou do prostoru a figury něco drží nebo vytvářejí ne zcela jasně pochopitelné gestikulace. A také skládaná velká figura z hrobu Brno II měla ruce zřejmě bez příslovečného upnutí u těla (Oliva tam a tam).

Z této strany se tedy můžeme dívat na gravettienská etnika jako na lidi, kteří míří při svém strategickém sebepředvádění určitým konkrétním směrem, které se odehrává v různých rovinách.

Zpět na hlavní stranu

Zpět do Antroparku